2 11 Co 75/2025-126 Číslo jednací: 11 Co 75/2025-126 USNESENÍ (anonymizovaný opis) Krajský soud v Ostravě rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Jany Palkovské a soudkyň JUDr. Evy Placzkové a JUDr. Zuzany Ihnátové ve věci žalobkyně: [Jméno žalobkyně], narozená dne [Datum narození žalobkyně] bytem [Adresa žalobkyně] zastoupená advokátem [Jméno advokáta A] sídlem [Adresa advokáta A] proti žalovanému: [Jméno žalovaného], narozený dne [Datum narození žalovaného] bytem [adresa], Spojené státy americké zastoupený advokátem [Jméno advokáta B] sídlem [Adresa advokáta B] o zvýšení výživného pro zletilé dítě k odvolání žalobkyně proti usnesení Okresního soudu ve Frýdku-Místku ze dne 19. 2. 2025, č. j. 12 C 227/2024-113 takto: Usnesení okresního soudu se mění následovně: Mezinárodní nepříslušnost soudů České republiky se nevyslovuje. Řízení se nezastavuje. Odůvodnění: 1. Napadeným usnesením okresní soud vyslovil ve věci svou mezinárodní nepříslušnost a řízení zastavil. Žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů prvostupňového řízení. 2. Proti usnesení podala žalobkyně včasné odvolání, v němž okresnímu soudu vytýkala nesprávné právní posouzení věci. Brojila proti výkladu čl. 18 Haagské úmluvy, o vymáhání výživného na děti a dalších druhů vyživovacích povinností vyplývajících z rodinných vztahů, ze dne 23. listopadu 2007. Zmíněné ustanovení omezuje (teritoriálně) možnost zahájit řízení o změně rozhodnutí, avšak pouze ve vztahu k povinnému (žalovanému), nikoli ve vztahu ke zletilému dítěti (žalobkyni). Jiná kritéria pro určení pravomoci a příslušnosti soudů v řízení o změně rozhodnutí o výživném Haagská úmluva neobsahuje. Návrh na změnu rozhodnutí o výživném podala žalobkyně u soudu ČR jako soudu členského státu Evropské unie. Přichází proto v úvahu použití Nařízení č. 4/2009 ze dne 18. 12. 2008, o příslušnosti, rozhodném právu, uznávání a výkonu rozhodnutí a o spolupráci ve věcech vyživovacích povinností. Příslušnost českých soudů zakládá čl. 3 písm. b) cit. nařízení. Příslušný je proto soud místa, v němž má oprávněný místo obvyklého pobytu. Cit. nařízení kolizi práva mezi právem Evropské unie a právem třetího státu neupravuje a je na území členských států přímo závazné. USA nejsou signatářem Haagského protokolu ze dne 23. 11. 2007, o právu rozhodném pro vyživovací povinnosti Evropským společenstvím (2009/941/ES). Rozhodné právo je třeba určit podle Haagského protokolu, neboť na něj čl. 15 Nařízení Rady (ES) č. 4/2009 ze dne 18. 12. 2008 odkazuje. Rozhodné právo se tak mění podle místa obvyklého pobytu oprávněného. To se nyní nachází na území České republiky. Obsahem odvolání se žalobkyně domáhala změny napadeného usnesení tak, že mezinárodní nepříslušnost soudů ČR nebude vyslovena a řízení nebude zastaveno. 3. Žalovaný ve vyjádření k odvolání navrhl, ať je usnesení okresního soudu jako věcně správné potvrzeno. Již ve svém vyjádření k žalobě namítl mezinárodní nepříslušnost soudů České republiky, s odkazem na čl. 6, 9 a 18 Haagské úmluvy ze dne 23. 11. 2007, o mezinárodním vymáhání výživného na děti a dalších druhů vyživovacích povinností vyplývajících z rodinných vztahů. Evropské právní předpisy, zejména Nařízení č. 4/2009 ze dne 18. 12. 2008, není možno v této věci použít. Žalovaný a matka žalobkyně spolu uzavřeli dohodu o výživném (mimo jiné) pro žalobkyni v souvislosti s majetkoprávním vypořádáním v řízení o rozvod jejich manželství. V dohodě je jednoznačně ujednáno, že pouze soud rozhodující o rozvodu manželství (tj. soud na území USA) má pravomoc měnit a vymáhat výživné podle této dohody. O výživném bylo rozhodnuto Nejvyšším soudem v New Jersey, č. j. FM-16-1708-22. Obsah dohody nemohou ani české soudy měnit. Dle čl. 2 byla dohoda o výživném jako součást rozvodového rozsudku uzavřena podle práva státu New York, čímž si její strany zvolily rozhodné právo. USA nejsou vázány Nařízením Evropské unie o výživném, neboť nejsou členským státem EU; jsou signatářem již zmíněné Haagské úmluvy. Veškeré žádosti o změnu vyživovací povinnosti musí být matkou žalobkyně předloženy soudu v New Jersey. Žalobkyně navíc nerespektovala kapitolu III., čl. 9 a násl. Haagské úmluvy, podle níž mají být veškeré žádosti podávány prostřednictvím ústředních orgánů určených smluvními státy. Řízení je ostatně vhodné vést před příslušným soudem v USA také proto, že takový soud má nejlepší podmínky ke zjištění majetkových poměrů žalovaného. Současně lze očekávat, že řízení vedené před českými soudy bude komplikované a zdlouhavé, stejně jako výkon soudního rozhodnutí vydaného v ČR. Dále se žalovaný vyjadřoval ke hmotněprávní úpravě vyživovací povinnosti platné na území USA, tj. k právu zvolenému rodiči žalobkyně, a vyvozoval z něho závěry týkající se věci samé. Použít nelze ani Haagský protokol ze dne 23. 11. 2007, o právu rozhodném pro vyživovací povinnosti Evropským společenstvím (2009/941/ES). 4. Krajský soud přezkoumal usnesení okresního soudu a řízení jemu předcházející postupem dle § 214 odst. 2 písm. c) o. s. ř., se závěrem, že odvolání je důvodné. 5. Podle § 103 o. s. ř. kdykoliv za řízení přihlíží soud k tomu, zda jsou splněny podmínky, za nichž může rozhodnout ve věci samé (podmínky řízení). 6. Podle § 104 odst. 1 věta první o. s. ř. jde-li o takový nedostatek podmínky řízení, který nelze odstranit, soud řízení zastaví. 7. Žalobou doručenou okresnímu soudu dne 7. 8. 2024 domáhala se žalobkyně proti žalovanému přiznání výživného v částce 90.000 Kč měsíčně. Žalobu doprovodila tvrzením, že je dcerou žalovaného, státního občana Polské republiky, žijícího v USA. Manželství rodičů [jméno FO] nar. [Anonymizováno], a žalovaného bylo rozvedeno rozhodnutím Nejvyššího soudu státu New Jersey, č. j. FM-16-1708-22. Součástí rozhodnutí o rozvodu manželství je dohoda rozvádějících se manželů uzavřena podle práva státu New Jersey týkající se společného majetku a společných dětí. Žalobkyně se narodila před uzavřením manželství. Z manželství se narodil nezl. [jméno FO]. Podle dohody byly obě děti svěřeny do výlučné matčiny péče a žalovaný se zavázal k placení výživného. Rozsudek o rozvodu manželství uznal Nejvyšší soud ČR, č. j. 20 Ncu 2/2024-53. Výživné pro obě děti bylo dohodou určeno částkou 1.500 USD měsíčně, což odpovídá českému ekvivalentu 33.000 Kč. Výši výživného hodnotila žalobkyně jako naprosto nedostatečnou. Domáhala se proto stanovení vyživovací povinnosti žalovaného českým soudem podle českého práva. Žalovaný navíc platí výživné nepravidelně a prohlásil, že žalobkyni nebude finančně podporovat. Své závazky dle dohody rodičů neplní. Žalobkyně dále popisovala svou materiální situaci a také poměry své matky. V podání doručeném okresnímu soudu elektronicky dne 28. 8. 2024 žalovaný sdělil, že je občanem Spojených států amerických. Toto své tvrzení dosud žádnou úřední listinou nedoložil. K věci samé se vyjádřil podáním ze dne 18. 11. 2024 doručeným okresnímu soudu dne 20. 11. 2024 (č. l. 91), avšak nedostatek mezinárodní příslušnosti českých soudů tehdy nenamítl. Popsal konkrétně své osobní, příjmové a majetkové poměry, aniž jasně a určitě formuloval procesní stanovisko. Na jeho podání reagovala žalobkyně replikou ze dne 6. 12. 2024. Žalovaný odpověděl podáním ze dne 24. 1. 2025. V něm navrhl, aby soud žalobu zamítl. Současně namítl, že soud ČR není příslušný k rozhodnutí této věci. Důvody pro svou námitku nedostatku mezinárodní příslušnosti českých soudů formuloval písemně teprve k výzvě okresního soudu v podání ze dne 10. 2. 2025, za použití argumentů, které opakoval ve vyjádření k odvolání. Okresní soud poté vydal napadené usnesení. S jeho závěry nelze souhlasit. 8. Vzhledem k místu bydliště žalovaného na území USA a k jeho námitce uplatněné v podání ze dne 24. 1. 2025 bylo namístě vážit, zda jsou podle § 103 o. s. ř. splněny podmínky řízení, včetně toho, zda jsou soudy České republiky mezinárodně příslušné k projednání a rozhodnutí. 9. Haagská úmluva ze dne 23. 11. 2007, o mezinárodním vymáhání výživného na děti a dalších druhů vyživovacích povinností vyplývajících z rodinných vztahů, publikovaná jako rozhodnutí Rady ze dne 9. 6. 2011, a rozhodnutí Rady ze dne 30. 11. 2009, o uzavření Haagského protokolu ze dne 23. 11. 2007, o právu rozhodném pro vyživovací povinnosti Evropským společenstvím (2009/941/ES), na danou problematiku nedopadají. Haagská dohoda, jak je z jejího názvu zřejmé, řeší pouze otázky související s vymáháním výživného. Haagský protokol stanoví pravidla pro řešení kolize hmotného práva. Problematiku mezinárodní soudní příslušnosti (a kolize práva) v těchto typech sporů neupravuje ani žádná z dvoustranných mezinárodních smluv uzavřených mezi Českou republikou, resp. jejími právními předchůdkyněmi, a USA. 10. V úvodu dalších úvah je třeba zdůraznit, že české soudy nemohou měnit rozhodnutí o výživném vydané soudem cizího státu. Byla-li výše výživného stanovena dohodou rodičů, jež je součástí rozsudku o rozvodu jejich manželství, může soud České republiky stanovit výživné pouze nad rámec částky, která byla na výživu žalobkyně cizím soudním rozhodnutím, případně jím schválenou dohodou určena. K upřesnění žalobního petitu má být proto žalobkyně v dalším průběhu řízení dostatečně návodným způsobem okresním soudem vedena. 11. Pravidla pro určení mezinárodně příslušného soudu na území ČR jako členského státu Evropské unie stanoví Nařízení Rady (ES) č. 4/2009 ze dne 18. 12. 2008, o příslušnosti, rozhodném právu, uznávání a výkonu rozhodnutí a o spolupráci ve věcech vyživovacích povinností (dále jen „Nařízení“). Toto nařízení má totiž na území České republiky neomezenou platnost a je přímo závazné jako součást evropského práva. 12. Podle čl. 3 Nařízení k rozhodování ve věcech vyživovacích povinností je v členských státech příslušný b) soud místa, v němž má oprávněný místo obvyklého pobytu. 13. Podle čl. 5 Nařízení není-li soud jednoho členského státu příslušný již podle jiných ustanovení tohoto nařízení, stane se příslušným, jestliže se odpůrce řízení před tímto soudem účastní. To neplatí, pokud se odpůrce účastní proto, aby namítal nepříslušnost soudu. 14. Mezinárodní příslušnost českého soudu je tak založena podle obecného pravidla, čl. 3 písm. b) Nařízení. 15. Obsah slovního spojení „účast odpůrce v řízení“ před soudem členského státu použitý v čl. 5 Nařízení je totožný se slovním spojením, které je použito v čl. 26 odst. 1 nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 1215/2012 ze dne 12. 12. 2012, o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech: 16. „Není-li soud jednoho členského státu příslušný již podle jiných ustanovení tohoto nařízení, stane se příslušným, jestliže se žalovaný řízení před tímto soudem účastní. To neplatí, pokud se žalovaný řízení účastní proto, aby namítal nepříslušnost soudu, nebo je-li jiný soud podle čl. 24 výlučně příslušný“. 17. K obsahu slovního spojení „jestliže se žalovaný řízení před tímto soudem účastní“ užitého v čl. 26 odst. 1 věta první Nařízení č. 1215/2012 vyjádřil se Nejvyšší soud ČR (v souladu s evropskou judikaturou) např. v usnesení ze dne 25. 8. 2016, sp. zn. 29 Nd 130/2016, s následujícím závěrem: „Čl. 26 odst. 1 nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 1215/2012 ze dne 12. 12. 2012, o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech (nařízení Brusel I bis), upravuje nejen mezinárodní příslušnost (pravomoc), ale také místní příslušnost soudu, u kterého byla žaloba podána. Vyjádří-li se žalovaný k žalobě, aniž by nejpozději současně s tímto vyjádřením namítl nedostatek příslušnosti dotčeného soudu, pak – nejde-li o některý z případů výlučné příslušnosti vypočtených v čl. 24 nařízení Brusel I bis – se nejpozději k tomuto okamžiku stane dotčený soud (mezinárodně i místně) příslušným“. Krajský soud nenašel důvod, pro který by měl zmíněné slovní spojení dle čl. 5 Nařízení vykládat odlišně. Jestliže žalovaný ve svém prvém vyjádření k žalobě ze dne 18. 11. 2024 doručeném okresnímu soudu dne 20. 11. 2024 nedostatek mezinárodní příslušnosti českého soudu nenamítl, naopak, přednesl tehdy na svou procesní obranu řadu konkrétních skutkových tvrzení, stal se nejpozději k tomuto okamžiku Okresní soud ve Frýdku-Místku mezinárodně příslušným k projednání a rozhodnutí dané věci. Uvedený závěr neodporuje ani dalším článkům Nařízení, podle nichž platí: 18. Dle čl. 8 odst. 1 Nařízení je-li vydáno rozhodnutí v členském státě nebo ve smluvním státě Haagské úmluvy z roku 2007, v němž má oprávněný místo obvyklého pobytu, nemůže povinný podat návrh na změnu rozhodnutí nebo na vydání nového rozhodnutí v jiném členském státě, dokud má oprávněný místo obvyklého pobytu ve státě, ve kterém bylo rozhodnutí vydáno. 19. Podle čl. 8 odst. 2 Nařízení odst. 1 se nepoužije, b) pokud se oprávněný podrobí příslušnosti soudů tohoto jiného členského státu podle článku 5. 20. Ze znění čl. 8 Nařízení je evidentní, že omezuje pouze možnost podat rozhodnutí o výživném v členském státě Evropské unie pro povinného (žalovaného), nikoli pro oprávněného (žalobkyni). Čl. 8 Nařízení tedy nezapovídá, aby žalobkyně uplatnila nárok na určení výživného před soudy České republiky, byť bylo v minulosti o výživném pro tehdy nezl. žalobkyni rozhodnuto před soudem ve smluvním státě Haagské úmluvy, nikoli v členském státě EU. (USA jsou smluvním státem Haagské úmluvy ze dne 23. 11. 2007 o mezinárodním vymáhání výživného na děti a dalších druhů vyživovacích povinností vyplývajících z rodinných vztahů.) 21. Čl. 11 odst. 1 Nařízení na danou věc nedopadá, s ohledem na zjištění, že žalovaný se řízení před soudem v ČR jako členským státem EU účastní (viz odst. 15. – 17. odůvodnění tohoto usnesení). 22. Úvahy okresního soudu přednesené v odst. 7. odůvodnění napadeného usnesení nejsou přiléhavé. Okresním soudem uvedené skutečnosti nemohou být totiž překážkou v postupu a rozhodnutí soudu, který je k projednání a rozhodnutí věci mezinárodně příslušný podle pravidel dle Nařízení. Systém založený mezinárodními dohodami v oblasti rozhodování o výživném a jeho vymáhání směřuje po desetiletí (konkrétně od roku 1956, kdy vstoupila v platnost první Haagská úmluva o uznání a výkonu rozhodnutí ve věcech výživného) k tomu, aby se možnost vymáhání výživného v rámci členských států úmluvy zjednodušila a zefektivnila. V současné době jsou členy tohoto systému Evropská unie i USA na základě Haagské úmluvy ze dne 23. 11. 2007 (nahrazující Haagskou úmluvu z roku 1973 přijatou v České republice formou vyhl. Ministerstva zahraničních věcí č. 132/1976 Sb.). 23. Krajský soud s těmito závěry podle § 220 odst. 1 písm. b) o. s. ř. usnesení okresního soudu změnil tak, že mezinárodní nepříslušnost soudů České republiky se nevyslovuje a řízení se nezastavuje. Nedostatek některé z podmínek řízení, jenž má mít za následek zastavení řízení (podle § 103, § 104 odst. 1 o. s. ř.), nebyl zjištěn. 24. Ačkoli v řízení již vznikly státu náklady zaplacené z rozpočtových prostředků okresního soudu, a to náklady na překlad písemností pro žalovaného do angličtiny, okresní soud nerozhodl o tom, kdo je má nahradit. Pro uvedený nedostatek krajský soud spis okresnímu soudu za účelem doplnění chybějících výroků nevracel, vzhledem k tomu, že napadené usnesení změnil, a řízení před okresním soudem bude pokračovat. O nákladech v něm soud rozhodne v souvislosti s vydáním rozhodnutí, kterým se řízení končí. Při rozhodování o nákladech za překlad listin má mít (soud) na zřeteli závěry vyjádřené v rozhodnutí NS ČR ve věci sp. zn. 20 Cdo 2302/2017. V dalším řízení bude okresní soud povinen vypořádat se rovněž s kolizí hmotného práva, k níž se účastníci ve svých podáních také vyjadřovali. Poučení: Proti tomuto usnesení je dovolání přípustné podle § 237 o. s. ř. Přípustnost dovolání je oprávněn zkoumat podle § 239 o. s. ř. jen dovolací soud. Účastník může podat dovolání do 2 měsíců od doručení usnesení odvolacího soudu u soudu, který rozhodoval v prvním stupni, a to k Nejvyššímu soudu ČR v Brně. Ostrava 29. dubna 2025 JUDr. Jana Palkovská předsedkyně senátu