Provozovatel zvlášť nebezpečného provozu odpovídá za škodu vzniklou v souvislosti s tímto provozem i tehdy, jestliže provedením jednotlivých nebezpečných prací potřebných k chodu celého provozu pověří jinou osobu.

U S N E S E N Í Krajský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Š. K. a soudců Mgr. H. Ř. a JUDr. T. N. ve věci žalobkyně D. P., zastoupené JUDr. J. H., proti žalovanému S. a.s., zastoupenému JUDr. J. O., o zaplacení 30.000,- Kč s příslušenstvím, o odvolání žalobkyně proti rozsudku Okresního soudu v K ze dne 4. února 2003, č.j. 8 C 177/97-90, t a k t o : Rozsudek soudu I. stupně s e z r u š u j e a věc s e v r a c í tomuto soudu k dalšímu řízení. Z o d ů v o d n ě n í : Okresní soud v K rozsudkem ze dne 4. února 2003, č.j. 8 C 177/97-90 zamítl návrh žalobkyně na zaplacení částky 30.000,- Kč s příslušenstvím jako náhrady škody způsobené 102. clonovým odstřelem v lomu V. Dospěl k závěru, že i když tento lom provozoval právní předchůdce žalovaného (společnost I – S a.s.), provozovatelem zvláště nebezpečné činnosti byly V s a.s. Tato společnost pro žalovaného na základě smlouvy o dílo vykonala odstřel, a proto nese výlučnou odpovědnost ve smyslu ustanovení § 432 občanského zákoníku. Z těchto důvodů žalovaný nenese odpovědnost za škodu, která žalobkyni mohla vzniknout. Proti tomuto rozsudku podala žalobkyně včasné odvolání. V něm namítá, že v řízení nebyl správně a úplně zjištěn skutkový stav věci a rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení. Škoda byla způsobena v souvislosti s těžbou kamene v lomu Vinařice a tento lom provozoval žalovaný, proto jde o provozní činnost ve smyslu ustanovení § 420a občanského zákoníku. Skutečnost, že subdodavatelem 102. clonového odstřelu byla jiná společnost, se týká pouze vzájemného vztahu mezi provozovatelem lomu a jeho subdodavatelem. Za této situace měl být žalovaný uznán odpovědným za škodu vzniklou žalobkyni a tato škoda měla být v řízení před soudem I. stupně zjišťována. Žalobkyně žádala, aby napadené rozhodnutí bylo zrušeno a věc vrácena soudu I. stupně k dalšímu řízení. Krajský soud v P, jako soud odvolací, přezkoumal napadené rozhodnutí, jakož i řízení, které jeho vydání předcházelo, podle § 212 a § 212a odst. 1 a 5 občanského soudního řádu (dále jen o.s.ř.), a dospěl k závěru, že odvolání žalobkyně je důvodné. Z obsahu spisu vyplývá, že žaloba o náhradu škody byla původně uplatněna proti žalovanému I – S, a. s. Usnesením ze dne 4. 2. 2003, č. j. 8 C 177/97- 114, bylo rozhodnuto o tom, že v řízení bude pokračováno se žalovaným S, a. s., jako s právním nástupcem původního žalovaného, a to podle § 107a o.s.ř. Rozhodnutí nabylo právní moci doručením jeho písemného vyhotovení dne 20. 8. 2003 (účastníci se práva na odvolání vzdali). Rozhodl-li soud prvního stupně ve věci samé již dne 4. 2. 2003 a označoval-li v tomto rozhodnutí jako žalovaného S, a.s., pak jednal s tím, kdo účastník řízení v té době ještě nebyl. Soudu prvního stupně je však nutné především vytknout, že v řízení neprovedl žádné důkazy, z nichž by procesní nástupnictví vyplývalo. Tyto důkazy přitom nebyly rozhodné jen pro rozhodnutí o procesním nástupnictví (k němuž na základě pravomocného rozhodnutí soudu došlo), ale především pro posouzení, zda k přechodu práv a povinností na žalovaného došlo také z hlediska hmotného práva. Otázkou, zda na základě tvrzených skutečností skutečně přešla povinnost k náhradě škody na žalovaného se totiž (vzhledem k rozhodnutí o procesním nástupnictví) musí soud zabývat při rozhodování o věci samé. K posouzení, zda žalovaný odpovídá za škodu, kterou měl způsobit žalobkyni jeho právní předchůdce, tak bylo nutné provést důkaz listinami označenými žalovaným v podání ze dne 9. ledna 2003 (č. l. 77 a 78 soudního spisu) a učinit z těchto listin skutkové a právní závěry. Při právním posouzení této otázky je přitom nutno vycházet (vzhledem k tvrzenému právnímu důvodu právního nástupnictví) z ustanovení § 203 a násl. obchodního zákoníku (v rozhodujícím znění), resp. § 59 obchodního zákoníku (v rozhodujícím znění). Došlo-li k platnému upsání akcií nepeněžitým vkladem podniku původně žalované společnosti, mohlo dojít k přechodu práv a povinnosti, včetně povinnosti k náhradě škody, spojených s provozováním tohoto podniku. Z obsahu rozhodnutí soudu prvního stupně je zřejmé, že pro své právní závěry považoval z hlediska skutkového stavu za podstatné, že právní předchůdce žalovaného (společnost I-S, a. s.) byl provozovatelem lomu na základě rozhodnutí „báňského úřadu“ a že 102. clonový odstřel, z něhož žalobkyně odvozuje právo na náhradu škody, byl proveden společností V s, a.s., na základě „smlouvy o dílo“. Soud prvního stupně však ve svém rozhodnutí činí tyto závěry o skutkovém stavu věci, aniž by v průběhu řízení provedl důkaz listinami, z nichž k těmto skutkovým závěrům došel, podle § 129 odst. 1 o.s.ř. Ve svém rozhodnutí ani tyto listiny blíže nespecifikoval a ani neodůvodnil, jaká konkrétní zjištění (která se stala základem závěrů o skutkovém stavu věci) učinil z obsahu těchto listin (§ 157 odst. 2 o.s.ř.). V řízení proto bude nutné provést důkaz rozhodnutím Obvodního báňského úřadu v K ze dne 17. 5. 1996, č. j. 1906/96/511.4/Vč/St, a smlouvou o dílo č. 476 ze dne 20. 5. 1996 uzavřenou mezi společností I – S, a. s., a společností V s, a. s., případně provést další důkazy, které k posouzení odpovědnosti za tvrzenou škodu účastníci navrhnou. Prokáží-li tyto důkazy, že společnost I – S, a. s., byla provozovatelem lomu, měla povolení provádět v tomto lomu hornickou činnost za pomoci trhacích prací, přitom zajištění rozpojeného materiálu trhacími pracemi prováděla na základě smlouvy o dílo společnost V s, a.s., bude třeba řešit, zda žalovaný jako případný právní nástupce původního provozovatele lomu (v době vzniku tvrzené škody) nese odpovědnost za eventuální vznik tvrzené škody a podle jakého zákonného ustanovení. Provoz lomu (zvláště jsou-li při něm využívány trhací práce) lze obecně charakterizovat jako činnost, při které jsou užívány prostředky a přírodní síly, které nejsou zcela ovladatelné, aby bylo možno vyloučit relativně vysokou pravděpodobnost rizika a vzniku škodlivých následků. Jde tedy svou povahou o zvlášť nebezpečný provoz, který je definován v ustanovení § 432 občanského zákoníku. Provozovatel lomu proto odpovídá za škodu vzniklou v příčinné souvislosti s provozem lomu ve smyslu citovaného zákonného ustanovení objektivně, bez ohledu na zavinění. Na jeho odpovědnost nemá žádný vliv, zda provedením konkrétních nebezpečných prací potřebných pro provoz lomu pověří jinou osobu. I v takovém případě je to provozovatel lomu, který sám organizuje svůj provoz k plnění jeho funkcí a účelu (rozhoduje, zda konkrétní nebezpečné práce spojené s celkovým provozem lomu budou provedeny a může ovlivnit i jak budou provedeny) a má tedy právní i faktickou možnost svůj nebezpečný provoz ovládat. Z výše uvedeného vyplývá, že právní závěr soudu prvního stupně o tom, že ve smyslu § 432 občanského zákoníku odpovídá za škodu jen ten, kdo vykonal konkrétní odstřel, z něhož je odvozován vznik škody, není správný. Za tuto škodu odpovídá provozovatel lomu, bylo-li provedení trhací práce součástí jeho provozu. Nad rámec uvedeného právního posouzení lze poukázat na to, že i v případě, že by provoz případného právního předchůdce žalovaného nebyl zvlášť nebezpečným ve smyslu § 432 občanského zákoníku, byla by jeho objektivní odpovědnost založena ustanovením § 420a občanského zákoníku, pokud by škoda vznikla z provozní činnosti. Pokud by byly na základě shora vysloveného v dalším řízení přijaty závěry o odpovědnosti žalovaného za tvrzenou škodu, bude třeba se zabývat tím, zda žalobkyni škoda skutečně vznikla a zda je v příčinné souvislosti s nebezpečným provozem (s provozní činností) právního předchůdce žalovaného a jaká je výše této škody. Posouzení těchto otázek si vyžádá také další dokazování, podstatné pro rozhodnutí ve věci samé. Ze všech výše uvedených závěrů je zřejmé, že rozhodnutí soudu prvního stupně trpí takovými procesními vadami, vadami skutkového a právního posouzení, že je není možné potvrdit. V dané procesní situaci však není možné rozhodnutí ani změnit, neboť provedením shora naznačeného dokazování by byl překročen rámec odvolacího řízení ( 213 odst. 2 o.s.ř.). Z těchto důvodu musel odvolací soud rozhodnutí soudu prvního stupně podle § 221 odst. 1 o.s.ř.zrušit a podle § 221 odst. 2 písm. a) o.s.ř. mu věc vrátit k dalšímu řízení. V Praze dne 27. 11. 2003 JUDr. Š. K. předsedkyně senátu U S N E S E N Í Krajský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Šárky Kamenické a soudců Mgr. Hany Říhové a JUDr. Tomáše Němce ve věci žalobkyně D. P.,  zastoupené advokátem JUDr. J. H.,  proti žalovanému S. a.s.,  zastoupenému advokátem JUDr. J. O., o zaplacení 30.000,- Kč s příslušenstvím, o odvolání žalobkyně proti rozsudku Okresního soudu v K ze dne 4. února 2003, č.j. 8 C 177/97-90,   t a k t o : Rozsudek soudu I. stupně    s e    z r u š u j e   a věc   s e    v r a c í   tomuto soudu k dalšímu řízení. O d ů v o d n ě n í Okresní soud v K rozsudkem ze dne 4. února 2003, č.j. 8 C 177/97-90 zamítl návrh žalobkyně na zaplacení částky 30.000,- Kč s příslušenstvím jako náhrady škody způsobené 102. clonovým odstřelem v lomu Vinařice. Dospěl k závěru, že i když tento lom provozoval právní předchůdce žalovaného (společnost I – S a.s.), provozovatelem zvláště nebezpečné činnosti byly V s a.s. Tato společnost pro žalovaného na základě smlouvy o dílo vykonala odstřel, a proto nese výlučnou odpovědnost ve smyslu ustanovení § 432 občanského zákoníku. Z těchto důvodů žalovaný nenese odpovědnost za škodu, která žalobkyni mohla vzniknout. Proti tomuto rozsudku podala žalobkyně včasné odvolání. V něm namítá, že v řízení nebyl správně a úplně zjištěn skutkový stav věci a rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení. Škoda byla způsobena v souvislosti s těžbou kamene v lomu Vinařice a tento lom provozoval žalovaný, proto jde o provozní činnost ve smyslu ustanovení § 420a občanského zákoníku. Skutečnost, že subdodavatelem 102. clonového odstřelu byla jiná společnost, se týká pouze vzájemného vztahu mezi provozovatelem lomu a jeho subdodavatelem. Za této situace měl být žalovaný uznán odpovědným za škodu vzniklou žalobkyni a tato škoda měla být v řízení před soudem I. stupně zjišťována. Žalobkyně žádala, aby napadené rozhodnutí bylo zrušeno a věc vrácena soudu I. stupně k dalšímu řízení. Krajský soud v Praze, jako soud odvolací, přezkoumal napadené rozhodnutí, jakož i řízení, které jeho vydání předcházelo, podle § 212 a § 212a odst. 1 a 5 občanského soudního řádu (dále jen o.s.ř.), a dospěl k závěru, že odvolání žalobkyně je důvodné. Z obsahu spisu vyplývá, že žaloba o náhradu škody byla původně uplatněna proti žalovanému I – S, a. s. Usnesením ze dne 4. 2. 2003, č. j. 8 C 177/97- 114, bylo rozhodnuto o tom, že v řízení bude pokračováno se žalovaným S, a. s., jako s právním nástupcem původního žalovaného, a to podle § 107a o.s.ř. Rozhodnutí nabylo právní moci doručením jeho písemného vyhotovení dne 20. 8. 2003 (účastníci se práva na odvolání vzdali). Rozhodl-li soud prvního stupně ve věci samé již dne 4. 2. 2003 a označoval-li v tomto rozhodnutí jako žalovaného S, a. s., pak jednal s tím, kdo účastník řízení v té době ještě nebyl. Soudu prvního stupně je však nutné především vytknout, že v řízení neprovedl žádné důkazy, z nichž by procesní nástupnictví vyplývalo. Tyto důkazy přitom nebyly rozhodné jen pro rozhodnutí o procesním nástupnictví (k němuž na základě pravomocného rozhodnutí soudu došlo), ale především pro posouzení, zda k přechodu práv a povinností na žalovaného došlo také z hlediska hmotného práva. Otázkou, zda na základě tvrzených skutečností skutečně  přešla povinnost k náhradě škody na žalovaného se totiž (vzhledem k rozhodnutí o procesním nástupnictví) musí soud zabývat při rozhodování o věci samé. K posouzení, zda žalovaný odpovídá za škodu, kterou měl způsobit žalobkyni jeho právní předchůdce, tak bylo nutné provést důkaz listinami označenými žalovaným v podání ze dne 9. ledna 2003 (č. l. 77 a 78 soudního spisu) a učinit z těchto listin skutkové a právní závěry. Při právním posouzení této otázky je přitom nutno vycházet (vzhledem k tvrzenému právnímu důvodu právního nástupnictví) z ustanovení  § 203 a násl. obchodního zákoníku (v rozhodujícím znění), resp. § 59 obchodního zákoníku (v rozhodujícím znění). Došlo-li k platnému upsání akcií nepeněžitým vkladem podniku původně žalované společnosti, mohlo dojít k přechodu práv a povinnosti, včetně povinnosti k náhradě škody, spojených s provozováním tohoto podniku. Z obsahu rozhodnutí soudu prvního stupně je zřejmé, že pro své právní závěry považoval z hlediska skutkového stavu za podstatné, že právní předchůdce žalovaného (společnost I-S, a. s.) byl provozovatelem lomu na základě rozhodnutí „báňského úřadu“ a že 102. clonový odstřel, z něhož žalobkyně odvozuje právo na náhradu škody, byl proveden společností V s, a. s., na základě „smlouvy o dílo“. Soud prvního stupně však ve svém rozhodnutí činí tyto závěry o skutkovém stavu věci, aniž by v průběhu řízení provedl důkaz listinami, z nichž k těmto skutkovým závěrům došel, podle § 129 odst. 1 o.s.ř. Ve svém rozhodnutí ani tyto listiny blíže nespecifikoval a ani neodůvodnil, jaká konkrétní zjištění (která se stala základem závěrů o skutkovém stavu věci) učinil z obsahu těchto listin (§ 157 odst. 2 o.s.ř.). V řízení proto bude nutné provést důkaz rozhodnutím Obvodního báňského úřadu v K ze dne 17. 5. 1996, č. j. 1906/96/511.4/Vč/St, a smlouvou o dílo č. 476 ze dne 20. 5. 1996 uzavřenou mezi společností I – S, a. s., a společností V s, a. s., případně provést další důkazy, které k posouzení odpovědnosti za tvrzenou škodu účastníci navrhnou. Prokáží-li tyto důkazy, že společnost I – S, a. s., byla provozovatelem lomu, měla povolení provádět v tomto lomu hornickou činnost za pomoci trhacích prací, přitom zajištění rozpojeného materiálu trhacími pracemi prováděla na základě smlouvy o dílo společnost V s, a. s., bude třeba řešit, zda žalovaný jako případný právní nástupce původního provozovatele lomu (v době vzniku tvrzené škody) nese odpovědnost za eventuální vznik tvrzené škody a podle jakého zákonného ustanovení. Provoz lomu (zvláště jsou-li při něm využívány trhací práce) lze obecně charakterizovat jako činnost, při které jsou užívány prostředky a přírodní síly, které nejsou zcela ovladatelné, aby bylo možno vyloučit relativně vysokou pravděpodobnost rizika a vzniku škodlivých následků. Jde tedy svou povahou o zvlášť nebezpečný provoz, který je definován v ustanovení § 432 občanského zákoníku. Provozovatel lomu proto odpovídá za škodu vzniklou v příčinné souvislosti s provozem lomu ve smyslu citovaného zákonného ustanovení objektivně, bez ohledu na zavinění. Na jeho odpovědnost nemá žádný vliv, zda provedením konkrétních nebezpečných prací potřebných pro provoz lomu pověří jinou osobu. I v takovém případě je to provozovatel lomu, který sám organizuje svůj provoz k plnění jeho funkcí a účelu (rozhoduje, zda konkrétní nebezpečné práce spojené s celkovým provozem lomu budou provedeny a může ovlivnit i jak budou provedeny) a má tedy právní i faktickou možnost svůj nebezpečný provoz ovládat. Z výše uvedeného vyplývá, že právní závěr soudu prvního stupně o tom, že ve smyslu § 432 občanského zákoníku odpovídá za škodu jen ten, kdo vykonal konkrétní odstřel, z něhož je odvozován vznik škody, není správný. Za tuto škodu odpovídá provozovatel lomu, bylo-li provedení trhací práce součástí jeho provozu. Nad rámec uvedeného právního posouzení lze poukázat na to, že i v případě, že by provoz případného právního předchůdce žalovaného nebyl zvlášť nebezpečným ve smyslu § 432 občanského zákoníku, byla by jeho objektivní odpovědnost založena ustanovením  § 420a občanského zákoníku, pokud by škoda vznikla z provozní činnosti. Pokud by byly na základě shora vysloveného v dalším řízení přijaty závěry o odpovědnosti žalovaného za tvrzenou škodu, bude třeba se zabývat tím, zda žalobkyni škoda skutečně vznikla a zda je v příčinné souvislosti s nebezpečným provozem (s provozní činností) právního předchůdce žalovaného a jaká je výše této škody. Posouzení těchto otázek si vyžádá také další dokazování, podstatné pro rozhodnutí ve věci samé. Ze všech výše uvedených závěrů je zřejmé, že rozhodnutí soudu prvního stupně trpí takovými procesními vadami, vadami skutkového a právního posouzení, že je není možné potvrdit. V dané procesní situaci však není možné rozhodnutí ani změnit, neboť provedením shora naznačeného dokazování by byl překročen rámec odvolacího řízení ( 213 odst. 2 o.s.ř.). Z těchto důvodu musel odvolací soud rozhodnutí soudu prvního stupně podle § 221 odst. 1 o.s.ř.zrušit a podle § 221 odst. 2 písm. a) o.s.ř. mu věc vrátit k dalšímu řízení. V Praze dne 27. listopadu 2003 JUDr. Šárka Kamenická                                                                                                                                                                                                    předsedkyně senátu