č. j. 22 A 54/2024 - 28 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY   Krajský soud v Ostravě rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Moniky Javorové a soudců JUDr. Miroslavy Honusové a JUDr. Petra Hluštíka, Ph.D., ve věci   žalobce: M. C.                         zastoupený advokátkou Mgr. Rebekou Moťovskou Židuliakovou                         sídlem Krátký Lán 138/8, 160 00  Praha 6   proti žalovanému:     Krajský úřad Moravskoslezského kraje                         sídlem 28. října 2771/117, 702 00  Ostrava   o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 2. 8. 2024 č. j. MSK 98696/2024, ve věci žádosti o informace   takto:   I. Rozhodnutí Krajského úřadu Moravskoslezského kraje ze dne ze dne 2. 8. 2024 č. j. MSK 98696/2024 a rozhodnutí Magistrátu města Ostravy ze dne 5. 7. 2024 č. j. SMO/406598/24/DSČ/StoP se zrušují.   II. Magistrátu města Ostravy se nařizuje poskytnout žalobci požadované informace dle jeho žádosti podané dne 25. 6. 2024, tedy plánek místa přestupku založeného ve spisové dokumentaci vedené Magistrátem města Ostravy pod sp. zn. S-SMO/057379/24/DSČ, a to do 15 dnů od doručení tohoto rozsudku.   III.Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení částku 15 342 Kč do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku, k rukám zástupkyně žalobce Mgr. Rebeky Moťovské Židuliakové, advokátky, sídlem Krátký Lán 138/8, 160 00  Praha 6.     Odůvodnění:   1. Podanou žalobou se žalobce domáhal zrušení rozhodnutí žalovaného ze dne 2. 8. 2024 č. j. MSK 98696/2024 (dále jen „napadené rozhodnutí“), kterým bylo zamítnuto odvolání žalobce a potvrzeno rozhodnutí Magistrátu města Ostravy ze dne 5. 7. 2024 č. j. SMO/406598/24/DSČ/StoP (dále jen „prvostupňové rozhodnutí“), jímž byla odmítnuta žádost žalobce o informace ze dne 25. 6. 2024 podle § 15 odst. 1 zák. č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „InfZ“), kterou se žalobce domáhal poskytnutí plánku místa přestupku založeného ve spisové dokumentaci.   2. Žalobce v žalobě namítl nezákonnost jak napadeného, tak prvostupňového rozhodnutí jednak z toho důvodu, že nepožadoval zaslání celého spisu ani jeho podstatné části, ale jen jedné listiny, kterou konkrétně vymezil. Žalobce k tomu poukázal na komentářovou literaturu a rozsudky Nejvyššího správního soudu (dále jen „NSS“) ze dne 18. 1. 2017 č. j. 3  As 193/2014-37, ze dne 24. 9. 2020 č. j. 8 As 51/2019-39 a ze dne 28. 11. 2018 č. j. 10 As 118/2018-53 a uvedl, že judikatura rozděluje případy, kdy se žadatel domáhá celého správního spisu či jeho podstatné části, kdy v takovém případě se informace dle InfZ neposkytnou, nicméně pokud se žadatel domáhá poskytnutí toliko jednoho konkrétně označeného dokumentu, pak je žádost o jeho poskytnutí dle InfZ oprávněná.   3. Žalovaný ve vyjádření odkázal na odůvodnění napadeného rozhodnutí, přičemž setrval na svém právním závěru, že v daném případě žalobci právo na informaci nesvědčilo. Podle § 2 odst. 3 InfZ se zákon nevztahuje na poskytování informací, pokud zvláštní zákon upravuje jejich poskytování, zejména vyřízení žádosti včetně náležitostí a způsobu podání žádosti, lhůt, opravných prostředků a způsobu poskytnutí informací. Tímto zvláštním zákonem je také zák. č. 500/2004 Sb., správní řád, v platném znění (dále jen „správní řád“), který v ust. § 38 obsahuje komplexní úpravu nahlížení do spisu. Žalobce má jako účastník řízení právo nahlížet do spisu a právní úprava obsažená v § 38 správního řádu je komplexní, má tedy přednost před úpravou obsaženou v InfZ. Podle žalovaného žalobcem odkazovaný rozsudek NSS sp. zn. 3 As 193/2014 je žalobcem účelově citován zavádějícím způsobem, když z něj naopak vyplývá, že účastník řízení spadá pod definici § 38 odst. 1 správního řádu, a proto nemůže žádat o informace ze spisu postupem podle InfZ. Judikatura tedy není jednoznačná, je přinejmenším rozporná a NSS se v jednotlivých případech nedrží jednotné názorové linie, nýbrž odkazuje na dřívější judikaturu v mezidobí překonanou vlastními rozsudky. Žalobcem dále odkazovaný rozsudek NSS ze dne 24. 9. 20202 č. j. 8 As 51/2019-39 se pak vztahuje na situaci, kdy o informaci ze správního spisu žádala osoba, která nebyla účastníkem řízení, takže tento rozsudek nelze aplikovat na projednávanou věc. Žalovaný trvá na tom, že podáním žádosti o informace nelze obcházet právní úpravu nahlížení do spisu, což žalobce činí. Nejedná se o obecné zneužití práva, ale o situaci zákonem o informacích výslovně předvídanou (srov. ust. § 2 odst. 3 InfZ). Žalovaný odmítnutím žádosti postupoval v souladu se zákonem. Žalovaný navrhl zamítnutí žaloby.   4. Žalobce v replice doručené krajskému soudu dne 12. 12. 2024 odmítl tvrzení žalovaného, jímž argumentoval již v napadeném rozhodnutí. Podle žalobce je nutno judikaturu správních soudů vztahující se k dané problematice vnímat tak, že neomezené právo získat přístup k celému spisu lze realizovat jedině podle § 38 odst. 2 správního řádu. Dle InfZ lze informaci poskytnout jen tehdy, je-li v žádosti konkrétně vymezena a zároveň tehdy, nepředstavuje-li celý spis či jeho podstatnou část. Mezi žádostí účastníka řízení a osoby, která není účastníkem řízení, nelze rozlišovat už proto, že osobě, která není účastníkem, může svědčit právo nahlédnout do spisu na základě jiného právního titulu než účastenství.   5. Krajský soud poté, co zjistil, že žaloba byla podána včas ve lhůtě dvou měsíců poté, kdy napadené rozhodnutí bylo žalobci oznámeno doručením písemného vyhotovení (§ 72 odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů, [dále jen „s. ř. s.“]), přezkoumal napadené rozhodnutí v mezích žalobních bodů, přičemž vycházel ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu (§ 75 s. ř. s.), a dospěl k závěru, že žaloba je důvodná.   6. Podstatou projednávané věci je posouzení, zda žalobce jakožto účastník správního řízení mohl požadovat poskytnutí informace ze spisu vedeného v tomto řízení v režimu InfZ, nebo zda to komplexnost zvláštní úpravy nahlížení do spisu ve správním řádu vylučuje.   7. Z obsahu správních spisů krajský soud zjistil, že žalobce podal u prvostupňového správního orgánu žádost, v níž požadoval poskytnutí „plánku místa přestupku založeném ve spisové dokumentaci pod Sp. zn. :S-SMO 057379/24/DSČ“ Prvostupňovým rozhodnutím byla žádost podle § 15 odst. 1 InfZ odmítnuta. O odvolání proti tomuto rozhodnutí rozhodl žalovaný napadeným rozhodnutím. Prvostupňové rozhodnutí i napadené rozhodnutí jsou založeny na právním názoru, podle něhož zvláštní právní úprava institutu nahlížení do spisu podle § 38 správního řádu je ve smyslu § 2 odst. 3 InfZ natolik komplexní, že vylučuje aplikaci InfZ, včetně případů, kdy účastník řízení požaduje informaci v podobě kopie správního spisu nebo jeho části. Mezi účastníky není sporu o tom, že podanou žádostí žalobce požadoval poskytnout informace ze správního spisu vedeného v jeho vlastní (přestupkové) věci.    8. Podle § 2 odst. 3 InfZ se tento zákon nevztahuje na poskytování informací o údajích vedených v centrální evidenci účtů a v navazujících evidencích, informací, které jsou předmětem průmyslového vlastnictví, a dalších informací, pokud zvláštní zákon upravuje jejich poskytování, zejména vyřízení žádosti včetně náležitostí a způsobu podání žádosti, lhůt, opravných prostředků a způsobu poskytnutí informací.   9. Otázkou, zda lze prostřednictvím InfZ „nahlížet do správního spisu“, resp. vztahem právní úpravy poskytování informací v režimu InfZ a nahlížení do spisu dle správního řádu se ve své judikatuře zabýval NSS již mnohokrát, ostatně na některá rozhodnutí také účastníci řízení ve svých podáních odkazují. Z této judikatury plyne, že § 38 správního řádu upravuje natolik specifický a komplexní postup poskytování informací, na který se InfZ nevztahuje, neboť se jedná o zvláštní právní úpravu ve smyslu § 2 odst. 3 InfZ (viz např. rozsudky NSS ze dne 13. 8. 2008 č. j. 2 As 38/2007-78, ze dne 27. 6. 2012 č. j. 9 Ans 7/2012-56, ze dne 13. 12. 2012 č. j. 7 Ans 18/2012‑23, ze dne 18. 1. 2017 č. j. 3 As 193/2014-37 či ze dne 12. 4. 2018 č. j. 7 As 124/2017–21). V rozsudku ze dne 28. 11. 2018 č. j. 10 As 118/2018–53 NSS výslovně doplnil, že „§ 38 [správního řádu] je speciálním ustanovením ve vztahu k [InfZ] jak pro nahlížení do spisu jeho účastníkem a jeho zástupcem (§ 38 odst. 1 [správního řádu]), tak pro nahlížení do spisu jakoukoliv jinou osobou (§ 38 odst. 2 [správního řádu])“.    10.            Uvedené závěry shrnul NSS v rozsudku ze dne 13. 6. 2024 č. j. 9 As 64/2024‑38, přičemž dále uvedl, že „je žádostí dle [InfZ] pouze taková žádost, ve které žadatel požaduje poskytnutí konkrétní informace ze spisu, nikoliv kompletní správní spis či jeho podstatnou část (srov. rozsudky NSS ze dne 11. 8. 2009 č. j. 1 As 51/2009–106, ze dne 12. 4. 2018, č. j. 7 As 124/2017–21, nebo ze dne 28. 11. 2018 č. j. 10 As 118/2018–53, č. 3849/2019 Sb. NSS)“. Tím navázal mimo jiné na rozsudek NSS ze dne 24. 9. 2020 č. j. 8 As 51/2019-39, podle něhož „vyhovět informační žádosti týkající se poskytnutí správního spisu lze nejen, pokud je požadovaný dokument konkrétně označen, ale především pokud nejde současně o kompletní spis či jeho podstatnou část […].“.   11.            Na základě citovaných judikaturních závěrů je třeba dát žalovanému za pravdu, pokud se týče obecně vztahu speciality mezi institutem nahlížení do spisu dle správního řádu a žádostí o poskytnutí informace podle InfZ. Aplikoval-li však žalovaný při vyřizování žádosti žalobce tento závěr bez dalšího, pochybil, neboť bylo nutné zohlednit a hodnotit konkrétnost označení a rozsah požadovaných informací. Z uvedené judikatury totiž rovněž plyne, že žádostí podle InfZ týkající se poskytnutí správního spisu se lze domáhat poskytnutí pouze konkrétních (konkrétně označených) informací ze spisu (viz rozsudek NSS ze dne 10. 10. 2024 č. j. 1 As 128/2024‑48), a to za předpokladu, že požadované informace netvoří kompletní spis či jeho podstatnou část. Tomuto závěru odpovídá i odborná literatura, podle níž právo na nahlížení do spisu dle správního řádu rozšiřuje možnosti přístupu k informacím pro vybrané skupiny osob (účastníky konkrétních řízení, jejich zástupce, resp. podpůrce, a jiné osoby pouze, prokáží-li právní zájem nebo jiný vážný důvod a nebude-li tím porušeno právo některého z účastníků, popřípadě dalších dotčených osob anebo veřejný zájem), ale neupravuje ani neomezuje možnosti obecného poskytování informací podle InfZ (srov. komentářová literatura citovaná např. v rozsudku NSS ze dne 27. 6. 2012 č. j. 9 Ans 7/2012-56).   12.            Krajský soud dodává, že pokud správní orgány obou stupňů vycházely z odůvodnění rozsudku NSS ze dne 13. 8. 2008 č. j. 2 As 38/2007-78, pak z něj dle názoru krajského soudu dovodily nesprávné závěry, resp. tam uvedené závěry nesprávně zobecnily. Byť je v odkazovaném rozsudku NSS uvedeno, že „vzhledem k tomu, že nahlížení do spisu podle § 38 [správního řádu] je natolik zvláštní procedurou, se [InfZ] vůbec neužije“, je nutno zohlednit kontext rozsudku, tedy že byla řešena situace, kdy žadatel požadoval seznámení s celým obsahem spisu a poskytnutí jeho kopie – ostatně dříve v textu je v něm rovněž uvedeno, že „§ 2 odst. 3 [InfZ] je třeba užít právě v případě, kdy žadatel požaduje kompletní správní spis ve své věci“. Obdobnou situaci pak NSS posuzoval se shodnou argumentací i v rozsudku ze dne 13. 12. 2012 č. j. 7 Ans 18/2012‑23.   13.            Na výše uvedeném závěru nic nemění ani rozsudek NSS ze dne 18. 1. 2017 č. j. 3 As 193/2014-37, který žalovaný citoval v napadeném rozhodnutí. Je-li v odůvodnění tohoto rozhodnutí uvedeno, že „[n]espadá-li daná osoba pod definici upravenou v § 38 odst. 1 a 2 [správního řádu] […], může sice žádat o informaci, která je součástí správního spisu, podle [InfZ], avšak tímto způsobem jí bude poskytnuta jen taková informace, o kterou sama požádá; široce vymezené právo na přístup k celému správnímu spisu se zde neuplatní“, nelze z toho usuzovat, jak to činí žalovaný, že v režimu InfZ může o poskytnutí informací žádat jen osoba, která nespadá pod definici § 38 odst. 1 a 2 správního řádu. Takový kategorický závěr z citované pasáže ani implicitně neplyne, resp. tato se osobami spadajícími pod definici § 38 odst. 1 a 2 správního řádu ve vztahu k žádosti dle InfZ nezabývá. V tomto kontextu je nutno uvést, že není na místě rozlišovat v režimu InfZ mezi žádostí účastníka řízení a žádostí osoby, která účastníkem řízení, z něhož je informace požadována, není   (viz např. rozsudek NSS ze dne   27. 6. 2012 č. j. 9 Ans 7/2012-59 či ze dne 24. 9. 2020 č. j. 8 As 51/2019-39).   14.            Konkrétností označení ani rozsahem v žádosti požadovaných informací se žalovaný ani prvostupňový orgán ve svých rozhodnutích nezabývali, když vycházeli z právního názoru, že právní úprava institutu nahlížení do spisu podle správního řádu je natolik komplexní, že vylučuje aplikaci InfZ vždy, včetně případů, kdy účastník řízení požaduje informaci v podobě kopie správního spisu nebo jeho části. Důvodem odmítnutí žádosti tedy byl nesprávný právní názor prvostupňového orgánu, jehož rozhodnutí bylo se shodnou nesprávnou právní úvahou potvrzeno žalovaným. Prvostupňové rozhodnutí a napadané rozhodnutí jsou tak nezákonnými rozhodnutími.   15.            Dle § 16 odst. 6 InfZ, při soudním přezkumu rozhodnutí o odvolání na základě žaloby podle zvláštního právního předpisu soud přezkoumá, zda jsou dány důvody pro odmítnutí žádosti. Nejsou-li žádné důvody pro odmítnutí žádosti, soud zruší rozhodnutí o odvolání a rozhodnutí povinného subjektu o odmítnutí žádosti a povinnému subjektu nařídí požadované informace poskytnout ve lhůtě, která nesmí být delší než 15 dní ode dne doručení rozsudku povinnému subjektu.   16.            Poté, co krajský soud zjistil nezákonnost napadeného rozhodnutí, zabýval se podle § 16 odst. 6 InfZ tím, zda existují důvody pro odmítnutí žádosti či nikoliv, přičemž nejprve se věnoval úvahám, které v prvostupňovém rozhodnutí a napadeném rozhodnutí absentovaly.   17.            Dle krajského soudu bylo z žádosti zřejmé, co konkrétně žalobce ze správního spisu žádá (plánek místa přestupku ze spisu vedeného pod sp. zn. S-SMO57379/24/DSČ). Co do rozsahu požadovaných informací ve vztahu k obsahu spisu je nutno vycházet z přesné formulace žádosti, na jejímž základě ve spojení s obsahem příslušného spisového materiálu nelze než uzavřít, že žalobce požadoval poskytnout dokument založený na č. l. 22 verte dotčeného správního (přestupkového) spisu (k problematice poskytování příloh v režimu InfZ požadovaných dokumentů viz rozsudek NSS ze dne 28. 2. 2011 č. j. 4 As 45/2010-88). Měl-li předmětný správní (přestupkový) spis v době podání žádosti žalobce (25. 6. 2024) celkem 31 listů, jak z jeho obsahu krajský soud zjistil, není pochyb o tom, že žádostí požadovaná informace nepředstavuje jeho podstatnou část, natož aby představovala jeho kompletní obsah. Žádost žalobce není ani faktickou žádostí o nahlédnutí do spisu a je nutné ji vyřídit v režimu InfZ. Pro úplnost krajský soud dodává, že pro posouzení rozsahu požadovaných informací nemusí být vždy relevantní pouze poměr počtu listů, na kterých se nachází požadovaná informace, k celkovému počtu listů dotčeného správního spisu. Posouzení rozsahu požadovaných informací je nutné učinit v každém případě individuálně, s přihlédnutím ke konkrétním okolnostem konkrétní žádosti o informace.     18.            Z pohledu kritérií stanovených judikaturou NSS tedy nebyl důvod žádosti nevyhovět, když žalobcem požadovaná informace byla konkrétně označena a současně nešlo o kompletní spis ani o jeho podstatnou část. Žádný další důvod pro odmítnutí žádosti krajský soud neshledal.     19.            Jelikož krajský soud neshledal žádné důvody pro odmítnutí žádosti, zrušil napadené rozhodnutí a prvostupňové rozhodnutí (výrok I.) a nařídil prvostupňovému orgánu, jakožto povinnému subjektu, poskytnout žalobci požadované informace (výrok II.). Lhůtu pro poskytnutí informací krajský soud stanovil s přihlédnutím ke skutečnosti, že správní spis, z něhož má být informace dle žádosti poskytnuta, se ke dni vydání písemného vyhotovení tohoto rozsudku nachází u krajského soudu, přičemž je nutné zohlednit časovou náročnost jeho vrácení správnímu orgánu. Ve věci bylo rozhodnuto bez jednání v souladu s ust. § 51 odst. 1 s. ř. s.   20.            O náhradě nákladů řízení rozhodl krajský soud výrokem III. tak, že žalobce má vůči žalovanému právo na náhradu nákladů řízení, které důvodně vynaložil, neboť byl v řízení plně procesně úspěšný (§ 60 odst. 1 věta první s. ř. s.). Důvodně vynaložené náklady řízení žalobce tvoří zaplacený soudní poplatek ve výši 3 000 Kč a náklady právního zastoupení za tři úkony právní služby po 3 100 Kč (převzetí a příprava zastoupení, podání žaloby, replika k vyjádření žalovaného) a paušální náhrada hotových výdajů ve výši 300 Kč za každý tento úkon (§ 7 bod 5, § 9 odst. 4 písm. d), 11 odst. 1 písm. a) a d) a § 13 odst. 1, odst. 4 vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif, ve znění pozdějších předpisů). Náklady právního zastoupení tak činí částku 10 200 Kč. Tato částka byla v souladu s § 57 odst. 2 s. ř. s. zvýšena o částku představující DPH, kterou je zástupkyně žalobce povinna odvést podle zvláštního právního předpisu. Náklady za právní zastoupení tak činí 12 342 Kč. Celkové důvodně vynaložené náklady žalobce přestavuje částka 15 342 Kč.   21.            Vzhledem k odlišné úpravě s. ř. s. a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, v platném znění (dále jen „o. s. ř.“) týkající se nabytí právní moci rozhodnutí stanovil soud žalovanému k plnění lhůtu 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku (ust. § 54 odst. 5 s. ř. s., § 159 a § 168 o. s. ř.). Podle ust. § 149 odst. 1 o. s. ř. za použití ust. § 64 s. ř. s. zavázal soud žalovaného zaplatit náhradu nákladů řízení k rukám advokátky, která žalobce v řízení zastupovala.      Poučení:   Proti tomuto rozsudku lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů od doručení tohoto rozhodnutí k Nejvyššímu správnímu soudu.   Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné soudní rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.   Ostrava 29. ledna 2026   JUDr. Monika Javorová   předsedkyně senátu     Shodu s prvopisem potvrzuje