K věci, která je předmětem vydání podle § 229/1991 Sb. nemůže být až do jejího vydání uplatněno zástavní právo podle § 72 odst. 1, 2 zákona č. 337/1992 Sb. pro daňovou pohledávku, je-li daňovým dlužníkem či ručitelem povinná osoba.

ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Š. K. a soudců Mgr. Ha. Ř. a JUDr. T. N. ve věci žalobce Z. S., zastoupeného JUDr. J. N., proti žalovanému FÚ pro P, o určení, že nemovitosti nejsou zatíženy zástavním právem, o odvolání žalovaného proti rozsudku Okresního soudu v B ze dne 20. května 2003, č.j. 11 C 115/2003-51, t a k t o : Rozsudek soudu I. stupně s e p o t v r z u j e s tím, že správné číslo jednací rozhodnutí FÚ pro P ze dne 28. ledna 1998 j e 1726/98/007940/4442. Z o d ů v o d n ě n í : Shora citovaným rozsudkem Okresní soud v B vyhověl žalobnímu návrhu na určení, že ve výroku konkretizované nemovitosti nejsou zatíženy zástavním právem podle označeného rozhodnutí finančního úřadu. Soud I. stupně dospěl k závěru, že žalobce je vlastníkem sporných nemovitostí na základě vydání těchto nemovitostí podle zákona číslo 229/1991 Sb. Na nemovitosti bylo žalovaným uplatněno zástavní právo podle § 72 tehdy platného zákona o správě daní a poplatků, a to v roce 1998, tedy před vydáním nemovitostí žalobci, v době, kdy byly nemovitosti drženy daňovým dlužníkem společností I P, a.s.. Soud I. stupně shledal, že zástavní právo vzniklo ze zákona. Povinná osoba si však nepočínala tak, aby jí nevznikl daňový nedoplatek, neboť majetek vystavila riziku vzniku zástavního práva. Povinná osoba si proto nepočínala s péčí řádného hospodáře. Vzhledem k § 28 zákona o půdě nemůže povinná osoba oprávněnou zatížit svým závazkem. V případě realizace zástavního práva by došlo k neplatnému úkonu a zatížení nemovitostí zástavním právem by bylo i v rozporu s účelem zákona o půdě. Proti rozsudku soudu I. stupně, a to proti vyhovujícímu výroku, podal žalovaný včasné odvolání. Žádá v něm, aby napadený rozsudek byl změněn a žaloba zamítnuta. Poukazuje na to, že zástavní právo platně vzniklo ze zákona a žádné zákonné ustanovení nezakládá jeho zánik ani zvláštní ochranu v restituci nabytého majetku. Žalobce navrhl, aby rozsudek byl potvrzen. Žalobce se však domnívá, že zástavní právo v daném případě nevzniklo, neboť to mohlo vzniknout až dokončením předepsaného správního řízení. Věděl-li žalovaný, že je uplatněno právo na vydání věci, pak postupoval nikoli v dobré víře a jeho rozhodnutí je tak nulitním aktem. Zástavní právo totiž mohl uplatnit jen na majetek, který mohl být dlužníkem zastaven, a taková situace zde nenastala vzhledem k povinnosti dlužníka podle § 5 zákona o půdě. Z § 5 zákona o půdě lze navíc výkladem a maiore ad minus dovodit, že neplatné je zřízení zástavy, neboť to ve svých důsledcích znamená totéž jako převod vlastnictví. Přiléhavým však žalobce spatřuje odůvodnění rozhodnutí smyslem restitučního předpisu. Krajský soud v P, jako soud odvolací, přezkoumal rozhodnutí soudu I. stupně v napadeném rozsahu, jakož i řízení, které jeho vydání předcházelo, podle § 212 a § 212a odst. 1 a 5 občanského soudního řádu (dále jen o.s.ř.) a dospěl k závěru, že odvolání není opodstatněné. Z obsahu spisu nebyly zjištěny žádné vady, k nimž by byl odvolací soud povinen přihlédnout z úřední povinnosti ve smyslu § 212a odst. 5 o.s.ř., a tyto vady nebyly namítány ani účastníky řízení. Soud prvního stupně v řízení provedl potřebné důkazy, činil z nich správná zjištění a na jejich základě učinil také zcela správný závěr o skutkovém stavu této věci. Z těchto důvodů je možné na zcela správná skutková zjištění soudu prvního stupně v plném rozsahu odkázat. Bylo tedy zjištěno, že žalobce jako oprávněná osoba dne 12. března 1992 uplatnil nárok na vydání nemovitostí, kterých se tento spor týká (dále jen nemovitosti). Tyto nemovitosti mu byly vydány až dnem právní moci rozsudku Krajského soudu v P ze dne 10. září 2002. Povinnou osobou v tomto restitučním řízení byla společnost I P, a. s. Povinná osoba měla vůči žalovanému dluh na daňových nedoplatcích a k jeho zajištění žalovaný vydal dne 28. ledna 1998 rozhodnutí (s právní mocí dne 2. února 1998), kterým na nemovitosti dosud ve vlastnictví daňového dlužníka uplatnil zástavní právo podle § 72 odst. 1 zákona č. 337/1992 Sb. (dále jen zákon o správě daní a poplatků). Toto zástavní právo ve prospěch žalovaného je také zapsáno v katastru nemovitostí. Odvolací soud se ztotožňuje se závěrem soudu prvního stupně o tom, že z takto zjištěného skutkového stavu lze dovodit, že žalobce má naléhavý právní zájem na určení žalované skutečnosti dle § 80 písm. c) o.s.ř. Je totiž zřejmé, že bez rozhodnutí soudu se nedomůže, aby jím tvrzené neexistující zástavní právo bylo vymazáno z katastru nemovitostí, a aby jeho právní postavení (vlastnictví nezatížených nemovitostí) bylo na jisto postaveno. V dalším právním posouzení se však odvolací soud nezbožňuje se závěrem soudu prvního stupně o tom, že zástavní právo na nemovitostech skutečně vzniklo. Vznik zástavního práva k zajištění daňové pohledávky upravuje § 72 odst. 1 zákona o správě daní a poplatků. Podle tohoto ustanovení k zajištění daňové pohledávky a jejího příslušenství vzniká zástavní právo k věcem popřípadě pohledávkám nebo majetkovým právům daňového dlužníka nebo ručitele. Rozhodnutí správce daně o tom, na které věci, popřípadě pohledávky, se zástavní právo uplatňuje, se doručí daňovém dlužníku nebo ručiteli. Ve smyslu odst. 2 téhož zákonného ustanovení je den vzniku zástavního práva den doručení zajišťovacího příkazu nebo den doručení rozhodnutí o vyměření daně nebo den splatnosti zálohy na daň. Z uvedeného pak vyplývá, že sice jde o zákonné zástavní právo, k jeho uplatnění (byť se zpětnými účinky) však dochází až rozhodnutím správce daně, které předmět zástavního práva teprve vymezuje. Z charakteru právní úpravy tohoto zástavního práva je zřejmé, že předpisy správního práva speciálně upravují vznik tohoto zástavního práva a některé další otázky s jeho existencí spojené, samotná podstata tohoto zástavního práva a její účel však vychází z předpisů práva občanského (§ 151b občanského zákoníku v rozhodném znění ke dni uplatnění zástavního práva správcem daně). Jestliže podle § 72 odst. 1 zákona o správě daní a poplatků může být zástavní právo uplatněno k věcem ve vlastnictví daňového dlužníka či ručitele, touto věcí může být ve smyslu práva občanského věc movitá i nemovitost. Jak dále vyplývá z předpisů občanského práva, je dispozice s věcí směřující ke vzniku zástavního práva zásadně vázána na vlastnictví této věci, což respektuje i § 72 odst. 1 zákona o správě daní a poplatků, předpokládá-li vznik zástavního práva jen u věci ve vlastnictví daňového dlužníka či ručitele. Také vlastník věci však může být speciálními předpisy v možnosti věc zastavit omezen. Takové zákonné omezení vlastníka věci pak může působit i na vznik zákonného zástavního právo dle § 72 odst. 1 zákona o správně daní a poplatků. Ustanovení § 5 odst. 3 zákona č. 229/1991 Sb. vylučuje majetek, který má být předmětem vydání podle tohoto zákona z některých dispozic vlastníka. Jednoznačně jde o dispozici s vlastnictvím Ostatní dispozice jsou omezeny tak, že musí být v souladu „s péčí řádného hospodáře“. Tím má být mimo jiné zajištěno, že do vydání věci nedojde k jejímu znehodnocení. Zatížení nemovitosti zástavním právem však snížení hodnoty nemovitosti (až do zaplacení zajištěné pohledávky) znamená. Věc, která má být předmětem vydání podle zákona č. 229/1991 Sb, je proto zásadně vyloučena z toho, aby sloužila jako zástava k zajištění pohledávky. Nemůže-li takto sloužit, zásadně nemůže na ni být ani účinně uplatněno zástavní právo dle § 72 odst. 1 a 2 zákona o správě daní a poplatků. Ve vztahu správce daně a oprávněné osoby toto rozhodnutí nemůže proto založit žádné důsledky. Za této situace je pak správný závěr soudu prvního stupně o tom, že na nemovitostech zástavní právo žalovaného nevázne. Jeho rozhodnutí je proto ve věci samé správné a odvolací soud je dle § 219 o.s.ř. potvrdil. V Praze dne 23. 10. 2003 JUDr. Š. K. předsedkyně senátu