2 15 Co 49/2025-189 Číslo jednací: 15 Co 49/2025-189 USNESENÍ (anonymizovaný opis) Krajský soud v Ostravě rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu Mgr. Dagmar Gottwaldové a soudců Mgr. Jana Rýznara a Mgr. Karly Nekolové ve věci žalobkyně: [Jméno žalobkyně]., IČO [IČO žalobkyně] sídlem [Adresa žalobkyně] zastoupená advokátem [Jméno advokáta] sídlem [Adresa advokáta] proti žalované: [Jméno žalované], narozená dne [Datum narození žalované] bytem [adresa žalované] o zaplacení 72 032,86 Kč s příslušenstvím, k odvolání žalobkyně proti usnesení Okresního soudu ve Frýdku-Místku ze dne 7. 11. 2024, č. j. 19 C 73/2024-143, takto: I. Usnesení okresního soudu se potvrzuje. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Odůvodnění: 1. Okresní soud odvoláním napadeným usnesením vyslovil svou mezinárodní nepříslušnost (výrok I.), zastavil řízení (výrok II.), žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení (výrok III.), rozhodl o vrácení soudního poplatku zaplaceného za žalobu žalobkyni ve výši 1 882 Kč (výrok IV.) a naposledy rozhodl o základu povinnosti žalobkyně nahradit státu náklady řízení, jejichž výši a splatnost určí okresní soud samostatným usnesením (výrok V.). Okresní soud dospěl k závěru, že žalovaná má nejméně od roku 2020 faktické bydliště v Estonsku a v souladu s článkem 18 odst. 2 nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 1215/2012 o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech (dále jen „nařízení Brusel I bis“), měla být žaloba proti žalované jako spotřebiteli podána ve státě jejího bydliště ke dni podání žaloby. Okresní soud ze skutečností vyšlých najevo v průběhu řízení dovodil, že právním důvodem vzniku závazku, který je předmětem řízení, byla smlouva o úvěru. S ohledem na povahu účastníků (žalovaná vystupovala při uzavření smlouvy jako spotřebitel a žalobkyně jako podnikatel) bylo nutno zabývat se nejdřív možností aplikace pravidel příslušnosti pro spotřebitelské smlouvy, upravených v čl. 17 až 19 nařízení Brusel I bis, které určují výlučnou příslušnost ve věcech některých spotřebitelských smluv a mají přednost před posouzením příslušnosti podle čl. 7 odst. 1 nařízení Brusel I bis. V případě spotřebitelských smluv splňujících předpoklady čl. 17 bodu 1 písm. a) až c) nařízení Brusel I bis, může být podle čl. 18 bod 2 tohoto nařízení žaloba podána proti spotřebiteli (s výjimkami stanovenými v čl. 19 nařízení Brusel I bis) pouze u soudů členského státu, v němž má spotřebitel bydliště. Pojem bydliště spotřebitele musí být přitom vykládán tak, že označuje bydliště spotřebitele ke dni podání žaloby. V dané věci pak nejde o spor z koupě movitých věcí ani z účelově určené půjčky, v úvahu tak přichází pouze aplikace čl. 17 odst. 1 písm. c) nařízení Brusel I bis, který dopadá i na bezúčelové úvěry. 2. Žalovaná měla v době uzavření úvěrové smlouvy (7. 6. 2019) své bydliště v České republice, kde i zřejmě vykonávala výdělečnou činnost s ohledem na posouzení úvěruschopnosti, při níž se vycházelo z jejích příjmů, které byly zachyceny na jejím účtu u žalobkyně. Přitom i sama žalobkyně současně provozovala svou podnikatelskou činnost na území České republiky. Jinak tomu však bylo v době podání žaloby, kdy žalovaná již měla své bydliště na území Estonska. Z konstantní judikatury Soudního dvora Evropské unie (dále jen „SDEU“) plyne, že pokud podnikatel a spotřebitel, kteří jsou stranami spotřebitelské smlouvy, měli ke dni uzavření této smlouvy sídlo nebo bydliště v témže státě a kdy se mezinárodní prvek právního vztahu objevil až po uzavření uvedené smlouvy z důvodu pozdějšího přenesení bydliště spotřebitele do jiného členského státu, určí se výlučná příslušnost podle čl. 18 nařízení Brusel I bis. Jednotná pravidla příslušnosti jsou totiž použitelná bez ohledu na okolnost, že ke dni uzavření smlouvy spotřebitel a podnikatel měli sídlo nebo bydliště v témže státě, nevyžaduje se existence mezinárodního prvku ke dni uzavření smlouvy. Smlouva o úvěru uzavřená mezi účastníky přitom pro účely určení mezinárodní příslušnosti splňuje předpoklady spotřebitelské smlouvy ve smyslu článku 17 odst. 1 písm. c) nařízení Brusel I bis. Mezinárodně příslušnými soudy jsou proto soudy místa bydliště žalované jako spotřebitele, tedy soudy Estonské republiky. 3. Okresní soud přitom před rozhodnutím o zastavení řízení pro mezinárodní nepříslušnost doručil žalované žalobu s výzvou k vyjádření (s úředně opatřeným překladem) a dal jí tak možnost ve smyslu čl. 26 nařízení Brusel I bis založit mezinárodní příslušnost soudů České republiky svou účastí v řízení. Žalovaná však okamžitě namítla mezinárodní nepříslušnost Okresního soudu ve Frýdku-Místku (a tedy obecně všech soudů České republiky) a požadovala, aby její věc byla projednána před justičními orgány v Estonsku. Nebylo tak možno dovodit, že by mezinárodní příslušnost soudů České republiky byla založena ve smyslu čl. 26 nařízení Brusel I bis. Okresní soud proto vyslovil mezinárodní nepříslušnost Okresního soudu ve Frýdku-Místku a současně zastavil řízení ve smyslu § 104 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“), pro existenci neodstranitelného nedostatku podmínky řízení. 4. Okresní soud současně rozhodl o náhradě nákladů řízení mezi účastníky dle § 146 odst. 2 věta prvá o. s. ř., neboť žalobkyně procesně zavinila zastavení řízení a žalované žádné náklady řízení podle obsahu spisu nevznikly. Okresní soud pak přistoupil také k vrácení soudního poplatku žalobkyni ve smyslu § 10 odst. 3 a 4 zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích. Naposledy okresní soud dle § 148 odst. 1 o. s. ř. přiznal České republice proti procesně neúspěšné žalobkyni právo na náhradu nákladů, které stát platil za překlad soudních písemností do rodného jazyka žalované. Okresní soud pak rozhodl pouze o základu tohoto nároku, jeho konkrétní výši a splatnost pak určí samostatným usnesením. 5. Proti tomuto usnesení v jeho plném rozsahu podala žalobkyně včasné odvolání s návrhem, aby odvolací soud napadené usnesení zrušil a věc vrátil okresnímu soudu k dalšímu řízení. Žalobkyně poukázala na čl. 1 preambule nařízení Brusel I bis, podle nějž je nutno tímto nařízením zdokonalit uplatňování některých ustanovení nařízení Rady (ES) č. 44/2001 a zejména pak zjednodušit volný pohyb soudních rozhodnutí a posílit přístup ke spravedlnosti. Žalobkyně poukázala na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 22. 2. 2012, sp. zn. 32 Cdo 1318/2011, podle nějž v případě poskytnutí služby (tedy i úvěru bez určení účelu, na který má být použit) je místně příslušný soud na území státu, v němž byla nebo měla být služba poskytnuta. Tedy v místě, kde je sídlo pobočky a kde byl úvěr poskytnut. V záhlaví smlouvy o úvěru uzavřené mezi účastníky je jasně uvedeno sídlo pobočky žalobkyně, kde došlo k poskytnutí služby ([adresa]). S ohledem na toto sídlo žalobkyně poukázala na čl. 7. odst. 1. písm. b) druhá odrážka nařízení Brusel I bis, podle nějž nebylo-li místo plnění dohodnuto jinak, je v případě poskytování služeb místem plnění území členského státu, ve kterém byly nebo měly být služby poskytnuty. Místem plnění je tak v tomto případě zjevně území České republiky, a to v obvodu působnosti Okresního soudu ve Frýdku-Místku, neboť služba byla poskytnuta právě v obvodu tohoto soudu. Je tak zjevně dána pravomoc tohoto soudu ve věci rozhodnout. 6. Žalovaná se k odvolání žalobkyně nijak nevyjádřila. 7. Odvolací soud přezkoumal napadené usnesení v celém jeho rozsahu (neboť takto bylo odvolacímu přezkumu odvoláním žalobkyně otevřeno), a to včetně řízení jeho vydání předcházejícího. Postupoval v souladu s § 212a odst. 1, odst. 5 a odst. 6 o. s. ř., přičemž vady uvedené v § 212a odst. 5 o. s. ř. v řízení neshledal, ty ostatně nebyly ani žádným z účastníků tvrzeny. Odvolací soud po provedeném přezkumu dovodil, že odvolání žalobkyně je nedůvodné. 8. Z dosavadního obsahu spisu odvolací soud zjistil, že řízení bylo zahájeno dne 20. 11. 2023 návrhem na vydání elektronického platebního rozkazu podaným u Okresního soudu ve Frýdku-Místku. Žalobkyně se v něm vůči žalované domáhá zaplacení částky 72 032,86 Kč s úrokovým příslušenstvím, a to na základě smlouvy o úvěru uzavřené mezi účastníky dne 7. 6. 2019, u níž nebyl účel čerpaných peněz jakkoliv uveden. Smlouvu o úvěru uzavřela žalovaná v postavení spotřebitele a žalobkyně jako podnikatel. V řízení pak bylo také zjištěno, že žalovaná je státní příslušnicí Ruské federace. Společnost [název]. dne 21. 3. 2024 okresnímu soudu sdělila, že žalovaná měla s touto společností uzavřenu smlouvu o poskytování služeb elektronických komunikací, kterou žalovaná ukončila v roce 2019. Současně pak [název instituce] sdělil okresnímu soudu dne 20. 3. 2024, že žalovaná byla vedena v evidenci uchazečů o zaměstnání v době od 1. 6. 2016 do 19. 10. 2017 s tím, že si následně našla práci u [jméno FO], sídlem [adresa], a jako trvalou i kontaktní adresu uváděla [adresa]. [jméno FO] na výzvu okresního soudu dne 2. 5. 2024 sdělil, že žalovaná u něj ukončila pracovní poměr v červnu 2019 a nyní pravděpodobně pobývá v zahraničí. Ze sdělení [název instituce] dne 4. 4. 2024 pak vyplynulo, že žalovaná měla od 10. 8. 2015 nahlášenu adresu [adresa], přičemž současně měla evidovánu adresu v její domovské zemi [adresa]. Okresní soud se pak prostřednictvím příslušného soudu Estonské republiky pokusil o doručení návrhu na vydání elektronického platebního rozkazu žalované, k čemuž došlo dne 17. 6. 2024 na adrese [adresa]. Žalovaná zásilku na této adrese převzala osobně a podáním ze dne 25. 6. 2024 okresnímu soudu sdělila, že nesouhlasí s rozhodnutím soudů České republiky, neboť v Estonsku žije již 5 let. Následně pak v podání ze dne 5. 11. 2024 žalovaná sdělila, že žádá, aby věc byla poslána do Estonska v souladu s evropskými dohodami. Do Estonska odjela v roce 2019 kvůli nemoci své matky, o kterou musela pečovat, přičemž následně se do České republiky již nevrátila, a to také kvůli pandemii Covid-19. 9. Odvolací soud pak na základě shora uvedených skutečností dovodil, že se jedná o věc s mezinárodním prvkem, o kterou jde zejména v případech, kdy účastníkem právního vztahu je cizí státní příslušník nebo osoba s bydlištěm v cizině (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. 30 Cdo 444/2004). V dané věci je zcela zřejmé, že toto řízení v sobě obsahuje cizí prvek, který je dán osobou žalované, která je státní občankou Ruské federace, která má bydliště (faktické) na území Estonské republiky a měla je tam i ke dni zahájení řízení (tedy ke dni 20. 11. 2023). Jak totiž vyplývá ze shora uvedených skutečností, poslední informace o pobytu žalované na území ČR jsou z června 2019, kdy ukončila poslední známý pracovní poměr u [jméno FO], přičemž ve stejném roce ukončila i smlouvu o poskytování elektronických komunikací. Sama žalovaná pak uváděla, že se v Estonsku zdržuje právě již od roku 2019. 10. Nařízení Brusel I bis je podle svého čl. 66 odst. 1 použitelné na řízení zahájená od 10. 1. 2015. A protože řízení v této věci bylo zahájeno dne 20. 11. 2023, okresní soud zcela správně posuzoval pravomoc (mezinárodní příslušnost) českých soudů právě podle nařízení Brusel I bis. 11. Dle čl. 62 odst. 1 nařízení Brusel I bis se pro posouzení toho, zda má strana řízení bydliště v členském státě, u jehož soudu byl podán návrh, použije soud své právo, tedy v tomto případě právo České republiky, konkrétně ustanovení o. s. ř. S ohledem na znění a výklad § 85 odst. 1 o. s. ř. je pak možno dovodit, že žalovaná neměla ke dni zahájení řízení bydliště na území České republiky. Podle tohoto ustanovení se totiž bydlištěm rozumí místo pobytu fyzické osoby, ve kterém se zdržuje s úmyslem zdržovat se tam trvale. Bydlištěm je tedy zejména místo, kde má osoba svůj byt, rodinu, popřípadě kde pracuje, jestliže tam také bydlí. S ohledem na výše uvedené skutečnosti je tak možno dospět k závěru, že žalovaná měla bydliště od roku 2019 (tedy i v době zahájení tohoto řízení) na adrese [adresa], neboť se na této adrese zjevně zdržuje s úmyslem zdržovat se tam trvale. 12. Již v tomto okamžiku je tak evidentní, že mezinárodní příslušnost českých soudů ve vztahu k žalované nemůže být dána dle čl. 4 bod 1 nařízení Brusel I bis, podle nějž nestanoví-li toto nařízení jinak, mohou být osoby, které mají bydliště v některém členském státě, bez ohledu na svou státní příslušnost žalovány u soudů tohoto členského státu. Žalovaná totiž neměla ke dni zahájení tohoto řízení své bydliště v České republice, ale bydliště měla v jiném členském státě EU, a to v Estonské republice. 13. Za této situace by žalovaná, která měla ke dni zahájení řízení bydliště v Estonsku, mohla být žalovaná v České republice pouze podle čl. 5 odst. 1 nařízení Brusel I bis a na základě pravidel stanovených v oddílech 2 až 7 kapitoly II nařízení Brusel I bis. Odvolací soud se proto dále zabýval tím, zda je správný závěr okresního soudu, že není založena mezinárodní příslušnost českých soudů dle některého z pravidel stanovených ve výše zmíněných oddílech nařízení Brusel I bis. 14. Jelikož se nejedná o spor ve věci pojištění a ani o spor z pracovní smlouvy, příslušnost dle oddílu 3 a 5 nařízení Brusel I bis založena být nemůže. Rovněž se nejedná o řízení, jež by splňovalo kritéria stanovená v čl. 24 nařízení Brusel I bis, a proto nemůže být určena mezinárodní příslušnost ani dle oddílu 6 nařízení Brusel I bis (výlučná příslušnost). 15. Okresní soud pak zcela správně dovodil, že mezinárodní příslušnost českých soudů, nebyla založena ani postupem dle čl. 26 nařízení Brusel I bis. Žalované byl návrh na vydání elektronického platebního rozkazu řádně doručen předtím, než okresní soud vyslovil mezinárodní nepříslušnost, přičemž sama žalovaná okresnímu soudu ve svém prvním vyjádření ve věci sdělila, že má za to, že by věc měly projednávat soudy Estonské republiky, neboť mezinárodní příslušnost českých soudů není dána. 16. Odvolací soud pak nemá ani za to, že by mezinárodní příslušnost českých soudů byla založena dohodou účastníků ve smyslu oddílu 7 (čl. 25) nařízení Brusel I bis. 17. Odvolací soud se proto dále zabýval tím, zda se na spor ze smlouvy o úvěru v tomto konkrétním případě vztahuje oddíl 4 nařízení Brusel I bis. Odvolací soud také v tomto ohledu souhlasí s okresním soudem, že na věc je nutno aplikovat oddíl 4 [zejména čl. 17 odst. 1 písm. c)] nařízení Brusel I bis, neboť se jedná o spor ze smlouvy o úvěru uzavřené se žalovanou jako spotřebitelem, a to žalobkyní, která provozuje profesionální podnikatelskou činnost na území České republiky (nyní i ke dni uzavření smlouvy). Žalovaná pak měla ke dni uzavření smlouvy o úvěru (7. 6. 2019) bydliště také na území České republiky, což lze dovodit jednak z toho, že ve smlouvě uvedla adresu svého pobytu [adresa], přičemž tato adresa jejího pobytu v té době vyplývá i ze sdělení [název instituce] a [název instituce]. Žalovaná pak do Estonské republiky přemístila své bydliště až po uzavření smlouvy o úvěru, ale dříve, než bylo zahájeno toto řízení. Jak správně vyložil okresní soud, je namístě aplikovat čl. 17 odst. 1 písm. c) nařízení Brusel I bis, přičemž okresní soud tento článek vyložil v souladu s výkladem čl. 15 odst. 1 písm. c) Luganské úmluvy, jenž podal SDEU ve svém rozsudku ze dne 30. 9. 2021 ve věci sp. zn. C-296/20. Odvolací soud dodává, že čl. 17 odst. 1 písm. c) nařízení Brusel I bis a čl. 15 odst. 1 písm. c) Luganské úmluvy jsou shodné a sledují stejný cíl (ochranu spotřebitele), a proto je nutno výklad čl. 15 odst. 1 písm. c) Luganské úmluvy závazně podaný SDEU aplikovat i na čl. 17 odst. 1 písm. c) nařízení Brusel I bis. 18. SDEU ve svém výše zmíněném rozsudku vyložil, že čl. 15 odst. 1 písm. c) Luganské úmluvy určuje příslušnost v případě, kdy profesionál nebo podnikatel a spotřebitel, kteří jsou stranami spotřebitelské smlouvy, měli ke dni uzavření této smlouvy sídlo nebo bydliště v témže státě vázaném touto smlouvou a kdy se mezinárodní prvek právního vztahu objevil až po uzavření uvedené smlouvy, a to z důvodu pozdějšího přenesení bydliště spotřebitele do jiného státu vázaného uvedenou úmluvou. 19. V nyní posuzovaném případě měly strany smlouvy o úvěru (žalobkyně a žalovaná) své bydliště (sídlo) v době uzavření smlouvy v témže státě (na území České republiky) a mezinárodní prvek se objevil v jejich právním vztahu až po uzavření smlouvy. A to jen proto, že žalovaná přemístila své bydliště na území Estonské republiky, kde měla bydliště i ke dni zahájení tohoto řízení. Přitom v průběhu řízení pak nebylo jakkoliv tvrzeno (a ani jinak nevyšlo najevo), že by mezi účastníky byla uzavřena dohoda ve smyslu čl. 19 nařízení Brusel I bis, která by ujednala výjimku z aplikace oddílu 4 nařízení Brusel I bis. Za této situace je nutno v souladu se shora zmíněným rozsudkem SDEU aplikovat na mezinárodní příslušnost v této věci oddíl 4 nařízení Brusel I bis, tedy i čl. 18 nařízení Brusel I bis. Podle čl. 18 odst. 2 nařízení Brusel I bis přitom platí, že smluvní partner může podat žalobu proti spotřebiteli pouze u soudu členského státu, v němž má spotřebitel bydliště. 20. K odvolací námitce žalobkyně o nezbytnosti aplikace čl. 7 nařízení Brusel I bis odvolací soud uvádí, že mezinárodní příslušnost by se tímto ustanovením řídila pouze tehdy, pokud by se přednostně nepoužil oddíl 4 nařízení Brusel I bis. Odvolací soud tak má za to, že v tomto případě nepřipadá aplikace čl. 7 nařízení Brusel I bis do úvahy. Na tomto závěru pak nemůže nic změnit ani žalobkyní zmíněné rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 22. 2. 2012, sp. zn. 32 Cdo 1318/2011, neboť z tohoto rozhodnutí nelze zjistit, zda se jednalo o skutkově totožnou věc. Tedy zda v době uzavření smlouvy o úvěru měla žalovaná bydliště na území členského státu, v němž působila žalobkyně. Není tak možno dovodit, že by závěry tohoto rozhodnutí dopadaly na tuto procesní věc. 21. S ohledem na výše uvedené závěry tak odvolací soud dospěl k závěru, že ve věci není dána mezinárodní příslušnost soudů České republiky, tedy ani Okresního soudu ve Frýdku-Místku. Odvolací soud proto rozhodnutí okresního soudu, kterým vyslovil mezinárodní nepříslušnost, a zastavil řízení pro absenci podmínek řízení, jako ve výroku věcně správné dle § 219 o. s. ř. výrokem I. tohoto usnesení potvrdil, a to včetně správných navazujících výroků o náhradě nákladů řízení (jak mezi účastníky, tak mezi žalobkyní a státem) a vrácení poměrné části zaplaceného soudního poplatku. 22. Výrok o náhradě nákladů odvolacího řízení je odůvodněn § 224 dost. 1 ve spojení s § 142 odst. 1 o. s. ř., podle nějž by žalovaná měla vůči žalobkyni právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Protože však podle obsahu spisu žalované žádné náklady v souvislosti s tímto řízením nevznikly, rozhodl odvolací soud výrokem II. tohoto usnesení tak, že žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Poučení: Proti tomuto rozhodnutí je možno podat dovolání ve lhůtě dvou měsíců od doručení tohoto rozhodnutí k Nejvyššímu soudu České republiky prostřednictvím Okresního soudu ve Frýdku-Místku, jestliže rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Ostrava 11. března 2025 Mgr. Dagmar Gottwaldová předsedkyně senátu