Byl-li uživatel pozemku před 1. 1. 1992 objektivně přesvědčen jen o existenci práva osobního užívání, nemohl být v dobré víře, že mu věc patří. Vydržecí doba proto mohla začít běžet až od 1. 1. 1992.

4 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Š. K. a soudců Mgr. H. Ř. a JUDr. T. N. ve věci žalobkyně H. M., zastoupené JUDr. J. Z., proti žalovanému L ČR, s.p., zastoupenému JUDr. L. S., o určení vlastnictví, o odvolání žalobkyně proti rozsudku Okresního soudu v M ze dne 25. 11. 2002, č.j. 5 C 800/99-30, ve znění opravného usnesení téhož soudu ze dne 21. 3. 2003, č.j. 5 C 800/99-45, t a k t o : Rozsudek soudu I. stupně ve znění opravného usnesení s e ve vztahu mezi žalobkyní a žalovaným p o t v r z u j e . Z o d ů v o d n ě n í : Okresní soud v M shora citovaným rozsudkem ve znění opravného usnesení zamítl žalobu na určení vlastnictví žalobkyně k nemovitosti ve výroku soudu I. stupně označené. Současně žalobkyni uložil žalovanému zaplatit náhradu nákladů řízení. Dospěl k závěru, že žalovaný je osobou, která je pasivně legitimována v tomto sporu. Sporný pozemek byl právním předchůdcům žalobkyně v roce 1998 přidělen do osobního užívání, nebyla však ohledně něj sepsána dohoda o zřízení práva osobního užívání pozemku, byť za zřízení tohoto práva zaplatili úplatu. Vlastníkem pozemku je veden žalovaný. Vzhledem k rozporu mezi zápisem v katastru nemovitostí a tvrzením žalobkyně je zde dán naléhavý právní zájem na určení žalovaného práva. Soud I. stupně pak dospěl k závěru, že žalobkyně vlastnicí není, neboť nedošlo k vydržení vlastnictví. K vydržení nemohlo dojít proto, že k lesním pozemku nemohlo být zřízení právo osobního užívání a nemohl být způsobilým předmětem vydržení. I kdyby však ke zřízení práva osobního užívání došlo, není splněna podmínka dobré víry, neboť sporný pozemek nebyl předmětem dohody o převodu práva osobního užívání ani původní dohody o zřízení práva osobního užívání. Proti tomuto rozsudku podala žalobkyně včasné odvolání. V něm namítá, že rozhodnutí je nesprávné a žádá jeho změnu tak, že žalobě bude vyhověno. Namítá, že soud měl přihlédnout k tomu, že sporný pozemek byl předmětem rozhodnutí o přidělení do osobního užívání, že za zřízení práva osobního užívání rodiče žalobkyně zaplatili a jen chybou v notářském zápise nebyl zahrnut tento pozemek do dohody o zřízení práva osobního užívání. Rodiče žalobkyně i samotná žalobkyně pozemek od roku 1980 užívají jako vlastní, mají ho i oplocen a za jeho užívání následně nic neplatili. Žalovaný navrhl potvrzení napadeného rozhodnutí. Krajský soud v P jako soud odvolací přezkoumal rozhodnutí soudu I. stupně (ve znění opravného usnesení) v napadeném rozsahu, jakož i řízení, které jeho vydání předcházelo, podle § 212 a § 212a odst. 1 a 5 občanského soudního řádu (dále jen o.s.ř.) a dospěl k závěru, že odvolání není důvodné. Vady řízení, k nimž by byl odvolací soud povinen přihlédnout z úřední povinnosti podle § 212a odst. 5 o.s.ř., nebyly účastníky řízení namítány a z obsahu spisu nebyly zjištěny. Z důkazů, které soud prvního stupně provedl, tento soud učinil správná skutková zjištění a z nich učinil i správné závěry o skutkovém stavu. Na rozhodnutí soudu prvního stupně lze proto v této části plně odkázat. Bylo tak zjištěno, že ve prospěch právních předchůdců žalobkyně bylo vydáno ( v roce 1980) rozhodnutí o přidělení sporného pozemku do osobního užívání, a to spolu s dalším pozemkem č. st. p. 287. Do následné dohody o zřízení práva osobního užívání byl však pojat již jen tento druhý pozemek nikoli pozemek sporný. Právo osobního užívání k tomuto druhému pozemku pak bylo na žalobkyni převedeno postupní smlouvou ze dne 14. listopadu 1988 (v souvislosti s postoupením rekreační chaty na pozemku stojící) uzavřenou mezi žalobkyní a J. a V. L. Vlastnické právo ke spornému pozemku je v katastru nemovitostí zapsáno ve prospěch ČR – L ČR, s. p. Z takto zjištěného skutkového stavu učinil soud prvního stupně správný právní závěr o tom, že žalobkyně má na požadovaném určení naléhavý právní zájem ve smyslu § 80 písm. c) o.s.ř. Tvrdí-li totiž své vlastnické právo, avšak není-li jako vlastnice pozemku zapsána v katastru nemovitostí, pak její právní postavení je bez výslovného určení vlastnického práva nejisté. Soud prvého stupně dospěl také ke správnému závěru, že svědčí-li žalovanému právo hospodaření se sporným pozemkem, pak dle § 16 odst. 2 zákona č. 77/1997 Sb. je žalovaný také pasivně legitimován vystupovat v tomto řízení. Pro vydržení je podle § 134 odst. 1 občanského zákoníku mimo jiné nutné splnění vydržecí doby, a to, jde-li o nemovitosti, doby deseti let. V době, kdy se žalovaná, resp. její právní předchůdci, mohla stát oprávněnou držitelkou nemovitosti, náš právní řád sice vydržení umožňoval, avšak pozemek ve vlastnictví státu nebyl způsobilým předmětem vydržení (§ 135a občanského zákoníku v tehdy platném znění). Teprve novela občanského zákoníku provedená zákonem č. 509/1991 Sb. (účinná od 1. ledna 1992) umožňovala nabýt vlastnické právo vydržením i v případě, kdy vlastníkem je stát. Pozemek ve státním vlastnictví byl před nabytím účinnosti této novely občanského zákoníku způsobilým předmětem držby, ta však nemohla vyústit v nabytí vlastnického práva vydržením Jakmile uvedené omezení odpadlo, uplatnily se právní důsledky oprávněné držby, které zákon až do 1. ledna 1992 vylučoval. Z toho vyplývá, že do doby, po kterou měl oprávněný držitel věc v držbě, je třeba pro účely vydržení započíst i dobu, po kterou věc držel před 1. lednem 1992, a to i v případě, že šlo o věc ve státním vlastnictví (srovnej závěry přijaté rozhodnutím NS sp. zn. 22 Cdo 2273/98, publikovaným ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 2000, č. 7 str. 445). Dnem 1. 1. 1992 se pozemky staly způsobilým předmětem vydržení, proto k nim žalobkyně při splnění všech dalších zákonných podmínek vlastnické právo vydržením mohla nabýt. K těmto dalším podmínkám dle ustanovení § 134 odst. 1, § 129 a § 130 odst. 1 občanského zákoníku patří oprávněná držba. Její podmínkou je skutečnost, že držitel věc fakticky ovládá a nakládá s ní jako s vlastní a současně i to, že tak činí v dobré víře, že mu věc patří (obdobně byly podmínky oprávněné držby konstruovány i v dřívějším ustanovení § 132a odst. 1 občanského zákoníku ve znění před účinností zákona č. 509/1991 Sb.). Pojem dobré víry musí být hodnocen nikoli pouze z hlediska osobního přesvědčení držitele, ale se zřetelem ke všem objektivním okolnostem, z nichž lze na důvodné přesvědčení držitele usuzovat. Přesvědčení držitele, že věc užívá právem musí být podloženo důvodem opravňujícím k takovému přesvědčení, musí zde tedy být okolnosti svědčící o poctivém nabytí práva. Lze souhlasit s tím, že dohoda o zřízení práva osobního užívání a smlouva o postoupení tohoto práva (které by se s ohledem na ustanovení § 872 odst. 1 obč. zákoníku ve znění zákona č. 509/1991 Sb. transformovalo na vlastnictví), dobrou víru žalobkyně (resp. jejích právních předchůdců) založit nemohou. Právo osobního užívání pozemku, tak jak bylo zakotveno v ustanovení § 198 a následujících občanského zákoníku ve znění platném do 31. 12. 1991, sice požívalo obdobné ochrany jako právo vlastnické, jeho skutečný obsah však byl od práva vlastnického odlišný. Pozemek, k němuž bylo zřízeno právo osobního užívání totiž nadále vlastnicky patřil státu a uživateli příslušelo vykonávat jen práva, kterými byl obsah práva osobního užívání vymezen. Bylo-li proto zřejmé, že k pozemku jeho uživatel získal jen právo osobního užívání, nemohl být tento uživatel bez dalšího nikdy objektivně přesvědčen o svém vlastnictví. Zakládá-li žalobkyně dle svých tvrzení přesvědčení o oprávněnosti užívat sporný pozemek z rozhodnutí o přidělení tohoto pozemku do osobního užívání jejích rodičů, pak (bez ohledu na to, že právo osobního užívání vzhledem k absenci dohody o zřízení tohoto práva nevzniklo) její tvrzení nesvědčí o tom, že by její rodiče (a následně ona sama) mohli být objektivně přesvědčeni o tom, že jim pozemek vlastnicky patří. Pro účely vydržení tak chybí jedna ze základních podmínek oprávněné držby. Pokud by žalobkyně vůbec mohla být v dobré víře, že jí (a jejím právním předchůdcům) právo osobního užívání vzniklo, pak přesvědčení o svém vlastnictví mohla nabýt až po účinnosti zákona č. 509/1991 Sb., a to vzhledem k transformačnímu ustanovení § 872 odst. 1 občanského zákoníku. Vydržení doba by tak začala běžet až dne 1. 1. 1992. Vzhledem k tomu, že žaloba v této věci byla podána dne 2. 7. 1999 (a o pravém stavu věci se žalobkyně dozvěděla již před tímto datem) neuplynula dosud zákonná vydržecí doba deseti let dle ustanovení § 134 odst. 1 občanského zákoníku, resp. běh této doby byl před jejím uplynutím přetržen. Za této situace však žalobkyně vlastnické právo ke sporné nemovitosti vydržení nenabyla. Vzhledem k výše uvedenému shledal odvolací soud rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým byla žaloba na určení vlastnického práva z důvodu vydržení zamítnuta, věcně správným a podle § 219 o.s.ř. je potvrdil. V Praze dne 26. 8. 2003 JUDr. Š. K. předsedkyně senátu