nemajetkovou újmu podle § 13 odst. 2 občanského zákoníku nelze odškodnit podle § 18 a násl. zák.č. 58/1969 Sb. o odpovědnosti za škodu způsobenou rozhodnutím orgánu státu nebo jeho nesprávným úředním postupem s přihlédnutím k § 20 tohoto zákona, neboť nemajetková újma podle § 13 odst. 2 o.z. není škodou podle občanského zákoníku, ale zadostiučiněním

ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. E. D. a soudkyň JUDr. P. H. a JUDr.I I. M. v právní věci žalobců a) L.Š., b) M. H., obou zastoupených JUDr. L.M., proti České republice – MS ČR, o náhradu škody a nemateriální újmy, o odvolání žalované proti rozsudku Okresního soudu v P ze dne 8.10.2002 č.j. 9C 4/2002-24, t a k t o: Rozsudek soudu I. stupně se m ě n í tak, že návrh, aby žalobci L. Š. byla žalovaná povinna zaplatit 40.000,-Kč, se zamítá , v dalším s e p o t v r z u j e . Z o d ů v o d n ě n í Okresní soud v P rozsudkem ze dne 8.10.2002 č.j. 9 C 4/2002-24 uložil žalované zaplatit žalobci a) 40.000,- Kč a žalobci b) 19.725,- Kč. Soud I. stupně z důkazů, které provedl, zjistil, že žalobci mají právo na náhradu škody podle § 1, 2 zákona č. 58/1969 Sb., neboť jim byla způsobena škoda nezákonným rozhodnutím soudu, kterým bylo rozhodnuto o zabrání věci. Toto usnesení bylo zrušeno, Okresní soud v P rozhodl o vrácení věcí žalobcům, tyto věci však nenalezl, a dne 30.6.1999 sdělil žalobcům, že věci nelze vydat. Soud po zabrání věcí nepostupoval podle instrukce Ministerstva spravedlnosti ČSSR ze dne 5.6.1973, č.j. 417/73-L, kterou byl vydán jednací řád pro okresní a krajské soudy, oddílu 2, §§ 97 a 98, a proto měl věci po rozhodnutí Vrchního soudu v Praze vydat. Vzhledem k tomu, že věci vydány nebyly, došlo k nesprávnému úřednímu postupu. Pokud jde o požadovanou nemajetkovou újmu, dospěl soud I. stupně k závěru, že Úmluvu o ochraně lidských práv a základních svobod, která byla podepsána i ČSFR, a je ve Sbírce zákonů uveřejněna pod č. 209/1992, se stala součástí našeho právního řádu, a proto pro řízení před soudem platí čl. 6. Pro právní posouzení nemajetkové újmy, která vznikla žalobci porušením čl. 6, ve výši 40.000,-Kč, je třeba použít ust. § 13 o.z., neboť obtížnost projednávané věci neodpovídá délce řízení o vydání věcí. Proti tomuto rozsudku podala včas odvolání žalovaná, která namítala nepřezkoumatelnost rozsudku soudu I. stupně, pokud jde o právní hodnocení věci. Soud I. stupně dospěl zároveň k závěru při jediném skutku, že jde o náhradu škody z nezákonného rozhodnutí a z nesprávného úředního postupu. Pokud soud dospěl k závěru, že jde o nezákonné rozhodnutí, pak opětovně namítla promlčení. Pokud jde o nemajetkovou újmu, pak opětovně poukázala na to, že ustanovení čl. 6 Úmluvy nelze bezprostředně aplikovat v řízení před obecnými soudy. Při aplikaci vnitrostátní úpravy nelze automaticky vycházet z mezinárodní smlouvy, pokud vnitrostátní úprava neobsahuje předpis, který by odškodnění upravoval. Navrhla proto, aby odvolací soud rozsudek soudu I. stupně změnil tak, že se návrh zamítá. Žalobci ve vyjádření k odvolání uvedli, že o náhradu škody mohli žádat až poté, kdy bylo nezákonné rozhodnutí zrušeno. V dané věci vyšel najevo nesprávný úřední postup až 30.6.1999, kdy jim Okresní soud v P sdělil, že jim věci nevydá, protože je soud nikdy nepřevzal. Pokud jde o nemajetkovou újmu, pak Úmluva byla publikována pod č. 209/1992 Sb., je tedy součástí českého právního řádu. Navrhli, aby byl rozsudek soudu I. stupně potvrzen. Krajský soud v P jako soud odvolací přezkoumal napadený rozsudek soudu I. stupně podle § 212 a § 212a odst. 1 o.s.ř. a dospěl k závěru, že odvolání je částečně důvodné. Věc žalobce b) M. H. již byla jednou projednána Okresním soudem v P pod sp.zn. 17C 181/2000-41, ještě před spojením s věcí žalobce a), a Krajský soud v P usnesením ze dne 18.3.2002 č.j. 20 Co 104/2002-59 rozsudek Okresního soudu v P ze dne 4.10.2001 zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. V rámci tohoto řízení bylo zjištěno, že žalobce byl stíhán pro trestný čin maření dozoru nad církvemi a náboženskými organizacemi podle § 178 tr.zák. Při domovní prohlídce dne 5.3.1975 byly u žalobce b) zadrženy věci – diář z roku 1975, zápisník formátu 20x15, zápisník formátu 15x10, strojem množená literatura Svědků Jehovových v deskách 36 ks, větší množství literatury Svědků Jehovových rozmnožené na fotomateriálu v kufru o rozměrech 60x4x15, 12 poznámkových bloků, nepoužitý fotopapír Foma – 10 kartonů, 8 ks použitých uhlových papírů a 4 svazky nepoužitých, nevyvolaný a exponovaný film 6x9. Trestní stíhání bylo dne 15.5.1975 z důvodu amnestie zastaveno a Okresní soud v P usnesením ze dne 7.2.1977 sp.zn. Nt 1023/76 rozhodl o zabrání věcí. VS rozsudkem ze dne 16.12.1994 vyslovil, že usnesením Okresního soudu v P ze 7.2.1977 sp.zn. Nt 1023/76 byl porušen zákon, zároveň se zrušením rozhodnutí o zabrání věcí byl zamítnut návrh bývalého Okresního prokurátora v P na zabrání věcí. Tento rozsudek převzal žalobce dne 12.6.1995. Usnesením Okresního soudu v P z 13.3.1997 č.j. Nt 1023/76-189 bylo rozhodnuto o vrácení věcí žalobci b) podle § 80 odst. 1 tr.zák. Žalobce byl poté dne 8.7.1998 informován dopisem Okresního soudu v P, že mu věci nebudou vydány, neboť je soud nikdy nepřevzal. Žalobce poté uplatnil u žalované nárok na náhradu škody, a po předběžném projednání nároku žalovaná informovala žalobce b) dopisem ze dne 4.2.2000, že mu nebylo vyhověno. Jak již uvedl odvolací soud v tomto zrušovacím rozhodnutí, podle tehdy platné úpravy Okresní soud v P po právní moci usnesení ze dne 7.2.1977 sp.zn. Nt 1023/76, tedy poté, kdy věci žalobce b) přešly do vlastnictví státu, měl provést výkon tohoto rozhodnutí podle § 315 odst 2, 3 tr.řádu. Výkon rozhodnutí měl provést v souladu s instrukcí Ministerstva spravedlnosti ČSR ze dne 5.6.1973 č.j. 417/73-L, kterou byl vydán jednací řád pro okresní a krajské soudy, oddílu 2, § 97-98. Výkon rozhodnutí mohl být proveden tak, že by byly věci zlikvidovány nebo realizovány tím, že by byly předány příslušnému finančnímu odboru ONV podle směrnice Ministerstva financí ČSSR uveřejněného ve věstníku č.4 pod poř.č. 9/1966, o zabezpečení a správě zajištěného majetku, přičemž z trestního spisu by bylo možno zjistit tento postup soudu, a zejména to, že věci nelze vydat. Jak již uvedl soud v tomto rozhodnutí, o náhradu škody z nezákonného rozhodnutí podle § 1-4 zákona č. 58/1969 Sb. by mohlo jít pouze za předpokladu, že by soud v trestním řízení postupoval podle zákona, své pravomocné rozhodnutí by vykonal, a z tohoto důvodu by žalobci b) vznikla škoda. Jak bylo zjištěno soudy obou stupňů k výkonu rozhodnutí nedošlo, přesto soud I. stupně posoudil projednávanou věc tak, že se jedná také o škodu způsobenou nezákonným rozhodnutím. Ve svém rozhodnutí však neuvedl, jaká škoda měla žalobci b) tímto rozhodnutím vzniknout, když rozhodnutí o zabrání věci nebylo vykonáno a věci, pokud by je orgány činné v trestním řízení neztratily, mohly být po jeho zrušení žalobci b) vráceny. Z uvedeného vyplývá, že názor soudu I. stupně, že se jedná i o škodu způsobenou nezákonným rozhodnutím, je nesprávný. Vzhledem k tomu, že podle provedených důkazů nedošlo k výkonu rozhodnutí pravomocného usnesení o zabrání věcí, byly věci žalobce b) z hlediska platných zákonů stále v držení Okresního soudu v P. Poté, kdy Vrchní soud zrušil rozhodnutí o zabrání věcí a zamítl návrh prokurátora na jejich zabrání, žalobce b) se zcela správně domáhal vydání věcí podle § 80 odst. 1 tr.řádu, neboť tyto věci měl stále v držení soud. Okresní soud v P za situace, kdy věci nebyly zlikvidovány ani realizovány, musel podle § 80 tr.řádu rozhodnout o jejich vrácení. Teprve poté, kdy vznikla soudu povinnost věci vrátit, a bylo zjištěno, že soud věci nemá, vznikla žalobci b) škoda, o které se dozvěděl až z oznámení soudu dne 8.7.1998. Rovněž závěr soudu I. stupně o tom, že škoda vznikla žalobci b) nesprávným postupem v roce 1976, když neprovedl výkon pravomocného usnesení o zabrání věci, není správný. Postup soudu, pokud neprovedl výkon pravomocného rozhodnutí v roce 1976, byl sice nesprávný, tímto nesprávným postupem však žalobci b) nevznikla žádná škoda. Jak již bylo uvedeno shora, nesprávný postup soudu v roce 1976 znamenal pouze to, že se žalobce mohl, po zrušení usnesení o zabrání věcí Vrchním soudem , domáhat pouze vydání věcí, neboť nárok na náhradu škody z nezákonného rozhodnutí mu nevznikl proto, že soud nevykonal pravomocné rozhodnutí o zabrání věcí. Okresní soud v P měl mít věci žalobce b) ve svém držení a měl mu je vydat podle § 80 tr.řádu. Nesprávný postup Okresního soudu v P proto spočívá v tom, že nemohl tyto věci vydat, protože je nenalezl. Ke vzniku škody žalobce b) tedy došlo v okamžiku, kdy Okresní soud v P zjistil, že ačkoliv má mít věci žalobce b) ve svém držení, a má povinnost mu je vydat, tuto zákonnou povinnost nemůže splnit, neboť neví, kde se věci nachází. Teprve tehdy, kdy soud zjistil, že věci žalobce nelze najít a vrátit mu je, vznikla žalobci b) škoda z nesprávného postupu státu, a dnem 8.7.1998, tedy dnem, kdy mu soud oznámil, že mu nelze věci vydat, počala žalobci běžet promlčecí doba, neboť teprve toho dne se dozvěděl, že mu vznikla škoda a kdo za ni odpovídá. I když nárok na náhradu škody vznikl žalobci až za účinnosti zákona č. 82/1998 Sb., nesprávný postup Okresního soudu v P, ze kterého je škoda dovozována, započal již za účinnosti zákona č. 58/1969 Sb., proto byl nárok žalobce b) posouzen s přihlédnutím k § 36 zák.č. 82/1998 Sb. podle zákona č. 58/1969 Sb. Podle § 18 odst. 1 zák.č.58/1969 Sb. stát odpovídá za škodu způsobenou v rámci plnění úkolů státních orgánů uvedených v § 1 odst. 1 nesprávným úředním postupem těch, kteří tyto úkoly plní. Podle § 22 odst. 1 citovaného zákona, se právo na náhradu škody promlčí za tři roky ode dne, kdy se poškozený dozvěděl o škodě. Vzhledem k tomu, že se žalobce b) dozvěděl o škodě až z oznámení soudu dne 8.7.1998, nebyl jeho nárok v době podání návrhu promlčen. V projednávané věci, jak bylo shora podrobně uvedeno, bylo prokázáno, že Okresní soud v P nemohl naplnit ust. § 80 tr.řádu a vrátit žalobci věci, které mu odňal v průběhu trestního řízení proto, že je nenalezl. Ztráta odňatých věcí orgánem činným v trestním řízení je nesprávným postupem podle § 13 citovaného zákona. Soud I. stupně správně úplně zjistil všechny skutečnosti, potřebné k rozhodnutí, z těchto skutečností však vyvodil nesprávné závěry. Správně určil cenu věcí podle § 136 o.s.ř. odhadem, neboť zjišťování ceny ztracených věcí by bylo nákladnější, než výše náhrady. Z těchto důvodů byl rozsudek soudu I. stupně, pokud jde o žalobce b) podle § 219 o.s.ř. potvrzen, i když z jiných důvodů, než uvedl soud I. stupně, neboť na základě zjištění soudem I. stupně, mohl rozhodnout ve věci. Věc žalobce a), byla spojena s věcí žalobce b) až po zrušení rozsudku ve věci žalobce b) odvolacím soudem. Krajský soud v P neřešil ve věci žalobce a) otázku věcné příslušnosti, neboť o ní pravomocně rozhodl VS usnesením Ncp 662/2002-11 ze dne 26.4.2002 tak, že k projednání je příslušný v prvním stupni okresní soud. Žalobce a) požaduje náhradu nemajetkové újmy podle § 20 zákona č. 58/1969 Sb., k § 13 o.z. a čl.6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, která mu měla vzniknout tak, že byl orgány činnými v trestním řízení od roku 1975 perzekuován, zejména tím, že u něj byla provedena domovní prohlídka, při které mu byly odňaty osobní věci, byl vyslýchán, věci mu nebyly vráceny, přičemž tento stav trval až do doby, kdy bylo rozhodnutí o zabrání věcí zrušeno Vrchním soudem, tedy do rozhodnutí sp.zn. Tz 45/92 ze dne 16.12.1996. Poté požádal o vrácení věcí, které měly být v držení Okresního soudu v P, tento soud až do 13.3.1997, kdy vydal usnesení Nt 1023/76-189 o vrácení věcí s žalobcem a) nejednal. I po vydání rozhodnutí mu nebyly věci vráceny, a teprve 30.6.1999 Okresní soud v P žalobci a) sdělil, že věci nelze vydat. Žalobce požaduje nemateriální újmu ve výši 40.000,- Kč za to, že musel od roku 1975 snášet nesprávná rozhodnutí a nesprávné postupy soudu, a dále, že tato řízení trvala nepřiměřeně dlouhou dobu. Odvolací soud se nejprve zabýval otázkou, zda lze uplatnit nemajetkovou vzniklou podle § 13 odst. 2 o.z. jako náhradu škody z nesprávného úředního postupu podle § 20 zákona č. 58/1969 Sb. Ustanovení § 20 zák.č. 58/1969 Sb. o odpovědnosti za škodu způsobenou rozhodnutím orgánu státu nebo jeho nesprávným úředním postupem, stanoví, že pokud není stanoveno jinak, řídí se právní vztahy upravené v tomto zákoně občanským zákoníkem. Podle § 11 o.z. má fyzická osoba právo na ochranu své osobnosti, zejména života a zdraví, občanské cti a lidské důstojnosti, jakož i soukromí, svého jména a projevů osobní povahy. Podle § 13 odst.1, 2, 3 o.z. fyzická osoba má právo se zejména domáhat, aby bylo upuštěno od neoprávněných zásahů do práva na ochranu její osobnosti, aby byly odstraněny následky těchto zásahů a aby jí bylo dáno přiměřené zadostiučinění. Pokud by se nejevilo postačujícím zadostiučinění podle odstavce 1 zejména proto, že byla ve značné míře snížena důstojnost fyzické osoby nebo její vážnost ve společnosti, má fyzická osoba též právo na náhradu nemajetkové újmy v penězích. Výši náhrady určí soud s přihlédnutím k závažnosti vzniklé újmy a k okolnostem, za nichž k porušení práva došlo. Podle § 16 o.z. kdo neoprávněným zásahem do práva na ochranu osobnosti způsobí škodu, odpovídá za ni podle ustanovení tohoto zákona o odpovědnosti za škodu. Škodou se podle občanského zákoníku rozumí majetková újma nastalá v majetkové sféře poškozeného tím, že došlo ke zmenšení jeho majetku, která je vyjádřitelná v penězích (§ 442 odst. 1 o.z.). Nemateriální újma se podle občanského zákoníku odškodňuje jako škoda pouze bolestné a ztížení společenského podle § 444 odst. 1 o.z. Občanský zákoník v ustanoveních o ochraně osobnosti v § 11 a násl. o.z. rozlišuje mezi zadostiučiněním, které v určitých případech je možno poskytnout i v penězích - § 13 odst. 2 o.z., a náhradou škody, jež vznikne neoprávněným zásahem do práv na ochranu osobnosti, která je upravena v ust. § 16 o.z. Tedy ze samotné úpravy občanského zákoníku vyplývá, že nemajetková újma podle § 13 odst. 2 o.z., i když je poskytována v penězích, není škodou podle občanského zákoníku. Z těchto důvodů dospěl odvolací soud k závěru, že nelze uplatnit nemajetkovou újmu podle § 13 odst. 2 o.z. jako náhradu škody podle § 18 a násl. zákona č. 58/1969 Sb. s přihlédnutím k ustanovení § 20 tohoto zákona, neboť nemajetková újma podle § 13 odst. 2 o.z. není škodou podle občanského zákoníku, ale zadostiučiněním. Vzhledem k tomu, že žalobce a) uplatnil nárok na nemajetkovou újmu podle § 13 odst. 2 o.z., zabýval se odvolací soud tím, zda postupem Okresního soudu v P došlo k neoprávněnému zásahu do práva na ochranu osobnosti ve smyslu §§ 11 a 13 o.z. Žalobce požaduje nemajetkovou újmu mimo jiné i z důvodu, že orgány činné v trestním řízení od roku 1975 zasahovaly neoprávněně do jeho práv tím, že u něj byla provedena domovní prohlídka, při které mu byly odňaty věci. O těchto věcech později soud rozhodl, že je zabírá. Tato činnost orgánů činných v trestním řízení byla nesprávná a rozhodnutí bylo shledáno nezákonným. Jak bylo shora uvedeno, zjistil soud I. stupně, že proti oběma žalobcům bylo vedeno trestní řízení od roku 1975 pro trestný čin maření dozoru nad církvemi a náboženskými organizacemi podle § 178 tehdy platného trestního zákona. Trestní stíhání bylo zastaveno usnesením Krajské prokuratury v Praze ze dne 14.5.1975 z důvodu amnestie. V rámci probíhajícího trestního řízení, jak tvrdí žalobce a) a jak bylo před soudem I. stupně prokázáno, došlo k domovní prohlídce a odnětí věcí žalobce a), o kterých později Okresní soud v P usnesením ze dne 13.9.1976 sp.zn. Nt 1023/76 rozhodl, že se zabírají. Toto rozhodnutí bylo zrušeno v řízení o stížnosti pro porušení zákona Vrchním soudem rozsudkem ze dne 16.12.1994 č.j. Tz 45/92-140 a návrh na zabrání Okresního prokurátora v P byl zamítnut. Podle tehdy platného trestního řádu mohly orgány činné v trestním řízení provést podle § 82 a násl. domovní prohlídku, podle § 78 a násl. odejmout věci potřebné pro trestní řízení, a soud mohl podle § 239 odst. 1 rozhodnout k návrhu prokurátora o zabrání věci. Trestní stíhání a s ním spojené řízení je vždy zásahem do osobních práv fyzické osoby, která jsou jinak chráněna § 11 o.z. Postupují-li však orgány činné v trestním řízení v průběhu trestního stíhání v souladu s trestním řádem, nelze takový zásah do práv fyzické osoby považovat za neoprávněný ve smyslu ust. § 13 odst. 1, 2 o.z., neboť jde o situaci, kdy zákon (a to i ústavní) dává veřejný zájem nad zájem fyzické osoby s tím, že osobní práva fyzické osoby mohou být omezena zákonem, zejména pak zákonnou úpravou trestního řádu a trestního zákona. Pokud tedy v souladu s trestním řádem orgány činné v trestním řízení provedly u žalobce a) domovní prohlídku, odňaly při ní žalobci a) věci, o kterých podle zákona rozhodly, a nebyl v jejich činnosti zjištěn žádný exces, pak neoprávněně nezasáhly do práv žalobce a) (viz rozsudek 23 C 118/99 uveřejněný v Právních rozhledech 8/2000). Je pravdou, že ČR je vázána závazky vyplývajícími z Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen Úmluva), neboť byla ratifikována a vyhlášena ve Sbírce zákonů pod č. 209/1992 tak, jak uvedl správně soud I. stupně. Úmluva se stala součástí našeho právního řádu a má sílu ústavního zákona. Mimo to se přijetí Úmluvy projevilo i ve vnitrostátní úpravě, kdy jednotlivá práva a svobody chrání i náš právní řád. Článek 6 Úmluvy byl zakotven v čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod tak, že každý má právo, aby jeho věc byla projednána bez zbytečných průtahů. Odvolací soud se dále zabýval tím, zda je ochrana práv uvedená v čl. 6 odst.1 Úmluvy a čl. 38 odst. 2 Listiny, zajištěna ve vnitrostátní úpravě i tím, že by nějaký předpis upravoval nemajetkovou náhradu za újmu, která vznikne účastníku řízení průtahy v řízení. Žalobce a) poukazoval na to, že nemajetková újma, která mu vznikla průtahy v řízení, je upravena v § 13 odst. 2 o.z. Fyzická osoba má, podle § 13 odst. 2 o.z., právo na zadostiučinění v penězích, pokud byla zásahem do jejího práva na ochranu osobnosti ve značné míře snížena její důstojnost nebo její vážnost ve společnosti. Odvolací soud dospěl k závěru, že do doby rozhodnutí VS , kdy bylo zrušeno rozhodnutí o zabrání věcí, neměl stát žádnou povinnost žalobci a) věci vydat, a proto nemohlo dojít k žádným průtahům v řízení, které by se vztahovaly k vydání věcí. K průtahům v řízení mohlo dojít až poté, kdy již bylo rozhodnutí o zabrání věcí zrušeno, návrh prokurátora na zabrání věcí byl zamítnut a Okresní soud v P měl žalobci a) věci vrátit. Odvolací soud dospěl k závěru, že pokud došlo k průtahům v řízení, které spočívaly v tom, že Okresní soud v P v dostatečně přiměřené lhůtě žalobci a) odňaté věci nevydal, nebo mu alespoň neoznámil, že se věci ztratily, nejde o zásah do práv žalobce na ochranu osobnosti podle § 13 odst. 2 o.z., neboť nečinností orgánů činných v trestním řízení nebyla ve značné míře snížena důstojnost žalobce a) ani jeho vážnost ve společnosti. Ustanovení § 13 odst. 2 o.z. tedy není vnitrostátní úpravou satisfakce za průtahy v řízení podle čl. 6 Úmluvy. Dále se odvolací soud zabýval tím, zda stát odpovídá podle § 18 odst. 1 zákona č. 58/1969 Sb. za škodu způsobenou nesprávným postupem spočívajícím v průtazích v řízení. I když je nesporné, že průtahy v řízení jsou nesprávným úředním postupem, neboť každý má právo, aby byla jeho věc projednána bez zbytečných průtahů, je pro náhradu škody vzniklou tímto nesprávným postupem rozhodující, zda je upravena nějakým platným právním předpisem, který je součástí právního řádu ČR. Jak již uvedl NS ČR v rozsudku sp.zn. 25 Cdo 38/2000, právní řád ČR nezakládá možnost odškodnění, které by nezávisle na majetkovém stavu poškozeného a bez ohledu na skutečnou škodu stanovilo určitou satisfakci, bylo-li prokázáno porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě. Odvolací soud nemá důvod se odchýlit od tohoto názoru, neboť ani on neshledal, že by právní řád ČR obsahoval úpravu odškodnění za průtahy v řízení. Vzhledem k tomu, že se návrh zamítá. V Praze dne 5. února 2003 JUDr. E. D. předsedkyně senátu