spoluvlastník bytového domu, který je na základě dohody spoluvlastníků podle § 139 odst. 2 o.z. oprávněn užívat konkrétní byt, je oprávněn domoci se i odstranění neoprávněných zásahů do svého práva. Je proto aktivně legitimován i k podání žaloby na vyklizení tohoto bytu

ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Š. K. a soudců Mgr. H. Ř. a JUDr. T. N. v právní věci žalobkyně H. S., zastoupené JUDr. R. J., proti žalovanému J. V., zastoupenému JUDr. L. Č., o vyklizení bytu, o odvolání žalobkyně proti rozsudku Okresního soudu v K ze dne 31. října 2002, č.j. 14 C 40/2001-71, t a k t o : Rozsudek soudu I. stupně s e p o t v r z u j e . Z o d ů v o d n ě n í : Okresní soud v K rozsudkem ze dne 31. října 2002 č.j. 14 C 40/2001-71 uložil žalovanému vyklidit ve výroku rozhodnutí označený byt a vyklizený jej předat žalobkyni do 15 dnů po zajištění náhradního bytu. Současně rozhodl o tom, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Soud I. stupně dospěl k závěru, že žalobkyně je jako spoluvlastnice bytového domu oprávněna užívat sporný byt podle § 126 občanského zákoníku je oprávněna domáhat se vyklizení žalovaného. Vyklizení soud vázal na bytovou náhradu vzhledem k podílu žalovaného na rekonstrukci bytu ve smyslu § 3 občanského zákoníku. Pro rozhodnutí o náhradě nákladů řízení považoval úspěch účastníkům vzhledem k žalobkyní navrhované bytové náhradě za částečný. Proti tomuto rozsudku podala včasné odvolání žalobkyně, která soudu I. stupně vytýká nesprávné právní posouzení věci. Postupem podle § 3 občanského zákoníku nelze vlastníka nemovitosti při vyklizení omezit tak, že by žalovanému bylo uloženo vyklidit nemovitost až po zajištění bytové náhrady. Bytová potřeba žalovaného je plně uspokojena vzhledem k jeho osobním poměrům náhradním ubytováním. V rozporu s dobrými mravy je okolnost, že žalovaný za bydlení nic neplatí, resp. platí až v souvislosti s podáním žaloby. K tíži žalobkyně nelze přičítat, že bydlí u svého manžela, neboť by ráda bydlela ve svém. Žalobkyně navrhla, aby odvolací soud změnil napadený rozsudek a žalobě vyhověl. Žalovaný navrhl potvrzení napadeného rozhodnutí s tím, že § 3 občanského zákoníku je v dané věci aplikovatelný a poukázal přitom na stávající soudní judikaturu. Tvrzení o neplacení nájemného je procesně nepřípustným a je také nepravdivým. Skutkové i právní závěry soudu I. stupně jsou správné. Žalovaný stále nabízí i analogie podle § 713 občanského zákoníku. Krajský soud v P jako soud odvolací přezkoumal napadené rozhodnutí, jakož i řízení, které jeho vydání předcházelo, podle § 212 a 212a odst. 1 a 5 občanského soudního řádu (dále jen o.s.ř.), dospěl k závěru, že odvolání není opodstatněné. Vady řízení uvedené v § 212 odst. 5 o.s.ř., k nimž je odvolací soud povinen přihlédnout i z úřední povinnosti, nebyly účastníky tvrzeny a nebyly zjištěny ani z obsahu spisu. Sodu prvního stupně v řízení provedl potřebné důkazy a z nich učinil správná zjištění a správné závěry o skutkovém stavu věci. Na odůvodnění soudu prvního stupně lze v této části proto plně odkázat. Odvolací soud se proto ztotožňuje s tím, že v řízení bylo prokázáno, že účastníci řízení uzavřeli 4. 7. 1998 manželství, které bylo pravomocně rozvedeno dne 14. 2. 2001. Před uzavřením manželství se žalobkyně stala spoluvlastnicí bytového domu, v němž se nachází i vyklizovaný byt, a to v podílu 72/1000. Spoluvlastníci tohoto bytového domu se většinou hlasů dohodli, že žalobkyně je oprávněna v rámci svého spoluvlastnického podílu bezplatně užívat vyklizovaný byt. V tomto bytě účastníci bydleli jako manželé a žalovaný zde bydlí i po rozvodu manželství. Účastníci společně provedli rekonstrukci bytu, na níž se finančně i svou prací podílel žalovaný. Při právním posouzení věci soud prvního stupně správně aplikoval ustanovení § 126 odst. 1 občanského zákoníku, podle něhož má vlastník právo na ochranu proti tomu, kdo do jeho vlastnického práva neoprávněně zasahuje. I když je žalobkyně pouze spoluvlastnicí domu, na základě dohody spoluvlastníků o reálném užívání věci ve smyslu § 139 odst. 2 občanského zákoníku je oprávněnou uživatelkou sporného bytu. Tím je povolána i k tomu, domoci se odstranění neoprávněných zásahů do jejího užívacího práva, a to i podáním žaloby na vyklizení bytu. Žalovaný své právo na bydlení v bytě odvozoval od manželského vztahu k žalobkyni. Zánikem manželství jeho odvozený právní důvod užívání bytu zanikl a žalobkyně se tak může domáhat vyklizení bytu žalovaným dle § 126 odst. 1 občanského zákoníku. Jak již dovodila soudní praxe (srovnej rozhodnutí NS ze dne 29. 8. 2000, sp. zn. 26 Cdo 813/99, nebo rozhodnutí NS ze dne 8. 2001 sp. zn. 26 Cdo 839/2000) nelze přes nedostatek výslovné zákonné úpravy dovodit, že rozvedenému manželovi (nevlastníkovi), který má byt vyklidit, nepřísluší bytová náhrada, nýbrž je nutno jeho právní postavení - při zániku jeho právního důvodu bydlení - posoudit analogicky (§ 853 obč.zák.) podle ustanovení občanského zákoníku, které upravuje právní vztahy svým obsahem a účelem nejbližší. Tímto ustanovením je ustanovení § 713 odst. 1 obč.zák., které upravuje nárok na bytovou náhradu rozvedeného manžela, jehož právní důvod užívání bytu byl za trvání manželství odvozen - stejně tak jako v případě manžela užívajícího byt v domě ve vlastnictví (spoluvlastnictví) druhého - od existence manželství, a jemuž tento právní důvod bydlení rozvodem manželství zanikl. Co do druhu (kvality) bytové náhrady je pak třeba nárok rozvedeného manžela, který je povinen vyklidit byt v domě ve vlastnictví (spoluvlastnictví) druhého z nich, posoudit podle obecné úpravy nároku rozvedeného manžela na bytovou náhradu, obsažené v ustanovení § 712 odst. 3 větě druhé obč.zák., které je ustanovením obsahem i účelem nejbližší (§ 853 obč.zák.) této situaci. Vznikne-li totiž podle ustanovení § 704 odst. 1 obč.zák. uzavřením manželství právo společného nájmu bytu manžely, na kterýžto případ (odkazem na ustanovení § 705 odst. 1 obč.zák.) míří ustanovení § 712 odst. 3 věty druhé obč. zák., jde o situaci obdobnou té, kdy manželovi - nevlastníkovi vznikne uzavřením manželství právo bydlet v domě ve vlastnictví (spoluvlastnictví) druhého z manželů. Rozvedenému manželovi - nevlastníkovi tedy přísluší v případě povinnosti vyklidit byt ve spoluvlastnictví druhého z nich právo na náhradní byt, který musí vyhovovat požadavkům stanoveným v ust. § 712 odst. 3 větě první obč.zák. (tedy nikoli přiměřený náhradní byt ve smyslu § 712 odst. 2 větě druhé obč.zák.); jsou-li pro to důvody zvláštního zřetele hodné, může soud rozhodnout, že rozvedený manžel má právo jen na náhradní ubytování. Z uvedeného vyplývá, že žalovaný má při vyklizení bytu zásadně právo na zajištění náhradního bytu, a to nikoli dle § 3 občanského zákoníku, ale dle ustanovení § 713 odst. 1 občanského zákoníku a § 712 odst. 3 občanského zákoníku. Ustanovení § 712 odst. 3 bylo tedy soudem prvního stupně aplikováno správně. Odvolací soud se zabýval i tím, zda zde nejsou důvody hodné zvláštního zřetele, pro něž by žalovaný měl právo jen na náhradní byt. Při rozhodování o této formě bytové náhrady je hypotéza právní normy relativně neurčitá, takže je na soudu, aby v každém jednotlivém případě z předem neomezeného okruhu okolností podle své úvahy vymezil ty, které jsou pro rozhodnutí podstatné. Takovou okolností by v posuzované věci mohla být například okolnost, že se žalovaný nepodílí na úhradách spojených s užíváním bytu, případně, že za bydlení žalobkyni řádně neplatí. Pro závěr o tom že popsaná jednání žalovaného (byla-li by prokázána) dosáhla takové intenzity, že je namístě přiznat mu jen náhradní ubytování, jak požadovala žalobkyně, však chybí dostatek tvrzení. Již v žalobě se žalobkyně zmiňuje o tom, že žalovaný nějakou částkou na bydlení přispívá, takže není možné dospět k závěru, že v souvislosti s užíváním bytu nic neplatí. Tvrzení žalobkyně, pokud by jím chtěla poukázat na to, že přípěvky žalovaného neodpovídají tomu, co by bylo morální platit, není dostatečně konkrétní, aby bylo možné posoudit povinnosti žalovaného ve vztahu k úhradám za bydlení (ať již za služby či za samotné užívání bytu). Z tvrzení žalobkyně přitom vyplývá, že si je vědoma, že okolnost, že žalovaný neplní své povinnosti, by mohla hrát roli při právním posouzení charakteru bytové náhrady příslušející žalovanému. Za takového stavu věci by přicházelo v úvahu poučit žalobkyni ve smyslu ustanovení § 118a odst. 1 o.s.ř. o povinnosti tvrzení. V průběhu řízení však bylo postupováno podle § 118c odst. 1 o.s.ř. Lhůta k označení rozhodných skutečností již uplynula, takže nové tvrzení a důkazy (s výjimkami uvedenými v § 118c odst. 2 o.s.ř.) již uvést nelze. Postup podle § 118a odst. 2 přitom v dané věci s ohledem na výše uvedené nepřichází v úvahu, neboť tvrzení žalobkyně svědčí o tom, že skutečnost, že žalovaný neplatí řádně za užívání bytu, žalobkyně za právně významnou považovala. Nedostatek tvrzení rozhodných skutečností nelze nahrazovat výslechem účastníků, proto soud prvního stupně nepochybil, pokud k těmto okolnostem pro nedostatek tvrzení účastníky řízení dle žalobního návrhu nevyslechl (z hlediska jiných pro věc rozhodných okolností pak výslech účastníků v souladu s § 131 o.s. ř. nebyl nutný, neboť tyto okolnosti byly prokázány jinak). Jiné okolnosti, které by mohly být rozhodné pro posouzení důvodů hodných zvláštního zřetele při rozhodování o bytové náhradě, nebyly v průběhu řízení v neprospěch žalovaného zjištěny. Prokázané skutečnosti (podíl žalovaného na rekonstrukci bytu) naopak svědčí o tom, že by mohly vyvážit případné další pro žalovaného z hlediska rozhodování o bytové náhradě nepříznivé okolnosti (rodinné poměry žalovaného apod.). Jestliže soud prvního stupně žalovanému povinnost byt vyklidit uložil, avšak vázal ji na zajištění náhradního bytu, je jeho rozhodnutí věcně správné. Proto odvolací soud toto rozhodnutí potvrdil. V Praze dne 27. 2.2003 JUDr. Š. K. předsedkyně senátu