2 11 Co 156/2024-601 Číslo jednací: 11 Co 156/2024-601 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY (anonymizovaný opis) Krajský soud v Ostravě rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Jany Palkovské a soudkyň JUDr. Zuzany Ihnátové a JUDr. Evy Placzkové ve věci žalobkyně: [název] za účasti vedlejší účastnice: [název] oba zastoupeni advokátem [Jméno advokáta] sídlem [Adresa advokáta] proti žalovanému: [Jméno žalovaného], IČO [IČO žalovaného] sídlem [Adresa žalovaného] zastoupený advokátem [Anonymizováno]. sídlem [adresa] o vydání movité věci k odvolání žalovaného proti rozsudku Okresního soudu v Šumperku ze dne 12. 6. 2024, č. j. 18 C 84/2021-519 takto: I. Rozsudek okresního soudu se v odstavci I. výroku potvrzuje. II. Rozsudek okresního soudu se v odstavci II. výroku mění takto: Žalobkyni a vedlejší účastnici se vůči žalovanému právo na náhradu nákladů řízení nepřiznává. III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni k rukám jejího advokáta na náhradě nákladů odvolacího řízení částku 40.764 Kč ve lhůtě do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku. IV. Žalovaný je povinen zaplatit vedlejší účastnici k rukám jejího advokáta na náhradě nákladů odvolacího řízení částku 32.596 Kč ve lhůtě do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku. Odůvodnění: 1. Rozsudkem okresní soud zavázal žalovaného vydat žalobkyni stavební stroj značky JCB JS160NLC, pásové rypadlo (se lžící na rameni), barvy žluté/zlaté, originální VIN: [VIN kód], číslo motoru: [číslo], číslo podvozku [číslo], model 2017, bez registrační značky, a to do tří dnů od právní moci rozsudku (odst. I. výroku). Dále zavázal žalovaného zaplatit žalobkyni a vedlejší účastnici na straně žalobkyně na náhradě nákladu řízení částku ve výši 1.818.681,26 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám jejich zástupce (odst. II. výroku). 2. Rozsudek v obou odstavcích výroku napadl včasným odvoláním žalovaný. Navrhoval zamítnutí žaloby a přiznání náhrady nákladů řízení před soudy obou stupňů žalovanému. Žalovaný v prvé řadě namítal neprokázání nabytí vlastnického práva ke stroji žalobkyní. Žalobkyně nejprve ve vyjádření k odvolání ze dne 12. 7. 2022 tvrdila, že vlastnické právo ke stroji nabyla na základě ustanovení § 1916 italského občanského zákoníku, což prokazovala zejména listinou označenou názvem „Tipo di esito: Liq. Amichevole“, později v přípise z 10. 3. 2023 uvedla, že dovozuje přechod svého vlastnického práva ke stroji z čl. 52 Všeobecných obchodních podmínek ve spojení s ust. § 1905 italského občanského zákoníku. Svoji aktivní legitimaci dovozovala podle italského pojišťovacího práva a tvrdila, že na ni výplatou pojistného plnění automaticky přešlo vlastnictví ke stroji. Své závěry opírala o stanoviska vypracovaná právní kanceláří [název] Žalovaný v průběhu řízení závěry předložené touto právní kanceláří zpochybnil a v řízení před soudem prvého stupně namítnul, že tato právní stanoviska jsou ve skutečnosti vyjádřeními osob, které mají zájem na úspěchu žalobkyně v tomto řízení, neboť všechna tato stanoviska jsou vypracována italskými právními zástupci žalobkyně v této věci. Žalobkyně se posléze ocitla v situaci, kdy veškerá její předchozí tvrzení byla vyvrácena, neboť podle čl. 52 Všeobecných obchodních podmínek vlastnické právo nenabyla, proto začala opět uvádět, že vlastnické právo nabyla na základě ust. § 1916 italského občanského zákoníku. Poté, co se žalovaný vypořádal s účelovými a nesprávnými tvrzeními žalobkyně, opět změnila důvod, na základě něhož nabyla vlastnické právo ke stroji, tentokráte na základě čl. 922 italského občanského zákoníku dohodou žalobkyně a vedlejší účastnice. Žalobkyně dovozovala, že předložila množství důkazů o převodu stroje písemnou smlouvou, zejména dokumentem „Tipo di esito: Liq. Amichevole“ a pro případ, že by soud tuto listinu považoval za nedostačující, uváděla, že byla uzavřena ústní dohoda žalobkyně a vedlejší účastnice o převodu vlastnictví stroje. Žalovaný má za to, že žádný z žalobkyní předložených důkazů neprokazuje tvrzení žalobkyně, že došlo k převodu vlastnického práva ke stroji na žalobkyni. Žalovaný dále ve velmi obsáhlém odůvodnění odvolání popisoval průběh řízení před soudem prvého stupně s komentářem k hodnocení procesní situace a postupu soudu prvého stupně. Dle žalovaného soud prvního stupně v otázce tvrzeného nabytí vlastnického práva ke stroji žalobkyní zcela flagrantně pochybil, dospěl-li k závěru, že nemá pochybnost o přechodu vlastnického práva stroje na žalobkyni. Dle žalovaného v otázce nabytí vlastnického práva dohodou okresní soud svým právním závěrem elementárním způsobem pochybil, když nezkoumal konkrétní okolnosti uzavřené dohody. Soud prvního stupně postupoval nepředvídatelně v rozporu s elementárními materiálními zásadami, kterými se má činnost každého soudu při rozhodování o právech a povinnostech osob řídit, tedy se zásadou zajištění spravedlivé ochrany soukromých práv a oprávněných zájmů účastníků tak, jak to soudu prvého stupně ukládá ust. § 1 o. s. ř. Místo toho, aby soud prvního stupně splnil instrukce, které mu odvolací soud dal, tj. zjistit obsah italského práva v oblasti pojištění a aplikovat je na provedené důkazy, setrval si na svém závěru o nabytí vlastnického práva žalobkyní bez ohledu na to, že pro tento závěr nebyly v řízení provedeny žádné důkazy. Vady rozsudku žalovaný spatřoval ve skutečnosti, že soud prvního stupně nepřihlédl k odvolatelem tvrzeným skutečnostem, ačkoliv k tomu nebyly splněny zákonné předpoklady [§ 205 odst. 2 písm. b) o. s. ř.], řízení bylo postiženo vadou, která měla za následek nesprávnost rozsudku [§ 205 odst. 2 písm. c) o. s. ř.], soud prvního stupně neúplně zjistil skutkový stav, neboť neprovedl navržené důkazy potřebné k prokázání rozhodných skutečností [§ 205 odst. 2 písm. d) o. s. ř.], soud prvního stupně na základě provedených důkazů dospěl k nesprávným skutkovým zjištěním [§ 205 odst. 2 písm. e) o. s. ř.] a rozsudek spočívá na nesprávném právním posouzením věci [§ 205 odst. 2 písm. g) o. s. ř.]. Dle žalovaného žalobkyně nemá právo domáhat se na žalovaném vydání stroje, neboť žalovaný k němu nabyl vlastnické právo. Vytýkal soudu prvního stupně, že se nedostatečně zabýval otázkou nabytí vlastnického práva žalovaného ke stroji. V tomto směru se nijak nevypořádal s argumentací žalovaného, že žalobkyně nepozbyla stroj krádeží a i kdyby žalobkyně stroj někdy vlastnila, nutně vždy až po krádeži, a proto se ani na daný případ nemůže vztahovat ust. § 86 odst. 3 nizozemského občanského zákoníku. Žalovaný taktéž nesouhlasil s výrokem o náhradě nákladů řízení, který je nesprávný a navíc zcela zřejmě nespravedlivý. Nesprávně byla určena tarifní hodnota, neboť cena stroje se v průběhu doby měnila a měla by být určena na základě znaleckého posudku vypracovaného znalcem v příslušném oboru, v opačném případě by mělo být vycházeno z ust. § 9 odst. 1 advokátního tarifu. Navíc na daný případ by měl být aplikován § 150 o. s. ř. a náklady řízení by žalobci neměly být zcela nebo zčásti přiznány. Žalovaný v závěru ohledně merita věci navrhoval změnu rozsudku okresního soudu a zamítnutí žaloby v celém rozsahu, dále přiznání nákladů řízení žalovanému, případně zrušení rozsudku a vrácení věci soudu prvního stupně k dalšímu řízení. 3. Žalobkyně ve vyjádření k podanému odvolání navrhovala potvrzení rozsudku okresního soudu jako věcně správného. Žalobkyně se i po vydání rozsudku okresního soudu v předmětné věci snažila vyřešit spor s žalovaným smírnou cestou s tím, že bude požadovat pouze přiznání části náhrady nákladů řízení. K dohodě mezi účastníky však nedošlo. Žalobkyně je přesvědčena o tom, že prvoinstanční soud splnil všechny pokyny odvolacího soudu, které mu byly dříve vytknuty a rozhodnutí je věcně správné. Celý spor nemusel vzniknout, pokud by italská policie konala řádně a v zákonné lhůtě se o stroj zadržený Policií ČR přihlásila. V takovém případě by předmětný stroj byl převezen do Itálie a předán žalobkyni, o jejímž vlastnickém právu k němu má pochybnosti zjevně jen žalovaný. Žádný z účastníků postup policejního orgánu nemohl ovlivnit. Jde-li o otázku nákladů řízení a dovolání se žalovaného na § 150 o. s. ř., žalovaný si musí být vědom relevantní judikatury k tomuto ustanovení. Má-li soud použít moderační právo, musí umožnit druhé straně, aby se k tomu vyjádřila, v průběhu řízení před soudem prvního stupně žalovaný moderaci nákladů sám nežádal. Žalobkyně důvody pro moderaci nespatřuje, neboť žalovaný zavinil, že žalobkyně byla nucena vést předmětný spor, navrhuje proto potvrzení rozsudku okresního soudu jako věcně správného včetně výroku o nákladech řízení. 4. Žalovaný v replice žalovaného k vyjádření žalobkyně polemizoval se závěry ohledně jednání stran. Dále opakovaně namítal, že soud prvního stupně pokyny odvolacího soudu nesplnil vůbec. Opakoval své závěry o nesouhlasu s rozhodnutím soudu o nákladech řízení, shledal neodůvodněným mimořádné zvýšení náhrady, a to navíc u všech úkonů, které soud v rámci náhrady nákladů řízení žalobkyni přiznal. Žalovaný opakovaně vyjmenovával úkony, za které bylo přiznáno mimořádné zvýšení, přestože většinou se jedná o stručné jednoduché opakované recyklace již dříve vyslovených argumentů žalobkyně. 5. Žalobkyně k replice žalovaného v dalším vyjádření navrhovala, aby odvolací soud v rámci přezkumu výroku o nákladech řízení přezkoumal závěry soudu prvního stupně ohledně způsobu výpočtu náhrady nákladů a jejich částečného nepřiznání žalobci. Protože o nákladech soud zčásti vůbec nerozhodl a v další části tyto vypočetl nesprávně, navrhoval, aby žalobkyni a vedlejší účastnici byly přiznány náklady, jak žalobkyně navrhovala v doplnění vyúčtování z 18. 6. 2024, a to v celkové výši 2.298.860,40 Kč. 6. Další duplika žalovaného z 24. 3. 2025 a reakce žalobkyně z 13. 4. 2025 nic nového právně významného neobsahovala. 7. Odvolací soud přezkoumal napadený rozsudek, včetně řízení předcházejícího jeho vydání se závěrem, že odvolání je důvodné pouze v části týkající se nákladů řízení. 8. Žalobkyně se ve věci domáhá vydání stavebního stroje značky JCB JS160NLC, pásové rypadlo se lžící na rameni, barvy žluté/zlaté, originální VIN: [VIN kód], číslo motoru: [číslo], číslo podvozku [číslo], model 2017, bez registrační značky (dále jen „stavební stroj“). Žalobkyně žalobu zdůvodňovala skutečností, že 5. 5. 2017 vedlejší účastnice, společnost [název] (dále též jen „[název]“) uzavřela leasingovou smlouvu na stavební stroj a žalobkyně jako pojišťovna působící v Italské republice poskytla v souvislosti s leasingovou smlouvou pojištění tohoto stavebního stroje, které bylo sjednáno mezi společností [název] jako vlastníkem a žalobkyní. Dne 15. 7. 2018 došlo ke krádeži stavebního stroje, která byla v Itálii řádně nahlášena příslušným úřadům, včetně žalobkyně. Stavební stroj byl následně zjištěn a zajištěn v České republice. Žalovaný získal stavební stroj prostřednictvím elektronické dražby organizované společností [název] za částku 74 550 EUR a po provedené dražbě si objednal jeho přepravu z Nizozemského království do České republiky, v níž stavební stroj uskladnil u p. [jméno FO], bytem [adresa]. Žalobkyně svou aktivní legitimaci a nárok na vydání stavebního stroje zdůvodňovala odškodněním společnosti [název] částkou ve výši 73 791 EUR a následným nabytím vlastnických práv ke stavebnímu stroji, z čehož dovozovala své oprávnění k vrácení odcizeného stavebního stroje. 9. Ve věci bylo rozhodnuto rozsudkem Okresního soudu v Šumperku z 6. 4. 2022, č. j. 18 C 84/2021–194, kterým bylo žalobě vyhověno. Rozsudek byl usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 12. 1. 2023, č. j. 11 Co 158/2022-266 zrušen a věc vrácena okresnímu soudu k dalšímu řízení. V kasačním rozhodnutí odvolacího soudu bylo uloženo okresnímu soudu za účelem posouzení aktivní legitimace žalobkyně zjistit obsah italského práva v oblasti pojištění, včetně výkladu ustanovení, které dopadají na posuzovanou věc. Dále bylo okresnímu soudu vytknuto nedostatečné zjištění obsahu nizozemského práva vztahujícího se k nabytí stavebního stroje žalovaným v rámci dražby. 10. Okresní soud po kasačním rozhodnutí z důkazů v řízení provedených učinil správná skutková zjištění obsažená pod body 8. - 26., 28., 29., 32., 39., na něž odvolací soud odkazuje a pro odvolací řízení z nich vychází. Jde-li o stanoviska právních kanceláří, tyto odvolací soud nehodnotil jako skutková zjištění, nýbrž je hodnotil v rámci právního posouzení věci. 11. Z provedených důkazů dospěl okresní soud ke správnému skutkovému závěru, který je zachycen pod bodem 43. odůvodnění napadeného rozsudku, na něž v podrobnostech odvolací soud odkazuje a pro odvolací řízení pro přehlednost shrnuje následující skutkový závěr. Žalobkyně jako pojistitel uzavřela s vedlejší účastnicí pojistnou smlouvu, která se týkala pojištění stavebního stroje, pásové rypadlo JCB originální VIN: [VIN kód], číslo podvozku [číslo], který byl pronajat společnosti [právnická osoba] Dne 15. 7. 2018 společnost [název] oznámila příslušným úřadům i žalobci krádež stavebního stroje, ke které došlo v době od 15. 7. do 16. 7. 2018. V souladu s uzavřenou pojistnou smlouvou žalobkyně odškodnila vlastníka společnost[název][Anonymizováno] částkou ve výši 73 791 EUR. Stavební stroj se stal předmětem opakovaného mezinárodního prodeje a naposledy stavební stroj vydražil žalovaný v rámci elektronické dražby organizované společností [název] od nizozemské společnosti [název], č. DPH: [Anonymizováno]. 12. Odvolací soud souhlasí s právními závěry, na základě nichž okresní soud dovodil důvodnost podané žaloby. 13. Stavební stroj byl odcizen v Itálii v době od 15. 7. 2018 do 16. 7. 2018. Žalobkyně jako pojišťovna působící v Italské republice poskytla vedlejší účastnici společnosti [název] pojistné plnění v rámci uzavřené pojistné smlouvy ve výši 73 791 EUR. Okresní soud správně dovodil, že pojištění a převod vlastnického práva mezi vedlejší účastnicí jako vlastníkem stavebního stroje a italskou pojišťovnou, tj. žalobkyní, se řídí italským právem. Žalobkyně od počátku tvrdila, že ji ke stavebnímu stroji svědčí vlastnické právo, jeho nabytí dovozovala z výplaty pojistného plnění, v souvislosti s likvidací škodní události č. [číslo], v níž bylo uvedeno, že na základě smluvních ujednání se strany smírnou cestou dohodly na výši náhrady škody ve výši 73 791 EUR a dále, že „v případě likvidace z vůle společnosti příjemce platby již v této chvíli prohlašuje, že po obdržení dané částky nebude již na pojišťovně dále nic požadovat, případná další pojištění v souvislosti s výše uvedenou škodou, a to z jakéhokoliv titulu a již v tomto okamžiku vydává v tomto ohledu plné zproštění a rovněž prohlašuje, že postupuje společnosti jakýkoliv vlastní nárok, důvod a možnost žaloby proti osobám za škodu zodpovědným a proti komukoliv dalšímu, pokud jde o samotnou škodu až do výše dané částky.“ (dokument Tipo di esito: Liq. Amichevole). 14. Podle § 1905 italského občanského zákoníku pojistitel je povinen uhradit způsobem a v mezích stanovených ve smlouvě škodu, kterou pojištěný utrpěl v důsledku pojistné události. Pojistitel odpovídá za očekávaný zisk pouze v případě, že se k tomu výslovně zavázal. Z citovaného ustanovení zákona, ani z komentáře týkajícího se soukromého pojištění, konkrétně pojištění proti krádeži autora [jméno FO] (překlad na č. l. 296) nelze zcela bezpochyby dovodit přechod vlastnického práva k nalezené věci v případě, je-li věc nalezena poté, co pojistitel odškodnění již vyplatil. Pojistitel vstupuje do práv vůči všem, od kterých může pojištěný získat zpět odcizenou věc, tj. vůči pachateli krádeže, jeho spolupachatelům, vůči tomu, kdo přechovává odcizenou věc nebo v každém případě vůči jejímu držiteli ve špatné víře, případně osobám, které jsou určitým způsobem za držení věci odpovědné. Takovýto vstup do práv a povinností nedopadá na posuzovanou věc, kdy žalovaný nabyl stavební stroj v dobré víře zcela nezávisle na jeho odcizení. Dovolávala-li se žalobkyně dále rozhodnutí Nejvyššího trestního kasačního soudu z 31. 1. 2012, č. [hodnota] (s datem uložení na Soudní úřadovně dne 7. 3. 2012), tak z odůvodnění tohoto rozhodnutí vyplynulo, že sice platí, že pojišťovna poté, co uhradila škodu v důsledku krádeže, nabývá vozidlo do svého vlastnictví, nicméně za okolností, jestliže to vyplývá z obecných ustanovení pojišťovací smlouvy. V posuzované věci žalobkyně neprokázala, že by v pojistné smlouvě, příp. všeobecných pojistných podmínkách bylo takovéto ujednání obsaženo. Lze dovodit, že se jedná o obvyklé ustanovení pojistných smluv o přechodu vlastnictví ke znovu nabyté věci, nicméně zda bylo ujednáno je nutno zkoumat v každé konkrétní věci. Pojištění podle italského práva je založeno na principu náhrady a v případě dojde-li k nalezení věci poté, kdy pojistitel odškodnění již vyplatil, je povinností pojištěného pojistiteli tyto skutečnosti okamžitě oznámit, aby k porušení principu náhrady nedošlo. Ostatně obdobné závěry byly obsažené v právním stanovisku advokáta [jméno] (č. l. 450) i [jméno] (č. l. 377) byť se jedná o advokáta zapsaného u ČAK. Oba uvedli, že „čl. 1905 italského občanského zákoníku je považován za vyjádření širšího principu odškodnění, jehož existence je obecně přijímána italskou právní doktrínou, nevztahuje se na všechny důsledky této zásady. Přestože italské soudy nemají námitek proti možnosti stran platně si sjednat tuto doložku práva záchrany, automaticky přechod vlastnického práva bez takového výslovného ujednání v rámci pojistných podmínek nedovozují. Je tomu tak proto, že občanský zákoník žádné takové zákonné ustanovení neobsahuje, a tedy jediným právním důvodem pro takový přechod vlastnického práva může být vzájemné ujednání smluvních stran pojistné smlouvy“. S tímto závěrem koresponduje výše citované rozhodnutí Nejvyššího trestního kasačního soudu z 31. 1. 2012, č. 8927. Stejné obecné závěry byly ostatně potvrzeny v právním stanovisku advokátní kanceláře [název] ze dne 22. 3. 2024, která v reakci na předložení dvou rozhodnutí italských soudů a to ze dne 16. 3. 1979 v Turíně a odvolacího soudu v Římě z 16. 9. 2010 č. 3622 uvedla, že v nich byla připomenuta zásada: „Pojistitel má právo požadovat pouze vrácení části pojistného plnění vyplaceného pojištěnému, přičemž strany mají právo sjednat převod vymáhané věci ve prospěch pojistitele výměnou za právo pojištěného ponechat si přijaté pojistné plnění“. 15. V posuzované věci odvolací soud souhlasí se závěrem okresního soudu o nabytí vlastnického práva žalobkyní na základě dohody mezi původním vlastníkem a nabyvatelem, což v tomto případě je mezi vedlejší účastnicí a žalobkyní. Takovýto způsob nabytí vlastnického práva na základě dohody se opírá o čl. 922 italského občanského zákoníku, podle něhož lze vlastnictví nabýt mimo jiné na základě dohody. Skutečnost, že vlastnické právo k odcizené věci žalobkyně nabyla, plyne jednak z prohlášení vedlejší účastnice a žalobkyně o uzavření dohody, tedy pojišťovny a společnosti [název] a podporují ji další důkazy v řízení provedené. V prohlášení společnosti [název] ze dne 7. 3. 2023 společnost [název] jasně uvedla, že okamžikem vyplacení pojistného plnění přešlo vlastnictví stroje na pojistitele a společnost [název] již nemá na zboží žádný zájem. Taktéž z dalších listin, a to likvidace škody, rozhodnutí o navrácení zabavených věcí ze dne 16.12.2021 vydané Státním zastupitelstvím v Bergamu plyne, že si vedlejší účastnice společnost [název] žádné nároky na vlastnictví nečinila, nabytí vlastnického práva žalobkyní nijak nezpochybňovala. Odvolací soud souhlasí s okresním soudem, dospěl-li k závěru, že provádět výslechy osob oprávněných dohodu uzavřít je nadbytečné, neboť uzavření dohody bylo v řízení zúčastněnými subjekty prokázáno, obě strany dohody jednoznačně potvrdily, že projevily vůli, podle které vlastnické právo nabyla žalobkyně. Podstatná pro posouzení věci je skutečnost, že na žalobkyni z vedlejší účastnice bylo převedeno vlastnické právo ke stavebnímu stroji, který byl odcizen a následně dále převáděn až na žalovaného. 16. Žalovaný po celou dobu řízení namítal nedůvodnost žalobou uplatněného nároku z důvodu, že vlastnické právo ke stavebnímu stroji řádně nabyl prostřednictvím elektronické dražby organizované společností [název], se sídlem v Nizozemském království, a to od nizozemské společnosti [název] č. DPH: [číslo], Nizozemské království, tedy od podnikatele při jeho podnikatelské činnosti v rámci běžného obchodního styku. S ohledem na ujednání v obchodních podmínkách se samotná dražba, jakož i nabytí vlastnického práva ke stavebnímu stroji žalovaným řídí nizozemským právem, jak správně dovodil okresní soud. 17. Podle čl. 86 odst. 1 nizozemského občanského zákoníku bez ohledu na pravomoc převádějící osoby je převod movité nezapsané věci nebo práva doručitele či příkazce podle čl. 90, 91 nebo 93 platný, pokud převod proběhne jinak než bezúplatně a pokud nabyvatel jedná v dobré víře. Podle odst. 3 téhož článku nicméně vlastník movité věci, který ztratil její držbu krádeží, může ji požadovat po dobu tří let ode dne krádeže zpět, ledaže: a) věc nabyla fyzická osoba, která nejednala při výkonu povolání nebo podnikatelské činnosti od prodávajícího, který při obchodování s veřejností se srovnatelnými věcmi nevystupuje jako dražitel v prostorách k tomu určených, kterou je nemovitost nebo její část, včetně příslušného pozemku, a který jednal v rámci svého běžného podnikání; nebo b) se týkala peněz nebo směnek na doručitele nebo směnek vlastních. Podle odst. 4 téhož článku na lhůtu uvedenou v předešlém bodě se přiměřeně použijí ustanovení čl. 316, 318 a 319 o přerušení promlčecí doby právního jednání. 18. Žalobkyně svůj nárok uplatnila ve lhůtě tří let od krádeže, ve smyslu citovaného čl. 86 odst. 3 písm. a) nizozemského občanského zákoníku, neboť ke krádeži došlo v době od 15. 7. 2018 do 16. 7. 2018 a žaloba byla podána dne 23. 3. 2021. 19. Jak sám žalovaný tvrdil nabyl stavební stroj jako podnikající osoba v dražbě od podnikatele při jeho podnikatelské činnosti, výjimka obsažená v ustanovení čl. 86 odst. 3 tak nebyla naplněna. Lze proto souhlasit s právními závěry okresního soudu, že žalovaný v dražbě konané v Nizozemsku stavební stroj získal do držby, ale nikoli do vlastnictví, neboť v rámci tříleté lhůty vlastnické právo ke stavebnímu stroji uplatnila žalobkyně jako právní nástupce původního vlastníka, kterému byl stavební stroj odcizen. Namítal-li žalovaný, že v době krádeže žalobkyně nebyla vlastníkem stavebního stroje, tak podle nizozemského občanského zákoníku tato skutečnost není právně významná z hlediska ustanovení čl. 86 odst. 3 nizozemského občanského zákoníku, z něhož nelze dovodit, že výjimka z ochrany kupujícího jednajícího v dobré víře se použije pouze v případě, že vlastník domáhající se vydání věci byl vlastníkem věci v době její krádeže. Uvedené vyplývá taktéž ze stanoviska advokáta [jméno] jehož úřední překlad je na č. l. 441-442 spisu. Závěry okresního soudu, že pojištění a převod vlastnického práva mezi italskými společnostmi se řídí italským právem a převod vlastnictví prostřednictvím dražby nizozemským právem jsou správné včetně závěru, že nizozemské právo již nelze aplikovat v případě požadavku na vydání stavebního stroje a v souvislosti s tím neobstojí argumentace žalovaného požadovat náklady spojené s jeho vydáním podle nizozemského občanského zákoníku, případně náhradu v ceně stroje, jak žalovaný bez bližšího zdůvodnění právního titulu požaduje. 20. Nepřiléhavými shledává odvolací soud odvolací námitky žalovaného o nesplnění pokynů uložených okresnímu soudu v kasačním rozhodnutí odvolacího soudu. Okresní soud po zrušení v pořadí prvního rozsudku zjišťoval obsah italského práva v oblasti pojištění včetně výkladu ustanovení, které dopadají na posuzovanou věc, a to jak znění ustanovení italského občanského zákoníku podstatných pro právní posouzení věci, tak výkladu ustanovení, které dopadají na oblast pojištění, obstaral taktéž úplné znění judikátu č. 8927 ze dne 31. 1. 2012 Corte di Cassazione. Odvolací soud ke zjišťování cizího práva opakuje, že cizí právní předpisy nemohou být předmětem dokazování, neboť i pro cizozemské právní předpisy platí zásada „iura novit curia“. Soud má zásadně zjišťovat obsah cizího práva jakýmkoli dostupným a spolehlivým způsobem, může tak získat znalost cizího práva například vlastním studiem z pramenů jemu dostupných, jsou-li dostatečně spolehlivé, vyjádřením ministerstva spravedlnosti, popřípadě ze znaleckého posudku z oboru právních vztahů k cizině. Může rovněž požadovat součinnost účastníka, který se dovolává cizího práva, aby předložil text cizí normy. Okresní soud v tomto směru postupoval v souladu s uvedenými závěry a obsah cizího práva získával taktéž za součinnosti účastníků, a to jak žalobkyně, tak žalovaného. 21. Okresní soud v souladu s kasačním rozhodnutím zjišťoval taktéž obsah nizozemského občanského zákoníku, a to čl. 86 včetně úředně ověřeného překladu. Okresnímu soudu nelze vytknout postup, zjišťoval-li cizí právo z příslušných internetových stránek, neboť se jedná o způsob zjišťování cizího práva doporučovaný taktéž ministerstvem spravedlnosti, které soudům při zjišťování cizího práva poskytuje součinnost. 22. Samotné vydání movité věci se řídí ust. § 1040 odst. 1 občanského zákoníku č. 89/2012 Sb. (dále jen o. z.), podle něhož ten, kdo věc neprávem zadržuje, může být vlastníkem žalován, aby ji vydal. Ve vztahu mezi účastníky otázku samotného vydání stavebního stroje je nutno posoudit podle českého práva, neboť stavební stroj se nachází na území České republiky. Přednostní aplikovatelnost unijních předpisů před vnitrostátním právem se v této otázce neuplatní, neboť vydání věci unijními předpisy upraveno není. V této otázce je úprava obsažena v § 69 odst. 1 ZMPS. Lze doplnit, že obdobně jako podle nizozemského občanského zákoníku rovněž podle § 1110 o. z. platí, že získá-li někdo v dobré víře za úplatu použitou věc od podnikatele, který při podnikatelské činnosti v rámci běžného obchodního styku obchoduje takovými věcmi, vydá ji vlastníku, který prokáže, že věc pozbyl ztrátou nebo, že mu byla odňata svémocně a že od ztráty nebo odnětí věci uplynuly nejvýše tři roky. Z uvedeného plyne, že i za předpokladu, pokud by na nabytí vlastnického práva žalovaného k předmětnému stavebnímu stroji nebyl aplikován nizozemský občanský zákoník, rovněž podle občanského zákoníku ve lhůtě do tří let od jeho nabytí by měl povinnost vlastníku stavební stroj vydat. 23. Odvolací soud ze všech shora uvedených důvodů napadený rozsudek okresního soudu v odst. I. výroku jako věcně správný potvrdil podle § 219 o. s. ř. 24. Výrok o nákladech řízení byl odvolacím soudem v souladu s ust. § 220 odst. 1 o. s. ř. změněn. 25. Podle § 142 odst. 1 o. s. ř. účastníků, který měl ve věci plný úspěch, přizná soud náhradu nákladů potřebných k účelnému uplatňování nebo bránění práva proti účastníku, který ve věci úspěch neměl. 26. Podle § 150 o. s. ř. jsou-li tu důvody hodné zvláštního zřetele nebo odmítne-li se účastník bez vážného důvodu zúčastnit prvního setkání s mediátorem nařízeného soudem, nemusí soud výjimečně náhradu nákladů řízení zcela nebo zčásti přiznat. 27. Odvolací soud si je vědom toho, že základní zásadou, která ovládá rozhodování o náhradě nákladů sporného řízení je zásada úspěchu ve věci vyjádřena v § 142 odst. 1 o. s. ř. V této zásadě se promítá myšlenka, že ten, kdo důvodně bránil své subjektivní právo nebo právem chráněný zájem, by měl mít právo na náhradu nákladů, jež při této procesní činnosti účelně vynaložil proti účastníků, jež do jeho právní sféry bezdůvodně zasahoval. Aplikace § 150 o. s. ř. umožňuje ve výjimečných konkrétních případech tuto zásadu prolomit, jsou-li zde důvody zvláštního zřetele hodné. Odvolací soud má za to, že tyto důvody zvláštního zřetele hodné lze v posuzované věci nalézt. Ve smyslu závěrů obsažených v nálezu Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 1030/08, obdobně i sp. zn. I. ÚS 2862/07 ust. § 150 o. s. ř. slouží k řešení situace, v níž je nespravedlivé, aby ten, kdo důvodně hájil svá porušená nebo ohrožená práva nebo právem chráněné zájmy, obdržel náhradu nákladů, které při této činnosti účelně vynaložil. Rozhodnutí v souladu s nímž si ten, kdo v řízení uspěl, také ponese sám své náklady, se proto bude spravedlivým jevit především s ohledem na existenci okolností souvisejících s předprocesním stadiem sporu, s chováním účastníků v tomto stadiu, s okolnostmi uplatnění nároku apod. V předmětné věci žalovaný vydražil stavební stroj, zaplatil za něj dne 17. 12. 2018 celkem 74 550 EUR. Poté, kdy hodlal stavební stroj dále prodat, bylo zjištěno, že se jednalo o odcizenou věc. Stavební stroj byl podle § 34a odst. 1 zákona č. 273/2008 Sb., o Policii ČR, Obvodním oddělením Policie ČR v [adresa] dne 31. 1. 2019 předběžně zajištěn. Vzhledem k tomu, že z italské strany nebyla ve lhůtě 60 dnů doručena žádost o zajištění a předání věci v rámci mezinárodní justiční spolupráce v oblasti trestní, byl stavební stroj žalovanému zpět vydán. Jestliže byl stroj nejprve zajištěn a posléze žalovanému vydán, rozhodně nemohl nabýt přesvědčení, že mu ke stroji žádné právo nesvědčí a že by jej měl dobrovolně vydat. Navíc v té době si nemohl být zcela jistý komu vlastnické právo ke stroji ve skutečnosti svědčí. Tato situace nepochybně přetrvala i po doručení výzvy k vydání stavebního stroje, která je datována dnem 11. 3. 2021, tedy přibližně dva roky poté, co mu byl stavební stroj vrácen. Stěží lze po žalovaném požadovat, aby si na základě předžalobní výzvy vyhodnotil rozhodné skutečnosti a dovodil, že má povinnost stavební stroj vydat právě žalobkyni, ve smyslu zásady obsažené v § 4 odst. 1 občanského zákoníku, podle níž se má za to, že každá svéprávná osoba má rozum průměrného člověka i schopnost užívat jej s běžnou péčí a opatrností a že to každý od ní může v právním styku důvodně očekávat. Nelze předpokládat, že by si v posuzované věci žalovaný s ohledem na mezinárodní problematiku, byl schopen vyhodnotit oprávněnost nároku žalobkyně obsaženého v předžalobní výzvě, obzvláště s přihlédnutím ke skutečnosti, že stroj vydražil a řádně za něj zaplatil kupní cenu. V předprocesním stadiu sporu se tak žalovaný nechoval nepoctivě, případně ve snaze těžit z vyvolaného právního stavu. Od žalovaného nebylo možno očekávat, že jako drobný podnikatel bude schopen se v této právní věci s mezinárodním prvkem orientovat a adekvátně zareagovat. Žalovanému nelze dále vytýkat obranu, kterou v řízení zvolil a která ze strany žalobkyně byla napadána a zpochybňována až emotivním způsobem. Posuzovaná věc byla právně složitá s ohledem na nutnost použití cizího práva, a to práva italského a práva holandského. Žalobkyně v žalobě všechny právně významné skutečnosti netvrdila a byly doplňovány postupně v průběhu řízení na základě výzvy soudu s ohledem na argumentaci strany žalované. Nelze proto dovodit, že by to byl žalovaný, kdo zavinil délku řízení a možnost případného dřívějšího skončení věci. Je zapotřebí zmínit další významnou okolnost, a sice pokud by justiční orgány Itálie konaly včas, k předmětnému sporu by vůbec nedošlo a ani jedna strana sporu by nemusela vynakládat žádné náklady na jeho vedení. K tíži žalovaného nelze vyhodnotit ani další skutečnost, a sice žalobkyní přednesený návrh po podaném odvolání, že vezme-li odvolání zpět, nebude požadovat celé náklady řízení, nýbrž namísto soudem určených cca 1.880.000 Kč bude požadovat pouze cca 1.520.000 Kč. Uvedený návrh žalobkyně na úhradu nákladů odvolací soud nepovažuje za nijak vstřícný, nelze proto žalovanému vytýkat, že nebyl akceptován. Žalovaný v zásadě při koupi předmětného stavebního stroje nic neporušil. Vzhledem k tomu, že stavební stroje nejsou registrovány, nemohl si ověřit jeho historii, za stroj zaplatil v přepočtu na koruny přibližně 1.950.000 Kč a tento stroj bude muset vydat. Měl-li by ještě zaplatit na nákladech řízení 1.818.000 Kč, případně jak žalobkyně po podaném odvolání za řízení před soudem prvního stupně požadovala celkově 2.298.860 Kč, jeví se s ohledem na okolnosti daného případu mimořádně nespravedlivé, urážející obyčejné lidské cítění, aby byl žalovaný dále zatěžován úhradou nákladů řízení žalobkyni a vedlejší účastnici v takto extrémní výši. Naopak odvolacímu soudu se jeví spravedlivým, aby si v této věci každý z účastníků nesl náklady svého právního zastoupení sám, neboť je zjevné, že tyto náklady s ohledem na použití cizího práva jsou na obou stranách vysoké. Navíc nelze pominout další obecně známou skutečnost, že žalobkyně je velkou nadnárodní společností, disponující rozsáhlým majetkem, působící v mnoha státech a nebudou-li jí přiznány náklady daného řízení, na její majetkové poměry tato skutečnost nebude mít zásadní vliv. Dopad na majetkové poměry žalobkyně v případě nepřiznání nákladů za řízení před soudem prvého stupně bude nesrovnatelný oproti dopadu na majetkové poměry žalovaného, jako drobného živnostníka, měl-li by náklady za řízení před soudem prvního stupně žalující straně uhradit. 28. Odvolací soud nicméně již neshledal přiléhavou aplikaci § 150 o. s. ř. pro odvolací řízení. Vydáním napadeného rozsudku byl žalovaný seznámen s podrobnými a srozumitelnými závěry okresního soudu a jestliže je nadále zpochybňoval, pro odvolací řízení již mimořádné okolnosti případu odvolací soud neshledal, proto se uplatní zásada procesního úspěchu ve sporu. Žalobkyně a vedlejší účastnice byly v odvolacím řízení procesně úspěšné, náleží jim proto náhrada nákladů řízení. Tato náhrada spočívá v odměně za dva úkony právní služby, a to vyjádření k odvolání ze dne 19. 8. 2024 a účasti u odvolacího jednání dne 16. 4. 2025. Odvolací soud při stanovení výše odměny vycházel z tarifní hodnoty shodné jako okresní soud, tj. 1.952.837 Kč, vycházeje z předmětu řízení, který lze ocenit ve smyslu § 8 odst. 1 vyhlášky č. 177/1996 Sb. (dále jen „AT“) na částku 74 550 EUR, za kterou žalovaný stavební stroj koupil, cena stroje tak byla určena, lze z ní vycházet pro účely rozhodování o nákladech řízení. Ke dni podání žaloby činil kurz 26,195 Kč za 1 EURO. Odměna za jeden úkon právní služby tak činí podle § 7 AT 16.140 Kč. Ve vztahu k žalobkyni činí odměna za vyjádření k odvolání 12.912 Kč (16.140 Kč - 20%, dle § 12 odst. 4 AT ve znění do 31.12. 2024), za účast u jednání dne 16. 4. 2025 činí odměna 16.140 Kč. Za tytéž úkony, tj. vyjádření k odvolání z 19. 8. 2024 činí paušální náhrada dle § 13 odst. 4 AT ve znění do 31. 12. 2024 částku 300 Kč, a za účast u jednání dne 16. 4. 2025 dle § 13 odst. 4 AT ve znění účinném od 1.1.2025 částku 450 Kč. Z paušálních náhrad ve výši 750 Kč ve vztahu k žalobkyni připadá 1/2, neboť advokát zastupoval dva účastníky a za těchto okolností se paušální náhrada přiznává pouze jednou, což na každého účastníka znamená polovinu režijních paušálů představující 375 Kč, v součtu odvolací náklady žalobkyně za odměny a paušální náhrady činí 29.427 Kč. Na cestovních výdajích byla přiznána náhrada za použití motorového vozidla zn. [Anonymizováno], reg. zn. [SPZ] za cestu k jednání dne 16. 4. 2025 z [adresa] a zpět celkem 2 x 377 km = 754 km. Za použití tohoto motorového vozidla byla přiznána náhrada 5,80 Kč na 1 km při počtu 754 km se jedná o 4.373 Kč, za spotřebované pohonné hmoty při počtu 754 km kombinované spotřebě 4,8 l na 100 km a ceně nafty dle doloženého dokladu 35,95 Kč/1 l činí náhrada za spotřebované pohonné hmoty 1.301 Kč. Dále byla přiznána náhrada za promeškaný čas cestou ze sídla advokáta v [adresa] k jednání soudu dne 16. 4. 2025, a to za cestu tam 9 započatých půlhodin dle § 14 odst. 3 AT, tj. 1.350 Kč a 10 započatých půlhodin cesta zpět, tj. 1.500 Kč. Cestovní výdaje spolu s náhradou za promeškaný čas tak činí 8.524 Kč (4.373 Kč + 1.301 Kč + 1.500 Kč + 1.350 Kč). Vzhledem k tomu, že tyto výdaje byly učiněny pro žalobkyni a vedlejší účastnici, žalobkyni náleží polovina těchto nákladů, tj. částka 4.262 Kč. Stejná částka náleží na cestovních výdajích vedlejší účastnici. Na náhradě nákladů odvolacího řízení žalobkyně tak byla přiznána částka 29.427 Kč + 4.262 Kč, tj. 33.689 Kč. Advokát žalobkyně je plátcem DPH, k této částce proto náleží 21% DPH ve výši 7.075 Kč, v souhrnu náhrada nákladů odvolacího řízení žalobkyně představuje 40.764 Kč. Tuto částku je žalovaný povinen zaplatit v souladu s ust. § 149 odst. 1 o. s. ř. k rukám advokáta žalobkyně. 29. Na nákladech odvolacího řízení vedlejší účastnice byla přiznána mimosmluvní odměna za tytéž dva úkony právní služby, kdy mimosmluvní odměna dle § 12 odst. 4 AT se snižuje o 20 %, tj. na částku 12.912 Kč, za dva úkony se tak jedná o 25.824 Kč a za dva úkony polovina režijních paušálů, shodně jako u žalobkyně, tj. 375 Kč, dohromady ve vztahu k vedlejší účastnici se jedná o částku 26.199 Kč. Náklady odvolacího řízení vedlejší účastnice představují 26.199 Kč + polovina cestovních výdajů ve výši 4.262 Kč, tj. 30.461 Kč. Advokát vedlejší účastnice je plátcem DPH, k této částce proto náleží 21% DPH ve výši 6.397 Kč. Přiznaná náhrada nákladů odvolacího řízení vedlejší účastnice představuje celkem 32.596 Kč. Rovněž tuto částku byl žalovaný zavázán zaplatit v souladu s ust. § 149 odst. 1 o. s. ř. k rukám advokáta vedlejší účastnice. 30. Učinila-li žalobkyně a vedlejší účastnice v odvolacím řízení další podání, a sice vyjádření k replice žalovaného ze dne 25. 1. 2025 a další vyjádření k replice žalovaného ze dne 24. 3. 2025 odvolací soud tato podání nevyhodnotil jako účelný náklad, za něž by žalobkyni a vedlejší účastnici náležela náhrada nákladu řízení. Žalobkyně i vedlejší účastnice jsou zastoupeny advokátem, tj. profesionálem, který by měl být schopen vyhodnotit účelnost konkrétního vynaloženého nákladu. Není důvodu se opakovaně vyjadřovat k témuž a reagovat na každé podání, včetně požadavku na náklady řízení. Činí-li tak advokát, nejedná se o účelný náklad, který by byla procesně neúspěšná strana povinna hradit. Odvolací soud dále pro odvolací řízení neshledal podmínky pro mimořádné zvýšení odměny z důvodu použití cizího práva, neboť v souvislosti s vyjádřením k odvolání žalobkyně a vedlejší účastnice a účasti u odvolacího jednání žádné nové informace ohledně cizího práva a jeho výkladu již nebylo nutné zjišťovat. Okolnosti odůvodňující mimořádné zvýšení mimosmluvní odměny advokáta nelze paušálně odvozovat od obtížnosti věci, v níž je právní služba poskytována (viz. rozhodnutí NS sp. zn. 30 Cdo 4016/2016). Mimořádné zvýšení odměny v odvolacím řízení proto odvolací soud neshledává přiléhavým. 31. Odvolací soud neshledal důvodným další požadavek advokáta žalobkyně a vedlejší účastnice na náhradu nákladů za ubytování v Ostravě a stravné u cesty delší než 18 hodin. Jednání odvolacího soudu bylo nařizováno na 10:00 hod. se zohledněním skutečnosti, že zástupci účastníků jsou z Prahy, aby měli dostatečný časový prostor se k jednání dostavit. Zástupce žalobců jel vlastním motorovým vozidlem, výjezd ze sídla advokátní kanceláře mohl nařízenému jednání přizpůsobit. Nevyužil vlakové spojení, které je jako hromadný dopravní prostředek pro cesty z Prahy do Ostravy obvykle využíváno. Odvolací soud připomíná, že ve smyslu § 142 odst. 1 o. s. ř. účastník má právo pouze na náhradu nákladů potřebných k účelnému uplatňování nebo bránění práva. Nejsou-li náklady shledány účelnými, nelze je účastníku přiznat, byť je vynaložil. Z uvedeného důvodu odvolací soud neshledal účelným náklad za ubytování a stravné. Jde-li o parkovné, lze je podřadit pod paušální náhradu hotových výdajů ve smyslu § 13 odst. 4 AT, tato náhrada proto zvláště advokátu nenáleží. 32. Požadoval-li dále advokát žalující strany náhradu nákladů vzniklých v zahraničí v celkové výši 22.057,28 EUR v přepočtu včetně DPH ve výši 551.652,60 Kč, požadavek na tuto náhradu neshledal odvolací soud v rámci odvolacího řízení důvodným. Především z obsahu spisu nevyplynulo, že by po vydání rozsudku okresního soudu byla vyžadována nová stanoviska ohledně zahraniční právní úpravy a že by byla nějaká právně významná stanoviska po vydání rozsudku okresního soudu do spisu doručena. Stanoviska právní kanceláře [název] byla podle obsahu spisu učiněna před vydáním napadeného rozsudku okresním soudem, jedná se tak o náklady, které vznikly za řízení před okresním soudem, o nichž bylo rozhodnuto způsobem výše uvedeným a sice, za použití § 150 o. s. ř. tyto náklady nebyly přiznány. Nelze za ně znovu požadovat odměnu jako náklad odvolacího řízení. Poučení: Proti tomuto rozsudku v odstavci I. výroku je dovolání přípustné podle § 237 o. s. ř. Přípustnost dovolání je oprávněn zkoumat dle § 239 o. s. ř. jen dovolací soud. Účastník může podat dovolání do 2 měsíců od doručení rozsudku odvolacího soudu u soudu, který rozhodoval v prvním stupni, a to k Nejvyššímu soudu ČR v Brně. Proti nákladovým výrokům není dovolání přípustné. Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá toto vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na soudní výkon rozhodnutí. Ostrava 16. dubna 2025 JUDr. Jana Palkovská předsedkyně senátu