e 2 75 Co 136/2024 Číslo jednací: 75 Co 136/2024-71 USNESENÍ (anonymizovaný opis) Krajský soud v Ostravě-pobočka v Olomouci rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Pavla Telce a soudců Mgr. Bronislava Berana a JUDr. Markéty Pokorné ve věci žalobkyně: [osobní údaje žalobkyně] sídlem [adresa] zastoupená advokátem [titul] [jméno] [příjmení], [titul]. sídlem [adresa] proti žalovanému: [osobní údaje žalovaného] bytem [adresa], [PSČ] [anonymizováno] o zaplacení částky 206.025,35 Kč s příslušenstvím, k odvolání žalobkyně proti usnesení Okresního soudu v Olomouci ze dne 22. ledna 2024, č. j. 25 C 360/2023-61, takto: Usnesení okresního soudu se zrušuje a věc se vrací okresnímu soudu k dalšímu řízení. Odůvodnění: 1. Napadeným usnesením okresní soud řízení podle § 104 odst. 1 věta první z. č. 99/1963 Sb. ve spojení s § 7 z. č. 99/1963 Sb. a článkem 18 Nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 1215/2012 (přepracované znění) zastavil, když dospěl k závěru, že není dána pravomoc českých soudů pro projednání a rozhodnutí ve věci, protože řízení bylo zahájeno dne 9. 11. 2023, žalobkyně označila žalovaného adresou [adresa], přičemž na této adrese se žalovaný nezdržuje, uvedená adresa je adresou zaměstnavatele žalovaného, u kterého žalovaný ukončil pracovní poměr 20. 5. 2022, žalobou se žalobkyně domáhá po žalovaném plnění ze smlouvy o úvěru, kterou žalovaný uzavřel jako spotřebitel, již v této smlouvě žalovaný uvedl adresu [adresa], Polská republika a dále další svou adresu [adresa], Polská republika, tyto adresy jsou žalobci známy, žalovaný povolen trvalý pobyt na území České republiky nemá, v obvodu Okresního soudu v Olomouci se nezdržuje, není známa žádná jiná adresa žalovaného, či jiné okolnosti umožňující určit pravomoc soudů České republiky, přičemž současně nelze dospět ani k závěru o pravomoci českých soudů podle pramenů práva Evropské unie, respektive tato je dle článku 18 Nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 1215/2012 (přepracované znění) vyloučena (výrok I.). Žádnému z účastníků právo na náhradu nákladů řízení podle § 146 odst. 1 písm. b) z. č. 99/1963 Sb. nepřiznal (výrok II.). Dále rozhodl tak, že podle § 10 odst. 3 z. č. 549/1991 Sb. vrátil žalobkyni poměrnou část zaplaceného soudního poplatku 6.633,60 Kč (výrok III.). 2. Proti uvedenému rozhodnutí brojí odvoláním žalobkyně domáhajíc se jeho změny tak, že se řízení nezastavuje. Za situace, kdy soud aplikoval ustanovení oddílu 4 nařízení č. 1215/2012, je žalobkyně toho názoru, že pravomoc českých soudů k rozhodnutí věci je dána dle čl. 19 odst. 3 tohoto nařízení, dle kterého platí, že smluvní strany (spotřebitel a jeho smluvní partner) si mohou sjednat příslušnost soudů toho státu, v němž mají v době uzavření smlouvy bydliště nebo obvyklý pobyt v témže členském státě. Taková dohoda byla mezi právním předchůdcem žalobkyně a žalovaným sjednána v čl. 13. Návrhu na uzavření smlouvy o Rychlé půjčce [číslo] v němž si smluvní strany ujednaly, že„ K rozhodování sporů mezi věřiteli nebo zprostředkovateli a spotřebiteli při nabízení, zprostředkování nebo poskytování spotřebitelského úvěr, pokud je jinak k rozhodnutí tohoto sporu dána pravomoc českého soudu, je příslušný též finanční arbitr.“ A čl. 14„ … Smlouva se řídí právem České republiky“ Dle ust. § 89a o. s. ř., ve znění platném a účinném v době uzavření předmětné Smlouvy, se mohli účastníci řízení v obchodní věci písemně dohodnout na příslušnosti soudu první stupně, ledaže zákon stanoví příslušnost výlučnou. V dané věci se pak jednalo o úvěr, tedy ryze obchodní věc bez ohledu na povahu účastníků ve smyslu ust. § 261 odst. 3 písm. d) zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku. Žalobkyně, jakožto právní nástupce věřitele ve smyslu uvedeného čl. 10 Smlouvy, má sídlo na adrese [adresa]. Žalobkyně má tak s ohledem na shora uvedené za to, že k rozhodnutí sporu je dána příslušnost soudů České republiky na základě čl. 19 odst. 3 nařízení č. 1215/2012 ve spojení s čl. 13. Smlouvy. Pro případ, že by odvolací soud shledal, že ustanovení oddílu 4 nařízení č. 1215/2012, který na posuzovaný případ aplikoval soud prvého stupně, nelze na danou věc použít, by dle názoru žalobkyně při posuzování pravomoci soudu projednat a rozhodnout právní věc na předmětnou věc bylo třeba aplikovat článek 5 ve spojení s článkem 7 odst. 1 písm. a), písm. b) odrážka druhá nařízení č. 1215/2012, dle kterého osoba, která má bydliště v některém členském státě, může být v jiném členském státě žalována, pokud předmět sporu tvoří smlouva nebo nároky ze smlouvy, u soudu místa, kde závazek, o nějž se jedná, byl nebo měl být splněn. Místem plnění je pak v případě poskytování služeb místo na území členského státu, kde služby podle smlouvy byly nebo měly být poskytnuty. V této souvislosti žalobkyně uvedla, že Soudní dvůr Evropské unie se v rozhodnutí ve věci [anonymizováno 5 slov], C -533/07 zabýval výkladem pojmu služba a došel k závěru, že je třeba ho vykládat jako činnost vykonávanou ve prospěch jiné osoby, a to za úplatu. Podle judikatury Soudního dvora je službou rovněž poskytování úvěru, přičemž poskytnutí úvěru lze považovat za činnost vykonávanou za úplatu. Žalobkyně pak uvádí, že bankovní služby dle návrhu byly v daném případě poskytovány bankou se sídlem v České republice. I s ohledem na výše uvedené je žalobkyně toho názoru, že soudy České republiky jsou mezinárodně příslušné k projednání a rozhodnutí této věci. I pokud by soud I. stupně dospěl k závěru, že se žalovaný na uvedených adresách skutečně nezdržuje a nelze dovodit, že by ke dni podání žaloby měl bydliště na území ČR, musí posoudit, zda v důsledku šetření lze dovodit okolnosti nasvědčující k tomu, že má žalovaný bydliště v jiném členském státě (pak ovšem žalovanému musí doručit žalobu s poučením ve smyslu čl. 26 Nařízení) či mimo území EU (což je případ, kdy by se pro posouzení mezinárodní příslušnosti českých soudů naopak použil čl. 6 Nařízení). Okresní soud však ani neuvádí, že by měl, byť indicie, že žalovaný se opravdu zdržuje mimo EU. Naopak je podle žalobkyně jednoznačné, že jde o občana polské státní příslušností a v tomto státě má i svou hlášenou adresu, na kterou je možné doručovat. Je tak zřejmé, že jeho bydliště je na území EU. Kdyby opravdu soud dospěl k závěru, že bydliště žalovaného je neznámé, je s odkazem na rozsudky [název] [příjmení] C -327/10 a C -292/10 nutno dovodit pravomoc českých soudů věc rozhodnout, neboť poslední bydliště žalovaného, které bylo možné zjistit ve Návrhu smlouvy, se nachází v České republice. Ke stejnému závěru došel také Nejvyšší soud ČR ve svém usnesení ze dne 25. 6. 2014, sp. zn. 30 Nd 25/2014, na jehož závěry tímto žalobkyně plně odkazuje. 3. Žalovaný se k odvolání žalobkyně nevyjádřil. 4. Krajský soud k odvolání žalobkyně přezkoumal napadené usnesení okresního soudu, včetně řízení, které jeho vydání předcházelo a dospěl k závěru, že usnesení okresního soudu nemůže obstát. 5. Z obsahu spisu vyplývá, že návrhem na vydání elektronického platebního rozkazu se žalobkyně proti žalovanému domáhá zaplacení částky 206.025,35 Kč spolu s tam specifikovaným příslušenstvím za skutkových tvrzení o tom, že její právní předchůdkyně [právnická osoba] a žalovaný uzavřeli dne 22. 12. 2022 smlouvu o úvěru [číslo] na základě které se banka zavázala poskytnout žalovanému úvěr do výše 200.000 Kč. Protože žalovaný své povinnosti ze smlouvy o úvěru nesplnil, došlo k zesplatnění všech nároků z úvěrové smlouvy ke dni 24. 2. 2023. Ke dni 28. 4. 2023 pak byla pohledávka z předmětné smlouvy postoupena na žalobkyni, která tak požaduje zaplacení jistiny ve výši 191.203,11 Kč, poplatků ve výši 2.216 Kč, smluvní úrok splatný ke dni 24. 2. 2023 ve výši 12.606,24 Kč a úrok z prodlení splatný ke dni 24. 2. 2023 ve výši 1.129,23 Kč. Rovněž požaduje tzv. běžící příslušenství, a to smluvené úroky z poplatků a jistiny úvěru ve výši 12,99 % ročně od 25. 2. 2023 do zaplacení, zákonný úrok z prodlení v sazbě 15 % ročně z částky 206.025,35 Kč od 25. 2. 2023 do zaplacení. Žalobkyně spolu s návrhem mimo jiné předložila i kopii listiny, a to návrhu na uzavření smlouvy o rychlé půjčce [číslo] v němž je žalovaný identifikován jako státní příslušník Polské republiky s trvalým pobytem pod adresou Polsko, [PSČ] [anonymizována tři slova] [číslo], jako adresa pro doručování je uvedena [adresa], kdy na této adrese má mít pobyt od dubna 2021, od uvedeného data je rovněž zaměstnán u společnosti [právnická osoba] Předmětný bankovní produkt označovaný jako Rychlá půjčka byl poskytnut bez určení jeho účelu se způsobem čerpání na tam specifikovaný účet. Návrh byl datován dnem 20. 12. 2021 Okresní soud návrhu na vydání elektronického platebního rozkazu nevyhověl, když uzavřel, že žalobkyní uváděná adresa není adresou bydliště žalovaného, když se jedná o sídlo jeho bývalého zaměstnavatele a když jiná adresa na území České republiky (dále jen ČR) mu není známa. V rámci dožádání od [stát. instituce], odboru cizinecké policie, oddělení pobytových agend, okresní soud zjistil, že žalovaný cizinec nemá na území ČR povolen žádný druh pobytu a taktéž není známa jeho jakákoliv adresa na území ČR. Adresu trvalého pobytu má policejní orgán za zjištěnou v Polsku, [anonymizováno]. Obsahově obdobnou odpověď sdělilo k žádosti okresního soudu Ministerstvo vnitra, odbor azylové a migrační politiky, kdy poslední hlášení stran žalovaného bylo jeho ubytování jako cizince v zařízení [anonymizováno], [ulice a číslo], [obec], v době od 10. 4. – 11. 4. 2022 Okresní soud dále prostřednictvím své vykonavatelky provedl šetření na adrese [adresa], kdy bylo zjištěno, že žalovaný na uvedené adrese nebydlel, že se jedná o adresu jeho zaměstnavatel, kde byl do 20. 5. 2022 zaměstnán jako řidič kamionů. K výzvě soudu žalobkyně dále sdělila, že další adresu žalovaného, kterou má k dispozici, je rovněž v Polsku, a to [adresa] [anonymizována dvě slova] [číslo]. Současně se žalobkyně vyjádřila tak, že dovozuje pravomoc českých soudů dle článku 7, odst. 1, písm. b) nařízení Brusel 1 bis, když ze strany právní předchůdkyně žalobkyně byla poskytnuta bezúčelové zápůjčka a právní předchůdce žalobkyně ani žalobkyně neprovozují profesionální nebo podnikatelskou činnost na území jiného státu. Následně okresní soud vydal napadené usnesení, přičemž žalovanému žalobu a formulář L doručoval až spolu s napadeným usnesením. 6. Podle čl. 5 Nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) číslo 1215/2012 ze dne 12. prosince 2012 o příslušnosti uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech (přepracované znění – Brusel I bis) - dále jen Nařízení - osoby, které mají bydliště v některém členském státě, mohou být u soudů jiného členského státu žalovány pouze na základě pravidel stanovených v oddílech 2 až 7 této kapitoly. 7. Podle čl. 26 odst. 1 Nařízení není-li soud jednoho členského státu příslušný již podle jiných ustanovení tohoto nařízení, stane se příslušným, jestliže se žalovaný řízení před tímto soudem účastní. To neplatí, pokud se žalovaný řízení účastní proto, aby namítal nepříslušnost soudu, nebo je-li jiný soud podle čl. 24 výlučně příslušným. 8. Podle čl. 26 odst. 2 Nařízení ve věcech uvedených v oddíle 3, 4 nebo 5, v nichž je žalovaným pojistník, pojištěný, osoba oprávněná z pojistné smlouvy nebo poškozený, spotřebitel nebo zaměstnanec, soud před uznáním své příslušnosti podle odst. 1 ověří, že je žalovaný informován o svém právu namítat nepříslušnost soudu a o účincích, které vyvolá jeho účast nebo neúčast v řízení před soudem. 9. Podle čl. 17 odst. 1 Nařízení ve věcech týkajících se smlouvy uzavřené spotřebitelem pro účel, který se netýká jeho profesionální nebo podnikatelské činnosti, se příslušnost určuje podle tohoto oddílu, aniž jsou dotčeny čl. 6 a čl. 5 bod 7: a) jedná-li se o koupi movitých věcí na splátky; b) jedná-li se o půjčku návratnou ve splátkách nebo o jiný úvěrový obchod určený k financování koupě takových movitých věcí nebo c) ve všech ostatních případech, kdy byla smlouva uzavřena s osobou, která provozuje profesionální nebo podnikatelské činnosti v členském státě, v němž má spotřebitel bydliště nebo pokud se jakýmkoliv způsobem taková činnost na tento členský stát nebo na několik členských států, včetně tohoto členského státu zaměřuje a smlouva spadá do rozsahu těchto činností. 10. Podle čl. 18 odst. 2 Nařízení smluvní partner může podat žalobu proti spotřebiteli pouze u soudu členského státu, v němž má spotřebitel bydliště. 11. Podle čl. 19 Nařízení od ustanovení tohoto oddílu je možné se odchýlit pouze dohodou: 1); uzavřenou po vzniku sporu; 2); umožňující spotřebiteli zahájit řízení u jiných soudů než těch, které jsou uvedeny v tomto oddíle, nebo 3); uzavřenou mezi spotřebitelem a jeho smluvním partnerem, kteří mají v době uzavření smlouvy bydliště nebo obvyklý pobyt v témže členském státě, jestliže tato dohoda zakládá příslušnost soudů tohoto členského státu, ledaže by taková dohoda nebyla podle práva tohoto členského státu přípustná. 12. Podle čl. 7 odst. 1 Nařízení osoba, která má bydliště v některém členském státě, může být v jiném členském státě žalována: ; a); pokud předmět sporu tvoří smlouva nebo nároky ze smlouvy, u soudu místa, kde závazek, o nějž se jedná, byl nebo měl být splněn; b); pro účely tohoto ustanovení a pokud nebylo dohodnuto jinak, je místem plnění zmíněného závazku: —; v případě prodeje zboží místo na území členského státu, kam zboží podle smlouvy bylo nebo mělo být dodáno, —; v případě poskytování služeb místo na území členského státu, kde služby podle smlouvy byly nebo měly být poskytnuty; c); nepoužije-li se písmeno b), použije se písmeno a); 13. Úvodem je třeba s ohledem na procesní postup okresního soudu připomenout závěry z rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2013, ve věci sp. zn. 33 Cdo 123/2012, které sice byly učiněny ve vztahu k Nařízení Rady (ES) č. 44/2001 ze dne 22. prosince 2000 o příslušnosti uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech (Brusel I), avšak jsou aplikovatelné i v poměrech Nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) číslo 1215/2012 ze dne 12. prosince 2012 o příslušnosti uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech (přepracované znění – Brusel I bis), podle nichž v režimu nařízení Brusel I platí, že soud nemůže (s výjimkou věcí uvedených v jeho článku 22 /v přepracovaném znění čl. 24) přezkoumávat svoji mezinárodní příslušnost (pravomoc) a místní příslušnost dříve, než doručí žalobu žalovanému a umožní mu, aby se k ní vyjádřil. Příslušnost procesního soudu totiž může být založena postupem podle článku 24 nařízení (v přepracovaném znění čl. 26), tj. tím, že se žalovaný vyjádří k žalobě, aniž by nejpozději současně s tímto vyjádřením vznesl námitku nedostatku příslušnosti procesního soudu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 9. 2008, sp. zn. 29 Nd 336/2007, uveřejněné pod č. 14/2009 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Dále Nejvyšší soud vyložil, že při zkoumání mezinárodní příslušnosti (pravomoci) soudů České republiky podle čl. 2 Nařízení Rady (ES) č. 44/2001 se nelze omezit na zjištění, že se žalovanému nedaří doručovat písemnosti na adresu uvedenou v žalobě, nýbrž je třeba provést šetření ze všech dostupných databází (např. dotazy na obecní úřad v místě posledního známého bydliště žalovaného, na vězeňskou službu, na úřad práce a orgány sociálního zabezpečení, na osoby blízké zjištěné z evidence obyvatel), a to případně i prostřednictvím právní pomoci příslušných orgánů cizího státu; kromě toho je nutno zvážit, zda nejsou dány podmínky pro aplikaci čl. 5 Nařízení (v přepracovaném znění čl. 7). 14. Již z vyloženého vyplývá, že okresní soud uvedeným způsobem nepostupoval, když přezkoumal svou mezinárodní příslušnost, aniž žalovanému řádně doručil žalobu a neumožnil mu vyjádřit se ve věci a již tímto případně založit pravomoc soudu věc projednat a rozhodnut, čímž okresní soud založil vadu řízení. 15. V právě posuzované věci je řešena otázka mezinárodní příslušnosti českých soudů, tedy jejich pravomoc věc rozhodnout. Není sporu o tom, že předmětem řízení jsou nároky z úvěrové smlouvy, přičemž s přihlédnutím k tvrzení samotné žalobkyně i obsahu spisu se jedná o spotřebitelský úvěr, když právní předchůdkyně žalobkyně - banka - poskytla úvěr žalovanému jako nepodnikateli (spotřebiteli). Vzhledem k osobě žalovaného je ve věci dán mezinárodní prvek a je tak třeba aplikovat pravidla Nařízení. S ohledem na uvedené, není-li pravomoc soudu založena postupem dle čl. 26, je tak třeba se nejprve zabývat tím, zda na předmětnou úvěrovou smlouvu dopadají kritéria uvedená v čl. 17 Nařízení, neboť tato úprava je speciální ve vztahu čl. 7 Nařízení. Je třeba zdůraznit, že při zvažování aplikace čl. 17 odst. 1 písm. c) je třeba šetřit (zjistit) bydliště spotřebitele v době uzavření spotřebitelské smlouvy. Pokud jsou podmínky čl. 17 splněny, určí se mezinárodní příslušnost soudu členského státu podle čl. 18 odst. 2 nařízení, přičemž platí, že rozhodující je bydliště spotřebitele v době zahájení řízení. Pokud tedy spotřebitel po uzavření smlouvy migruje do jiného členského státu, přenáší si mezinárodní příslušnost soudu do nového členského státu. Pokud nejsou splněny podmínky čl. 17 nařízení je třeba mezinárodní příslušnost posoudit dle čl. 7, odst. 1 nařízení, neboť úvěr je služba a mezinárodně příslušné jsou tedy soudy členského státu dle místa, kde služba byla nebo měla být poskytnuta, tj. místo, kde bylo nebo měl být úvěr vyplacen. 16. Z napadeného rozhodnutí okresního soudu se podává, že tento dospěl k závěru, že není dána jeho mezinárodní příslušnost ve smyslu čl. 18 Nařízení. Tento závěr tedy v sobě implikuje to, že předmětná úvěrová smlouva je spotřebitelskou smlouvou ve smyslu čl. 17 Nařízení. Z odůvodnění napadeného rozhodnutí se však žádným způsobem nepodává, na základě jakých skutečností okresní soud dospěl k závěru, že předmětná spotřebitelská smlouva je spotřebitelskou smlouvou dle citovaného čl. 17 Nařízení. S ohledem na tvrzení žalobkyně a obsah spisu by se tak mohlo jednat o spotřebitelskou smlouvu ve smyslu čl. 17, bodu 1 písm. c) Nařízení, přičemž však, aby bylo možno posoudit, zda se jedná spotřebitelskou smlouvu dle citovaného ustanovení, je nezbytné učinit závěr o tom, kde měl spotřebitel (žalovaný) své bydliště v době uzavření smlouvy a zda právní předchůdkyně žalobkyně svou profesionální činnost provozovala v členském státě bydliště spotřebitele (v době uzavření smlouvy) či svou činnost na tento členský stát zaměřovala a smlouva spadala do rozsahu těchto činností. 17. Z odůvodnění napadeného rozhodnutí však nevyplývá, že se okresní soud těmito okolnostmi vůbec řádně zabýval a pro jeho závěr o aplikaci čl. 18 Nařízení za tohoto stavu řízení nejsou dosud dány důvody a jeho rozhodnutí je tak předčasné. 18. Proto odvolací soud s ohledem na vše shora uvedené za podmínek ustanovení § 219a odst. 1 písm. a) a odst. 2 o. s. ř. napadené usnesení zrušil a podle ustanovení § 221 odst. 1 písm. a) o. s. ř. věc vrátil okresnímu soudu k dalšímu řízení. 19. V dalším řízení okresní soud v prvé řadě řádně žalovanému doručí žalobu a další nezbytné písemnosti vyplývající z Nařízení. Pokud okresní soud s ohledem na obsah spisu dospěl k závěru, že bydliště žalovaného (ke dni zahájení řízení) je pod adresou jeho trvalého pobytu v Polsku, je třeba připomenout, že doručování soudních písemností spadá pod režim Nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) číslo 2020 /1784 ze dne 25. listopadu 2020 o doručování soudních a mimosoudních písemností ve věcech občanských a obchodních v členských státech (doručování) (přepracované znění). Byť uvedené nařízení v čl. 18 umožňuje doručování prostřednictvím poštovních služeb, je třeba zdůraznit, že nelze vycházet z fikce doručení upravenou v o.s.ř. Jeví se tedy v posuzované věci vhodnější, aby okresní soud doručoval žalovanému písemnosti postupem dle čl. 8 a násl. citovaného Nařízení (oddíl 1, Kapitoly II.), když současně může pro případ nedoručení písemnosti požádat dotčený člensky stát o pomoc s vyhledáváním jeho adres. 20. Pokud bude žalovanému řádným způsobem žaloba doručena a žalovaný nezaloží mezinárodní příslušnost postupem dle čl. 26 Nařízení Brusel I bis, bude okresní soud zvažovat, zda v řízení uplatněné nároky vyplývají ze spotřebitelské smlouvy spadající pod čl. 17 Nařízení (Brusel I bis), kdy odvolací soud zdůrazňuje, že bude třeba najisto postavit bydliště žalovaného v době uzavření předmětné úvěrové smlouvy. K tomu okresní soud provedené odpovídající šetření, zejména dotazem na tehdejšího zaměstnavatele, který by nepochybně v rámci vedení zaměstnanecké agendy měl těmito informacemi disponovat. Nelze vyloučit i součinnost příslušných orgánů domovského členského státu žalovaného atd. 21. Následně, dospěje-li okresní soud k závěru, že předmětná smlouva o spotřebitelském úvěru je spotřebitelskou smlouvou spadající pod režim článku 17 Nařízení, bude s ohledem na argumentaci žalobkyně uvedenou v odvolaní zvažovat, zda je vyloučena aplikace čl. 18 Nařízení s ohledem na tvrzenou dohodu dle čl. 19, bodu 3 Nařízení. 22. Učiní-li okresní závěr, že pro určení mezinárodní příslušnosti je třeba aplikovat čl. 18, bod 2 Nařízení (podmínky pro jeho vyloučení nebudou dle čl. 19 shledány), je rozhodujícím kritériem bydliště žalovaného ke dni zahájení řízení (které okresní soud řádně zjistí). 23. Jestliže by v posuzované věci nebyly dány předpoklady pro určení mezinárodní příslušnosti dle oddílu 4 Nařízení (články 17-19), bude okresní soud zvažovat svou mezinárodní příslušnost dle čl. 7, bodu 1 Nařízení. Pro úplnost zbývá dodat, že pro určení místní příslušnosti (konkrétního českého soudu) platí pravidla uvedená v národním procesním předpise (občanském soudním řádu), včetně případného postupu dle § 11 odst. 3 o. s. ř. 24. Odvolací soud zdůrazňuje, že pokud i přes řádné pátrání po žalovaném tento zůstane osobou neznámého pobytu, bude nezbytné tomuto ustanovit opatrovníka dle § 29 odst. 3 o. s. ř. a dále se zdůrazňuje to, že v takovém případě je pro účely Nařízení třeba vycházet z posledního známého bydliště. 25. Konečně je třeba zdůraznit, že bude-li okresní soud v dalším řízení přezkoumávat svou mezinárodní příslušnost a dospěje-li k negativnímu závěru o této, bude jeho rozhodnutí řádně odůvodněno. Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není dovolání přípustné (§ 238 odst. 1 písm. k/ o. s. ř.). Olomouc 30. května 2024 Mgr. Pavel Telec předseda senátu