Číslo jednací: 11 Co 230/2024-241 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY (anonymizovaný opis) Krajský soud v Ostravě rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Jany Palkovské a soudkyň JUDr. Evy Placzkové a JUDr. Zuzany Ihnátové ve věci žalobce: Dipl. [Jméno žalobce], narozený dne [Datum narození žalobce], státní občan Spolkové republiky Německo bytem [Adresa žalobce] zastoupený advokátkou [Jméno advokátky] sídlem [Adresa advokátky] proti žalované: [Jméno žalované], narozená dne [Datum narození žalované] bytem [Adresa žalované] zastoupená advokátem [Jméno advokáta] sídlem [Adresa advokáta] o částku 265.179 Kč s příslušenstvím k odvolání žalobce proti rozsudku Okresního soudu v Bruntále ze dne 21. 10. 2024, č. j. 17 C 40/2024-182 takto: I. Rozsudek okresního soudu se potvrzuje. II. Žalobce je povinen zaplatit žalované k rukám jejího advokáta do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku na náhradě nákladů odvolacího řízení částku 12.891 Kč. Odůvodnění: 1. Napadeným rozsudkem okresní soud zamítl žalobu ze dne 21. 12. 2023 ve znění doplňujících podání ze dne 23. 1. 2024 a 5. 8. 2024. Žalobci uložil povinnost zaplatit žalované k rukám jejího advokáta ve třídenní lhůtě od právní moci rozsudku částku 52.088,80 Kč. 2. Proti rozsudku v celém jeho rozsahu podal žalobce včasné odvolání. Opakoval v něm, že se v řízení domáhá náhrady škody způsobené žalovanou tím, že žalovaná mu znemožnila užívat společné nemovitosti. Přesto po žalobci nadále vyžaduje, aby platil splátky hypotéky tyto nemovitosti zatěžující. Svým šikanózním jednáním, kdy na žalobce podala v 1/2022 trestní oznámení pro údajné psychické domácí násilí a vzápětí návrh na předběžné opatření ve stejné záležitosti, docílila toho, že žalobce byl podle soudem nařízeného předběžného opatření ještě v lednu ze společných nemovitostí vykázán. Zneužila tak procesního institutu přijatého k ochraně před domácím násilím a dosáhla stavu, který se dříve snažila nastolit (neúspěšně) dohodou účastníků. Na žalobcovo sdělení, že po uplynutí doby trvání předběžného opatření se žalobce hodlá vrátit do místa jejich společného bydliště, reagovala návrhem na prodloužení doby trvání předběžného opatření. V té souvislosti opakovala lživá tvrzení o údajném žalobcem páchaném psychickém násilí. Předběžné opatření bylo prodlouženo do 6/2022. Žalobce se popsaným způsobem ocitl ze dne na den na ulici. Zpočátku vyhledával bydlení v režimu AirBnB. Později využil nabídky vlastníka bytu v [Anonymizováno] a pronajal si kompletně zařízený byt o velikosti 3+kk s přísl., neboť potřeboval vhodné podmínky pro péči o nezl. děti. Uzavření dohody o úpravě poměrů k nezl. [jméno FO] žalovaná podmiňovala tím, že jí žalobce předá klíče od společného domu, ze kterého jej vypudila. Žalobce do společného domu nemá přístup a je tam vnímán žalovanou a její rodinou jako nežádoucí osoba. Žalovaná zůstala bydlet v novostavbě se zahradou a kompletním bytovým zařízením. Žalobce byl nucen vyhledat pro sebe a děti náhradní bydlení za komerční nájemné 15.000 Kč měsíčně. Škoda, která mu vznikla, odpovídá nájemnému zaplacenému za byt v [Anonymizováno] za vymezenou dobu. Manželé mají právo na stejnou hmotnou a kulturní úroveň. V 5/2022 zemřel nezl. syn [jméno FO] vztahy účastníků se v té době asi do 9/2022 normalizovaly. V 7/2022 Okresní soud v Bruntále schválil dohodu účastníků o jejich společné péči o nezl. [jméno FO]. V 10/2023 PČR rozhodla o odložení trestního oznámení na žalobce. Žalobce v odvolání brojil proti závěru, že v řízení nesplnil procesní povinnost tvrdit a prokázat existenci dohody účastníků o způsobu užívání nemovitostí v dosud nevypořádaném společném jmění manželů. Nesouhlasil rovněž s tím, že neprokázal tvrzení o obvyklé výši nájemného v částce 15.000 Kč měsíčně a o nutnosti zajistit si náhradní bydlení. Žalobce nebyl povinen tvrzené skutečnosti právně hodnotit. Žalovanou částku mu mohl soud přiznat z titulu náhrady za výlučné užívání společné věci jen jedním z manželů bez souhlasu druhého manžela. Jestliže okresní soud žalobu zamítl, měl použít v žalobcův prospěch ust. § 150 o. s. ř. Žalobce se v řízení domáhal ochrany svých práv; řízení zavinila žalovaná; výrok o náhradě prvostupňových nákladů ve prospěch žalované tak odporuje dobrým mravům. Rozhodnutí je pro žalobce velmi nespravedlivé a nepředvídatelné také s ohledem na závěr vyjádřený ve 28. odstavci odůvodnění napadeného rozsudku. Okresní soud odmítl provést řadu důkazů podle žalobcova návrhu pro jejich údajnou nadbytečnost a bezvýznamnost. S touto argumentací se žalobce domáhal změny napadeného rozsudku tak, že soud jeho žalobě v celém rozsahu vyhoví. 3. Žalovaná ve vyjádření k odvolání navrhla, ať je rozsudek okresního soudu jako věcně správný potvrzen. Trestní oznámení bylo podáno po zásahu Policie ČR, tedy po incidentu, při němž žalobce napadl bratra žalované pepřovým sprejem. Výkon práva žalovanou, která podala návrh na nařízení předběžného opatření, nebyl šikanózní. Předběžné opatření o vykázání žalobce ze společných nemovitostí nebylo prodlouženo. Žalobce se nikdy nedomáhal užívání společného domu podáním žaloby u soudu. Žalovaná byla proto v dobré víře, že se nehodlá do domu vrátit. Teprve v 10/2024 ji žalobce vyzval k vydání klíčů. Žalovaná v průběhu řízení o vypořádání společného jmění manželů navrhla, ať o věci začnou jednat. Žalobce neprokázal, že žalovaná porušila jakoukoli zákonnou či smluvní povinnost. Neprokázal rovněž příčinnou souvislost mezi porušením povinnosti a vznikem škody. Společnou nemovitost užívá žalovaná s dcerou a nečiní tak nad rámec svého „podílu“. Žalobce nebyl z užívání protiprávně vyloučen. Přestal nemovitosti užívat na základě soudního rozhodnutí. Obdobný případ projednal a rozhodl o něm Ústavní soud ČR, sp. zn. IV. ÚS 2404/2018. 4. Krajský soud přezkoumal rozsudek okresního soudu a řízení jemu předcházející v celém rozsahu, postupem dle § 214 odst. 1 o. s. ř., se závěrem, že odvolání není důvodné. 5. Ačkoli je v řízení přítomen cizí prvek, neboť žalobce je státním občanem SRN, okresní soud se v odůvodnění napadeného rozsudku výslovně nevypořádal s problematikou s tím související. Krajský soud proto doplňuje: Mezinárodní příslušnost soudů ČR zakládá čl. 4 odst. 1 Nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 1215/2012 ze dne 12. prosince 2012, o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech. Žalovaná má totiž bydliště na území České republiky – členského státu EU. Věc je namístě rozhodnout podle českého hmotného práva, jak plyne z aplikace čl. 4 odst. 1 ve spojení s čl. 2 odst. 1 Nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 864/2007 ze dne 11. července 2007, o právu rozhodném pro mimosmluvní závazkové vztahy (Řím II). Škoda měla vzniknout žalobci s bydlištěm v České republice. 6. Žalobce uplatnil původně nárok na zaplacení částky 160.179 Kč. Tu vyčíslil tak, že byt v [Anonymizováno] užíval (mimo jiné) v době od 10. 2. 2023 do 31. 12. 2023, tj. 10 měsíců a 19 dnů, a platil za něj nájemné ve výši 15.000 Kč měsíčně. Podáním ze dne 5. 8. 2024 žalobu rozšířil za další období, od 1. 1. 2024 do 31. 7. 2024, tj. o peněžní částku 105.000 Kč, která odpovídá sedminásobku částky 15.000 Kč (nájemnému za dané období). Okresní soud změnu žaloby připustil usnesením ze dne 7. 8. 2024, č. j. 17 C 40/2024-109. Souhrnně uplatnil žalobce nárok na zaplacení částky 265.179 Kč. 7. Podle § 2910 věta první o. z. škůdce, který vlastním zaviněním poruší povinnost stanovenou zákonem, a zasáhne tak do absolutního práva poškozeného, nahradí poškozenému, co tím způsobil. 8. Podle § 2913 odst. 1 o. z. poruší-li strana povinnost ze smlouvy, nahradí škodu z toho vzniklou druhé straně nebo i osobě, jejímuž zájmu mělo splnění ujednané povinnosti zjevně sloužit. 9. Krajský soud souhlasil se všemi právně významnými skutkovými zjištěními okresního soudu vyjmenovanými v odstavcích 8. – 15. odůvodnění napadeného rozsudku. Pro stručnost na ně v celém rozsahu odkazuje. Tam uvedené skutečnosti plynou z provedených důkazů, případně ze shodných tvrzení účastníků. 10. K právním závěrům je třeba uvést: Žalobce netvrdil konkrétní skutečnosti, ze kterých by plynul -dle předběžné právní úvahy - jeho nárok na zaplacení žalované částky. Tvrdil, že mu byla v důsledku chování žalované způsobena škoda, neboť musel hradit náklady na bydlení v pronajatém bytě třetí osobě. Nepřednesl ovšem tvrzení o konkrétních skutečnostech, v nichž spatřuje porušení smluvní či zákonné povinnosti žalovanou, a o příčinné souvislosti mezi tímto porušením povinnosti a vznikem škody. Jeho skutková verze naopak odpovědnost žalované za žalobcovu škodu vylučuje. Závěr o porušení konkrétní povinnosti žalovanou a o příčinné souvislosti mezi tímto porušením a újmou žalobce byl proto vyloučen. 11. Pokud se žalobce nezdržoval ve společné domácnosti od 2/2022 do 19. 6. 2022, neboť z ní odešel a zdržoval se jinde podle pravomocného usnesení o nařízení předběžného opatření ve věci ochrany proti domácímu násilí, nárok na náhradu s tím spojených nákladů proti žalované nemá a nežaloval o něj. Rovněž krajský soud je vázán účinky pravomocného rozhodnutí o nařízení předběžného opatření podle § 159a odst. 1, 3, 4 a § 167 odst. 2 o. s. ř. Jeho správnost bylo možno přezkoumat jen v odvolacím řízení zahájeném k žalobcovu odvolání proti usnesení o nařízení (prodloužení) předběžného opatření. Pokud okresní soud dobu trvání předběžného opatření k návrhu žalované stanovil do 19. 6. 2022, žalobce proti tomu nebrojil. Jeho současné odvolací námitky, že žalovaná proti němu podala v roce 2022 návrh na nařízení předběžného opatření opřený o nepravdivá tvrzení, jsou v tomto řízení právně irelevantní. 12. V podání ze dne 31. 7. 2024 (č. l. 100) žalobce tvrdil, že po uplynutí doby, po kterou byl ze společné domácnosti rozhodnutím soudu vykázán, se do společného domu účastníků již nevrátil na doporučení svého tehdejšího advokáta, tedy koneckonců z vlastního rozhodnutí. Tomu nasvědčuje také obsah jeho e-mailu ze dne 21. 7. 2022 odeslaného žalované. Pokud žalovaná žalobce k opuštění nemovitostí de facto nabádala, když kladla do souvislosti pro žalobce přijatelné rozhodnutí o poměrech k nezl. dětem a opuštění společné nemovitosti žalobcem, nešlo o chování takové intenzity, aby je bylo možno vyhodnotit jako bezprávnou výhrůžku. Uvedeným žalobním tvrzením se proto krajský soud více nezabýval a neprovedl k němu důkazy. Platí tedy, že žalobce se do rodinného domu účastníků nevrátil z vlastní vůle, a se žalobou (podle výše cit. hmotně-právních ustanovení) proto neuspěl. 13. Pokud je soužití manželů dlouhodobě značně konfliktní a jeden z manželů opustí za této situace rodinnou domácnost, aniž k tomu byl donucen druhým manželem nebo úředním rozhodnutím, samo o sobě to nezakládá právo na kompenzaci nákladů s tím spojených vůči druhému manželu, netvrdí-li dotyčný manžel současně, že o takovém řešení spolu manželé uzavřeli dohodu. Takové tvrzení žalobce v řízení nepřednesl. Zmíněný závěr lze dovodit z usnesení Ústavního soudu ČR ze dne 14. 5. 2019, sp. zn. IV. ÚS 2404/18, na něž žalovaná ve vyjádření k odvolání přiléhavě odkázala. ÚS ČR v jeho odůvodnění judikoval: 14. „Klíčovou otázkou tedy je, zda v daném případě jde de facto o užívání společné věci vedlejším účastníkem nad rámec spoluvlastnického podílu bez právního důvodu, které by pak zakládalo bezdůvodné obohacení na jeho straně, a tudíž zda, příp. do jaké míry se zde uplatní závěry Ústavního soudu vyjádřené v bodě 17 zmíněného stanoviska sp. zn. Pl. ÚS-st. 48/18. Jak patrno z napadených rozsudků, obecné soudy vyšly z toho, že věc patřící k předmětu SJM je v bezpodílovém spoluvlastnictví, tudíž každý z manželů je vlastníkem celé věci a je omezen stejným vlastnickým právem druhého z manželů, tudíž každý z nich má právo užívat celý majetek, a je proto pojmově vyloučeno, aby jeden z manželů věc užíval nad rámec svého podílu. Vzhledem k tomu nemůže užívání celé věci jedním z manželů zakládat jeho bezdůvodné obohacení.“ 15. Žalobce tedy nemohl uspět se žalobou ani s tvrzením, že žalovaná užívala společné nemovitosti nad rámec svého „podílu“, a ze stejného důvodu je povinna žalobce finančně kompenzovat. Žalobce se vzdal užívání společné věci - pozemku, jehož součástí je dům, aniž spolu účastníci uzavřeli dohodu o jeho užívání. 16. Žalovaná tvrdila, že podle dohody účastníků měl žalobce opustit společnou domácnost a sám si hradit náklady za samostatné bydlení. Existenci této dohody neprokázala, avšak povinnost tvrdit a prokázat rozhodné skutečnosti k nároku na náhradu škody měl splnit žalobce, nikoli žalovaná. Úvaha okresního soudu vyjádřená v odstavci 28. odůvodnění napadeného rozsudku je proto nadbytečná. 17. Další dokazování nebylo třeba v odvolacím řízení provádět, neboť rozhodné skutečnosti byly dostatečně prokázány z důkazů provedených okresním soudem. 18. Krajský soud s těmito závěry rozsudek okresního soudu podle § 219 o. s. ř. jako věcně správný potvrdil, a to včetně správného výroku o náhradě nákladů prvostupňového řízení, na jehož odůvodnění se pro stručnost rovněž odkazuje. 19. K použití § 150 o. s. ř. ve prospěch žalobce krajský soud nenašel důvod. Žaloba byla podána neopodstatněně a žalobce netvrdil, že je osobou, jejíž materiální situace je natolik nepříznivá, že v důsledku splnění povinnosti nahradit procesně úspěšné žalované náklady řízení utrpí žalobce újmu, která odporuje obecnému principu spravedlnosti. 20. Podle § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř. je žalobce, který neuspěl rovněž v odvolacím řízení, povinen zaplatit žalované k rukám jejího advokáta na náhradě odvolacích nákladů částku 12.891 Kč. Účelně zaplacené odvolací náklady žalované sestávají z odměny advokáta za účast u odvolacího jednání v sazbě 9.380 Kč podle § 7 bodu 6. vyhl. č. 177/1996 Sb., ve znění vyhl. č. 258/2024 Sb., z paušální náhrady za stejný úkon a z náhrady za promeškaný čas v částkách 300 Kč a 400 Kč, které žalovaná v této souvislosti vyúčtovala za 4 započaté půlhodiny, z cestovného v částce 574 Kč a z 21% DPH ze součtu všech vyjmenovaných položek, tedy z částky 10.654 Kč, která se rovná částce 2.237 Kč. 21. Advokát cestoval k odvolacímu jednání z místa svého sídla do Ostravy a zpět na vzdálenost 70 km vozidlem Mercedes-Benz, reg. zn. [SPZ], s normovanou spotřebou 8,4 l/100 km při ceně benzinu Natural 95 35,80 Kč/1 l a paušální náhradě 5,80 Kč/1 km dle vyhl. č. 475/2024 Sb. 22. Odměna za přípravu a převzetí věci a paušální náhrada za stejný úkon žalované nenáleží, neboť jí byly k náhradě přiznány již v řízení před okresním soudem, a nelze je přisoudit duplicitně. 23. Náklady za tlumočení pro žalobce u odvolacího jednání platí stát (podle § 141 odst. 2 o. s. ř.), a to bez nároku na jejich náhradu vůči účastníkům. Povinnost k jejich náhradě nelze některému z účastníků uložit, neboť by tím došlo k porušení principu rovnosti účastníků dle § 18 odst. 1 o. s. ř. Poučení: Proti tomuto rozsudku je dovolání přípustné podle § 237 o. s. ř. Přípustnost dovolání je oprávněn zkoumat jen dovolací soud. Účastník může podat dovolání do 2 měsíců od doručení rozsudku odvolacího soudu u soudu, který rozhodoval v prvním stupni, a to k Nejvyššímu soudu ČR v Brně. Proti výroku o náhradě nákladů řízení není dovolání přípustné [podle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.]. Ostrava 16. dubna 2025 JUDr. Jana Palkovská předsedkyně senátu