č. j. 20 Az 22/2025 – 16           ČESKÁ REPUBLIKA   ROZSUDEK   JMÉNEM REPUBLIKY  Krajský soud v Ostravě rozhodl samosoudkyní Mgr. Janou Volkovou ve věci   žalobce:  A. D. L.,  st. přísl. Vietnamská socialistická republika  toho času v Zařízení pro zajištění cizinců Vyšní Lhoty,  Vyšní Lhoty 234, 739 21 Vyšní Lhoty,  zastoupený Mgr. Markem Sedlákem, advokátem  sídlem Milady Horákové 13, 602 00 Brno   proti žalovanému:  Ministerstvo vnitra sídlem Nad Štolou 936/3, 170 34 Praha 7     o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze 7. 8. 2025, č. j. OAM-526/BA-BA07-VL15-PŘZ-2025,  takto:   I.                 Rozhodnutí žalovaného ze dne ze 7. 8. 2025, č. j. OAM-526/BA-BA07-VL15-PŘZ-2025, se ruší a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení.   II.              Žalovaný je povinen zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení ve výši 12 269 Kč k rukám Mgr. Marka Sedláka, advokáta, se sídlem Milady Horákové 13, 602 00 Brno, ve lhůtě do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku.   Odůvodnění: I. Vymezení věci   1. Žalovaný rozhodnutím o nepropuštění ze zařízení pro zajištění cizinců ze dne 7. 8. 2025, č. j. OAM-526/BA-BA07-VL15-PŘZ-2025 (dále jen „napadené rozhodnutí“), rozhodl tak, že je žalobce ve smyslu § 46a odst. 1 písm. e) zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, (dále jen „zákon o azylu“), nadále zajištěn v zařízení pro zajištění cizinců. Ve smyslu § 46a odst. 5 zákona o azylu dobu trvání zajištění stanovil do 24. 8. 2025. Žalobce proti napadenému rozhodnutí brojil žalobou, ve které zejména namítal, že napadené rozhodnutí bylo nepřezkoumatelné a nezákonné, jelikož splňoval důvody pro to, aby byl ze zajištění propuštěn. II. Napadené rozhodnutí a související skutkové okolnosti   2. Krajské ředitelství policie Plzeňského kraje rozhodnutím ze dne 5. 5. 2025, č. j. KRPP-65756-7/ČJ-2025-030022, podle § 124 odst. 1 písm. e) zákona č. 326/1999, o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů (dále jen „zákon o pobytu cizinců“), žalobce zajistilo za účelem správního vyhoštění. 3. Žalobce dne 7. 5. 2025 požádal o udělení mezinárodní ochrany. 4. Rozhodnutím o zajištění v zařízení pro zajištění cizinců ze dne 12. 5. 2025, č. j. OAM-526/BA-BA07-BA03-Z-2025, žalovaný zajistil žalobce ve smyslu § 46a odst. 1 písm. e) zákona o azylu v zařízení pro zajištění cizinců a rozhodl, že ve smyslu § 46a odst. 5 zákona o azylu je doba trvání zajištění stanovena do 24. 8. 2025. 5. Při pohovoru k žádosti o udělení mezinárodní ochrany dne 5. 6. 2025 žalobce uvedl, že má kamaráda v Klatovech (pan N.), který mu v případě propuštění ze zařízení pro zajištění cizinců poskytne bezplatné ubytování, finančně ho podpoří a poskytne práci. K dotazu žalovaného žalobce objasnil, že bratranec žalobce si vzal sestru pana N., ve Vietnamu se tak jedná o rodinu. 6. Rozhodnutím ze dne 1. 8. 2025, č. j. OAM-526/BA-BA07-HA15-2025, žalovaný rozhodl                   o žádosti žalobce o mezinárodní ochranu tak, že se mezinárodní ochrana podle  § 12, § 13, §14,            § 14a a § 14b zákona o azylu neuděluje. 7. Součástí správního spisu je žádost žalobce o propuštění ze zajištění – opětovné posouzení důvodů zajištění dle § 46a odst. 10 zákona o azylu ze dne 5. 8. 2025. K žádosti žalobce přiložil Doklad (potvrzení) o zajištění ubytování pana N. V. N. a dále prohlášení k žádosti              o propuštění o zajištění s ověřovací doložkou pro legalizaci. V prohlášení pan N. V. N. prohlásil, že je žalobce jeho bratranec, z důvodu rodinné vazby žalobci zajistí ubytování, v jeho bydlišti, finančně jej zabezpečí, poskytne mu finanční prostředky k zajištění obživy, včetně prostředků na dojíždění na kontroly na pracovišti správního orgánu. 8. Dne 7. 8. 2025 žalovaný vydal napadené rozhodnutí, jímž o žádosti žalobce o propuštění ze zajištění rozhodl tak, že je žalobce ve smyslu § 46a odst. 1 písm. e) zákona o azylu nadále zajištěn v zařízení pro zajištění cizinců. Ve smyslu § 46a odst. 5 zákona o azylu je doba trvání zajištění stanovena do 24. 8. 2025. III. Žaloba   9. Žalobce považoval napadené rozhodnutí za nepřezkoumatelné. Namítal, že žalovaný rozhodl o jeho dalším zajištění, aniž by pro to byly splněny zákonné předpoklady. Konkrétně uvedl, že mu nehrozí žádné vyhoštění, ani vydání nebo předání podle evropského zatýkacího rozkazu. Žalovaný v napadeném rozhodnutí neuvádí žádné konkrétní skutečnosti, na základě, kterých došel k závěru, že žalobci vyhoštění, vydání nebo předání hrozí. Nejsou tak splněny podmínky pro zajištění cizince dle § 46a odst. 1 písm. e) zákona o azylu. 10. Žalobce měl dále za to, že se žalovaný nedostatečně zabýval tím, zda bylo možné uložit žalobci zvláštní opatření místo aby byl zajištěn. Žalovaný byl povinen v napadeném rozhodnutí v souladu s § 68 odst. 3 zákona č. 500/2004 Sb., správního řádu, uvést konkrétní podklady, ze kterých vycházel, a úvahy o jejich hodnocení. Odůvodnění napadeného rozhodnutí však neobsahuje žádné úvahy, ze kterých by bylo zřejmé, jak se žalovaný vypořádal s tím, že žalobce má na území České republiky příbuzného, pana N. V. N., který mu poskytne bezplatné ubytování a plně ho finančně zabezpečí, včetně prostředků na případné dojíždění na pracoviště žalovaného za účelem kontroly součinnosti. Žalovaný místo toho bez ohledu na doklady předložené k žádosti           o propuštění ze zajištění v napadeném rozhodnutí uvedl, že žalobce nemá v České republice žádné vazby a je nejasná i jeho finanční situace. 11. Žalobce měl za to, že zajištění ubytování a finanční zabezpečení ze strany příbuzného by mohly být dostatečným důvodem pro využití zvláštního opatření podle § 47 odst. 2 zákona o azylu a důvodem pro propuštění žalobce ze zajištění. Žalovaný se zabýval pouze tím, že má žalobce zajištěno ubytování na území České republiky, ale nijak se nezabýval tím, že ubytování je bezplatné a že má zajištěno finanční zabezpečení od příbuzného. Žalobce považoval napadené rozhodnutí za nepřezkoumatelné i z důvodu, že žalovaný argumentoval tím, že využití zvláštního oprávnění není možné s ohledem na pobytovou historii žalobce a nerespektování právních předpisů České republiky. Žalobci není zřejmé, co v jeho pobytové historii brání využití zvláštního opatření a není mu ani zřejmé, o jaká nerespektování právních předpisů ze strany žalobce žalovaný napadené rozhodnutí opírá. Ze správního spisu musí být zřejmé, že žalobce přicestoval do České republiky jako turista v dobré víře, že na jeho území pobývá na základě platného oprávnění vydaného Maďarskem. 12. Žalobce z výše uvedených důvodů navrhoval, aby krajský soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil žalovanému k novému projednání a rozhodnutí.    IV. Vyjádření žalovaného   13. Žalovaný ve vyjádření k žalobě uvedl, že je z napadeného rozhodnutí jasně seznatelné, z jakých podkladů správní orgán vycházel, jakým způsobem je hodnotil a k jakým závěrům jej tyto úvahy vedly. Má za to, že postupoval v souladu s právními předpisy. 14. Dle žalovaného důvody uvedené žalobcem nelze jakkoliv podřadit důvodům, které by umožňovaly jeho propuštění ze zařízení pro zajištění cizinců a vedení dalšího řízení ve věci mezinárodní ochrany za umožnění mu volného pohybu na území České republiky. Doložení dokladu o ubytování nemůže původní závěr správního orgánu nikterak zvrátit. Potvrzení             o ubytování bez uvedení dalších okolností nelze samo o sobě s ohledem na pobytovou historii dotyčného a nerespektování právních předpisů České republiky shledat jako záruku toho, že by se jmenovaný na dané adrese zdržoval a poskytoval správnímu orgánu potřebnou součinnost. V České republice o mezinárodní ochranu požádal v zařízení pro zajištění cizinců poté, co byl zajištěn a stál před reálnou hrozbou správního vyhoštění. Dle vyjádření žalobce zde nemá ani žádné vazby, přičemž ani jeho nejasná finanční situace nenavozuje jistotu v plnění všech jeho povinností spojených se zvláštním opatřením (např. povinnost pravidelně dojíždět a hlásit se na ministerstvu). Žalobce tak neuvedl žádné argumenty, které by představovaly alespoň nějakou indicii pro závěr, že by zvláštní opatření skutečně dodržoval. Samotné zajištění si jakékoliv adresy na území České republiky není důvodem pro propuštění ze zařízení pro zajištění cizinců. 15. Žalovaný postupoval v souladu s právními předpisy, proto navrhoval, aby krajský soud žalobu jako nedůvodnou zamítl. V. Posouzení věci soudem   16. Žaloba je přípustná. Podala ji oprávněná osoba (§ 65 odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, dále jen „s. ř. s.“) v zákonné lhůtě (§ 46a odst. 8 zákona o azylu). 17. S ohledem na skutečnost, že žádný z účastníků nepožádal o nařízení jednání a soud nepovažoval nařízení jednání za nezbytné, rozhodl o žalobě bez jednání (§ 46a odst. 8 zákona o azylu). 18. Krajský soud se nejprve zabýval rozsahem přezkumu žaloby. Postupoval v souladu s požadavky rozsudku Soudního dvora EU ze dne 8. 11. 2022 o předběžné otázce ve spojených věcech C-704/20 a C-39/21, Staatssecretaris van Justitie en Veiligheid. Z něho je nutno dovozovat, že správní soud je povinen při přezkumu rozhodnutí o zajištění cizince přihlížet i k vadám a nezákonnostem rozhodnutí, které zjistí sám, bez ohledu na námitky uplatněné žalobcem. V řízení o přezkumu rozhodnutí o zajištění cizince se proto s ohledem na specifika institutu zajištění neuplatní pravidlo soudního přezkumu v mezích uplatněných žalobních bodů (§ 75 odst. 2 s. ř. s.) a správní soud je oprávněn, resp. povinen identifikovat případné další nezákonnosti zajištění (viz rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 21. 11. 2022, č. j. 34 Az 36/2022-32, č. 4439/2022 Sb. NSS). Tyto závěry lze vztáhnout na rozhodnutí o propuštění ze zařízení podle § 46a zákona o azylu, v uvedených intencích tak krajský soud přistoupil k posouzení zákonnosti rozhodnutí o nevyhovění žádosti o propuštění ze zařízení. 19. Žaloba je důvodná. 20. Podle § 46a odst. 1 písm. e) zákona o azylu může ministerstvo v případě nutnosti rozhodnout o zajištění žadatele o udělení mezinárodní ochrany v přijímacím středisku nebo v zařízení pro zajištění cizinců, nelze-li účinně uplatnit zvláštní opatření, jestliže byla žádost o udělení mezinárodní ochrany podána v zařízení pro zajištění cizinců a existují oprávněné důvody se domnívat, že žádost o udělení mezinárodní ochrany byla podána pouze s cílem vyhnout se hrozícímu vyhoštění, vydání nebo předání podle evropského zatýkacího rozkazu k trestnímu stíhání nebo k výkonu trestu odnětí svobody do ciziny, nebo je pozdržet, ačkoliv mohl požádat o udělení mezinárodní ochrany dříve. 21. Podle § 46a odst. 10 zákona o azylu, „ministerstvo po dobu platnosti rozhodnutí o zajištění a o prodloužení doby trvání zajištění zkoumá, zda důvody zajištění žadatele o udělení mezinárodní ochrany trvají. Ministerstvo při předání rozhodnutí o zajištění a o prodloužení doby trvání zajištění žadatele o udělení mezinárodní ochrany poučí o jeho právu požádat o propuštění. Žádost o propuštění je žadatel o udělení mezinárodní ochrany oprávněn podat nejdříve po uplynutí 15 dnů ode dne nabytí právní moci posledního rozhodnutí ministerstva nebo soudu                    k zajištění, podle toho, které rozhodnutí nabylo právní moci později; to platí i pro podání opakované žádosti                o propuštění.“ 22. V nyní posuzované věci žalobce požádal o propuštění ze zařízení pro zajištění cizinců. Měl za to, že jím předložené podklady a tvrzení dostatečně prokazují, že splňuje podmínky pro propuštění. Žalovaný jeho žádosti nevyhověl. Žalobce měl za to, že je napadené rozhodnutí nepřezkoumatelné. 23. V této souvislosti zdejší soud poukazuje na konstantní judikaturu Nejvyššího správního soudu, podle které platí, že „[z] odůvodnění rozhodnutí správního orgánu musí být seznatelné, proč správní orgán považuje námitky účastníka za liché, mylné nebo vyvrácené, které skutečnosti vzal za podklad svého rozhodnutí, proč považuje skutečnosti předestírané účastníkem za nerozhodné, nesprávné nebo jinými řádně provedenými důkazy vyvrácené, podle které právní normy rozhodl, jakými úvahami se řídil při hodnocení důkazů a jaké úvahy jej vedly k uložení sankce v konkrétní výši“ (srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 6. 2010, č. j. 9 As 66/2009-46, ze dne 4. 2. 2010, č. j. 7 Afs 1/2010-53, nebo ze dne 23. 7. 2009, č. j. 9 As 71/2008-109). Podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 6. 2008,             č. j. 8 As 13/2007-100, však zároveň nelze po odvolacím orgánu požadovat, aby se vyslovil ke každé větě uvedené v odvolání; plně postačí, pokud z jeho rozhodnutí bude zřejmé, na základě, jakých skutečností rozhodoval a jakými úvahami se řídil. Těmto požadavkům žalovaná                       v projednávané věci nedostála. Krajský soud se ztotožňuje s žalobcem, že napadené rozhodnutí je nepřezkoumatelné.  24. Dle krajského soudu žalovaný dostatečně neposoudil možnost uložení zvláštního opatření, jeho úvahy jsou šablonovité, nereagují na tvrzení žalobce. Podle § 47 odst. 2 zákona o azylu může žalovaný rozhodnout o uložení zvláštního opatření žadateli o udělení mezinárodní ochrany, jestliže nastanou důvody podle § 46a odst. 1 nebo § 73 odst. 3 zákona o azylu. Vždy je důvodné se domnívat, že uložení zvláštního opatření je dostatečné k zabezpečení účasti žadatele o udělení mezinárodní ochrany v řízení ve věci mezinárodní ochrany. Mezi zvláštní opatření, jejichž uplatnění je třeba zvážit před vydáním rozhodnutí o zajištění podle citovaného ustanovení, patří povinnost žadatele o udělení mezinárodní ochrany zdržovat se v pobytovém středisku určeném žalovaným nebo povinnost osobně se hlásit žalovanému ve stanovené době (§ 47 odst. 1 zákona o azylu). Krajský soud pouze zdůrazňuje, že podle citovaných zákonných ustanovení má před zajištěním cizince v zařízení pro zajištění cizinců přednost uložení zvláštních opatření podle § 47 zákona o azylu (uložení povinnosti cizinci zdržovat se v pobytovém středisku určeném žalovaným nebo povinnost osobně se hlásit ve stanovené době). 25. Podle usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 2. 2017, č. j. 5 Azs 20/2016–38, volba některého ze zvláštních opatření namísto zajištění cizince je vázána na předpoklad, že cizinec bude se státními orgány spolupracovat při realizaci tohoto opatření a že neexistuje důvodná obava, že se bude vyhýbat součinnosti v řízení o správním vyhoštění nebo případnému výkonu správního vyhoštění. Jinými slovy, je třeba zvážit, zda by uložením pouze zvláštního opatření nebyl zmařen cíl, k němuž by jinak zajištění směřovalo. 26. Žalovaný vyslovil nemožnost uložit zvláštní opatření zcela obecně, aniž by zohlednil konkrétní okolnosti případu. Žalobce přiložil k žádosti o propuštění nejen doklad (potvrzení) o zajištění ubytování, ale taktéž prohlášení k žádosti o propuštění o zajištění s ověřovací doložkou pro legalizaci, ve které pan V. N. N. prohlásil, že žalobce osobně zná, jsou bratranci. Z důvodu této rodinné vazby by po propuštění ze zajištění žalobce finančně zabezpečil, poskytl mu finanční prostředky k zajištění obživy včetně prostředků na případné dojíždění na kontroly na pracoviště žalovaného. Dále sdělil, že by ubytování poskytl na stejné adrese, jaká byla uvedena v dokladu (potvrzení) o zajištění ubytování. Zástupce žalobce navíc v žádosti o propuštění ze zajištění žádal, aby žalovaný pana V. N. N., který chce žalobce ubytovat a finančně podporovat, vyslechl. Mimo samotnou žádost o propuštění ze zařízení pro zajištění cizinců žalobce již v pohovoru k žádosti o mezinárodní ochranu dne 5. 6. 2025 uvedl, že v České republice má bratrance pana N., který mu poskytne ubytování i finance. 27. Shora uvedenými okolnostmi se žalovaný v napadeném rozhodnutí nijak nezabýval. Pouze obecně uvedl, že potvrzení o ubytování bez uvedení dalších okolností nelze samo o sobě, s ohledem na pobytovou historii dotyčného a nerespektování právních předpisů České republiky, shledat jako záruku toho, že by se žalobce na dané adrese zdržoval a poskytoval správnímu orgánu potřebnou součinnost. V posuzované věci se však žalobce neomezil na pouhé předložení dokladu (potvrzení) o zajištění ubytování, ale sdělil další – konkrétní a pro posouzení věci možná relevantní – okolnosti. Ty však žalovaný v napadeném rozhodnutí ani nezmínil, natož aby k nim učinil jakoukoli přezkoumatelnou úvahu. Přesto, že žalobce již v souvislosti s žádostí                            o mezinárodní ochranu v pohovoru dne 5. 6. 2025 uvedl, že zde má rodinného příslušníka, který mu poskytne bydlení i finance, žalovaný v napadeném rozhodnutí uvedl, že se od rozhodnutí                    o zajištění ze dne 12. 5. 2025 „v situaci žadatele nezměnilo naprosto nic.“ Žalovaný tímto zcela rezignoval na jakékoliv hodnocení žalobcových tvrzení. Z napadeného rozhodnutí tak není zřejmé, z jakých zjištění žalovaný vycházel, jak o nich uvážil a proč neakceptoval doklady, které žalobce předložil v rámci žádosti propuštění ze zajištění a ani návrh na výslech rodinného příslušníka bratrance. Vzhledem k tomu, že je zajištěním omezena žalobcova osobní svoboda, je povinností žalovaného věc posoudit individualizovaně, což se v napadeném rozhodnutí nestalo. Námitka, že je napadené rozhodnutí nepřezkoumatelné, tak obstojí. VI. Závěr a náhrada nákladů řízení   28. Jelikož se žalovaný v napadeném rozhodnutí nijak nezabýval konkrétními okolnostmi případu, neuvážil o předložených podkladech a nezabýval se tvrzeními žalobce, krajský soud zrušil napadené rozhodnutí jako nepřezkoumatelné podle § 76 odst. 1 písm. a) s. ř. s. 29. Krajský soud se dále zabýval tím, zda je třeba věc žalovanému vrátit k dalšímu řízení (§ 78 odst. 4 s. ř. s.) nebo toliko zrušit. Judikatura správních soudů se v otázce, zda v případě nezákonnosti rozhodnutí o zajištění soud toto rozhodnutí pouze zruší nebo zruší a vrátí k dalšímu řízení, liší. První linie judikatury vychází ze skutečnosti, že soudní řád správní neumožňuje soudu rozhodnutí správního orgánu pouze zrušit a nevrátit (srov. § 78 odst. 4 s. ř. s.; viz např. rozsudky NSS ze dne 5. 2. 2014, č. j. 1 Azs 21/2013-50, ze dne 27. 2. 2014, č. j. 6 Azs 19/2013-47, či výše citované rozsudky č. j. 4 Azs 228/2014-34, č. j. 10 Azs 41/2020-43, a č. j. 5 Azs 107/2017-28).              S opačným postupem, kdy bylo rozhodnutí o zajištění pouze zrušeno a věc nebyla žalovanému vrácena, se lze setkat např. v rozsudcích ze dne 8. 2. 2021, č. j. 5 Azs 419/2019-49, ze dne 29. 5. 2019, č. j. 2 Azs 93/2018-68, nebo ze dne 21. 5. 2020, č. j. 7 Azs 417/2019-60. Krajský soud posuzoval nikoli rozhodnutí vydané z moci úřední, ale jednalo se o rozhodnutí o žádosti žalobce – jakkoli bylo úzce navázáno na vlastní rozhodnutí o zajištění. Pokud by krajský soud napadené rozhodnutí o žádosti toliko zrušil, nebylo by jakkoli rozhodnuto o žádosti žalobce o propuštění.       S ohledem na stále existující žádost proto musí žalovaný po vrácení věci soudem řízení o žádosti řádně ukončit. 30. Žalovaný tak musí bezprostředně po vrácení věci postupovat podle § 46a odst. 13 písm. c) zákona o azylu. Toto ustanovení sice situaci, kdy bylo zrušeno rozhodnutí o propuštění ze zajištění, výslovně neuvádí. Ale s ohledem na podobnost a stejná východiska žádosti o propuštění dle zákona o azylu a zákona o pobytu cizinců lze analogicky vycházet z § 127 odst. 1 písm. b) zákona o pobytu cizinců. Dle něj zajištění musí být bez zbytečného odkladu ukončeno rozhodne-li soud ve správním soudnictví o zrušení rozhodnutí o zajištění cizince, o zrušení rozhodnutí            o prodloužení doby trvání zajištění nebo o zrušení rozhodnutí o nepropuštění ze zařízení; povinnost propustit cizince vzniká vyhlášením zrušujícího rozsudku. Krajský soud má za to, že             v posuzované věci je tedy na základě analogie se zákonem o pobytu cizinců třeba dospět ke stejnému závěru a cizinec musí být ze zajištění propuštěn vyhlášením zrušujícího rozsudku [§ 46a odst. 13 písm. c) zákona o azylu ve spojení s § 127 odst. 1 písm. b) zákona o pobytu cizinců]. 31. O náhradě nákladů řízení soud rozhodl podle § 60 odst. 1 s. ř. s. Žalovaný nebyl v řízení úspěšný, proto nemá právo na náhradu nákladů řízení. Náklady procesně úspěšného žalobce tvoří náklady právního zastoupení advokátem, a to: odměna advokáta za zastupování v řízení ve výši 4 620 Kč za jeden úkon. Ve věci se jednalo o dva úkony právní služby podle § 7, § 9 odst. 5 vyhl. č. 177/1996 Sb., a to 1) příprava a převzetí věci, 2) sepis žaloby, v celkové výši 9 240 Kč. Dále je součástí náhrady nákladů paušální náhrada hotových výdajů advokáta ve výši 450 Kč za jeden úkon při shora uvedených úkonech právní pomoci podle § 13 odst. 4 vyhl. č. 177/1996 Sb. ve výši 900 Kč, celkem tedy 10 140 Kč. Odměna a náhrada hotových výdajů byla zvýšena o daň                z přidané hodnoty v zákonné výši (2 129 Kč), celkem tedy náhrada nákladů řízení činí 12 269 Kč. Krajský soud uložil žalovanému zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení uvedenou částku, a to dle § 64 s. ř. s. ve spojení s § 149 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu             k rukám advokáta, který žalobce v řízení zastupoval. Vzhledem k odlišné úpravě s. ř. s. a o. s. ř., týkající se nabytí právní moci rozhodnutí (srov. § 54 odst. 5 s. ř. s., § 159, § 160 odst. 1 o. s. ř.), uložil soud žalovanému povinnost zaplatit náhradu nákladů řízení ve lhůtě 30 dnů od právní moci rozsudku. Poučení:   Proti tomuto rozsudku lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává ve dvojím vyhotovení u Nejvyššího správního soudu. V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie. Nejvyšší správní soud kasační stížnost proti tomuto rozsudku odmítne pro nepřijatelnost, pokud nebude svým významem podstatně přesahovat vlastní zájmy stěžovatele.   Ostrava 27. srpen 2025   Mgr. Jana Volková samosoudkyně   Shodu s prvopisem potvrzuje I.Ch.