Bylo-li v rámci řízení ve věci samé vydáno předběžné opatření, je třeba ve smyslu § 102 odst. 3 o.s.ř. v širším rámci tohoto řízení rozhodnout o návrhu podle § 77 odst. 3 o.s.ř., a to i na základě návrhu podaného po právní moci rozhodnutí ve věci samé.

U s n e s e n í Krajský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Š. K. a soudců Mgr. H. Ř. a JUDr. T. N. ve věc žalobce O. D ., zastoupeného advokátkou JUDr. R. S., proti žalovanému P s.r.o., zastoupenému advokátem JUDr. J. S., o neplatnost kupní smlouvy, o návrhu žalovaného na úhradu újmy vzniklé předběžným opatřením, o odvolání žalovaného proti usnesení Okresního soudu P ze dne 24.6. 2002, č.j. 6 C 170/2000-57, v němž jsou účastníci řízení označeni v opačném procesním postavení (P s.r.o., jako žalobce a O. D. jako žalovaný), t a k t o : Usnesení soudu I. stupně s e z r u š u j e a věc s e v r a c í tomuto soudu k dalšímu řízení. Z o d ů v o d n ě n í Okresní soud shora citovaným usnesením rozhodl tak, že návrh společnosti P s.r.o., aby O. D. byla uložena povinnost zaplatit jí částku 2.950,- Kč, zamítl a současně rozhodl o tom, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Po provedeném dokazování dospěl k závěru, že mezi účastníky probíhalo řízení o neplatnost kupní smlouvy, které pravomocně skončilo zamítnutím žaloby. V rámci tohoto řízení bylo nařízeno předběžné opatření, kterým bylo žalovanému zakázáno disponovat s označenými nemovitostmi. Návrh, který následně žalovaný podal na náhradu újmy podle § 77 odst. 3 o.s.ř., soud I. stupně posoudil jako návrh podle části třetí o.s.ř. (žalobu). Dospěl k závěru, že takovýmto návrhem není možné se domáhat úspěšně vzniklé újmy z předběžného opatření. Současně shledal, že o návrhu není možné rozhodnout ani v rámci původního řízení, neboť to bylo ve věci samé pravomocně skončeno dne 5.4. 2000. Návrh na náhradu újmy podaný dne 3.10. 2000 je proto návrhem opožděným. Proti tomuto usnesení podal žalovaný včasné odvolání. V něm namítá, že v posuzované věci je podmínkou postupu podle § 77 odst. 3 o.s.ř. okolnost, že předběžné opatření zaniklo rozhodnutím ve věci samé, v níž žalobce nebyl úspěšný. Za této situace však není možné domáhat se náhrady újmy podle § 77 odst. 3 o.s.ř. před pravomocným skončením řízení ve věci samé. Názor soudu, že návrh byl podán nikoli postupem podle § 77 odst. 3 o.s.ř., nýbrž postupem podle třetí části o.s.ř., správný není. Návrh byl podán ve smyslu citovaného zákonného ustanovení, avšak podle příslušných ustanovení o.s.ř. musel obsahovat zákonné náležitosti pro podání každého návrhu. Omyl v záměně v procesním postavení účastníků pak bez využití zákonné poučovací povinnosti nemohl vést k zamítnutí žaloby. Vzhledem k těmto skutečnostem a zejména s ohledem na okolnost, že postup podle § 77 odst. 3 o.s.ř. v posuzované věci nebylo možné uplatnit před pravomocným skončením řízení ve věci samé, žádal žalovaný, aby napadené usnesení bylo zrušeno a věc vrácena soudu I. stupně k novému projednání. K odvolání žalovaného se žalobce vyjádřil a navrhl potvrzení napadeného rozhodnutí s tím, že návrh žalovaného byl žalobou podle třetí části o.s.ř. Pokud by tomu tak nebylo, nejsou dány podmínky pro vyhovění nároku, neboť soudem vydané předběžné opatření v řízení mezi účastníky neomezovalo žalovaného v nakládání s nemovitostmi tím způsobem, z něhož pak odvozuje vznik újmy z předběžného opatření. Krajský soud v Praze jako soud odvolací přezkoumal napadené rozhodnutí, jakož i rozhodnutí, které jeho vydání předcházelo, podle § 212 a § 212a odst. 1 a 5 o.s.ř. a dospěl k závěru, že odvolání je důvodné. Předmětem rozhodování soudu prvního stupně byl podle obsahu spisu návrh společnosti P s.r.o. na náhradu újmy ve výši 2.950,-Kč, který se (již v záhlaví) výslovně opírá o ustanovení § 77 odst. 3 o.s.ř. Ve svých tvrzeních tento účastník řízení odkazuje na řízení probíhající u Okresního soudu P pod sp. zn. 6C 74/97 a konstatuje, že v této věci bylo vydáno předběžné opatření, jímž byla žalovanému zakázána dispozice s označenými nemovitostmi a řízení ve věci samé skončilo zamítnutím žaloby. Dále pak uvádí tvrzení o tom, jaká újma mu byla předběžným opatřením způsobena s tím, že vzhledem k výsledku řízení žádá tuto újmu nahradit podle § 77 odst. 3 o.s.ř. po O. D. (žalobci v původním řízení ve věci samé). V tomto návrhu žalovaný označuje sebe jako „navrhovatele“ a O. D. jako „odpůrce“. Z odůvodnění napadeného rozhodnutí vyplývá, že tento návrh soud prvního stupně posoudil jako samostatnou žalobu podle části třetí občanského soudního řádu a z tohoto posouzení pak odvíjel i své rozhodnutí ve věci. Posouzení podání však odvolací soud neshledal správným. Každé podání určené soudu musí obsahovat náležitosti dané ustanovením § 42 odst. 4 o.s.ř., tedy musí z něj být patrno, kterému soudu je určeno, kdo je činí, které věci se týká a co se sleduje. Pro určitá podání pak zákon stanoví další náležitosti. Pro návrh, který je předpokladem rozhodnutí o újmě vzniklé předběžným opatřením (§ 77 odst. 3 o.s.ř.) žádné zvláštní náležitosti stanoveny nejsou. Vzhledem k charakteru tohoto návrhu však lze přiměřeně použít ustanovení § 79 odst. 1 o.s.ř., a to zejména co do vylíčení rozhodujících skutečností, označení důkazů a toho, čeho se navrhovatel domáhá. Je-li proto v posuzované věci jednoznačné, že je uplatňován návrh dle § 77 odst. 3 o.s.ř. a je-li současně označena věc, k níž se tento návrh vztahuje (řízení o předběžném opatření v rámci řízení ve věci samé), pak z okolnosti, že návrh svou strukturou jinak připomíná žalobu podle části třetí o.s.ř. nelze činit závěr, že nejde o návrh podle § 77 odst. 3 o.s.ř. Ani okolnost, že žalovaný v tomto návrhu označil sebe jako „navrhovatele“ a původního žalobce jako „odpůrce“ s přihlédnutím k celému obsahu návrhu takový závěr neumožňuje. O návrhu podle § 77 odst. 3 o.s.ř. rozhoduje soud, který předběžné opatření nařídil (a tomu byl návrh v této věci také adresován), a to v rámci řízení, v němž bylo předběžné opatření nařízeno, takže zůstává zachováno i stávající procesní označení účastníků řízení. Vzhledem k této skutečnosti žalovaný ve svém návrhu účastníky řízení označil (co do procesního postavení) nepřesně, avšak z hlediska ustanovení § 77 odst. 3 žalovaný fakticky „navrhovatelem“ je (i když je jinak v procesním postavení žalovaného). Z obsahu návrhu žalovaného však o účastenství vzhledem k odkazu na původní řízení ve věci samé pochybnosti nevznikají. Proto také odvolací soud ve svém rozhodnutí účastníky řízení označuje podle jejich původního procesního postavení.(Na tyto závěry pak vůbec nepůsobí okolnost, jakým způsobem soud prvního stupně zařadil podání do svých evidenčních pomůcek.) Z výše uvedeného vyplývá, že posoudil-li soud prvního stupně návrh žalovaného jako samostatnou žalobu podle části třetí o.s.ř. (s tím, že již tato okolnost vede k zamítnutí návrhu), jeho posouzení věci není správné. Ostatně ani soud prvního stupně v řízení nejprve neměl pochybnosti o charakteru návrhu, jestliže ve svém usnesení o zamítnutí návrhu na vydání předběžného opatření uvádí: „V daném případě řízení o návrhu žalobce pod bodem 1. není řízení podle části třetí občasného soudního řádu“ a jestliže ve věci rozhodl usnesením a nikoli rozsudkem, jak by to odpovídalo § 152 odst. 1 o.s.ř. Neobstojí ani názor, že o návrhu podle § 77 odst. 3 o.s.ř. nelze rozhodnout, jestliže již řízení ve věci samé pravomocně skončilo. V posuzované věci nárok na náhradu újmy vzniklé předběžným opatřením žalovaný odvozuje od skutečnosti, že předběžné opatření zaniklo právní mocí rozhodnutí, jímž žalobě ve věci samé nebylo vyhověno. Je zřejmé, že takový nárok (odpovídající ustanovení § 77 odst. 3 o.s.ř.) logicky nelze uplatnit před tím, než předběžné opatření skutečně zanikne, tedy před právní mocí rozhodnutí ve věci samé. Podle § 77 odst. 3 o.s.ř. je přitom takový nárok uplatnitelný jen u soudu, který nařídil předběžné opatření a jde svou povahou o rozhodování v rámci řízení o předběžném opatření. I když bylo předběžné opatření vydáno v rámci řízení ve věci samé, ve smyslu ustanovení §102 odst. 3 o.s.ř. je třeba v širším rámci tohoto řízení o případném návrhu podle § 77 odst. 3 o.s.ř. rozhodnout, a to i na základě návrhu podaného po právní moci rozhodnutí ve věci samé. Vzhledem k těmto závěrům odvolací soud shledal rozhodnutí soudu prvního stupně nesprávným. S ohledem na procesní stav věci (soud prvního stupně se vůbec nezabýval důvodností návrhu) a vzhledem k zásadě dvojinstančnosti soudního řízení musel proto odvolací soud rozhodnutí soudu prvního stupně podle § 221 odst. 1 o.s.ř. zrušit a podle § 221 odst. 2 písm. b) o.s.ř. byla věc vrácena tomuto soudu k dalšímu řízení. V dalším řízení je soud I. stupně vázán právním názorem odvolacího soudu (§ 226 odst. 1 o.s.ř.). V Praze dne 29. dubna 2003 JUDr. Š. K. předsedkyně senátu