2 75 Co 6/2025-119 Číslo jednací: 75 Co 6/2025-119 USNESENÍ (anonymizovaný opis) Krajský soud v Ostravě-pobočka v Olomouci rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Pavla Telce a soudců JUDr. Markéty Pokorné a Mgr. Bronislava Berana ve věci žalobce: [Jméno žalobce A]., IČO [IČO žalobce A] sídlem [Adresa žalobce A] zastoupeného advokátem: [Jméno advokáta] sídlem [Adresa advokáta] proti žalovanému: [Jméno žalovaného], narozený [Datum narození žalovaného] bytem [adresa] [Anonymizováno] státní občan Slovenské republiky o zaplacení částky 55.961,31 Kč s příslušenstvím, k odvolání žalobkyně proti usnesení Okresního soudu v Olomouci ze dne 11. 11. 2024, č. j. 25 C 109/2024-88, takto: I. Usnesení okresního soudu se potvrzuje ve správném znění takto: „Okresní soud v Olomouci vyslovuje svou mezinárodní nepříslušnost a řízení se zastavuje“. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Odůvodnění: 1. Shora označeným usnesením okresní soud rozhodl tak, že řízení se zastavuje podle § 104 odst. 1 věta první z. č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“), ve spojení s § 7 o. s. ř. a článkem 18 Nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 1215/2012 (dále také jen „Brusel I bis či Nařízení“), když není dána pravomoc českých soudů pro projednání a rozhodnutí ve věci, protože řízení bylo zahájeno dne 4. 4. 2023, žalobce sice označil žalovaného adresou [adresa], přičemž ale na této adrese se žalovaný nezdržuje, uvedená adresa je adresou uvedenou ve smlouvě o úvěru ze dne 28. 6. 2021, žalobou se žalobce domáhá po žalovaném plnění ze smlouvy o tomto úvěru, žalovaný je státním občanem Slovenské republiky a skutečně bydlí na adrese [Adresa žalovaného], žalovaný povolen trvalý pobyt na území České republiky nemá, v obvodu Okresního soudu v Olomouci se nezdržuje, není známa žádná jiná adresa žalovaného, či jiné okolnosti umožňující určit pravomoc soudů České republiky, přičemž současně nelze dospět ani k závěru o pravomoci českých soudů podle pramenů práva Evropské unie, respektive tato je dle článku 18 Nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 1215/2012 (přepracované znění) vyloučena, když žalovaný výslovně sám soud sdělil dne 7. 11. 2024, že vždy bydlel na adrese [Adresa žalovaného], v České republice neměl přihlášen trvalý pobyt a na adrese [adresa] se stále zdržuje (výrok I.) Dále rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení podle § 146 odst. 1 písm. b) o. s. ř. (výrok II.) a že podle § 10 odst. 3 z. č. 549/1991 Sb. se vrací žalobkyni poměrná část zaplaceného soudního poplatku 1.239 Kč. (výrok III.). Usnesení neobsahuje odůvodnění. 2. Proti tomuto usnesení podala žalobkyně včasné odvolání, kdy namítala, že za situace, kdy soud aplikoval ustanovení oddílu 4 nařízení č. 1215/2012, je pravomoc českých soudů k rozhodnutí věci dána dle čl. 19 odst. 3 tohoto nařízení, dle kterého platí, že smluvní strany (spotřebitel a jeho smluvní partner) si mohou sjednat příslušnost soudů toho státu, v němž mají v době uzavření smlouvy bydliště nebo obvyklý pobyt v témže členském státě. V čl. 8.5. Smluvních podmínek si strany sjednaly pravomoc českých soudů věc projednat a rozhodnout. Pravomoc českých soudů projednat předmětnou věc je dána dle článku 7 odst. 1, písm. b), odrážka druhá Nařízení EP a Rady (EU) č. 1215/2012, o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech (dále jen „Nařízení Brusel II“). Dle tohoto ustanovení může být soudní řízení proti žalovanému vedeno v České republice i přes to, že v předmětném vztahu vystupuje jako spotřebitel, neboť zde mu byla ze strany právního předchůdce žalobkyně poskytnuta půjčka bez uvedení účelu a právní předchůdce žalobkyně ani žalobkyně neprovozují profesionální nebo podnikatelskou činnost na území jiného členského státu. Žalobkyně v této souvislosti poukazuje na právní názor vyslovený Nejvyšším soudem ČR v rozhodnutí sp. zn. 32 Cdo 1318/2011 ze dne 29. 2. 2012 a rozhodnutí sp. zn. 32 Cdo 1826/2011 ze dne 25. 4. 2012. (Rozhodnutí se sice vztahují na aplikaci Nařízení Rady (ES) č. 44/2001 (Nařízení Brusel I), nicméně závěry jsou plně aplikovatelné i na aktuálně platné Nařízení Brusel II.) Jak z nich tudíž vyplývá, aplikuje se v předmětném řízení zvláštní příslušnost obsažená v článku 7 Nařízení Brusel II (dříve čl. 5 Nařízení Brusel I) a nikoli příslušnost podle článku 17 odst. 1 Nařízení Brusel II (dříve čl. 15 odst. 1 Nařízení Brusel I). Místem plnění ve smyslu výše citovaných ustanovení je v tomto případě adresa [adresa], kterou žalovaný uvedl v zákaznické kartě jako adresu trvalého bydliště, kde byla předmětná smlouva o půjčce mezi právním předchůdcem žalobkyně a žalovaným uzavřena a kde byly také služby dle této smlouvy poskytovány. Toto podání sám žalovaný podepsal a potvrdil jako správné, tedy uzavření Smlouvy s českým prvkem je nesporné, nadto takové uzavření žalovaný ani nepopírá. Dle názoru žalobkyně je při posuzování mezinárodní pravomoci soudu České republiky v dané věci nutno zohlednit závěry, k nimž došel Nejvyšší soud ČR ve svém rozhodnutí ze dne 25. 6. 2014, sp. zn. 30 Nd 25/2014. Nejvyšší soud v tomto rozhodnutí mj. uvedl, že čl. 16 odst. 2 nařízení „Brusel I.“ č. 44/2001 (v přepracovaném znění dnešní čl. 18 odst. 2 nařízení č. 1215/2012), dle kterého může smluvní partner podat žalobu proti spotřebiteli pouze u soudů členského státu, na jehož území má spotřebitel bydliště, lze aplikovat „i na takové případy, kdy soudy nejsou schopny určit aktuální bydliště žalovaného a nemají průkazné indicie umožňující dospět k závěru, že žalovaný má bydliště mimo území Evropské unie. Pokud žalovaný (spotřebitel) své poslední známé bydliště opustil dříve, než na něj byla podána žaloba, a neinformoval svého smluvního partnera o adrese svého nového bydliště, pravomoc rozhodnout o žalobě směřující proti spotřebiteli mají podle SDEU soudy členského státu, na jehož území se nacházelo poslední známé bydliště spotřebitele.“ Nejvyšší soud v daném případě uzavřel, že „pravomoc soudů České republiky je dána, neboť poslední bydliště žalovaného, které bylo možné zjistit, se nachází v České republice“. S ohledem na to, že soud prvního stupně nezjistil žádné relevantní a konkrétní skutečnosti o tom, že by žalovaný měl bydliště v jiném členském státě Evropské unie či mimo Evropskou unii, a žalovaný zjevně opustil své posledně známé bydliště dříve, než na něj byla podána žaloba, aniž by svého smluvního partnera (ať už právního předchůdce žalobkyně či žalobkyni) informoval o adrese svého nového bydliště, má žalobkyně v souladu s výše citovanou judikaturou Nejvyššího soudu za to, že soudy České republiky mají pravomoc rozhodnout o předmětné žalobě. Mezinárodně i místně příslušným soudem k projednání a rozhodnutí této věci je Okresní soud v Olomouci. Žalobkyně, jakožto právní nástupce věřitele ve smyslu uvedeného čl. 8.5 Smlouvy, má sídlo na adrese [adresa] Mezinárodně i místně příslušným soudem k projednání a rozhodnutí této věci je Okresní soud v Olomouci na základě čl. 19 odst. 3 nařízení č. 1215/2012 ve spojení s čl. 8.5 Smluvních podmínek. S ohledem na shora uvedené žalobkyně navrhuje, aby odvolací soud usnesení okresního soudu změnil tak, že v řízení se pokračuje. 3. Žalovaný se k odvolání žalobkyně nevyjádřil. 4. Krajský soud při konstatování přípustnosti odvolání, jeho včasnosti a podání oprávněnou osobou, přezkoumal usnesení okresního soudu v celém rozsahu, včetně řízení, které jeho vydání předcházelo, a dospěl k závěru, že odvolání žalobkyně není důvodné. 5. Z obsahu spisu vyplývá, že žalobkyně se žalobou doručenou okresnímu soudu dne 4. 4. 2024 domáhala vůči žalovanému zaplacení částky ve výši 55.960,31 Kč s příslušenstvím s odůvodněním, že právní předchůdkyně žalobkyně [právnická osoba], uzavřela se žalovaným dvě smlouvy o spotřebitelském úvěru č. [číslo] a č. [číslo], na základě kterých právní předchůdkyně žalobkyně poskytla žalovanému úvěr 10.000 Kč a 20.000 Kč, přičemž žalovaný se zavázal úvěry splácet v ujednaných splátkách spolu s ujednaným úrokem, což však řádně a včas nečinil, v důsledku čehož došlo k zesplatnění úvěrů. Pohledávka byla na žalobkyni platně postoupena. Žalobkyně označila žalovaného v žalobě jménem, příjmením, datem narození, rodným číslem a bydlištěm na adrese [adresa]. V předmětných smlouvách o spotřebitelských úvěrech je uvedena adresa [adresa]. Jako sídlo úvěrujícího subjektu je uvedeno [adresa]. Smlouvy byly uzavřeny a podepsány v Olomouci. Okresní soud provedl lustraci žalovaného v ISZR s tím, že zjistil, že žalovaný nemá v ČR evidovanou žádnou adresu a má trvalý pobyt na adrese [adresa]. Dále provedl lustraci v insolvenčním rejstříku v negativním výsledkem. K dotazu soudu cizinecká policie sdělila, že žalovaný nemá na území ČR povolen žádný druh pobytu a není známa adresa jeho pobytu v cizině ani v zahraničí. Následně okresní soud vydal dne 17. 5. 2024 usnesení, kterým řízení pro svou nepravomoc zastavil a které spolu s žalobou a formulářem L doručoval žalovanému na adresu [adresa]. K odvolání žalobkyně bylo toto usnesení odvolacím soudem usnesením ze dne 23. 8. 2024, č. j. 75 Co 189/2024-64, zrušeno a věc vrácena okresnímu soudu k dalšímu řízení se závazným pokynem, aby v dalším řízení okresní soud v prvé řadě řádně žalovanému doručil žalobu a další nezbytné písemnosti vyplývající z Nařízení a umožnil mu, aby se k ní vyjádřil, když takto okresní soud učinil současně s usnesením shora a nebylo žalovanému umožněno, aby založil mezinárodní příslušnost postupem dle čl. 26 Nařízení Brusel I bis. Pokud bude žalovanému řádným způsobem žaloba doručena a žalovaný nezaloží mezinárodní příslušnost postupem dle čl. 26 Nařízení Brusel I bis, bude okresní soud zvažovat, zda v řízení uplatněné nároky vyplývají ze spotřebitelské smlouvy spadající pod čl. 17 Nařízení (Brusel I bis) a dále tím, kde měl žalovaný bydliště v době uzavření předmětných úvěrových smluv. Smlouvy byly sice podepsány v ČR v Olomouci, ale uvedené je potřeba postavit najisto nejlépe dotazem na žalovaného. Následně aby se pak se zabýval tím, zda je či není možná aplikace článků 17, 18 Brusel I bis, kdy ze smluv o úvěru je zřejmé, že byly uzavřeny v ČR. Je však předmětem dalšího zjištění, kde bylo místo bydliště žalovaného v době jejich uzavření, přičemž věřitel v době uzavření smlouvy provozoval na území České republiky svoji podnikatelskou činnost v oblasti poskytování tzv. spotřebitelských úvěrů. Pokud okresní soud dospěje k závěru, že v době uzavření úvěrové smlouvy měl žalovaný bydliště na území jiného členského státu, bude nutno ve smyslu čl. 17 zkoumat, zda se nejedná o tzv. „ostatní případ“ dle čl. 17 odst. 1 písm. c) Brusel I bis, kdy uvedená smlouva o spotřebitelském úvěru není jednoznačně uzavřena v režimu čl. 17 odst. 1 písm. a) a b) Brusel I bis (jedná se o úvěr bez uvedení účelu), což však nevylučuje, aby taková smlouva byla posouzena dle čl. 17 odst. 1 písm. c) Brusel I bis za splnění v tomto článku uvedených podmínek. Písm. c) uvedeného článku připadá v úvahu ve všech ostatních případech, kdy byla smlouva uzavřena s osobou, která provozuje profesionální nebo podnikatelské činnosti v členském státě, v němž má spotřebitel bydliště (v době uzavření smlouvy) nebo pokud se jakýmkoliv způsobem taková činnost na tento členský stát nebo na několik členských států, včetně tohoto členského státu zaměřuje a smlouva spadá do rozsahu těchto činností. Pokud pak okresní soud dospěje po prošetření uvedených skutečností k závěru, že úvěrová smlouva byla uzavřena ve státě (v ČR), kde spotřebitel nemá bydliště, kdy žalovaný by měl v době jejího uzavření bydliště v jiném členském státě, např. ve Slovenské republice, bylo by nutno dále se zabývat druhou z podmínek, tedy byla smlouva uzavřena s osobou, která provozuje profesionální nebo podnikatelské činnosti v členském státě, v němž má spotřebitel bydliště nebo pokud se jakýmkoliv způsobem taková činnost na tento členský stát nebo na několik členských států, včetně tohoto členského státu zaměřuje a smlouva spadá do rozsahu těchto činností. Pokud by tato podmínka byla splněna, bylo by možno aplikovat čl. 18 odst. 2 Brusel I bis a Okresní soud v Olomouci by dle současného bydliště žalovaného na Slovensku nebyl mezinárodně příslušný. Pokud by bylo zjištěno, že úvěrová smlouva byla uzavřena ve státě, kde spotřebitel měl bydliště, tedy uzavření smlouvy i bydliště spotřebitele v době uzavření smlouvy by bylo současně v ČR, bylo by pak opět možno aplikovat čl. 18 odst. 2 Brusel I bis a Okresní soud v Olomouci by dle současného bydliště žalovaného na Slovensku nebyl mezinárodně příslušný. Až pokud okresní soud dospěje k závěru, že aplikace čl. 17 odst. 1 písm. c), čl. 18 odst. 2 Brusel I bis není z žádného ze shora uvedených důvodů možná, bude případně aplikovat čl. 7 odst. 1 písm. b), druhá odrážka Brusel I bis, kdy takto by Okresní soud v Olomouci byl bez ohledu na bydliště žalovaného v jiném členském státě než ČR mezinárodně příslušný v návaznosti na území členského státu, kde došlo k poskytnutí služby (úvěru), což bylo v ČR. Dále se měl zabývat tím, zda není mezinárodně i místně příslušným soudem k projednání a rozhodnutí této věci na základě čl. 19 odst. 3 nařízení č. 1215/2012 ve spojení s čl. 8.5 Smluvních podmínek. Okresní soud se naplněním shora uvedených podmínek řádně nezabýval a bez dalšího vyslovil svou mezinárodní nepříslušnost, čímž zatížil řízení vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Okresní soud po kasačním rozhodnutí doručil řádně žalobu a umožnil žalovanému, aby se k ní vyjádřil, tento pak nezaložil mezinárodní příslušnost postupem dle čl. 26 Nařízení Brusel I bis. Žalovaný k dotazu soudu, kde skutečně trvale bydel ke dni 4. 4. 2024 (zahájení řízení) sdělil, že v České republice nebyl nikdy přihlášený k trvalému ani přechodnému pobytu, kdy tento je od narození na adrese [adresa]. Následně dne 11. 11. 2024 vydal okresní soud napadené usnesení. 6. Podle čl. 7 odst. 1 Brusel I bis osoba, která má bydliště v některém členském státě, může být v jiném členském státě žalována: a) pokud předmět sporu tvoří smlouva nebo nároky ze smlouvy, u soudu místa, kde závazek, o nějž se jedná, byl nebo měl být splněn; b) pro účely tohoto ustanovení a pokud nebylo dohodnuto jinak, je místem plnění zmíněného závazku: - v případě prodeje zboží místo na území členského státu, kam zboží podle smlouvy bylo nebo mělo být dodáno,- v případě poskytování služeb místo na území členského státu, kde služby podle smlouvy byly nebo měly být poskytnuty; c) nepoužije-li se písmeno b), použije se písmeno a). 7. Podle čl. 17 odst. 1 Brusel I bis ve věcech týkajících se smlouvy uzavřené spotřebitelem pro účel, který se netýká jeho profesionální nebo podnikatelské činnosti, se příslušnost určuje podle tohoto oddílu, aniž jsou dotčeny čl. 6 a čl. 5 bod 7: a) jedná-li se o koupi movitých věcí na splátky; b) jedná-li se o půjčku návratnou ve splátkách nebo o jiný úvěrový obchod určený k financování koupě takových movitých věcí nebo c) ve všech ostatních případech, kdy byla smlouva uzavřena s osobou, která provozuje profesionální nebo podnikatelské činnosti v členském státě, v němž má spotřebitel bydliště nebo pokud se jakýmkoliv způsobem taková činnost na tento členský stát nebo na několik členských států, včetně tohoto členského státu, zaměřuje a smlouva spadá do rozsahu těchto činností. 8. Podle čl. 18 odst. 2 Brusel I bis smluvní partner může podat žalobu proti spotřebiteli pouze u soudu členského státu, v němž má spotřebitel bydliště. 9. Podle čl. 19 odst. 3 Brusel I bis od ustanovení tohoto oddílu je možné se odchýlit pouze dohodou uzavřenou mezi spotřebitelem a jeho smluvním partnerem, kteří mají v době uzavření smlouvy bydliště nebo obvyklý pobyt v témže členském státě, jestliže tato dohoda zakládá příslušnost soudů tohoto členského státu, ledaže by taková dohoda nebyla podle práva tohoto členského státu přípustná. 10. Podle čl. 25 odst. 1 Brusel I bis bez ohledu na bydliště stran, dohodnou-li se tyto strany, že v již vzniklém nebo budoucím sporu z určitého právního vztahu má příslušnost soud nebo soudy některého členského státu, je příslušný soud nebo soudy tohoto státu, pokud tato dohoda není z hlediska své věcné platnosti podle práva tohoto členského státu neplatná. Pokud se strany nedohodnou jinak, je tato příslušnost výlučná. 11. Podle čl. 26 odst. 1 Brusel I bis není-li soud jednoho členského státu příslušný již podle jiných ustanovení tohoto nařízení, stane se příslušným, jestliže se žalovaný řízení před tímto soudem účastní. To neplatí, pokud se žalovaný řízení účastní proto, aby namítal nepříslušnost soudu nebo je-li jiný soud podle čl. 24 výlučně příslušným. 12. Pokud jde o rozhodnutí okresního soudu, krajský soud je nucen konstatovat, že toto opět neobsahuje řádné odůvodnění a okresní soud se ani zcela neřídil závazným právním názorem krajského soudu, kdy nezjistil podstatnou skutečnost-bydliště žalovaného ke dni uzavření předmětných smluv, ani se podrobněji nezabýval aspekty, na něž krajský soud ve svém kasačním rozhodnutí poukazoval. Důvody pro potvrzení napadeného rozhodnutí zde sice dány jsou, avšak jiné, než jsou obsaženy ve strohém, ve výroku zahrnutém, odůvodnění okresního soudu. Krajský soud pak doplnil dotaz na žalovaného, kdy podstatná pro právní posouzení věci je skutečně okolnost, kde měl žalovaný bydliště v době uzavření úvěrových smluv, nikoli v době zahájení řízení. Žalovaný sdělil, že poslední zaměstnání v ČR měl od 29. 6. 2021 do 4. 8. 2021, kdy už na adrese v [adresa] nebydlel, neboť ho jeho přítelkyně vyhodila. Doložil potvrzení, z něhož vyplývá, že měl pracovní poměr u [právnická osoba]., [adresa] od 29. 6. 2021 do 4. 8. 2021, dále pak oznámení [název instituce], dle něhož je od 12. 10. 2021 zařazen do jejich evidence uchazečů o zaměstnání. Dále krajský soud z dostupných webových stránek předchůdkyně žalobkyně zjistil, že předchůdkyně žalobkyně [právnická osoba] ukončila poskytování nových úvěrů na Slovensku od 18. 12. 2015, tj. na slovenský trh od tohoto data svou činnost již nezaměřuje. 13. Krajský soud opětovně konstatuje, že v řízení je dán mezinárodní (cizí) prvek v podobě bydliště žalovaného v jiném členském státě EU než ve státě, kde bylo zahájeno řízení. Jak se podává z obsahu spisu, má žalovaný bydliště na Slovensku a je státním občanem Slovenské republiky, přičemž takové bydliště měl v době zahájení řízení. V době podpisu předmětných úvěrových smluv dne 28. 6. 2021 a dne 10. 5. 2021 měl žalovaný dle shora uvedených informací bydliště evidentně v Olomouci, kde byl také do data 4. 8. 2021 zaměstnán. 14. Z důvodu bydliště žalovaného v jiném členském státě EU, spadá věc do působnosti Brusel I bis, a soud by měl zkoumat z úřední moci dle čl. 27 pouze podmínky pro výlučnou příslušnost (čl. 24). Jinak soud nemůže svoji mezinárodní příslušnost (pravomoc) a v určitých případech místní příslušnost přezkoumávat dříve, než doručí žalobu žalovanému a umožní mu, aby se k ní vyjádřil, neboť příslušnost soudu může být založena dle čl. 26 Brusel I bis (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 9. 2008, sp. zn. 29 Nd 336/2007). V předmětné věci se žalobkyně domáhá zaplacení dlužných peněžitých nároků ze smluv o úvěru, nejedná se tak o žádné z řízení uvedených v čl. 24 Brusel I bis, a tedy výlučná příslušnost ve smyslu uvedeného nařízení v předmětné věci dána není. Současně nebyla ani prokázána dohoda o příslušnosti dle čl. 25 Brusel I bis. Z tvrzení uvedených v žalobě se pak nepodává, že by žalovaný uzavřel předmětné smlouvy s předchůdkyní žalobkyně v postavení podnikatele, nebylo tvrzeno, že by poskytnuté půjčky byly žalovanému poskytnuty za účelem jeho profesionální nebo podnikatelské činnosti a takovýto účel poskytnutých spotřebitelských úvěrů nevyplývá ani z připojených smluv. I s ohledem na označení žalovaného v žalobě (jménem, příjmením, datem narození a adresou bydliště) ve spojení s jeho označením v přiložených smlouvách lze uzavřít, že žalovaný ve smluvním vztahu vystupoval v postavení spotřebitele a uvedenými smlouvami byl sjednán tzv. spotřebitelský úvěr. V posuzované věci se tedy jedná o spor ze smluv o spotřebitelském úvěru. Žalovaným je dlužník - spotřebitel. Současně se nejedná o případ upravený v čl. 6 Brusel I bis (žalovaný má bydliště na území členského státu) ani dle čl. 7 bod 5 Brusel I bis (nejedná se o spor vyplývající z provozování pobočky, zastoupení nebo jiné provozovny). Z žalobních tvrzení, tak jako z připojených smluv se rovněž nepodává, že by se v případě smluvního vztahu z tvrzených smluv jednalo o koupi movitých věcí na splátky či o půjčku návratnou ve splátkách nebo o jiný úvěrový obchod určený k financování koupě takových movitých věcí. Z žalobních tvrzení ve spojení s připojenými smlouvami o půjčce naopak vyplývá, že se jednalo o bezúčelové půjčky. 15. Bydliště žalovaného v době uzavření obou úvěrových smluv bylo v ČR, smlouvy byly uzavřeny na území České republiky a věřitel v době uzavření smlouvy provozoval na území České republiky svoji podnikatelskou činnost v oblasti poskytování tzv. spotřebitelských úvěrů. Uvedená smlouva o spotřebitelském úvěru pak není jednoznačně uzavřena v režimu čl. 17 odst. 1 písm. a) a b) Brusel I bis (jedná se o úvěr bez uvedení účelu), což však nevylučuje, aby taková smlouva byla posouzena dle čl. 17 odst. 1 písm. c) Brusel I bis za splnění v tomto článku uvedených podmínek. Písm. c) uvedeného článku připadá v úvahu ve všech ostatních případech, kdy byla smlouva uzavřena s osobou, která provozuje profesionální nebo podnikatelské činnosti v členském státě, v němž má spotřebitel bydliště (v době uzavření smlouvy) nebo pokud se jakýmkoliv způsobem taková činnost na tento členský stát nebo na několik členských států, včetně tohoto členského státu zaměřuje a smlouva spadá do rozsahu těchto činností. Úvěrové smlouvy pak byly uzavřeny ve státě (v ČR), kde spotřebitel měl bydliště, kdy žalovaný měl v době jejich uzavření bydliště v ČR. Je tedy nutno aplikovat čl. 18 odst. 2 Brusel I bis, a Okresní soud v Olomouci není tedy z důvodu současného bydliště žalovaného na Slovensku mezinárodně příslušný. 16. Odvolací argumentace žalobkyně je pak s ohledem na shora uvedené zcela nepřiléhavá, kdy podmínky pro aplikaci čl. 7 Nařízení dány nejsou, rovněž tak čl. 19 odst. 3 Nařízení, kdy z úvěrových smluv dohoda mezi spotřebitelem a jeho smluvním partnerem umožňující odchýlení se od shora uvedených zásad a postupů jakkoli nevyplývá. V žalobkyní poukazovaném čl. 8.5. smluv je pouze uvedeno, že každá ze smluvních stran je oprávněna podat žalobu k věcně a místně příslušnému soudu. 17. S ohledem na shora uvedené krajský soud napadené rozhodnutí okresního soudu v souladu s ust. § 219 o. s. ř. jako formálně věcně správné potvrdil, ač z jiných důvodů, a to ve správném znění, jak uvedeno ve výroku I. 18. O nákladech odvolacího řízení rozhodl krajský soud dle ustanovení § 224 odst. 1 o. s. ř. ve spojení s ustanovením § 142 odst. 1 o. s. ř., když žalovaný byl v odvolacím řízení z procesního hlediska úspěšný, neboť odvolání žalobkyně nebylo vyhověno, a žalobkyně by tedy byla povinna nahradit mu náklady odvolacího řízení, náklady řízení žalovaného se však ze spisu nepodávají. Poučení: Proti tomuto usnesení je dovolání přípustné, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Přípustnost dovolání je oprávněn zkoumat jen dovolací soud. Dovolání lze podat k Nejvyššímu soudu ČR v Brně prostřednictvím Okresního soudu v Olomouci ve lhůtě dvou měsíců ode dne doručení tohoto usnesení Ostrava 28. března 2025 Mgr. Pavel Telec předseda senátu