Sdělení obvinění podle trestního řádu účinného do 31. 12. 2001 v případě zprošťujícího trestního rozsudku lze pro účely uplatnění nároků podle zákona č. 82/1998 Sb. posuzovat obdobně jako rozhodnutí zakládající nárok na náhradu škody z nezákonného rozhodnutí, i když jde pouze o opatření vyšetřovatele.

ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. G. B. a soudců JUDr. J. H. a JUDr. T. K. v právní věci žalobce P. P., zastoupeného JUDr. I. S., proti žalované ČR, za níž jedná M S ČR, o náhradu škody ve výši 4 300,-Kč s příslušenstvím, o odvolání žalobce proti rozsudku Okresního soudu v P ze dne 19. 8. 2003, č.j. 12 C 55/2003-34, t a k t o : Rozsudek soudu prvního stupně se mění tak, že žalovaný je povinen zaplatit žalobci 4.300,- Kč se 4% úrokem jdoucím od 25. 10. 2002 do zaplacení do tří dnů od právní moci rozsudku; jinak se rozsudek soudu prvního stupně potvrzuje. Z o d ů v o d n ě n í : Okresní soud v P (dále jen „soud prvního stupně“) zamítl nárok žalobce na zaplacení 4.300,-Kč s 6,5 % úrokem z prodlení od 24. 4. 2002 a zastavil řízení ohledně částky 5000,-Kč s příslušenstvím. Žalobci uložil povinnost nahradit žalovanému náklady řízení ve výši 1315,-Kč. Soud prvního stupně ( po částečném omezení žaloby o 5000,-Kč) neshledal v postupu vyšetřovatele, které vedlo ke vznesení obvinění žalobce pro trestný čin neoprávněného užívání cizí věci, ani v postupu státního zástupce, které vedlo k podání obžaloby, nesprávný úřední postup podle zákona č. 82/1998 Sb., i když byl žalobce rozsudkem sp. zn. 3 T 85/2001 ze dne 20.11. 2001 obžaloby zproštěn. Nárok na náhradu škody spočívající v nákladech žalobce na obhajobu před soudem proto neshledal důvodným, když dospěl k závěru, že jak vyšetřovatel, tak státní zástupce postupovali v souladu s trestním řádem. Podle soudu prvního stupně nelze každé vznesení obvinění, které nevyústí v odsuzující rozsudek, paušálně považovat za nezákonný postup. Sdělení obvinění není ani rozhodnutím ale pouze opatřením vyšetřovatele. Proti rozsudku podal v zákonné lhůtě žalobce odvolání a soudu prvního stupně vytýkal nesprávné právní posouzení věci. Poukazoval na nález ÚS II.ÚS č. 165/2002, podle kterého i pečlivé posuzování každé konkrétní trestní věci v kterémkoli stadiu všemi orgány činnými v trestním řízení, může vést i k tomu, že obviněný nemusí vynakládat prostředky k tomu, aby prokazoval, že je trestní řízení vedeno neoprávněně. Protože tuto povinnost orgány činné v trestním řízení zanedbaly, dopustily se tím nesprávného úředního postupu. Navrhl, aby odvolací soud napadený rozsudek změnil a žalobě vyhověl. Žalovaný navrhl, aby byl rozsudek jako správný potvrzen. Krajský soud v P jako soud odvolací (§ 10 odst. 1) přezkoumal napadený rozsudek včetně řízení které mu předcházelo podle § 212 a § 212a odst. 1 a 5 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o.s.ř.“). Odvolání je důvodné. Odvolatel nenamítal a z obsahu spisu se nepodává, že by řízení trpělo některou z vad uvedených v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm.a/ a b/ a § 229 odst. 3, o.s.ř., jakož ani jinou vadou řízení, jež by mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci a k nimž je soud povinen přihlédnout z úřední povinnosti. V posuzované věci uplatnil žalobce nárok na náhradu škody podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem (dále jen „zákon“), spočívající v nákladech na jeho právní zastoupení v trestním řízení vedeném proti němu u Okresního soudu v P s nesprávný úředním postupem vyšetřovatele, který žalobce spatřoval v tom, že přes jeho obhajobu i jednoznačnou důkazní situaci, mu bylo sděleno obvinění, jímž bylo zahájeno trestní stíhání žalobce, a následně podána proti němu obžaloba, které byl okresním soudem zproštěn. Soud prvního stupně, který měl k dispozici trestní spis Okresního soudu v P sp. zn. 3 T 85/2001, zjistil úplně skutkový stav věci, odvolatel nenapadá správnost těchto zjištění a odvolací soud je pro své rozhodnutí převzal, s právním hodnocení soudu prvního stupně se však odvolací soud neztotožňuje. Z obsahu trestního spisu soud prvního stupně správně zjistil, že vyšetřovatel dne 6.3. 2001 sdělil žalobci obvinění podle § 160 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., trestního řádu, v tehdy platném znění, že ho stíhá jako obviněného z trestného činu neoprávněného užívání cizí věci podle § 249 odst. 1 tr. zákona; trestní stíhání žalobce pak vyústilo v podání obžaloby okresním státním zástupcem v Ú. Dne 20.11.2001 byl žalobce zproštěn obžaloby rozsudkem Okresního soudu v P sp. zn. 3 T 85/2001, který nabyl právní moci dne 16.1.2002, když nebylo prokázáno, že skutek spáchal obžalovaný. Žalobce byl od podání obžaloby až do skončení trestní věci zastupován advokátem. Podle § 1 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona ČNR č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (dále jen „zákon“), odpovídá stát za podmínek stanovených zákonem za škodu způsobenou při výkonu státní moci. Odpovědnosti se nelze zprostit (§ 2). Stát odpovídá za podmínek stanovených tímto zákonem za škodu, která byla způsobena a/ rozhodnutím, jež bylo vydáno v občanském soudním řízení, ve správním řízení nebo v trestním, nebo b/ nesprávným úředním postupem (§ 5 zákona). Podle § 7 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb., právo na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím mají účastníci řízení,ve kterém bylo vydáno rozhodnutí, z něhož jim vznikla škoda. Podle § 8 zákona nárok na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím lze, není-li stanoveno jinak, uplatnit pouze tehdy, pokud pravomocné rozhodnutí bylo pro nezákonnost zrušeno nebo změněno příslušným orgánem. Rozhodnutím tohoto orgánu je soud rozhodující o náhradě škody vázán (odst. 1). Nárok na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím lze přiznat pouze tehdy, pokud poškozený využil možnosti podat proti nezákonnému rozhodnutí odvolání, rozklad, námitky, odpor, stížnost nebo opravný prostředek podle zvláštního předpisu, nejde-li o případy zvláštního zřetele hodné. Podle § 31 odst. 1 zákona náhrada škody zahrnuje náhradu nákladů řízení, které poškozenému vznikly v řízení, v němž bylo vydáno nezákonné rozhodnutí nebo rozhodnutí o vazbě, trestu nebo ochranném opatření, a v řízení, v němž bylo vydáno zrušující nebo zprošťující rozhodnutí, rozhodnutí, jímž bylo trestní řízení zastaveno, nebo rozhodnutí, jímž byla věc postoupena jinému orgánu. Podle § 119 odst. 2 zákona č. 141/1961 Sb., trestního řádu, státní zástupce, vyšetřovatel a policejní orgán rozhodují, jestliže zákon nestanoví něco jiného, usnesením. Podle § 160 odst. 1 tr. ř., ve znění účinném do 31. 12. 2001, nasvědčují-li zjištěné skutečnosti tomu, že byl spáchán trestní čin, a je-li dostatečně odůvodněn závěr, že jej spáchala určitá osoba, zahájí vyšetřovatel neprodleně trestní stíhání. Trestní stíhání zahajuje tím, že sdělí této osobě nejpozději na začátku prvního výslechu, že jí stíhá jako obviněného. Tento procesní úkon není rozhodnutím, nýbrž opatřením (srovnej k tomu rozhodnutí NS ČR sp. zn. 25 Cdo 1800/98 uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 3/2000), neboť proti němu nebyla přípustná stížnost, nenabyl právní moci, takže zákonná podmínka uvedená v § 8 zákona č. 82/1998 Sb., nemohla být naplněna. Počínaje 1.1. 2002 v souvislosti s novelou trestního řádu č. 265/2001Sb., se trestní stíhání opět zahajuje usnesením, proti němuž je přípustná stížnost (§160 odst. 7 tr. ř.). Soud prvního stupně pokládal úkon vyšetřovatele, kterým sdělil žalobci obvinění, správně za opatření, ale nárok žalobce posuzoval pouze z hlediska možného nesprávného úředního postupu, aniž se zabýval nárokem z hlediska nezákonného rozhodnutí, k němuž sdělení obvinění má svoji povahou i důsledky podstatně blíž. Znamená to, že pokud by byl správný právní názor soudu prvního stupně, že nárok podle zákona č. 82/1998 Sb. lze po sdělení obvinění posuzovat pouze jako nárok z nesprávného úředního postupu, pak by všechny osoby, které byly zproštěny obžaloby z důvodu, že nebylo prokázáno, že skutek spáchaly, byly z nároku na náhradu škody vzniklé zaplacením nákladů obhajoby, jež byly vyvolány zahájením trestního stíhání sdělením obvinění do 31.12.2001, podle zákona č. 82/1998 Sb. zcela vyloučeny z nároku na náhradu z nezákonného rozhodnutí a jejich důkazní situace by byla podstatně horší než osob stíhaných po 1.1.2002, které by již tento nárok (v důsledku změny trestního řádu ) uplatnit mohly. Takový výklad zákona je podle odvolacího soudu v rozporu s jeho účelem a odporuje jeho smyslu a cíli a nelze sním souhlasit. Sdělení obvinění do 31.12.2001 mělo nepochybně stejné procesní důsledky jako usnesení o zahájení trestního stíhání zavedené novelou č. 265/2001Sb., tedy jen takové osoby mohly být stíhány a mohla být proti nim podána obžaloba. Na rozdíl od současné úpravy však se takové osoby nemohly bránit stížností či jiným procesním úkonem dříve než v řízení před soudem, který obžalobu projednával. Pokud výsledkem její obrany v hlavním líčení byl pravomocný zprošťující rozsudek, pak podle odvolacího soudu je třeba takovou situaci posoudit obdobně jako kdyby došlo ( po 1.1.2002) ke zrušení nezákonného rozhodnutí vyšetřovatele o vznesení obvinění na základě podané stížnosti. Pokud zákon č. 82/1998 Sb.v § 31 odst. 1 do náhrady škody zahrnuje i náhradu nákladů řízení, které poškozenému vznikly v řízení, v němž bylo vydáno zrušující nebo zprošťující rozhodnutí, pak je třeba z toho dovodit, že stejný nárok přiznává jak těm osobám, proti kterým bylo zahájeno trestní stíhání usnesením v souladu s novelou trestního řádu, tak i těm, proti kterým bylo zahájeno trestní stíhání ještě před 1.1. 2002 pouze nezákonným sdělením obvinění, které skončilo zproštěním obžaloby. Znamená to, že žalobci nárok na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím náleží. Protože příčinná souvislost mezi vznikem škody žalobce spočívající v nákladech na obhajobu před soudem na straně jedné a nezákonným sdělením obvinění, které vyústilo v podání obžaloby, na straně druhé je zcela zřejmá a protože žalobce doložil (fakturou ze dne 21.11.2001 a pokladní složenkou ze dne 13.3.2002), že škoda mu vznikla právě v žalované výši 4 300 ,-Kč, je žaloba důvodná i co do žalované jistiny. Pokud jde o příslušenství pohledávky, pak bylo přiznáno pouze ve výši 4% , která odpovídá výši úroků zjištěné k následujícímu dni poté, co žalovaný jako dlužník byl povinen plnit ( nař. vl. č. 142/1994 Sb.). Tímto dnem je až den 25.10.2002, když žalovaný obdržel výzvu k náhradě dne 24.4. 2002 a podle § 15 odst. 2 zákona č. 82/1998Sb. měl šest měsíců na uspokojení nároku. Odvolací soud proto v tomto směru napadené rozhodnutí změnil podle § 220 odst. 1 os.ř. a žalovanému uložil zaplatit 4 300,-Kč spolu s 4%úrokem od 25.10.2002 do tří dnů od právní moci rozsudku. Pokud požadoval žalobce na příslušenství více, byl rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku potvrzen. JUDr. G. B. Předsedkyně senátu