Napomenutí za porušení pracovní kázně nemá povahu právního úkonu ve smyslu § 240 odst. 1 zákoníku práce, neboť tento samotný projev vůle nesměřuje ke vzniku, změně nebo zániku práv a povinností, které právní předpisy s takovým projevem spojují.

ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. G. B. a soudců JUDr. T. K. a JUDr. D. K. ve věci žalobce J. H., zastoupeného Mgr. M. V., proti žalovanému K. s.r.o., zastoupenému Mgr. D. Š., „o zrušení napomenutí za porušení pracovní kázně“, o odvolání žalobce proti rozsudku Okresního soudu v M ze dne 27.11.2002, čj. 7 C 233/2002-30, t a k t o : Rozsudek soudu I. stupně se potvrzuje. Z o d ů v o d n ě n í : Napadeným rozsudkem soud zamítl žalobu, kterou se žalobce domáhal, aby soud „zrušil napomenutí za porušení pracovní kázně ze dne 20.1.2002 a ze dne 21.1.2002 dané žalovaným žalobci“. Proti tomuto rozsudku podal odvolání žalobce. V odvolání namítá, že lze souhlasit s rozsudkem soudu I. stupně v tom, že jeho žalobní petit byl nesprávně formulován, avšak měl být podle jeho názoru poučen, že správně měl žalobní návrh znít na určení neplatnosti napomenutí z porušení pracovní kázně. Namítá, že napomenutí zaměstnavatele z důvodu porušení pracovní kázně je právním úkonem zaměstnavatele, který vede k tomu, že při dalším porušení pracovní kázně může dát zaměstnanci výpověď. Při opačném výkladu by měl pak zaměstnanec možnost bránit se žalobou u soudu pouze až tehdy, pokud by mu zaměstnavatel dal výpověď z pracovního poměru. Zákon nestanoví povinnost zaměstnavatele „strpět napomenutí za porušení pracovní kázně“ a zaměstnanec má proto podle názoru žalobce právo bránit se žalobou a dovolávat se neplatnosti takového úkonu. Domáhal se zrušení rozsudku soudu I. stupně a vrácení k dalšímu řízení. Odvolací soud přezkoumal rozsudek soudu I. stupně, jakož i řízení předcházející jeho vydání a neshledal odvolání žalobce důvodným. Žalobce se žalobou domáhá „zrušení napomenutí za porušení pracovní kázně dané mu žalovaným dopisem z 20.1.2002 a 21.1.2002 s odůvodněním, že se porušení pracovní kázně nedopustil. Napomenutím z 20.1.2002 mu bylo vytýkáno, že opakovaně a v rozporu s pokyny prokuristy čerpal sám plyn do autobusu, přestože tímto úkonem byl výlučně pověřen pan B. N. V druhém případě byl napomenut za to, že „minimálně ve třetím čtvrtletí 2001 opakovaně slovně osočoval prokuristu, z toho důvodu, aby se to k němu doneslo a aby se vzpamatoval“. Byl upozorněn, že v případě dalšího kázeňského přestupku by mu mohla být dána výpověď podle ustanovení § 46 odst. 1 písm. f) zákoníku práce. Soud I. stupně žalobu zamítl s tím, že zákoník práce neupravuje možnost domáhat se „zrušení napomenutí za porušení pracovní kázně“ a dále dospěl k závěru, že upozornění zaměstnavatele na porušení pracovní kázně nemá povahu právního úkonu ve smyslu § 240 odst. 1 zákoníku práce a posouzení důvodnosti výtky má pak význam pouze z hlediska naplnění skutkové podstaty výpovědního důvodu podle ustanovení § 46 odst. 1 písm. f) zákoníku práce. Soud dospěl k závěru, že ani v případě změny formulace žalobního petitu tak, že by byla podána žaloba určovací, by nemohlo vést k věcnému rozhodnutí o důvodnosti výtky, když pro určovací žalobu by nebyl dán naléhavý právní zájem ve smyslu ustanovení § 80 písm. c) o.s.ř. Odvolací soud se ztotožňuje se skutkovým zjištěním i právním posouzením věci. Jak bylo zjištěno již soudem I. stupně ze spisu Okresního soudu v M sp. zn. 10 C 356/2002, domáhá se žalobce určení neplatnosti výpovědi z pracovního poměru dané mu žalovaným dne 10.2.2002. Výpověď z pracovního poměru byla dána žalobci podle ustanovení § 46 odst. 1 písm. f) zákoníku práce pro soustavné méně závažné porušování pracovní kázně. Řízení o tomto návrhu žalobce dosud není skončeno. Odvolací soud se ztotožňuje se závěrem soudu I. stupně, že „zrušení napomenutí“ za porušení pracovní kázně nemá oporu v hmotném právu, tedy v zákoníku práce a soud proto nemůže takovému žalobnímu návrhu vyhovět. Pokud žalobce namítá, že měl být poučen o možnosti změnit petit „na určení neplatnosti napomenutí z porušení pracovní kázně“, souhlasí odvolací soud i s tím názorem soudu I. stupně, že napomenutí doručené žalobci není právním úkonem ve smyslu § 240 odst. 1 zákoníku práce, neboť sám o sobě tento projev vůle nesměřuje ke vzniku, změně nebo zániku práv a povinností, které právní předpisy s takovým projevem spojují. I kdyby soud připustil, že se o právní úkon jedná, ustanovení § 242 zákoníku práce stanoví, kdy je právní úkon neplatný. Žádného z těchto důvodů se však žalobce nedovolává, pouze nesouhlasí s tvrzeními v napomenutí uvedenými. Navíc je třeba souhlasit i s tím, že určovací žaloba by v tomto případě nemohla obstát pro nedostatek naléhavého právního zájmu na žalobě určovací, když důvodnost napomenutí a to, zda byla porušena pracovní kázeň v předchozí době, bude jako předběžná otázka řešeno v řízení o neplatnost výpovědi, které je již zahájeno a vedeno u Okresního soudu v M pod sp. zn. 10 C 356/2002. Odvolací soud proto rozsudek soudu I. stupně v celém rozsahu potvrdil. V Praze dne 11. 3. 2003 Předsedkyně senátu JUDr. G. B.