2 8 Co 231/2024 Shodu s prvopisem potvrzuje Jana Ř. č. j. 8 Co 231/2024 -166 Shodu s prvopisem potvrzuje Jana Ř. ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Ostravě rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Šárky Neuwirthové a soudců JUDr. Daniely Kabátové a JUDr. Martina Putíka, Ph.D., ve věci žalobkyně: název právnické osoby sídlem xxx proti žalovanému: jméno, narozený dne xxx bytem xxx zastoupený opatrovníkem xxx sídlem xxx o zaplacení částky 50 000 Kč s příslušenstvím k odvolání žalobkyně proti rozsudku Okresního soudu ve Frýdku-Místku ze dne 28. 8. 2024, č. j. 42 C 225/2022-136, takto: I. Rozsudek okresního soudu se v napadené části, tj. v odstavci II. výroku ohledně úroku z prodlení ve výši 8,50 % ročně z částky 49 500 Kč za dobu od 24. 9. 2024 do zaplacení, mění tak, že žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni úrok z prodlení ve výši 8,50 % ročně z částky 49 500 Kč za dobu od 24. 9. 2024 do zaplacení, ohledně úroku z prodlení ve výši 8,50 % ročně z částky 500 Kč za dobu od 24. 9. 2024 do zaplacení a úroku z prodlení ve výši 8,50 % ročně z částky 50 000 Kč za dobu od 11. 11. 2021 do 23. 9. 2024, se rozsudek potvrzuje. II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení v částce 928 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku. III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Odůvodnění: 1. Napadeným rozsudkem okresní soud uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni částku 49 500 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku. Žaloba byla zamítnuta co do částky ve výši 2 530,41 Kč a úroku ve výši 18,90 % ročně z částky 50 000 Kč od 1. 11. 2021 do 30. 11. 2021, úroku ve výši 8,50 % ročně z částky 50 000 Kč od 1. 12. 2021 do zaplacení a úroku z prodlení ve výši 8,50 % ročně z částky 50 000 Kč od 11. 11. 2021 do zaplacení. Žalovanému byla uložena povinnost zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení částku 4 176,36 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku a dále bylo rozhodnuto, že stát nemá nárok na náhradu nákladů řízení vůči žalovanému. 2. Okresní soud vyšel ze zjištění, že žalobkyně a žalovaný uzavřeli dne 26. 7. 2021 písemnou rámcovou smlouvu ve znění dodatků, na základě které žalobkyně zřídila pro žalovaného běžný účet a poskytla žalovanému kontokorentní úvěr ve výši 50 000 Kč. Tato částka byla dne 26. 7. 2021 převedena na účet žalovaného a téhož dne byla vybrána z bankomatu žalobkyně. Totožnost žalovaného byla ověřena občanským průkazem č. xxx a řidičským průkazem č. xxx. Žalobkyně měla před poskytnutím úvěru k dispozici identifikační údaje žalovaného, polského státního příslušníka, s trvalým pobytem v Polsku a dle tvrzení žalovaného měl tento příjem 32 000 Kč. Skutková zjištění podřadil okresní soud pod ust. § 86 odst. 1 a 2 zákona o spotřebitelském úvěru a § 87 odst. 1 a dospěl k závěru o absolutní neplatnosti smlouvy s ohledem na to, že nebyla řádně zkoumána úvěruschopnost dlužníka. Žalobkyni tak náleží nárok na bezdůvodné obohacení ve výši 49 500 Kč jako rozdíl mezi poskytnutou částkou 50 000 Kč a 500 Kč žalovaným zaplacenou částkou. Žalobkyni dále nenáleží úrok z prodlení a další příslušenství s ohledem na absenci dohody stran o splatnosti pohledávky, když splatnost doposud nenastala a nemohl tedy vzniknout nárok na zákonné úroky z prodlení. V tomto směru odkázal okresní soud na rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 20. 4. 2022, sp. zn. 33 Cdo 3675/2021, který zdůrazňuje, že poskytovatel spotřebitelského úvěru má v případě aplikace § 87 ZoSÚ nárok toliko na nesplacenou jistinu úvěru bez dalších smluvených úroků a poplatků, nadto v nové době splatnosti, která je buď mezi účastníky dohodnuta, anebo soudem určena. Až marným uplynutím této lhůty se může žalovaný jako dlužník dostat do prodlení se spláceni dluhu a žalobkyně může požadovat zaplacení úroku z prodlení. Pokud se týká námitky žalovaného ohledně ztráty dokladů, tak tyto byly odcizeny žalovanému dne 6. 8. 2018 ve večerních hodinách a byly mu vráceny zpět s ohledem na jejich nalezení a byly vyřazeny také z evidence jako hledané ke dni 7. 8. 2018. Nelze pak přehlédnout, že k uzavření smlouvy o úvěru došlo až 3 roky od incidentu s doklady a žalovaný v době od 6. 8. 2018 nenahlásil ztrátu ani krádež osobních dokladů, proto okresní soud nemá pochybnosti o tom, že úvěrovou smlouvu uzavřel s žalobkyní právě žalovaný. 3. Proti tomuto rozsudku, a to proti odstavci II. výroku, podala žalobkyně včas odvolání, kterým se domáhala jeho změny tak, že žalované bude uložena povinnost zaplatit žalobkyni 49 500 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,50 % ročně z částky 50 000 Kč od 11. 11. 2021 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci rozsudku. Žalobkyně namítala, že jí není známo, na základě jakých skutečností soud dospěl k závěru, že úhrada nebyla v možnostech žalovaného, když sám soud v odůvodnění rozsudku uvádí, že žalovaný ke svým možnostem nic netvrdil. Naopak se domnívá, že takový závěr soud neučinil, když žalovanému uložil zaplatit dlužnou částku do tří dnů od právní moci rozsudku. Dle usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 3808/2023, ze dne 26. 3. 2024 „…v posuzovaném případě nebyl důvod uložit žalované plnění ve splátkách, jelikož žalovaná nepředložila žádné důkazy k prokázání své majetkové situace, které by spolu tvořily podmínky pro umožnění plnění ve splátkách.“ Nejvyšší soud také připomenul ustálenou judikaturu, dle které je soud povinen posoudit, zda případné zaplacení peněžitého plnění ve splátkách v určité výši nepředstavuje s ohledem na výši dlužné částky a délku prodlení s placením dlužné částky neúměrné zvýhodnění dlužníka na úkor věřitele. Uvedeným hlediskům totiž nelze vždy nadřadit osobní a majetkové poměry dlužníka. I v tomto případě šlo o vrácení bezdůvodného obohacení z neplatné smlouvy o úvěru. Soud I. stupně nezjistil žádné skutečnosti a neprovedl žádné důkazy, na základě kterých by dospěl k závěru, že není v možnostech žalovaného splatit bezdůvodné obohacení po výzvě věřitele. Žalovaný byl během celého řízení neaktivní a nijak se k návrhu žalobce nevyjádřil. Žalobce pak má za to, že žalovaný nesplnil svou důkazní povinnost ohledně prokázání skutečností o svých možnostech splatit požadovanou částku. I přesto soud žalobci nepřiznal úhradu zákonného úroku z prodlení a automaticky presumoval neschopnost žalovaného bezdůvodné obohacení uhradit. Bez dalšího nelze toto presumovat, aniž by k takovému závěru byla ve spise opora ve formě tvrzení a důkazů. Soud za takové procesní situace nemůže suplovat roli advokáta jedné ze strany. Povinnost účastníka tvrdit a dokazovat nelze přenášet na soud. Zvláštní právní úprava pak hovoří o tom, že spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené svým možnostem. Podle § 1958 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, na straně žalovaného vzniklo bezdůvodné obohacení, na které dopadá obecná úprava času plnění dle tohoto ustanovení. Žalobkyně má za to, že v řízení nevyšlo najevo, že by měla být aplikována speciální úprava lhůty k plnění dle ust. § 87 zákona o spotřebitelském úvěru a je tedy na místě aplikovat úpravy obecné dle ust. § 1958 odst. 2 o. z. V obdobné věci rozhodl Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 31. 7. 2024, sp. zn. 72 Co 199/2024, že „aplikace ust. § 87 ZoSÚ představující speciální úpravu vypořádání plnění z neplatné smlouvy se použije pouze v případě, že věřitel vyzval spotřebitele k plnění a současně spotřebitel prokázal, že není v jeho možnostech, aby dluh na jistině uhradil ve lhůtě uvedené ve výzvě k plnění. Za situace, kdy spotřebitel toto neprokáže a není-li stranami ujednáno, kdy má dlužník dluh splnit, může věřitel požadovat plnění ihned a dlužník je poté povinen splnit bez zbytečného odkladu (§ 1958 odst. 2 o. z.)… Z obsahu spisu vyplývá, že žalovaný v průběhu řízení zůstal v zásadě nečinný, k jednání soudu se nedostavil a k žalobě se srozumitelně nevyjádřil, ničeho o svých možnostech splatit jistinu úvěru neuvedl. Pokud ovšem jen na podkladě uvedeného soud I. stupně dovodil, že mezi účastníky je spor o stanovení doby splatnosti jistiny, je i podle odvolacího soudu taková presumpce nepřípustná, neboť pokud se žalovaný nevyjádřil, tak logicky ani nesporovala.“ Protože žalovaný důkazní břemeno ohledně svých možnosti splatit bezdůvodné obohacení neunesl, měl soud v tomto případě postupovat dle obecného pravidla, dle kterého má dlužník splnit dluh na výzvu věřitele bez zbytečného odkladu a z důvodu nesplnění této povinnosti žalovaným měl žalobci přiznat nárok na zákonný úrok z prodlení od doby, kdy byl žalovaný vyzván k úhradě dluhu, tj. od 11. 11. 2021, jak požaduje žalobkyně. 4. Opatrovník žalovaného navrhl potvrzení rozsudku okresního soudu v odvoláním napadené části, když ho považuje za správný. Podle rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 2022, sp. zn. 33 Cdo 3675/2021 „text v době přiměřené jeho možnostem míří na rozložení vrácení poskytnuté jistiny spotřebitelského úvěru v čase. Pokud spotřebitel vrací poskytnutou jistinu podle svých možností, nemůže se dostat do prodlení, což je hlavním cílem ochrany (teleologický výklad). V obecné rovině z uvedeného vyplývá, že dokud se spotřebitel nedostane do prodlení s vrácením poskytnuté jistiny, nemůže poskytovateli úvěru vzniknout nárok na zákonné úroky z prodlení podle § 1970 o. z. (logický výklad). Komentářová literatura uvedené rozvádí v tom směru, že důsledkem porušení povinnosti poskytovatele úvěru posoudit úvěruschopnost žadatele (a tedy soukromoprávní sankcí) je neplatnost smlouvy o spotřebitelském úvěru a to, že spotřebitel vrací jistinu úvěru podle svých možností. Pokud je spor o vrácení jistiny, rozhodne o jejím splacení soud.“ Z výše uvedeného je patrné, že o vrácení, resp. lhůtě k vrácení jistiny rozhoduje soud, který v daném případě uložil žalovanému povinnost takto učinit do tří dnů od právní moci rozsudku. Nelze tedy přijmout závěry žalobkyně, že tato lhůta snad běžela již od zaslání výzvy k plnění, se kterou se žalovaný dle všeho ani fakticky neseznámil. Žalovaný neměl a nemá povinnost žalobkyni prokazovat, zda a na kolik je v jeho možnostech, aby dluh na jistinu uhradil ve lhůtě uvedené ve výzvě k plnění. Navíc žalobkyně zaplacení částky požadovala na základě smlouvy, nikoliv na základě předmětného ustanovení zákona o ochraně spotřebitele. Taktéž v řízení u soudu I. stupně žalobkyně tvrdila, že úvěruschopnost zkoumala a nesouhlasila s tím, aby smlouva byla prohlášena za neplatnou. Neplatnost byla zjištěna až soudem, který rovněž dle § 87 odst. 1 rozhodl o lhůtě k vrácení jistiny. Teprve poté, a nikoliv dříve, co soud sdělil žalovanému (jeho opatrovníku) svůj právní názor, že smlouva je skutečně absolutně neplatná dle § 87 odst. 1, mohl žalovaný začít tvrdit a prokazovat, na kolik je v jeho schopnostech a možnostech jistinu vrátit. Pakliže tak neučinil, soud rozhodl, že takto musí učinit do tří dnů od právní moci rozsudku. 5. Krajský soud z podnětu podaného odvolání přezkoumal rozsudek okresního soudu v odvoláním napadené části a dospěl k závěru, že odvolání žalobkyně je důvodné pouze částečně. 6. Okresní soud dospěl ke správnému závěru, že je v tomto případě dána pravomoc a příslušnost soudu dle čl. 7 Nařízení Brusel I. bis. 7. Odvolací soud plně odkazuje na skutková zjištění, jak je učinil okresní soud stran uzavření smlouvy o úvěru a zkoumání otázky úvěruschopnosti. Tato skutková zjištění ani právní závěr okresního soudu o absolutní neplatnosti dané smlouvy z důvodu nezkoumání úvěruschopnosti žalobkyně nerozporovala. 8. Okresní soud věc rovněž správně posoudil po právní stránce. 9. Dle § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru, poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. Dle odst. 2, je-li spor o to, jaká je doba odpovídající možnostem spotřebitele podle odstavce 1, určí tuto dobu na návrh některé ze smluvních stran soud podle možností spotřebitele a v zájmu spravedlivého uspořádání práv a povinností smluvních stran s přihlédnutím k příjmům spotřebitele a jeho celkovým sociálním a majetkovým poměrům. 10. Okresní soud správně odkázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 20. 4. 2022, sp. zn. 33 Cdo 3675/2021. Ze závěru Nejvyššího soudu vyplývá, že důvodová zpráva k ust. § 87 zákona o spotřebitelském úvěru uvádí, že s ohledem na fakt, že z neplatnosti smlouvy vyplývá povinnost stran vzájemně si bez zbytečného odkladu vrátit poskytnutá plnění na základě ustanovení o bezdůvodném obohacení, z čehož pro spotřebitele mohou vyplývat problémy související s nutností urychleně si opatřit již utracené peníze ze spotřebitelského úvěru, stanoví se na jeho ochranu, že poskytnutou jistinu není povinen vrátit ihned, avšak v době odpovídající jeho možnostem. Spotřebitel je povinen vrátit celou poskytnutou jistinu, avšak v takových splátkách, v jakých je schopen splácet. Text „v době přiměřené jeho možnostem“ míří na rozložení vrácení poskytnuté jistiny spotřebitelského úvěru v čase. Pokud spotřebitel vrací poskytnutou jistinu podle svých možností, nemůže se dostat do prodlení, což je hlavním cílem ochrany (teleologický výklad). V obecné rovině z uvedeného vyplývá, že dokud se spotřebitel nedostane do prodlení s vrácením poskytnuté jistiny, nemůže poskytovateli úvěru vzniknout nárok na zákonné úroky z prodlení podle § 1970 o. z. (logický výklad). Důsledkem porušení povinnosti poskytovatele úvěru posoudit úvěruschopnost žadatele (a tedy soukromoprávní sankcí) je neplatnost smlouvy o spotřebitelském úvěru a to, že spotřebitel vrací jistinu úvěru podle svých možností. Pokud je spor o vrácení jistiny, rozhodne o jejím splácení soud. Často tedy dojde k tomu, že splátky jistiny budou zcela minimální a nelze apriori vyloučit ani to, že soud uzná, že v možnostech spotřebitele není v daném okamžiku vracet jistinu vůbec. V případě, že se následně změní možnosti spotřebitele, může soud na návrh změnit dobu, během které má spotřebitel jistinu vrátit, ať již byla určena rozhodnutím, nebo dohodou stran. 11. Ust. § 87 zákona o spotřebitelském úvěru je speciálním ustanovením k obecné úpravě vydání bezdůvodné obohacení a upravuje soukromoprávní sankce poskytovatelů úvěrů spočívající v tom, že poskytovatel úvěru má toliko nárok na nesplacenou jistinu úvěru bez dalších smluvených úroků a poplatků, nadto v nové době splatnosti (buď mezi účastníky dohodnuté nebo soudem určené), která neodvisí od výzvy věřitele k plnění, nýbrž od možnosti dlužníka (spotřebitele). Nárok na zákonné úroky z prodlení podle § 1970 o. z. vzniká teprve v okamžiku prodlení dlužníka s vrácením zbývající části jistiny spotřebitelského úvěru v době podle § 87 odst. 1 ZoSÚ. Účelem takové úpravy je ochrana spotřebitele před lichvářskými praktikami některých poskytovatelů spotřebitelských úvěrů. 12. S ohledem na shora uvedené má odvolací soud za to, že okresní soud nepochybil, pokud žalobkyni nepřiznal úroky z prodlení z přiznané částky bezdůvodného obohacení s ohledem na absenci dohody stran o splatnosti částky, když dospěl k závěru, že doposud splatnost zbývající části jistiny nenastala a nemohl tak žalobkyni vzniknout nárok na zákonné úroky z prodlení. Až marným uplynutím této lhůty pak se může žalovaný jako dlužník dostat do prodlení se zaplacením dluhu a až tehdy může žalobkyně požadovat úrok z prodlení. Splatnost tak v daném případě stanovil soud, a to do tří dnů od právní moci rozsudku. 13. Odvolací soud se neztotožňuje s názorem odvolatelky, že pokud žalovaný netvrdil, jaké jsou jeho možnosti splnit uvedený dluh a k tomu nenavrhl důkazy, pak měl být žalobkyni přiznán zákonný úrok z prodlení již od doby, kdy byl žalovaný vyzván k úhradě dluhu a s úhradou se dostal do prodlení, tj. od 11. 11. 2021. V tomto směru by pak žalobkyně měla tvrdit a prokázat, že již v té době byl schopen žalovaný dluh splnit, což však žalobkyně nedokládá žádnými důkazy. Byla to právě žalobkyně, která způsobila neplatnost dané smlouvy, neboť řádně nezkoumala úvěruschopnost žalovaného. Sankcí za to, že žalobkyně řádně nezkoumala úvěruschopnost je, že má pouze nárok na nesplacenou jistinu bez dalších úroků. Jak uvedl Nejvyšší soud ve svém rozhodnutí „splatnost neodvisí od výzvy věřitele k plnění, nýbrž od možnosti dlužníka dluh platit. Je tak věcí soudu, jak stanoví splatnost v daném případě, kdy žalobkyně neprokazuje, že je žalovaný schopen platit již od výzvy a kdy je žalovaný zcela nečinný. V tomto směru má rovněž odvolací soud za to, že se nejedná o neúměrné zvýhodnění dlužníka na úkor věřitele, pokud sám stanoví splatnost soud, když jak je shora uvedeno, žalobkyně nese odpovědnost za to, že daná úvěrová smlouva je neplatná, neboť nezkoumala řádně úvěruschopnost žalovaného. Odvolací soud se tak ztotožňuje s názorem opatrovníka žalovaného, že žalovaný neměl a nemá povinnost žalobkyni prokazovat, zda a na kolik je v jeho možnostech, aby dluh na jistině uhradil ve lhůtě uvedené ve výzvě k plnění. Žalobkyně navíc zaplacení částky požadovala na základě smlouvy, nikoliv na základě předmětného ustanovení zákona o spotřebitelském úvěru. Neplatnost tak byla zjištěna až soudem a poté, co soud sdělil žalobkyni, resp. rovněž žalovanému svůj právní názor, že smlouva je absolutně neplatná, pak mohl žalovaný tvrdit a prokazovat, nakolik je v jeho schopnostech a možnostech jistinu vrátit. 14. Žalovaný se tak doposud dle názoru odvolacího soudu v době rozhodování soudu prvního stupně nedostal do prodlení s vrácením poskytnuté jistiny, neboť nebyla dohoda o splatnosti dané částky, a tu pak stanovil soud. Jestliže soud stanovil, že žalovaný je povinen zaplatit dluh do tří dnů od právní moci rozsudku, až poté, co žalovaný tuto svou povinnost nesplní, je v prodlení. V tomto případě byl žalovanému, resp. jeho opatrovníkovi, doručen rozsudek dne 3. 9. 2024. Rozsudek v odstavci I. výroku nabyl právní moci dne 19. 9. 2024 a žalovaný měl plnit do tří dnů, tedy do 22. 9. 2024, tento den však připadl na neděli, měl tak plnit 23. 9. 2024, a pokud tak neučinil, je od 24. 9. 2024 v prodlení. Teprve od tohoto dne náleží žalobkyni úrok z prodlení z přiznané částky. V tomto směru tak odvolací soud změnil rozsudek okresního soudu tak, jak je uvedeno ve výroku tohoto rozsudku v souladu s ust. § 220 odst. 1 o. s. ř., ve zbývající napadené zamítavé části rozsudku byl rozsudek okresního soudu jako věcně správný potvrzen v souladu s ust. § 219 o. s. ř. 15. Odvolací soud s ohledem na změnu rozsudku okresního soudu v souladu s ust. § 224 odst. 2 o. s. ř. rozhodoval o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů. Okresní soud pochybil, pokud dospěl k závěru, že žalobkyně je úspěšná v rozsahu 95 %, žalovaný v rozsahu 5 %, když pro posouzení úspěchu a neúspěchu ve věci je nutno vycházet rovněž z příslušenství pohledávky. V tomto směru pak žalobkyně včetně příslušenství pohledávky ke dni rozhodnutí okresního soudu požadovala celkem zaplatit částku 76 358,91 Kč, přiznána jí byla částka 49 500 Kč. Úspěšná je tak v rozsahu 65 %, neúspěšná v rozsahu 35 % a náleží jí tak náhrada nákladů řízení v rozsahu 30 %. Celkové náklady řízení před soudem I. stupně činí 4 640,40 Kč, jak k této částce dospěl okresní soud a 30 % z této částky činí 1 392,12 Kč, které je žalovaný povinen zaplatit žalobkyni do tří dnů od právní moci rozsudku. 16. Za odvolací řízení žádnému z účastníků nenáleží náhrada nákladů s ohledem na poměr úspěchu a neúspěchu. Poučení: Proti tomuto rozsudku je možno podat dovolání, jestliže toto rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak, a to do dvou měsíců od doručení tohoto usnesení, prostřednictvím okresního soudu, k Nejvyššímu soudu České republiky. Ostrava 18. února 2025 JUDr. Šárka Neuwirthová v. r. předsedkyně senátu 2 č. j. 8 Co 231/2024- Shodu s prvopisem potvrzuje Jana Ř. USNESENÍ Krajský soud v Ostravě rozhodl předsedkyní senátu JUDr. Šárkou Neuwirthovou ve věci žalobkyně: název právnické osoby sídlem xxx proti žalovanému: jméno, narozený dne xxx bytem xxx zastoupený opatrovníkem xxx sídlem xxx o zaplacení částky 50 000 Kč s příslušenstvím k odvolání žalobkyně proti rozsudku Okresního soudu ve Frýdku-Místku ze dne 28. 8. 2024, č. j. 42 C 225/2022-136, takto: Rozsudek Krajského soudu v Ostravě, č. j. 8 Co 231/2024-166, se v odstavci II. výroku pro zřejmou chybu v počtech opravuje tak, že namísto chybně uvedené částky 928 Kč má být uvedena částka 1.392,12 Kč, vše v souladu s ust. § 160 o. s. ř. Poučení: Proti tomuto usnesení není dovolání přípustné. Ostrava 18. února 2025 JUDr. Šárka Neuwirthová v. r. předsedkyně senátu