č. j. 65 Af 14/2023-57       ČESKÁ REPUBLIKA   ROZSUDEK   JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Michala Jantoše a soudkyň Mgr. Barbory Berkové a JUDr. Markéty Fialové ve věci žalobce: město L.   sídlem n. P. O. 778/1b, X  L.    zastoupený advokátem JUDr. Petrem Ritterem    sídlem Riegrova 376/12, 779 00  Olomouc proti žalovanému: Ministerstvo financí sídlem Letenská 15, 118 10  Praha 1 o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 11. 5. 2023, č. j. MF-28867/2020/1203-5, ve věci odvodu za porušení rozpočtové kázně, takto: I.  Žaloba se zamítá. II.  Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění: I. Vymezení věci 1. Regionální rada regionu soudržnosti Střední Morava (dále jen „poskytovatel“) na základě Smlouvy o poskytnutí dotace na individuální projekt z Regionálního operačního programu regionu soudržnosti Střední Morava číslo ÚRR D-2014/0068/OKP ze dne 24. 4. 2014 (dále jen „Smlouva“) poskytla žalobci dotaci v celkové výši 22 730 252,23 Kč z rozpočtu poskytovatele na projekt „Revitalizace historického centra města L. – náměstí Přemysla Otakara“, reg. č. projektu X. 2. Úřad Regionální rady regionu soudržnosti Střední Morava (dále jen „správce daně“) po provedené veřejnosprávní kontrole zahájil daňové řízení, v němž vyměřil žalobkyni platebním výměrem ze dne 15. 6. 2020, č. j. OKN-PRK 44/2016/2 odvod za porušení rozpočtové kázně ve výši 5 509 823 Kč podle § 22 zákona č. 250/2000 Sb., o rozpočtových pravidlech územních rozpočtů (dále jen „malá rozpočtová pravidla“), a podle § 147 odst. 1 zákona č. 280/2000 Sb., daňový řád, tj. ve výši 25% vyplacené dotace. Částka odvodu se podle platebního výměru skládala z výdaje Evropského fondu pro regionální rozvoj (ERDF) ve výši 5 509 822,06 Kč a z výdaje z rozpočtu poskytovatele ve výši 0,94 Kč. 3. Porušení rozpočtové kázně správce daně skutkově vymezil v platebním výměru tak, že žalobce „jakožto zadavatel veřejné zakázky porušil § 60 odst. 1 ZVZ[1], když z účasti v zadávacím řízení nevyloučil uchazeče S. f. V. s. r. o., který nesplnil profesní a technické kvalifikační předpoklady v požadovaném rozsahu, přičemž toto porušení mělo vliv na výběr nejvhodnější nabídky.“ Svým postupem dle správce daně žalobce porušil čl. 7 odst. 4 a čl. 8 odst. 2 Smlouvy, podle kterých byl povinen při realizaci projektu postupovat v souladu se ZVZ. Dopustil se tak porušení rozpočtové kázně ve smyslu § 22 odst. 2 malých rozpočtových pravidel. Výše odvodu byla stanovena dle dokumentu Provádění finančních oprav v rámci ROP Střední Morava, verze 2.0., bodu č. 13 přílohy č. 1, (dále jen „pravidla pro určování výše odvodu“) podle něhož sazba finanční opravy činila 25 % způsobilých výdajů veřejné zakázky. V závislosti na závažnosti daného pochybení pak mohla být finanční oprava snížena na 10 % nebo 5 %. 4. Proti platebnímu výměru podal žalobce dne 14. 7. 2020 odvolání, které však žalovaný výše uvedeným napadeným rozhodnutím zamítl. II. Shrnutí obsahu podání účastníků 5. Žalobce se domáhal zrušení žalobou napadeného rozhodnutí i platebního výměru správce daně. Žalobce přitom nebrojil proti samotnému posouzení toho, zda z jeho strany došlo či nedošlo k porušení rozpočtové kázně v návaznosti na pochybení ve veřejné zakázce, ale toliko proti výši vyměřeného odvodu. Napadené rozhodnutí označil žalobce za nezákonné z toho důvodu, že se podle něj správce daně ani žalovaný podrobně nezabývali otázkou, zda bylo možné v souladu s Rozhodnutím Komise ze dne 3. 10. 2014, č. C(2014) 7372 či v souladu s bodem 15 přílohy č. 1 dokumentu Provádění finančních oprav v rámci ROP Střední Morava, verze 1.6 snížit sazbu odvodu dotace na částku odpovídající 10 % nebo 5 % hodnoty způsobilých výdajů. Oba uvedené dokumenty obsahují výslovně možnost snížit sazbu odvodu, nicméně neuvádějí kritéria, která je nutné vyhodnotit při posuzování snížení sazby odvodu. Správce daně i žalovaný ve svých rozhodnutích toliko stručně uvedli, že nebyly shledány důvody pro snížení sazby, přičemž dále se otázkou vůbec nezabývali. Částka odpovídající výši 25 % způsobilých výdajů by přitom podle žalobce zasáhla do jeho rozpočtu zcela zásadním způsobem, proto je nezbytné trvat na podrobném odůvodnění určení výše sazby, aby mohla být rozhodnutí správce daně a žalovaného považována za přezkoumatelná. 6. Podáním ze dne 31. 7. 2023 žalobce žalobu doplnil o další argumentaci, vztahující se k namítanému nedostatečnému odůvodnění určení výše sazby. Žalobce uvedl, že ani Smlouva ani žádný z uvedených metodických dokumentů neobsahují výčet kritérií, které je nutné vyhodnotit při úvahách o snížení korekce dotace. V návaznosti na tuto skutečnost žalobce s odkazem na rozsudek Nejvyššího správního soudu (dále jen „NSS“) ze dne 11. 11. 2010, č. j. 1 Afs 77/2010-81 namítl, že v situaci, kdy je příjemce dotace v postavení „slabší smluvní strany“ při uzavírání veřejnoprávní smlouvy, je nutné setrvat na požadavku určitosti ujednání dané smlouvy. Pokud pak správní orgán (zde správce daně a žalovaný) využívá pro stanovení výše korekce neurčité kritérium a využití tohoto kritéria nijak nezdůvodňuje, jedná se z jeho strany o nepřezkoumatelný postup. Žalobce na podporu svých tvrzení dále odkázal na nález Ústavního soudu ze dne 14. 10. 1999, sp. zn. III. ÚS 35/99. Žalobce dále bez konkrétního odkazu poukázal na dlouhodobě ustálenou judikaturu NSS, podle níž je při stanovení výše korekce nutné zohlednit jednak okolnosti konkrétního porušení rozpočtové kázně, a jednak vycházet z principu proporcionality při poměřování závažnosti tohoto porušení a výší předepsaného odvodu. Žalobce namítl, že tyto podmínky nebyly ze strany žalovaného naplněny, jelikož žalovaný žádné takové úvahy do napadeného rozhodnutí neobsáhl. Jelikož je dle ujednaných pravidel možnost snížení korekce ujednána neurčitě, tím spíše je nutné setrvat na požadavku na vyhodnocení konkrétních okolností případu tak, aby bylo z odůvodnění rozhodnutí seznatelné, jakými úvahami se správní orgán při zvolení výše korekce řídil.  7. Žalovaný navrhoval zamítnutí žaloby jako nedůvodné. Předně s odkazem na rozsudek NSS ze dne 29. 10. 2009, č. j. 1 Afs 100/2009-63 uvedl, že poskytování dotací ze státního rozpočtu je ovládáno vrchnostenským postavením poskytovatele dotace, přičemž záleží na příjemci dotace, zda podmínky poskytnutí dotace akceptuje. Samotný akt správního orgánu v podobě uzavření veřejnoprávní smlouvy má nehledě na vrchnostenské postavení poskytovatele dotace smluvní, a tedy konsenzuální povahu. Žalobce se tak dobrovolným podpisem Smlouvy zavázal k dodržování smluvních podmínek, nicméně svým jednáním některé z těchto podmínek porušil, čímž pádem jednal i v rozporu se zásadou pacta sunt servanda, která se přitom s ohledem na rozsudky NSS ze dne 22. 5. 2008, č. j. 2 Afs 49/2007 a ze dne 11. 10. 2018, č. j. 4 Afs 235/2018-31 vztahuje i na veřejnoprávní smlouvy. Bylo tak odpovědností žalobce, aby postupoval v souladu se zákonem, Smlouvou a závaznými metodickými dokumenty, k čemuž se sám v čl. 17 Smlouvy zavázal. Metodické příručky Provádění finančních oprav v rámci ROP Střední Morava a Rozhodnutí Komise C(2014) 7372 jsou metodickými pokyny pro poskytovatele dotace. Správní orgány jsou pak povinny zvážit závažnost daného pochybení, není však myslitelné, aby zvažovaly dopady na finanční situaci žalobce. K výši sazby určené platebním výměrem, tj. 25 % z celkových způsobilých výdajů pak žalovaný uvedl, že pochybení žalobce vyhodnotil jako hrubé porušení povinnosti zadat veřejnou zakázku v souladu se zadávacími podmínkami, které mělo podstatný vliv na výběr nejvhodnější nabídky a na celkový průběh realizace projektu. Závažnost pochybení žalobce tak podle žalovaného odůvodňuje uložení odvodu na horní hranici sazby. Svým pochybením se navíc žalobce podle žalovaného dopustil porušení § 6 ZVZ, konkrétně porušení zásady zákazu diskriminace, když nevyloučil vítězného uchazeče S. f. V. s.r.o. ze zadávacího řízení, čímž znemožnil podpis smlouvy o dílo se zcela jiným uchazečem. Jednalo se přitom o diskriminaci zcela zjevnou, společenská škodlivost žalobcova postupu tak byla žalovaným shledána jako závažná, neboť žalobce svým postupem porušil účel ZVZ. Žalovanému tak nebyl dán žádný prostor pro snížení odvodu na 10 % či 5 %, což žalovaný v napadeném rozhodnutí uvedl. Žalovaný uvedl, že má za to, že své rozhodnutí zdůvodnil dostatečně a odkázal na rozsudek NSS ze dne 18. 1. 2012, č. j. 1 Afs 78/2011-184 s tím, že je jeho věcí, jaká kritéria pro své rozhodnutí zvolí, pokud jsou důvody pro zvolený postup transparentní a jednoznačně seznatelné, čemuž žalovaný dostál. 8. U jednání dne 14. 4. 2026 účastníci setrvali na svých stanoviscích. III. Posouzení věci krajským soudem 9. Krajský soud přezkoumal napadené rozhodnutí v mezích žalobních bodů podle § 75 odst. 2 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále „s. ř. s.“), přičemž vycházel ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování žalovaného (§ 75 odst. 1 s. ř. s.). 10. Z provedeného dokazování soud učinil následující závěr o skutkovém stavu. Ve věci realizace dotčeného projektu byla S. f. V. s. r. o. vystavena konečná faktura č. X dne 31. 3. 2015 s datem splatnosti 30. 5. 2015, dle které fakturovala žalobci dle smlouvy o dílo za „Revitalizaci historického centra města L.-náměstí Přemysla Otakara“ částku 465 456,75 Kč (faktura č. X). Žalobce fakturovanou částku uhradil dne 29. 5. 2015 (výpisy z účtu žalobce u KB). 11. Jako první se soud z úřední povinnosti zabýval otázkou možné prekluze uložení odvodu za porušení rozpočtové kázně, neboť vyměření odvodu po uplynutí prekluzivní lhůty je vadou řízení dle § 76 odst. 1 písm. c) s. ř. s. (srov. rozsudek NSS ze dne 9. 10. 2014, č. j. 9 Afs 76/2014-51), pro kterou by soud zrušil napadené rozhodnutí bez dalšího. 12. Pro aplikaci rozhodné právní úpravy je určující, že předmětná dotace byla poskytnuta z rozpočtu EU. V posuzované věci byla dotace poskytnuta prakticky výlučně z ERDF, tj. z prostředků EU, poskytovatel poskytl toliko částku 0,94 Kč k zaokrouhlení dotace z ERDF na celé Kč. S ohledem na uvedené bylo potřeba zohlednit evropskou úpravu vyplývající z přímo použitelného nařízení EU, jež má aplikační přednost před vnitrostátním právem. Jelikož ochranu finančních zájmů EU upravuje nařízení č. 2988/95, bylo nutno jej ve věci aplikovat. 13. Nesrovnalostí ve smyslu tohoto nařízení se rozumí jakékoli porušení právního předpisu Společenství (EU) vyplývající z jednání nebo opomenutí hospodářského subjektu, v důsledku kterého je nebo by mohl být poškozen souhrnný rozpočet Společenství nebo rozpočty Společenstvím spravované, a to buď snížením nebo ztrátou příjmů z vlastních zdrojů vybíraných přímo ve prospěch Společenství, nebo právě formou neoprávněného výdaje (odst. 2 téhož článku). Nesplnil-li tedy hospodářský subjekt podmínky dotace poskytnuté (i jen částečně) z unijních zdrojů, jedná se o neoprávněný výdaj, a tudíž nesrovnalost ve smyslu nařízení č. 2988/95. 14. V nyní projednávané věci pak s ohledem na komplexní úpravu prekluzivních lhůt v čl. 3 uvedeného nařízení a závěry SDEU v rozsudku C-539/24 je nutno aplikovat prekluzivní lhůty zakotvené nařízení č. 2988/95, tzn. lhůtu pro zahájení stíhání v délce čtyři roky (první pododstavec čl. 3 odst. 1 nařízení) a maximální lhůtu pro (pravomocné) vyměření odvodu v délce osm let (čtvrtý pododstavce čl. 3 odst. 1 nařízení). Dle druhého a třetího pododstavce čl. 3 nařízení zároveň platí, že v případě pokračujících nebo opakovaných nesrovnalostí běží prekluzivní lhůta ode dne, ke kterému nesrovnalost skončila. V případě víceletých programů běží prekluzivní lhůta v každém případě až do definitivního ukončení programu. Prekluzivní lhůta pro stíhání se přerušuje každým úkonem příslušného orgánu oznámeným dané osobě, který se týká vyšetřování nebo řízení o nesrovnalosti. Prekluzivní lhůta začíná znovu běžet od provedení každého úkonu způsobujícího přerušení. Naproti tomu lhůtu pro vyměření odvodu, s výjimkou případů, kdy bylo řízení pozastaveno dle čl. 6 odst. 1 tohoto nařízení, nepřerušují žádné úkony. Po jejím uplynutí již nelze institut přerušení či stavení na tyto lhůty aplikovat. Lhůta pro vydání rozhodnutí ve smyslu čl. 3 odst. 1 čtvrtého pododstavce nařízení č. 2988/95 je tak absolutní časovou hranicí, ve které musí správní orgány rozhodnout. 15. Pokud pak jde o počátek běhu prekluzivní lhůty (ať už pro zahájení stíhání či pro uložení odvodu), tato s ohledem na závěry SDEU v uvedeném rozsudku v souladu s čl. 3 odst. 1 nařízení č. 2988/95 počíná běžet již od okamžiku, kdy došlo k nesrovnalosti. 16. Porušení rozpočtové kázně, resp. vznik nesrovnalosti byl správními orgány spatřován v tom, že žalobce nevyloučil ze zadávacího řízení vybraného dodavatele a uzavřel s ním smlouvu o dílo. Popsané jednání bezesporu může představovat nesrovnalost ve smyslu nařízení č. 2988/95. 17. Jak soud ověřil ze správního spisu, smlouva o poskytnutí dotace byla mezi účastníky uzavřena dne 24. 4. 2014. K jednání, v němž byla nesrovnalost spatřována, mělo dojít nevyloučením vybraného dodavatele, čímž došlo k porušení § 60 odst. 1 ZVZ a současně zásady zákazu diskriminace upravené v § 6 ZVZ. Ke vzniku nesrovnalosti v tomto případě došlo uzavřením smlouvy o dílo č. SML/14/131, tj. dne 2. 5. 2014. 18. V nyní řešené věci se s ohledem na uvedené jedná o pokračující nesrovnalost. Stejně jako ve věcech řešených v rozsudku SDEU ve věci C-465/10 a rozsudku NSS ze dne 19. 6. 2024, č. j. 3 Afs 248/2023-135 došlo při zadávání zakázky, jejímž předmětem byla realizace dotované akce, k porušení pravidel pro jejich zadávání, tj. ZVZ, který provádí směrnici č. 2004/18/ES. Proto prekluzivní lhůty upravené v čl. 3 nařízení č. 2988/95 počaly plynout až dnem, kdy nesrovnalost skončila. V tomto případě se jedná o den, kdy bylo dovršeno plnění smlouvy o dílo. Jak soud ověřil ze správního spisu, předmětem smlouvy o dílo č. SML/14/131 byla realizace stavby specifikované v čl. 3 této smlouvy. Termín dokončení díla byl sjednán na 30. 4. 2015. Cena díla měla být dle čl. 6.2 smlouvy uhrazena na základě faktur vystavených jednou za 3 měsíce na základě vzájemně odsouhlaseného soupisu provedených prací. Konečná faktura měla být vystavena po předání a převzetí díla. Jak vyplynulo z provedeného dokazování, konečná faktura ve věci č. X byla vystavena dne 31. 3. 2015 s datem splatnosti 30. 5. 2015, přičemž k její úhradě ze strany žalobce došlo dle výpisu z účtu dne 29. 5. 2015. K dovršení plnění smlouvy o dílo a počátku běhu prekluzivní lhůty tedy došlo dne 29. 5. 2015. 19. Ve vztahu ke lhůtě pro zahájení stíhání je nejprve nutno uvést, že pod pojem stíhání je třeba zahrnout jednak řízení, jejichž účelem je uložení sankce (např. správní pokuty), a jednak řízení, jejichž výsledkem je uložení správního opatření, jehož cílem je odnětí neoprávněně získané výhody, avšak nevykazuje povahu sankce (srov. např. rozsudek NSS ze dne 15. 2. 2024, č. j.  4 Afs 52/2023 ‑ 85). K přerušení lhůty pro zahájení stíhání nesrovnalosti dle čl. 3 odst. 1 třetí pododstavec nařízení č. 2988/95 pak ve své judikatuře NSS uvedl, že aby byl určitý úkon způsobilý přerušit běh prekluzivní lhůty, musí kumulativně naplňovat tyto podmínky: i) musí být vydán příslušným orgánem, ii) musí být oznámen dané osobě, iii) musí se týkat vyšetřování nebo řízení o nesrovnalosti. Příslušným orgánem ve smyslu tohoto ustanovení se rozumí orgán, který je podle vnitrostátního práva příslušný učinit dotčené úkony týkající se vyšetřování nebo stíhání, přičemž tento orgán může být jiný než orgán, který přiznává nebo vymáhá částky neoprávněně získané na úkor finančních zájmů Unie. Aby byl úkon kvalifikován jako úkon, který se týká vyšetřování nebo stíhání, musí dostatečně přesně vymezit operace, kterých se týkají podezření na nesrovnalosti (srov. např. rozsudek NSS ze dne 12. 9. 2025, č. j. 1 Afs 59/2025-98, č. 4707/2025 Sb. NSS). V nyní projednávané věci krajský soud ze správního spisu ověřil, že dne 16. 2. 2017 bylo zahájeno daňové řízení podle § 91 daňového řádu, jehož předmětem bylo prověření podezření na porušení rozpočtové kázně u projektu s názvem „Revitalizace historického centra města L. – náměstí Přemysla Otakara“, a to na základě zjištění vyplývajících z auditu operace č. ROPSM/2016/005 provedeného žalovaným. Kontrolní zjištění zahrnující mj. pochybení ve veřejné zakázce na stavební práce – nevyloučení vítězného uchazeče pro nesplnění kvalifikačních předpokladů, je podrobně popsáno ve Zprávě o auditu operace ze dne 10. 6. 2016, č. j. MFISAO-117/2016/5204-13. Z uvedených skutečností vyplývá, že lhůta pro zahájení stíhání byla zachována, neboť k zahájení stíhání došlo v souladu s výše uvedenou judikaturou zahájením daňového řízení již v únoru 2017. Nadto byla lhůta přerušena již v roce 2016 uvedenou Zprávou o auditu splňující výše vymezené judikaturní požadavky na úkon způsobilý přerušit běh prekluzivní lhůty. 20. Co se pak týče lhůty pro vyměření odvodu, tato rovněž byla zachována. K uplynutí prekluzivní lhůty by vzhledem k výše uvedenému došlo dne 29. 5. 2023, napadené rozhodnutí je však ze dne 11. 5. 2023. K prekluzi stanovení odvodu za porušení rozpočtové kázně tedy v nyní projednávané věci nedošlo. 21. Krajský soud tak přistoupil k věcnému projednání žaloby, přičemž vzhledem k jediné žalobní námitce se zabýval pouze výší uloženého odvodu. 22. Žalobce namítal, že se správce daně ani žalovaný podrobně nezabývali otázkou, zda bylo možné snížit sazbu odvodu dotace na částku odpovídající 10 % nebo 5 % hodnoty způsobilých výdajů. 23. Správce daně se v platebním výměru výší odvodu zabýval na str. 14, kde uvedl, že posoudil závažnost pochybení žalobce ve výši 25 % způsobilých výdajů vztahujících se k veřejné zakázce, jelikož v postupu žalobce neshledal žádné okolnosti, na základě kterých by mohlo dojít ke snížení finanční opravy. Žalovaný pak v napadeném rozhodnutí na str. 8 a 9 k otázce výše uloženého odvodu uvedl následující. Žalobce byl povinen dodavatele vyloučit ze zadávacího řízení, přičemž opomenutím této povinnosti ovlivnil průběh zadávacího řízení, kdy by, za standardních podmínek, mohl projekt realizovat jiný účastník zadávacího řízení, čímž mohl být ovlivněn celý průběh realizace projektu. Svým postupem tedy žalobce porušil § 60 odst. 1 ZVZ, zásadu zákazu diskriminace v § 6 ZVZ, čl. 7 odst. 4 Smlouvy a čl. 8 odst. 2 Smlouvy. Při svém uvážení o přiměřené sazbě odvodu za porušení rozpočtové kázně pak žalovaný přihlédl k následujícím okolnostem: žalobce splnil účel projektu; porušením zákonem stanoveného postupu došlo k porušení zákazu diskriminace (§ 6 ZVZ). Tím, že žalobce nevyloučil ze zadávacího řízení uchazeče, který neprokázal kvalifikační předpoklady, ovlivnil průběh zadávacího řízení, kdy by, za standardních podmínek měl projekt kvalifikovaně realizovat jiný účastník zadávacího řízení, čímž mohl být ovlivněn celý průběh realizace projektu; výše uvedeným pochybením žalobce nezvratně narušil pravidla hospodářské soutěže; Úřad pro ochranu hospodářské soutěže uznal žalobce vinným ze spáchání správního deliktu podle § 120 odst. 1 písm. a) ZVZ. Z uvedených příčin žalovaný souhlasil s názorem správce daně, který stanovil sazbu odvodu ve výši 25 % z hodnoty veřejné zakázky, jelikož se jednalo o závažné porušení právních předpisů, neboť jednání žalobce mělo vliv na hospodářskou soutěž, přičemž v tomto případě nepřicházelo v úvahu snížení odvodu na 10 % nebo 5 %.     24. Krajský soud má odůvodnění výše uloženého odvodu v kontextu nyní projednávané věci za přezkoumatelné a dostatečné. Žalovaný uvedl zcela konkrétní okolnosti věci, ke kterým při své úvaze o přiměřené sazbě odvodu přihlédl. Na základě vyhodnocení uvedených okolností případu pak dospěl ve shodě se správcem daně k závěru, že pochybení žalobce představovalo závažné porušení právních předpisů, neboť mělo vliv na hospodářskou soutěž, pročež stanovil výši odvodu v maximální možné výši 25 % způsobilých výdajů. Snížení odvodu na 10 % nebo 5 % dle žalovaného vzhledem k uvedenému nepřicházelo v úvahu. Odůvodnění žalovaného je sice stručné, avšak dostatečně konkrétní, výstižné a vyhovující zákonným i judikaturním požadavkům. Žalovaný navíc neměl povinnost zabývat se odůvodněním výše ukládaného odvodu do větších podrobností, jelikož žalobce v podaném odvolání proti výši odvodu nikterak nebrojil. Pro absenci odvolací námitky a argumentace tak žalovaný neměl na co reagovat a co vypořádávat nad rámec nutného odůvodnění. 25. Nutno dále rovněž poukázat na to, že žalobní argumentace nikterak nezpochybňuje závěr správních orgánů, že se ze strany žalobce jednalo o závažné porušení právních předpisů odůvodňující stanovení nejvyšší možné výše odvodu. Žalobce toliko poukázal na dle jeho názoru nedostatečné odůvodnění nemožnosti snížení výše odvodu. Avšak jak vyplývá z výše uvedeného, rozhodnutí správních orgánů o výši odvodu je postaveno na závěru o závažné povaze porušení právních předpisů ze strany žalobce, pro které nebylo možné uvažovat o snížení výše odvodu. Důvod, pro který nebylo možné výši odvodu snížit, byl tedy ze strany žalovaného jednoznačně uveden, přičemž z povahy uvedené konstrukce a vzhledem k absenci odpovídající odvolací argumentace, nebylo jeho povinností se touto otázkou jakkoliv podrobněji zabývat. Otázka kritérií pro snížení odvodu tedy nebyla předmětem řízení. Žalobní argumentace se tak míjí s nosným závěrem napadeného rozhodnutí. 26. Pouze pro úplnost pak nad rámec uvedeného krajský soud dále uvádí, že otázkou požadavků na odůvodnění přiměřenosti správních rozhodnutí v případě, kdy je výše odvodů pro porušení rozpočtové kázně stanovena na základě pravidel pro výši odvodu obsažených v sazebníku, se již judikatura NSS zabývala. Jak shrnul NSS ve svém rozsudku ze dne 31. 1. 2025, č. j. 8 Afs 76/2024-40, bod 16: „Především v tomto směru v prvé řadě vůbec připustila, že správní orgány mohou ve své praxi z podobných sazebníků vycházet (viz například shora již zmíněný rozsudek č. j. 2 Afs 192/2018-74). Vedle toho pak Nejvyšší správní soud také dovodil, že již samotné sazby uvedené v takovém sazebníku lze považovat za naplňující požadavek nezbytné přiměřenosti mezi porušením určitého pravidla a za něj následující opravou. Pro nyní projednávanou věc je však dále podstatné, že z citované judikatury lze dovodit též požadavek na určitou míru podrobnosti popisu typového porušení v sazebníku (kazuističnosti), která zaručí přiměřenou individualizaci sazby výše opravy (odvodu) vzhledem ke konkrétnímu jednání příjemce dotace (bod 36 naposledy zmíněného rozsudku). Postupuje-li pak správní orgán dle sazeb obsažených v sazebníku, které již samy o sobě naplňují požadavek na nezbytnou přiměřenost a zaručují individualizaci sazby na konkrétní jednání příjemce dotace, a zároveň je možno tyto sazby odstupňované dle závažnosti jednání považovat nikoli za excesivní a svévolné, nemá být úkolem správních soudů, aby do tohoto uvážení zasahovaly. K zásahu ze strany správních soudů by mělo docházet pouze v případě zjištění, že došlo k uložení odvodu ve výši zjevně nepřiměřené, excesivní a svévolné. Z hlediska nyní projednávané věci je pak na místě zdůraznit i další požadavek plynoucí z judikatury, podle něhož není s ohledem na povahu porušení, u nichž je sazba stanovena přesnou procentuální sazbou, správní orgán povinen sám uměle vytvářet a domýšlet množinu důvodů, pro které se od doporučené pevné sazby neodchýlil, ale má tak činit především v návaznosti na argumentaci a konkrétní důvody uplatněné příjemcem dotace (rozsudek NSS čj. 6 Afs 4/2023-80, body 40 a 41).“ 27. Pravidla pro určování výše odvodu obsahují v přílohách jednotlivé druhy nesrovnalostí a přiřazují jim odpovídající sazby odvodu. V příloze č. 1 jsou uvedeny nesrovnalosti související se zadáváním veřejných zakázek. Ty jsou rozdělené na nejzávažnější případy pochybení, které jsou zde rovněž definovány, a dále na pochybení týkající se oznámení o zakázce a její specifikace (např. nedodržení požadovaného způsobu zahájení výběrového řízení, umělé rozdělení zakázek, nedodržení lhůt pro podání nabídek), hodnocení nabídek (např. úprava kvalifikačních kritérií po otevření nabídek, nedostatečná transparentnost, zvýhodnění některého dodavatele), realizace zakázky (např. podstatná změna smlouvy, dodatečné práce překračující limity) a konečně kategorii zbytkovou nazvanou Jiné porušení. U různých druhů pochybení jsou uvedeny různé sazby odvodů.   28. Pochybení žalobce posoudil správce daně jako „úprava kvalifikačních kritérií po otevření obálek, mající za následek neoprávněné přijetí uchazečů“, tj. druh porušení rozpočtové kázně upravený v bodu 13 přílohy č. 1 pravidel pro určování výše odvodu, za který lze dle zmíněného dokumentu uložit odvod ve výši 25 % způsobilých výdajů veřejné zakázky. V závislosti na závažnosti daného pochybení může být finanční oprava snížena na 10 % nebo 5 %. Vzhledem ke shledání závažného porušení byla žalobci uložena základní, tj. nesnížená sazba stanovená pro dotčený druh porušení rozpočtové kázně. 29. Krajský soud dospěl k závěru, že Pravidla pro určování výše odvodu jsou dostatečně kazuistická, když obsahují celou řadu nejrůznějších pochybení a jednotlivé výše odvodů jsou odstupňované dle závažnosti. Absence konkrétních kritérií pro snížení výše odvodu na 10 % nebo 5 % na tomto závěru ničeho nemění, jelikož otázka snížení výše odvodu je ponechána na volné správní úvaze posuzujícího správního orgánu založené na posouzení závažnosti pochybení (tomu odpovídá zvolená textace „může být snížena“). Takovou správní úvahu by pak soud mohl přezkoumat pouze z pohledu, zda není excesivní či svévolná (k tomu srov. např. rozsudek NSS ze dne 18. 1. 2012, č. j. 1 Afs 78/2011-184). V nyní posuzované věci však k takové úvaze přistoupeno nebylo. Soud na tomto místě opakuje, že žalobce přitom v daňovém řízení nezpochybnil žádnou konkrétní námitkou, že by snad zjištěné pochybení nespadalo právě pod uvedený bod. Nepředestřel ani žádnou argumentaci stran nepřiměřenosti odvodu, nesprávnosti závěru o závažném porušení rozpočtové kázně a důvodech pro snížení výše odvodu. Proto s žalobcem nelze souhlasit, že by argumentace žalovaného stran odvodu byla nepřezkoumatelná či nezákonná z důvodu nedostatečného posouzení. Odkaz žalovaného na pravidla pro určování výše odvodu byl za těchto okolností dostačující. 30. K žalobcem uvedené judikatuře pak soud uvádí, že tato není na nyní projednávaný případ přiléhavá, resp. s tam obsaženými závěry, které však nedopadají na předmět posouzení tohoto případu, není nyní posuzovaný případ v rozporu. V rozsudku ze dne 11. 11. 2010, č. j. 1 Afs 77/2010-81 NSS vyslovil požadavek na jednoznačnost veřejnoprávní smlouvy, avšak tento byl přijat ve vztahu ke spornému výkladu stanovené povinnosti příjemce dotace, v důsledku kterého bylo sporné, zda vůbec došlo k porušení rozpočtové kázně. Tato otázka však není předmětem nyní projednávaného případu. Tento rozsudek se tedy nijak nezabýval otázkou výše odvodu za porušení rozpočtové kázně a požadavků na jeho odůvodnění. Absenci kritérií pro snížení výše odvodu na 10 % nebo 5 % soud nehodnotí jako nejasnost uzavřené smlouvy o poskytnutí dotace, nýbrž jako možnost pro správní úvahu správce daně. Nález ÚS ze dne 14. 10. 1999, sp. zn. III. ÚS 35/99 se pak zabýval nepřezkoumatelností správního rozhodnutí s tím, že odvolací orgán v tomto směru pochybí, pokud jeho odůvodnění obsahuje toliko odkaz na to, že napadené rozhodnutí bylo přezkoumáno a jeho důvody shledány správnými. Takovým způsobem však žalovaný v nyní projednávané věci nepostupoval, neboť sám popsal a vyhodnotil konkrétní okolnosti případu, na jejichž základě dospěl ke svému závěru. 31. Na závěr pak krajský soud ještě doplňuje, že porušení rozpočtové kázně není ovládáno principy správního trestání. Uložení odvodu neslouží k potrestání příjemce dotace, jeho cílem je pouze vrácení poskytnuté dotace, která nebyla použita v souladu s účelem jejího poskytnutí. Posuzování majetkové situace subjektu, kterému byla povinnost odvodu uložena, je proto irelevantní (shodně např. rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 23. 4. 2015, č. j. 22 Af 65/2013-46).     IV. Závěr a náklady řízení 32. S ohledem na výše uvedené soud žalobu podle § 78 odst. 7 s. ř. s. zamítl jako nedůvodnou. 33. O náhradě nákladů řízení mezi účastníky rozhodl soud podle § 60 odst. 1 s. ř. s., neboť žalobce v řízení úspěšný nebyl a žalovanému nad rámec jeho úřední činnosti žádné náklady nevznikly, proto mu soud náhradu nákladů řízení nepřiznal. Poučení: Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů od jeho doručení k Nejvyššímu správnímu soudu. Olomouc 14. dubna 2026     JUDr. Michal Jantoš v. r. předseda senátu                     Shodu s prvopisem potvrzuje M. Ch.   [1] Zákon č. 137/2006 Sb., o veřejných zakázkách, dále jen „ZVZ“.