Peněžitý nárok podle vyhlášky č. 19/1991 Sb. není nárokem na náhradu škody ve smyslu § 190, resp. § 187 ZP, ale speciélním nárokem upraveným uvedenou vyhláškou. Takový nárok může stát vedle nároků na odškodnění následků úrozů či nemoci z povolání, případně i vedle nároku na náhradu škody na zdraví podle ust. § 187 ZP.

U s n e s e n í Krajský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. G. B. a soudců JUDr. J. V. a JUDr. T. K. y ve věci žalobce V. P., zastoupeného JUDr. J. S., proti žalovanému D., státní podnik zastoupenému JUDr. D. Ř., o zaplacení 532.000,- Kč s příslušenstvím, o odvolání žalobce proti rozsudku Okresního soudu v P ze dne 31.10.2002, čj. 12 C 101/2002-30, t a k t o : Rozsudek soudu I. stupně se zrušuje a věc se tomuto soudu vrací k dalšímu řízení. Z o d ů v o d n ě n í : Napadeným rozsudkem soud rozhodl mezitímním rozsudkem tak, že „základ nároku žalobce není dán“. Proti tomuto rozsudku podal odvolání žalobce. V odvolání namítá, že nesouhlasí se závěrem soudu I. stupně, že jeho nárok na „odstupné“ je promlčen. Poukazuje na to, že proti žalovanému vedl spor o náhradu škody spočívající ve ztrátě na výdělku po skončení pracovní neschopnosti a teprve v průběhu řízení o náhradu škody na zdraví se dozvěděl, že netrpí nemocí z povolání, ale že trpí onemocněním „podle vyhlášky č. 19/1991 Sb.“. Poukazuje na to, že práci v podzemí ukončil, stejně tak jako pracovní poměr na základě lékařské zprávy a přiznání plné invalidity v roce 1997. Náleží mu proto podle jeho názoru hmotné zabezpečení podle ustanovení § 5 odst. 2, písm. a) a podle § 5 odst. 4, písm. a) vyhlášky č. 19/1991 Sb. O tom, že trpí onemocněním ve smyslu vyhlášky č. 19/1991 Sb. se dozvěděl až ze znaleckého posudku doručeného jeho zástupci dne 31.7.2001. Od té doby také podle jeho názoru začala plynout promlčecí lhůta. Dovozuje, že se jedná o náhradu škody na zdraví a promlčecí lhůtu pak upravuje ustanovení § 263 odst. 3 zákoníku práce a jeho nárok byl uplatněn ve dvouleté subjektivní promlčecí lhůtě. Podle jeho názoru měl soud případně jeho nárok posoudit i z hlediska ustanovení § 187 zákoníku práce. Domáhal se proto zrušení rozsudku soudu I. stupně a vrácení k dalšímu řízení. Žalovaný navrhoval potvrzení rozsudku soudu I. stupně s tím, že vyhláška č. 19/1991 Sb., upravuje specifické nároky horníků a její podstatou není náhrada škody na zdraví. Pokud se žalobce domáhá posouzení svého nároku podle ustanovení § 187 zákoníku práce poukazuje na to, že se jedná o nové tvrzení, které nebylo uplatňováno ani v řízení před soudem I. stupně. Odvolací soud přezkoumal rozsudek soudu I. stupně, jakož i řízení předcházející jeho vydání a neshledal odvolání žalobce důvodným. Rozsudek soudu I. stupně však musel být zrušen, neboť bude na soudu I. stupně, aby ve věci rozhodl konečným rozsudkem. Žalobce se na žalovaném domáhá zaplacení 532.000,- Kč s příslušenstvím s odůvodněním, že proti žalovanému vedl spor o náhradu škody spočívající ve ztrátě na výdělku po skončení pracovní neschopnosti pod sp. zn. 12 C 128/98 a žalobu vzal v celém rozsahu zpět a poté bylo řízení usnesením ze dne 4.6.2002 zastaveno. Ze znaleckého posudku provedeného v řízení o náhradu škody zjistil, že netrpí nemocí z povolání, ale onemocněním uvedeným ve vyhlášce č. 19/1991 Sb. V žalobě uvedl, že práci v podzemí ukončil a následně skončil i jeho pracovní poměr na základě lékařské zprávy následně mu byla přiznána plná invalidita s účinností od 12.7.1997. Domáhal se proto hmotného zabezpečení podle citované vyhlášky, a to ve výši desetinásobku průměrného výdělku ve smyslu ustanovení § 5 odst. 2 písm. a) a dále ve výši šestinásobku průměrného výdělku podle ustanovení § 5 odst. 4 písm. a) vyhlášky. S ohledem na omezení uvedené v § 6 odst. 2 se domáhal celkem čtrnáctinásobku průměrného výdělku. Žalovaný od počátku vznášel námitku promlčení, avšak podle názoru žalobce nemůže být jeho nárok promlčen, neboť pracovní poměr končil jako „zdravý člověk“ a teprve následně bylo prokázáno, že trpí onemocněním ve smyslu vyhlášky č. 19/1991 Sb. Jak bylo zjištěno již soudem I. stupně, lékařským posudkem bylo prokázáno, že žalobce není vzhledem ke zdravotnímu stavu schopen práce lamače a práce, kde dochází k nadměrnému a dlouhodobému zatěžování pravé horní končetiny. Ve zprávě je konstatováno, že se jedná o obecné onemocnění. Z rozhodnutí OSSZ v P ze dne 1.8.1997 bylo zjištěno, že žalobce byl uznán plně invalidním podle ustanovení § 39 odst. 1 písm. a) zákona č. 155/1995 Sb. Rozhodnutím ČSSZ ze dne 12.11.1997 byl žalobci přiznán od 12.7.1997 plný invalidní důchod. Z výpovědi z pracovního poměru bylo zjištěno, že žalovaný dal žalobci výpověď z pracovního poměru podle ustanovení § 46 odst. 1 písm. d) zákoníku práce, neboť se žalobce stal podle rozhodnutí OSSZ z 1.8.1997 plně invalidním podle ustanovení § 39 odst. 1 písm. a) zákona č. 155/1995 Sb. Odvolací soud se ztotožňuje se závěrem soudu I. stupně, že v posuzované věci se jedná o peněžitý nárok, kdy lhůta k uplatnění činí tři roky (§ 263 odst. 1 zákoníku práce). Podle ustanovení § 262 odst. 1 zákoníku práce lhůta počíná běžet ode dne, kdy právo mohlo být uplatněno poprvé. Odvolací soud souhlasí i s tím závěrem soudu I. stupně, že v posuzované věci se nejedná o náhradu škody na zdraví ve smyslu ustanovení § 190 zákoníku práce, případně ve smyslu ustanovení § 187 zákoníku práce, ale jedná se o speciální nárok upravený vyhláškou č. 19/1991 Sb., kterou jsou upraveny poměry pracovníků v hornictví, kteří jsou dlouhodobě nezpůsobilí k dosavadní práci a má jim tímto způsobem být vyrovnána finanční ztráta, ke které došlo, jestliže pro poškození zdraví, ke kterému došlo při výkonu práce, nemohou dále vykonávat ve vyhlášce uvedená povolání. Je třeba zdůraznit, že tyto nároky mohou stát vedle nároků na odškodnění následků úrazu či nemoci z povolání, případně i vedle nároku na náhradu škody na zdraví podle ustanovení § 187 zákoníku práce. Jestliže žalobce již v roce 1998 podal žalobu na náhradu škody v důsledku onemocnění nemocí z povolání, vycházel zřejmě z přesvědčení, že takovou nemocí trpí. Již v té době měl tedy možnost podat návrh na vyplacení hmotného zabezpečení podle citované vyhlášky a o tomto jeho nároku by bylo vedeno řízení. Nelze tedy dospět k závěru, že své právo mohl vykonat až od doručení znaleckého posudku dne 31.7.2001. Navíc, jak bylo zjištěno ze „záznamu z jednání z 27.8.1997“, žalobce měl k dispozici lékařskou zprávu ze dne 20.8.1997, kde bylo uvedeno, že pro důsledky pracovního úrazu není trvale schopen práce v podzemí dolů. Žalobce tedy mohl své právo vykonat po skončení pracovního poměru výpovědí, která mu byla dána podle ustanovení § 46 odst. 1 písm. d) zákoníku práce (pro přiznání plné invalidity), když jeho pracovní poměr skončil dne 31.10.1997. Pokud žalobce v odvolání namítá, že případně mu má nárok být přiznán podle ustanovení § 187 zákoníku práce, tedy podle ustanovení obecné odpovědnosti zaměstnavatele za škodu, jedná se o nová tvrzení a právní kvalifikaci, která nebyla podanou žalobou uplatňována. Pouze v případech, kdy se pracovník domáhá náhrady škody na zdraví podle ustanovení § 190 a následujících zákoníku práce, se musí soud případně zabývat posouzením uplatněného nároku i z hlediska ustanovení § 187 zákoníku práce. V posuzované věci však nejde o náhradu škody na zdraví ve smyslu zákoníku práce, ale o speciální nárok hmotného zabezpečení, který svědčí pouze některým kategoriím pracovníků v hornictví. Soud I. stupně proto nepochybil, pokud se nárokem žalobce z hlediska ustanovení § 187 zákoníku práce nezabýval. Odvolacímu soudu nezbylo, než rozsudek, kterým bylo rozhodnuto co do základu, zrušit, neboť bude na soudu I. stupně, aby rozhodl věcně zamítavým rozsudkem a rozhodl rovněž o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů. Z uvedených důvodů byl rozsudek soudu I. stupně zrušen a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení (§ 221 odst. 1, odst. 2 o.s.ř.). V Praze dne 11. 2. 2003 JUDr. G. B. předsedkyně senátu