č. j. 25 A 41/2025-33 USNESENÍ  Krajský soud v Ostravě rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Jiřího Gottwalda a soudců JUDr. Daniela Spratka, Ph.D. a JUDr. Zory Šmolkové, ve věci žalobce:  Děti Země – Klub za udržitelnou dopravu, pobočný spolek sídlem Körnerova 219/2, 602 00 Brno zastoupen advokátkou JUDr. Petrou Humlíčkovou, Ph. D. sídlem Vodičkova 704/36, 110 00 Praha proti žalovanému:  Dopravní a energetický stavební úřad sídlem Nábřeží L. Svobody 1222/12, 110 00 Praha o žalobě na ochranu proti nečinnosti žalovaného takto: I. Řízení se zastavuje. II. Žalobce je povinen zaplatit soudní poplatek ve výši 1 000 Kč na účet Krajského soudu v Ostravě č. 3703-4123761/0710, var. symbol 2533004125 do tří dnů od právní moci tohoto usnesení. III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení ve výši 16 210 Kč do 30 dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám zástupkyně žalobce JUDr. Petry Humlíčkové, Ph. D., advokátky, sídlem Vodičkova 704/36, 110 00 Praha. Odůvodnění: 1.     Žalobce dne 1. 8. 2025 požadoval, aby soud uložil žalovanému Dopravnímu a energetickému stavebnímu úřadu rozhodnout o jeho žádosti o informace ze dne 24. 1. 2025. 2.     V žalobě uvedl, že dne 24. 1. 2025 žalovaného požádal o poskytnutí informace; žádost měla tři body. Výzvou z 5. 2. 2025 žalovaný žalobce vyzval k úhradě částky 3 000 Kč, vztahující se k třetímu bodu žádosti. Dne 21. 2. 2025 žalovaný žalobci informace podle bodu 1 a 2 poskytnul. 3.     Proti výzvě k úhradě 3 000 Kč podal žalobce dne 21. 2. 2025 stížnost. Ke dni podání žaloby o stížnosti nebylo rozhodnuto. Žalobce se proto obrátil na soud s žádostí o ochranu. 4.     Žalobce následně uvedl, že dne 1. 9. 2025 rozhodl nadřízený orgán – Ministerstvo dopravy tak, že částku úhrady za poskytnutí informace snížil na nula Kč a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení. Dne 9. 10. 2025 od žalovaného požadované informace obdržel (ve dvou datových zprávách). Proto dne 20. 10. 2025 vzal žalobu zpět a požádal o náhradu nákladů řízení. 5.     Žalovaný uvedl, že dne 9. 10. 2025 žalobci informace podle bodu 3 žádosti z 24. 1. 2025 poskytl. 6.     Podle ustanovení § 37 odst. 4 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního (dále jen s. ř. s.) může vzít navrhovatel svůj návrh zcela nebo zčásti zpět, dokud o něm soud nerozhodl. 7.     Jelikož žalobce před rozhodnutím soudu vzal svůj návrh zcela zpět, krajský soud podle ustanovení § 47 písm. a) s. ř. s. řízení zastavil (výrok I.) 8.     Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o ustanovení § 60 odst. 3, větu druhou s. ř. s., podle něhož vzal-li navrhovatel podaný návrh zpět pro pozdější chování odpůrce nebo bylo-li řízení zastaveno pro uspokojení navrhovatele, má navrhovatel proti odpůrci právo na náhradu nákladů řízení. 9.     Krajský soud dospěl k závěru, že žaloba byla podána důvodně a žalobce vzal svou žalobu zpět pro chování žalovaného. Žalobce podal proti výzvě k úhradě poplatku stížnost podle §16 a odst. 1 písm. d) zákon č. 106/1999 S., zákona o svobodném přístupu k informacím (dále jen „InfZ“). Podle ustálené judikatury správních soudů je tato stížnost specifickým prostředkem na ochranu proti nečinnosti, po jejímž marném vyčerpání je dalším prostředkem na ochranu žaloba proti nečinnosti s poskytnutím informace. Nejvyšší správní soud tak vyslovil např. v rozsudku č. j. 1 As 208/2024-24 takto: I po novele informačního zákona tak již samotné podání stížnosti představuje uplatnění zvláštního typu prostředku proti nečinnosti povinného subjektu při poskytování informací a pro připuštění žaloby na ochranu před nečinností povinného subjektu k meritornímu přezkumu není nezbytné vyčerpat další prostředek ochrany proti nečinnosti nadřízeného orgánu povinného subjektu podle § 80 správního řádu. (…) Ustanovení § 16b odst. 3 informačního zákona lze bezpochyby uplatnit u jiných typů rozhodování podle informačního zákona (viz § 16 informačního zákona), nicméně v případě stížnosti podle § 16a odst. 1 písm. d) by jeho použití přinášelo takový další prostředek ochrany proti nečinnosti, jehož využití by pro žadatele mohlo mít negativní procesní následky, což je v rozporu s východisky judikatury k ústavně garantovanému právu na informace a jeho efektivnosti. Uvedený závěr dále nijak neodporuje principu subsidiarity soudní ochrany, neboť rozšířený senát Nejvyššího správního soudu již v minulosti shledal, že neexistuje důvod, pro který by měla veřejná správa dostat více než jednu šanci, aby nezákonnou nečinnost napravila vlastními prostředky. Takový výklad by pouze komplikoval přístup osob k soudní ochraně (rozsudek rozšířeného senátu NSS ze dne 2. 2. 2023, č. j. 2 As 21/2020‑34, č. 4453/2023 Sb. NSS). 10.     Žalobce tedy před podáním žaloby marně vyčerpal prostředky na ochranu proti nečinnosti, které měl podle zákona č. 106/1999 Sb. k dispozici, jak vyžaduje věta první § 79 odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního (dále jen s. ř. s.). Žalovaný o bodu č. 3 žádosti o informace ke dni podání žaloby nerozhodl, ani požadované informace neposkytl. Vzhledem k tomu, že o stížnosti proti výzvě k úhradě za poskytnutí informace nebylo rozhodnuto v zákonné lhůtě, nemohl žalovaný podmiňovat poskytnutí informace zaplacením úhrady a stal se uplynutím lhůty pro rozhodnutí o této stížnosti nečinný (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 9. 2022, č. j. 10 As 342/2020-46, odst. 19[1]). 11.     Vzhledem k tomu, že žalovaný o žádosti rozhodl (poskytl informace) až po podání žaloby dne 9. 10. 2025, žalobce vzal svou žalobu zpět pro jeho chování. Jsou tak splněny podmínky pro vznik práva na náhradu nákladů jeho nákladů podle cit. § 60 odst. 3 druhá věta s. ř. s. 12.     Důvodně vynaložené náklady žalobce představují soudní poplatek za podání žaloby ve výši 1.000,- Kč, jehož zaplacení soud žalobci uložil, dále odměna za zastoupení advokátem podle vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve výši 4 620,- Kč, podle § 7 bod 5 ve spojení s § 9 odst. 5 vyhlášky č. 177/1996 Sb., a to za tři úkony právní služby (příprava a převzetí zastoupení, sepis žaloby a zpětvzetí žaloby) podle § 11 odst. 1 písm. a) a d) vyhlášky a třikrát režijní paušál ve výši 450 Kč za každý z těchto úkonů právní služby podle § 13 odst. 3 vyhlášky. Soud žalovaného k jejich zaplacení zavázal, a to k rukám zástupkyně žalobce podle § 149 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb. občanského soudního řádu ve spojení s ustanovením § 64 s. ř. s. Lhůtu k zaplacení soud stanovil v souladu s ustanovením § 160 odst. 1 občanského soudního řádu, neboť tato lhůta je přiměřená možnostem žalovaného (výrok III.). 13.     Žalobce nezaplatil soudní poplatek z žaloby spolu s jejím podáním, ačkoliv mu podáním žaloby vznikla splatná poplatková povinnost [§4 odst. 1 písm. a) ve spojení s § 7 odst. 1 zákona č. 549/1991 Sb., (dále je zákon o SOP)]. Poplatková povinnost činí podle položky 18, bod 2 písm. d) přílohy zákona o SOP částku 2 000 Kč. Žalobce předtím, než jej soud vyzval k zaplacení poplatku postupem podle § 9 odst. 1 zákona o SOP, vzal žalobu zpět. Krajský soud tedy nevyzýval žalobce k jeho zaplacení a rozhodl o uložení povinnost zaplatit soudní poplatek postupem podle § 9 odst. 6 zákona o SOP (výrok II.). Výši poplatku stanovil na 1 000 Kč, neboť v případě zastavení řízení před prvním jednáním je podle § 10 odst. 3 zákona o SOP soudní poplatek, snížený o 1 000 Kč, vrácen. Rozdíl tedy činí 1 000 Kč. Lhůtu k zaplacení soud stanovil podle § 160 odst. 1 o. s. ř. Poučení: Proti tomuto rozsudku je možno podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů od doručení tohoto rozhodnutí k Nejvyššímu správnímu soudu v Brně. Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá toto vykonatelné usnesení, může oprávněný podat návrh na soudní výkon rozhodnutí. Ostrava 2. prosince 2025 Mgr. Jiří Gottwald předseda senátu   Shodu s prvopisem potvrzuje [1] Pokud se stěžovatel chtěl průtahům bránit, mohl podat žalobu proti nečinnosti a domáhat se vyřízení žádosti. Úřad by pak musel informace poskytnout bez nároku na úhradu nákladů, neboť po dobu vyřizování stížnosti neběží lhůta k jejich úhradě, a tak úhradou nákladů nelze podmiňovat poskytnutí informací (rozsudky NSS ze dne 15. 11. 2012, čj. 2 Ans 13/2012‑14, bod 43; nebo ze dne 24. 11. 2020, čj. 2 As 397/2019‑40, body 28 až 32). Takto se ale stěžovatel nebránil. Napadl až rozhodnutí úřadu, který vycházel z toho, jak magistrát stížnost vyřídil. Magistrát ani úřad proto již nejsou nečinní. Úřadu tedy nelze nařídit, aby informace poskytl „jen“ kvůli předešlé nečinnosti magistrátu.