2 75 Co 151/2024 Číslo jednací: 75 Co 151/2024-122 USNESENÍ (anonymizovaný opis) Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Pavla Telce a soudců JUDr. Markéty Pokorné a Mgr. Bronislava Berana ve věci žalobkyně: [osobní údaje žalobkyně] zastoupená advokátem [údaje o zástupci] proti žalovanému: [osobní údaje žalovaného] o zaplacení 230.295,99 Kč s příslušenstvím, k odvolání žalobkyně a žalovaného proti usnesení Okresního soudu v Olomouci ze dne 8. 4. 2024, č. j. 28 C 125/2023-99, takto: Usnesení okresního soudu se potvrzuje. Odůvodnění: 1. Shora označeným usnesením okresní soud rozhodl tak, že námitka mezinárodní nepříslušnosti Okresního soudu v Olomouci vznesená žalovaným dne 30. 10. 2023 se v rozsahu, kterým se žalobkyně domáhá zaplacení částky 217.066,31 Kč s úrokem ve výši 8,9 % ročně z částky 217.066,31 Kč od 12. 6. 2020 do zaplacení a zákonným úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 217.066,31 Kč od 12. 6. 2020 do zaplacení, zamítá (výrok I.) a že okresní soud v Olomouci vyslovuje v rozsahu, kterým se žalobkyně domáhá zaplacení částky 13.229,68 Kč s úrokem ve výši 9,9 % ročně z částky 13.229,68 Kč od 12. 6. 2020 do zaplacení a zákonným úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 13.229,68 Kč od 12. 6. 2020 do zaplacení, svou mezinárodní nepříslušnost a řízení se v tomto rozsahu zastavuje (výrok II.). 2. Okresní soud uzavřel, že žalobkyně se žalobou domáhá zaplacení peněžitých nároků ze smlouvy o spotřebitelském úvěru, konkrétně ze smlouvy o půjčce [číslo] ze dne 11. 9. 2018 a ze smlouvy o půjčce [číslo] ze dne 28. 9. 2014. Ve věci se s ohledem na bydliště žalovaného v SRN vyskytl cizí prvek a bylo nutno aplikovat Nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 1215/2012 o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech (dále jen„ Brusel I bis“). Okresní soud dospěl k závěru, že se nejedná se o žádné z řízení uvedených v čl. 24 Brusel I bis), a tedy výlučná příslušnost ve smyslu uvedeného nařízení v předmětné věci dána není. Současně nebyla ani tvrzena ani prokázána dohoda o příslušnosti podle čl. 25 Brusel I bis. Žalobkyně v řízení netvrdila, že by žalovaný smlouvy uzavřel v rámci své profesionální nebo podnikatelské činnosti a ani to nevyplývá z předložených smluv, když žalovaný je označen jako fyzická osoba rodným číslem a bydlištěm. Žalovaný byl tedy ke dni uzavření předmětných smluv v postavení spotřebitele. Z žalobních tvrzení ani z připojených smluv nelze dovodit, že by se v případě smluvního vztahu z předložených smluv jednalo o koupi movitých věcí na splátky či o půjčku návratnou ve splátkách nebo o jiný úvěrový obchod určený k financování koupě takových movitých věcí (viz. čl. 17 odst. 1 písm. a) a b) Brusel I bis). Okresní soud se tedy ve smyslu čl. 17 zabýval otázkou, zda se nejedná o tzv.„ ostatní případ“ dle čl. 17 odst. 1 písm. c) Brusel I bis, kdy uvedené smlouvy o spotřebitelském úvěru nejsou jednoznačně uzavřeny v režimu čl. 17 odst. 1 písm. a) a b) Brusel I bis, což však nevylučuje, aby smlouvy byly posouzeny dle čl. 17 odst. 1 písm. c) Brusel I bis za splnění v tomto článku uvedených podmínek. Písm. c) uvedeného článku připadá v úvahu ve všech ostatních případech, kdy byla smlouva uzavřena s osobou, která provozuje profesionální nebo podnikatelské činnosti v členském státě, v němž má spotřebitel bydliště (v době uzavření smlouvy) nebo pokud se jakýmkoliv způsobem taková činnost na tento členský stát nebo na několik členských států, včetně tohoto členského státu zaměřuje a smlouva spadá do rozsahu těchto činností. Soud se tedy zabýval otázkou, kde měl žalovaný bydliště v době uzavření předmětných smluv o půjčce. Žalovaný se k výzvě soudu vyjádřil, že ke dni 11. 9. 2018, kdy došlo bankou k akceptaci návrhu na uzavření smlouvy o půjčce [číslo] měl bydliště v SRN na adrese [adresa], což vyplývá jednak z výplatní pásky od zaměstnavatele žalovaného, když byl u něj zaměstnán od 1. 9. 2018 a dále z potvrzení o podání přiznání daně z příjmů za rok 2016 v SRN, z něhož vyplývá dané bydliště žalovaného od 1. 6. 2016. Žalovaný dále doložil potvrzení o přihlášení k pobytu, ze kterého vyplývá, že žalovaný se do SRN dne 4. 3. 2014 přihlásil k pobytu. Ke smlouvě o půjčce [číslo] pak uvedl, že ke dni uzavření smlouvy dne 28. 9. 2014 měl bydliště i fakticky pobýval v ČR na adrese [adresa]. Soud tedy uzavírá, že z provedeného šetření plyne, že žalovaný měl v době uzavření smlouvy o půjčce [číslo] bydliště v SRN a v době uzavření smlouvy o půjčce [číslo] bydliště v České republice. Z akceptace smlouvy o půjčce [číslo] je zřejmé, že k akceptaci návrhu smlouvy právní předchůdkyní žalobkyně došlo dne 11. 9. 2018 v [obec]. Z uvedeného je tedy zřejmé, že v daném případě nebyla splněna pro aplikaci čl. 18 odst. 2 nařízení Brusel I bis první podmínka, a to skutečnost, že úvěrová smlouva byla uzavřena ve státě, kde spotřebitel měl bydliště, tedy že uzavření smlouvy i bydliště spotřebitele v době uzavření smlouvy bylo současně v ČR. Soud se tedy zabýval druhou z podmínek, tedy zda se jakýmkoliv způsobem taková profesionální nebo podnikatelská činnost banky poskytující úvěr na členský stát – SRN nebo na několik členských států, včetně tohoto členského státu – SRN zaměřuje a smlouva spadá do rozsahu těchto činností v souladu s principy popsanými v rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 30 Cdo 2084/2019. Z obsahu spisu plyne, že v případě právního předchůdce žalobkyně společnosti [právnická osoba] se jedná o právnickou osobu založenou podle českého práva a zapsanou v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze v oddílu B, vložce [číslo], která poskytuje úvěry na území České republiky podle českého práva. Z žádných indicií nevyplývá, že by banka projevovala vůli navázat obchodní vztahy se spotřebiteli z jednoho nebo více členských států, mezi kterými by byla i SRN. Banka na svých webových stránkách používala doménu„ cz“ (později přesměrována na stránky [anonymizováno] s doménou„ cz“), uváděla telefonické spojení s českou předvolbou apod. V daném případě není pro aplikaci čl. 18 odst. 2 nařízení Brusel I bis splněna ani druhá podmínka, a to skutečnost, že se jakýmkoliv způsobem taková profesionální nebo podnikatelská činnost banky poskytující úvěr na členský stát – SRN nebo na několik členských států, včetně tohoto členského státu – SRN zaměřuje a smlouva spadá do rozsahu těchto činností. Nelze-li aplikovat pro spotřebitele příznivější zvláštní úpravu týkající se spotřebitelských smluv, je na místě použít úpravu příslušnosti obsaženou v článku 7 Nařízení, konkrétně v odstavci 1 písm. b), pod druhou odrážkou, upravující poskytování služeb. Výkladem pojmu služba ve smyslu Nařízení se zabýval Soudní dvůr Evropské unie v rozhodnutí ve věci [anonymizováno 5 slov], C -533/07 (na něž odkazovala i žalobkyně ve svém vyjádření), v němž uzavřel, že pojem služba je třeba vykládat jako činnost vykonávanou ve prospěch jiné osoby, a to za úplatu. Podle judikatury Soudního dvora Evropské unie je službou též poskytnutí úvěru (srov. rozhodnutí ve věci [anonymizována tři slova] [příjmení] [anonymizována tři slova]. [jméno] [anonymizováno] [příjmení] [anonymizována dvě slova], C -222/95), přičemž poskytnutí úvěru lze považovat za činnost vykonávanou za úplatu. Podle čl. 7 odst. 1 písm. a), b) Nařízení č. 1215/2012 osoba, která má bydliště v některém členském státě, může být v jiném členském státě žalována, pokud předmět sporu tvoří smlouva nebo nároky ze smlouvy, u soudu místa, kde závazek, o nějž se jedná, byl nebo měl být splněn, kdy v případě poskytování služeb je místem plnění místo na území členského státu, kde služby podle smlouvy byly nebo měly být poskytnuty. V daném případě z návrhu na uzavření smlouvy o půjčce ze dne 6. 9. 2018 vyplývá, že úvěr byl žalovaným čerpán převodem na běžný účet žalovaného vedený bankou, tedy úvěr byl žalovanému poskytnut na území České republiky, místem plnění závazku je tedy Česká republika, a je tak dána pravomoc českých soudů věc projednat a rozhodnout. Ze všech shora uvedených důvodů tedy soud rozhodl tak, že žalovaným vznesenou námitku mezinárodní nepříslušnosti jako nedůvodnou ve vztahu k nároku č. 1 vyplývajícím ze smlouvy o půjčce [číslo] zamítl (výrok I). 3. Z akceptace návrhu smlouvy o půjčce [číslo] je pak zřejmé, že k akceptaci návrhu smlouvy právní předchůdkyní žalobkyně došlo dne 28. 9. 2014 v [obec]. V průběhu řízení pak bylo soudem zjištěno, že v době uzavření smlouvy o půjčce (dne 28. 9. 2014) měl žalovaný bydliště v České republice, konkrétně na adrese [adresa] (jak ostatně sám potvrdil). Právní předchůdkyně žalobkyně pak v době uzavření smlouvy provozovala na území České republiky svoji podnikatelskou činnost (mimo jiné) v oblasti poskytování úvěrů. S ohledem na výše uvedená zjištění dospěl okresní soud k závěru, že v případě smlouvy o půjčce [číslo] se jedná o tzv.„ ostatní případ“ podle čl. 17 odst. 1 písm. c) Brusel I bis. Pro posouzení, zda druhá smluvní strana provozuje svoji profesionální nebo podnikatelskou činnost v členském státě, v němž má spotřebitel bydliště, nebo zda se taková činnost na tento členský stát nebo na několik členských států včetně tohoto členského státu zaměřuje, je přitom rozhodné bydliště žalovaného ke dni uzavření této smlouvy (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 3. 2016 sp. zn. 30 Cdo 2823/2015). Smlouva o úvěru byla v projednávané věci uzavřena mezi žalovaným a právní předchůdkyní žalobkyně, která provozovala svou podnikatelskou činnost v členském státě – České republice, v němž měl žalovaný (spotřebitel) v době uzavření této smlouvy své bydliště. V řízení byly splněny podmínky čl. 17 Brusel I bis, soud proto posuzoval otázku své mezinárodní příslušnosti podle čl. 18 bodu 2 Brusel I bis. Pro posouzení mezinárodní příslušnosti soudu k rozhodnutí o podané žalobě podle čl. 18 odst. 2 Brusel I bis je, na rozdíl od posuzování bydliště podle čl. 17 odst. 1 písm. c) Brusel I bis, rozhodné bydliště spotřebitele v době zahájení řízení, což vyplývá z povahy věci, kdy spotřebitel by měl být žalován zásadně v místě svého bydliště, což je pro něj příznivější. Skutečnost, že spotřebitel změnil od doby uzavření této spotřebitelské smlouvy své bydliště, nemůže zhoršit jeho postavení spotřebitele a z toho plynoucí zvýšenou ochranu podle Brusel I bis. Navíc pro zkoumání mezinárodní příslušnosti jsou rozhodné skutečnosti ke dni zahájení řízení. Pozdější změna stran určovatelů rozhodných pro posouzení mezinárodní příslušnosti již rozhodná není. Jelikož bylo zjištěno, že žalovaný měl ke dni zahájení řízení bydliště již na území SRN, konkrétně na adrese [adresa], okresní soud s ohledem na výše uvedené dovodil, že v projednávané věci není soudem mezinárodně příslušným k projednání nároku č. 2 ze smlouvy o půjčce [číslo]. Proto v tomto rozsahu vyslovil svoji mezinárodní nepříslušnost a podle § 104 odst. 1 o. s. ř. řízení v tomto rozsahu zastavil (výrok II.), když nastal neodstranitelný nedostatek podmínky řízení v podobě mezinárodní nepříslušnosti soudu k projednání tohoto nároku. 4. Proti tomuto usnesení podala žalobkyně včasné odvolání, a to do výroku II. a domáhala se změny napadeného usnesení ve výroku II. tak, že řízení se nezastavuje. V průběhu řízení vyšlo najevo, že žalovaný má poslední známý pobyt v Belgii a nemá uvedený obvyklý pobyt na území ČR, soud proto zkoumal svou mezinárodní příslušnost. Dle názoru žalobkyně při posuzování pravomoci soudu je nutné projednat a rozhodnout právní věc tak, aby na předmětnou věc bylo třeba aplikovat článek 5 ve spojení s článkem 7 odst. 1 písm. a), písm. b) odrážka druhá nařízení č. 1215/2012, dle kterého osoba, která má bydliště v některém členském státě, může být v jiném členském státě žalována, pokud předmět sporu tvoří smlouva nebo nároky ze smlouvy, u soudu místa, kde závazek, o nějž se jedná, byl nebo měl být splněn. Místem plnění je pak v případě poskytování služeb místo na území členského státu, kde služby podle smlouvy byly nebo měly být poskytnuty. V této souvislosti žalobce uvádí, že Soudní dvůr Evropské unie se v rozhodnutí ve věci [anonymizováno 5 slov], C -533/07 zabýval výkladem pojmu služba a došel k závěru, že je třeba ho vykládat jako činnost vykonávanou ve prospěch jiné osoby, a to za úplatu. Podle judikatury Soudního dvora je službou rovněž poskytování úvěru, přičemž poskytnutí úvěru lze považovat za činnost vykonávanou za úplatu. Ze stejného důvodu soud sám částečně zamítl námitku mezinárodní nepříslušnosti u dalších žalovaných produktů, žalobkyně pak nerozumí tomu, proč u jedné ze smluv totožnou argumentaci nepřijal. Trvá na aplikaci příslušnosti dle„ místa služby“ stejně jako soud postupoval u zbylých nároků v žalobě. Žalobkyně pak uvádí, že bankovní služby dle návrhu byly v daném případě poskytovány bankou, se sídlem v České republice. I s ohledem na výše uvedené je žalobkyně toho názoru, že soudy České republiky jsou mezinárodně příslušné k projednání a rozhodnutí této věci. 5. Žalovaný k odvolání žalobkyně uvedl, že navrhuje rozhodnutí ve výroku II. jako správné potvrdit, kdy v části II. svého odvolání žalobkyně mylně uvádí, že žalovaný má poslední známý pobyt v Belgii a nemá uvedený obvyklý pobyt na území České republiky. Obvyklý pobyt v Belgii nemá ani to nevyplývá z žádných předložených důkazů. Žalobkyně požaduje aplikaci příslušnosti dle místa služby a odkazuje se na konstrukci soudu v části I. výroku napadaného usnesení č. j. 28 C 125/2023-99. Proti této části výroku podal své odvolání dne 3. 5. 2024. Z žalobkyní předložených důkazů, zejména listiny na spisovém listu č. 36, vyplývá, že se v této věci jedná o postoupení pohledávky ze Smlouvy o půjčce [číslo]. Jedná se o spotřebitelskou smlouvu a soud správně aplikoval nařízení Brusel I bis v části 28. svého odůvodnění části II. výroku. Žalobkyně svou argumentaci zakládá na smlouvě o poskytování bankovních služeb. Taková smlouva ani nemohla být na žalobkyni postoupena, neboť k poskytování bankovních služeb i poskytování spotřebitelského úvěru je potřeba příslušná licence, kterou žalobkyně nedisponuje, a proto předmětem tohoto sporu nemůže být taková smlouva nebo nároky z takové smlouvy ve smyslu služby. Pokud by v této věci dle tvrzení žalobkyně bylo předmětem sporu poskytování bankovních či úvěrových služeb, musel by v případě pokračování řízení soud žalobu zamítnout z důvodu absence aktivní věcné legitimace žalobkyně, a nedává proto ani smysl, proč chce žalobkyně pokračovat v řízení. 6. Proti usnesení okresního soudu podal včasné odvolání rovněž žalovaný, a to do výroku I., a domáhal se jeho zrušení v tomto výroku a zastavení řízení z důvodu mezinárodní nepříslušnosti. Soud v bodě 18. odůvodnění tvrdí, že nelze dovodit, že by se v případě smluvního vztahu z předložených smluv jednalo o koupi movitých věcí na splátky či o půjčku návratnou ve splátkách nebo o jiný úvěrový obchod určený k financování koupě takových movitých věcí (viz. čl. 17 odst. 1 písm. a) a b) Brusel I bis). Proti tomu namítá, že se v tomto případě jedná o úvěrovou smlouvu uzavřenou spotřebitelem za účelem odkoupení jeho úvěrů u jiných bank na splátky. Úvěr není věcí nemovitou, a proto je věcí movitou, a lze tedy dle mého názoru aplikovat Článek 17, odst. 1, písm. b) Brusel I bis a Okresní soud v Olomouci není mezinárodně příslušný. Nejsou tedy splněny podmínky řízení. 7. Krajský soud při konstatování přípustnosti obou odvolání, jejich včasnosti a podání oprávněnými osobami, přezkoumal usnesení okresního soudu v celém rozsahu, včetně řízení, které jeho vydání předcházelo, a dospěl k závěru, že odvolání žalobkyně ani žalovaného nejsou důvodná. 8. Z obsahu spisu vyplývá, že žalobkyně se žalobou doručenou okresnímu soudu dne 2. 6. 2023 domáhá zaplacení peněžitých nároků ze smlouvy o spotřebitelském úvěru, konkrétně ze smlouvy o půjčce [číslo] ze dne 11. 9. 2018 a ze smlouvy o půjčce [číslo] ze dne 28. 9. 2014. V žalobě označila žalobkyně bydliště žalovaného adresou [adresa], dále označila žalovaného datem narození. Okresní soud vyzval žalovaného k vyjádření se k žalobě a žalovaný podáním ze dne 30. 10. 2023 podal námitku místní a mezinárodní nepříslušnosti Okresního soudu v Olomouci. Žalovaný zde uvedl, že k datu podání žaloby bylo jeho bydliště ve Spolkové republice Německo (SRN), [adresa] [anonymizována tři slova] [příjmení] [anonymizována dvě slova] [číslo], k čemuž doložil výplatní pásku za měsíc září 2023, když od 1. 9. 2018 pracuje u zaměstnavatele v SRN na plný úvazek 40 hodin týdně, většinu roku pobývá v SRN, je tam i pojištěn a bylo mu přiděleno německé identifikační číslo pro účely daní. Na adrese v SRN je oficiálně přihlášen k pobytu od 1. 3. 2014, což doložil Potvrzením o přihlášení k pobytu, ovšem bydlištěm se SNR pro něj stalo až od 1. 6. 2016, kdy se do Německa přestěhoval a začal pracovat na plný úvazek. Od tohoto data je v SRN přihlášen v systému sociálního zabezpečení. Ke dni uzavření smlouvy o půjčce [číslo] (11. 9. 2018) měl tedy bydliště v SRN. Ke smlouvě o půjčce [číslo] pak uvedl, že ke dni uzavření smlouvy dne 28. 9. 2014 měl bydliště i fakticky pobýval v ČR na adrese [adresa], avšak ke dni podání žaloby měl již bydliště v SRN. Z uvedených důvodů má žalovaný za to, že Okresní soud v Olomouci není příslušný k projednání žaloby. Žalobkyně se k námitce nepříslušnosti žalovaného vyjádřila tak, že nesouhlasí s tvrzeními žalovaného, žalovaný je stále v ČR veden jako český občan se stávající adresou ve [obec]. Právnímu předchůdci žalobkyně nikdy nesdělil změnu doručovací adresy. Dle žalobkyně je dána pravomoc českých soudů projednat předmětnou věc dle článku 5 ve spojení s článkem 7 odst. 1 písm. a), písm. b) odrážka druhá Brusel I bis. Dle tohoto ustanovení osoba, která má bydliště v některém členském státě, může být v jiném členském státě žalována, pokud předmět sporu tvoří smlouva nebo nároky ze smlouvy, u soudu místa, kde závazek, o nějž se jedná, byl nebo měl být splněn. Místem plnění je pak v případě poskytování služeb místo na území členského státu, kde služby podle smlouvy byly nebo měly být poskytnuty – v daném případě tedy ČR. Nadto právní předchůdce žalobkyně ani žalobkyně neprovozuje profesionální nebo podnikatelskou činnost na území jiného členského státu. Dne 8. 4. 2024 vydal okresní soud napadené usnesení. 9. Podle čl. 4 odst. 1 Brusel I bis nestanoví-li toto nařízení jinak, mohou být osoby, které mají bydliště v některém členském státě bez ohledu na svou státní příslušnost, žalovány u soudu tohoto členského státu. 10. Podle čl. 7 odst. 1 Brusel I bis osoba, která má bydliště v některém členském státě, může být v jiném členském státě žalována: a) pokud předmět sporu tvoří smlouva nebo nároky ze smlouvy, u soudu místa, kde závazek, o nějž se jedná, byl nebo měl být splněn; b) pro účely tohoto ustanovení a pokud nebylo dohodnuto jinak, je místem plnění zmíněného závazku: - v případě prodeje zboží místo na území členského státu, kam zboží podle smlouvy bylo nebo mělo být dodáno, - v případě poskytování služeb místo na území členského státu, kde služby podle smlouvy byly nebo měly být poskytnuty; c) nepoužije-li se písmeno b), použije se písmeno a). 11. Podle čl. 17 odst. 1 Brusel I bis ve věcech týkajících se smlouvy uzavřené spotřebitelem pro účel, který se netýká jeho profesionální nebo podnikatelské činnosti, se příslušnost určuje podle tohoto oddílu, aniž jsou dotčeny čl. 6 a čl. 5 bod 7: a) jedná-li se o koupi movitých věcí na splátky; b) jedná-li se o půjčku návratnou ve splátkách nebo o jiný úvěrový obchod určený k financování koupě takových movitých věcí nebo c) ve všech ostatních případech, kdy byla smlouva uzavřena s osobou, která provozuje profesionální nebo podnikatelské činnosti v členském státě, v němž má spotřebitel bydliště nebo pokud se jakýmkoliv způsobem taková činnost na tento členský stát nebo na několik členských států, včetně tohoto členského státu, zaměřuje a smlouva spadá do rozsahu těchto činností. 12. Podle čl. 18 odst. 2 Brusel I bis smluvní partner může podat žalobu proti spotřebiteli pouze u soudu členského státu, v němž má spotřebitel bydliště. 13. Podle čl. 25 odst. 1 Brusel I bis bez ohledu na bydliště stran, dohodnou-li se tyto strany, že v již vzniklém nebo budoucím sporu z určitého právního vztahu má příslušnost soud nebo soudy některého členského státu, je příslušný soud nebo soudy tohoto státu, pokud tato dohoda není z hlediska své věcné platnosti podle práva tohoto členského státu neplatná. Pokud se strany nedohodnou jinak, je tato příslušnost výlučná. 14. Podle čl. 26 odst. 1 Brusel I bis není-li soud jednoho členského státu příslušný již podle jiných ustanovení tohoto nařízení, stane se příslušným, jestliže se žalovaný řízení před tímto soudem účastní. To neplatí, pokud se žalovaný řízení účastní proto, aby namítal nepříslušnost soudu nebo je-li jiný soud podle čl. 24 výlučně příslušným. 15. Podle čl. 26 odst. 2 Brusel I bis ve věcech uvedených v oddíle 3, 4 nebo 5, v nichž je žalovaným pojistník, pojištěný, osoba oprávněná z pojistné smlouvy nebo poškozený, spotřebitel nebo zaměstnanec, soud před uznáním své příslušnosti podle odst. 1 ověří, že je žalovaný informován o svém právu namítat nepříslušnost soudu a o účincích, které vyvolá jeho účast nebo neúčast v řízení před soudem. 16. Podle čl. 27 Brusel I bis soud členského státu bez návrhu prohlásí, že není příslušný, je-li u něj zahájeno řízení ve věci, v níž mají podle čl. 24 výlučnou příslušnost soudy jiného členského státu. 17. Podle čl. 28 odst. 1 Brusel I bis pokud je žalovaný, který má bydliště v jednom členském státu žalován před soudem jiného členského státu a řízení před tímto soudem se neúčastní, prohlásí soud bez návrhu, že není příslušný, nevyplývá-li jeho příslušnost z tohoto nařízení. 18. Jak správně uvedl okresní soud, v řízení je dán mezinárodní (cizí) prvek v podobě bydliště žalovaného v jiném členském státě EU než ve státě, kde bylo zahájeno řízení. Jak se podává z obsahu spisu, má žalovaný bydliště ve Spolkové republice Německo a takové bydliště měl v době zahájení řízení a v době podpisu úvěrové smlouvy ze dne 11. 9. 2018, v době podpisu úvěrové smlouvy ze dne 28. 9. 2014 měl pak bydliště v ČR. Z důvodu bydliště žalovaného v jiném členském státě EU, spadá věc do působnosti Brusel I bis, a soud by měl zkoumat z úřední moci dle čl. 27 pouze podmínky pro výlučnou příslušnost (čl. 24). Jinak soud nemůže svoji mezinárodní příslušnost (pravomoc) a v určitých případech místní příslušnost přezkoumávat dříve, než doručí žalobu žalovanému a umožní mu, aby se k ní vyjádřil, neboť příslušnost soudu může být založena dle čl. 26 Brusel I bis (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 9. 2008, sp. zn. 29 Nd 336/2007). V předmětné věci se žalobkyně domáhá zaplacení dlužných peněžitých nároků ze smluv o půjčce, nejedná se tak o žádné z řízení uvedených v čl. 24 Brusel I bis, a tedy výlučná příslušnost ve smyslu uvedeného nařízení v předmětné věci dána není. Současně nebyla ani prokázána dohoda o příslušnosti dle čl. 25 Brusel I bis. Z tvrzení uvedených v žalobě se pak nepodává, že by žalovaný uzavřel předmětné smlouvy s předchůdkyní žalobkyně v postavení podnikatele, nebylo tvrzeno, že by poskytnuté půjčky byly žalovanému poskytnuty za účelem jeho profesionální nebo podnikatelské činnosti a takovýto účel poskytnutých spotřebitelských úvěrů nevyplývá ani z připojených smluv. I s ohledem na označení žalovaného v žalobě (jménem, příjmením, datem narození a adresou bydliště) ve spojení s jeho označením v přiložených smlouvách lze uzavřít, že žalovaný ve smluvním vztahu vystupoval v postavení spotřebitele a uvedenými smlouvami byl sjednán tzv. spotřebitelský úvěr. V posuzované věci se tedy jedná o spor ze smluv o spotřebitelském úvěru. Žalovaným je dlužník – spotřebitel. Současně se nejedná o případ upravený v čl. 6 Brusel I bis (žalovaný má bydliště na území členského státu) ani dle čl. 7 bod 5 Brusel I bis (nejedná se o spor vyplývající z provozování pobočky, zastoupení nebo jiné provozovny). Z žalobních tvrzení tak jako z připojených smluv se rovněž nepodává, že by se v případě smluvního vztahu z tvrzených smluv jednalo o koupi movitých věcí na splátky či o půjčku návratnou ve splátkách nebo o jiný úvěrový obchod určený k financování koupě takových movitých věcí. Z žalobních tvrzení ve spojení s připojenými smlouvami o půjčce naopak vyplývá, že se jednalo o bezúčelové půjčky, což je ve smlouvách i výslovně uvedeno. 19. Bydliště žalovaného v době uzavření smlouvy o půjčce ze dne 11. 9. 2018 bylo v SRN, smlouva byla uzavřena na území České republiky a věřitel v době uzavření smlouvy provozoval na území České republiky svoji podnikatelskou činnost v oblasti poskytování tzv. spotřebitelských úvěrů. Uvedená smlouva pak není jednoznačně uzavřena v režimu čl. 17 odst. 1 písm. a) a b) Brusel I bis (jedná se o úvěr bez uvedení účelu), což však nevylučuje, aby taková smlouva byla posouzena dle čl. 17 odst. 1 písm. c) Brusel I bis za splnění v tomto článku uvedených podmínek. Písm. c) uvedeného článku připadá v úvahu ve všech ostatních případech, kdy byla smlouva uzavřena s osobou, která provozuje profesionální nebo podnikatelské činnosti v členském státě, v němž má spotřebitel bydliště (v době uzavření smlouvy) nebo pokud se jakýmkoliv způsobem taková činnost na tento členský stát nebo na několik členských států, včetně tohoto členského státu zaměřuje a smlouva spadá do rozsahu těchto činností. Úvěrová smlouva pak byla uzavřena ve státě (v ČR), kde spotřebitel neměl bydliště, kdy žalovaný měl v době jejího uzavření bydliště v SRN. Bylo tedy nutno se zabývat druhou z podmínek, tedy zda se jakýmkoliv způsobem taková profesionální nebo podnikatelská činnost banky poskytující úvěr na členský stát – SRN nebo na několik členských států, včetně tohoto členského státu – SRN zaměřuje a smlouva spadá do rozsahu těchto činností. Tato podmínka pak splněna nebyla, jak správně zjistil okresní soud, kdy na jeho argumentaci lze zcela odkázat. Není tedy možno aplikovat čl. 18 odst. 2 Brusel I bis a Okresní soud v Olomouci je i přes současné bydliště žalovaného v SRN ve věci mezinárodně příslušný. Jak správně uvedl a odůvodnil okresní soud, ve věci je nutno aplikovat čl. 7 odst. 1 písm. b), druhá odrážka Brusel I bis, kdy Okresní soud v Olomouci je bez ohledu na bydliště žalovaného v jiném členském státě než ČR mezinárodně příslušným v návaznosti na území členského státu, kde došlo k poskytnutí služby (úvěru), což bylo v ČR. Námitky žalovaného, že úvěr je věcí movitou, a lze tedy aplikovat čl. 17 odst. 1 písm. b) Brusel I bis, pak nejsou důvodné kdy, jak shora uvedeno, půjčka byla výslovně poskytnuta jako bezúčelná a nejednalo se o koupi movité věci na splátky. 20. Bydliště žalovaného v době uzavření smlouvy o půjčce ze dne 28. 9. 2014 pak naopak bylo v ČR, smlouva byla uzavřena na území České republiky a věřitel v době uzavření smlouvy provozoval na území České republiky svoji podnikatelskou činnost v oblasti poskytování tzv. spotřebitelských úvěrů. Uvedená smlouva o spotřebitelském úvěru pak není jednoznačně uzavřena v režimu čl. 17 odst. 1 písm. a) a b) Brusel I bis (jedná se o úvěr bez uvedení účelu), což však nevylučuje, aby taková smlouva byla posouzena dle čl. 17 odst. 1 písm. c) Brusel I bis za splnění v tomto článku uvedených podmínek. Písm. c) uvedeného článku připadá v úvahu ve všech ostatních případech, kdy byla smlouva uzavřena s osobou, která provozuje profesionální nebo podnikatelské činnosti v členském státě, v němž má spotřebitel bydliště (v době uzavření smlouvy) nebo pokud se jakýmkoliv způsobem taková činnost na tento členský stát nebo na několik členských států, včetně tohoto členského státu zaměřuje a smlouva spadá do rozsahu těchto činností. Úvěrová smlouva pak byla uzavřena ve státě (v ČR), kde spotřebitel měl bydliště, kdy žalovaný měl v době jejího uzavření bydliště v ČR. Je tedy nutno aplikovat čl. 18 odst. 2 Brusel I bis a Okresní soud v Olomouci není z důvodu současného bydliště žalovaného v SRN mezinárodně příslušný, jak opět správně uvedl a odůvodnil okresní soud. Odvolací námitky žalobkyně tak nejsou důvodné, kdy se jedná o jiný případ a situaci než v případě smlouvy ze dne 11. 9. 2018. 21. V dalším lze pak na zcela správné odůvodnění okresního soudu v podrobnostech odkázat. 22. Ze shora uvedených důvodů krajský soud rozhodnutí okresního soudu dle ust. § 219 o. s. ř. jako věcně správné potvrdil. 23. O nákladech tohoto odvolacího řízení pak bude rozhodnuto v rozhodnutí, kterým se řízení končí. Poučení: Proti tomuto usnesení je dovolání přípustné, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Přípustnost dovolání je oprávněn zkoumat jen dovolací soud. Dovolání lze podat k Nejvyššímu soudu ČR v Brně prostřednictvím Okresního soudu v Olomouci ve lhůtě dvou měsíců ode dne doručení tohoto usnesení Olomouc 26. června 2024 Mgr. Pavel Telec předseda senátu