povinnost vlastníka nemovitosti, který vlastnictví získal vydáním v restituci, uzavřít nájemní smlouvy na byty v domě s bývalými vlastníky domu (vydávajícími v restituci) občanský zákoník ani zákon č. 87/1999 Sb. neukládá

ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Praze rozhodl v senátě s loženém z předsedkyně JUDr. Š. K. a soudců Mgr. H. Ř. a JUDr. T. N. v právní věci žalobců 1) V. D. st., 2) H. D., a 3) V. D. ml., všech zastoupených JUDr. P. Š., proti žalované O. N., zastoupené JUDr. L. K., o stanovení povinnosti uzavřít nájemní smlouvu, o odvolání žalobců proti rozsudku Okresního soudu v P ze dne 14. 3. 2002, č.j. 7 C 1752/2001-23, t a k t o : Rozsudek soudu I. stupně se p o t v r z u j e . Z o d ů v o d n ě n í : Okresní soud shora citovaným rozsudkem zamítl žalobní návrh, aby žalované bylo uloženo uzavřít se žalobci V. D. a H. D. smlouvu o nájmu bytu ve výroku soudu I. stupně označeného a dále, aby žalované bylo uloženo uzavřít se třetím žalobcem V. D. ml. smlouvu o nájmu k jinému bytu v témže domě ve výroku soudu I. stupně rovněž označenému. Současně soud I. stupně uložil žalobcům, aby zaplatili žalované společně a nerozdílně náhradu nákladů řízení 4.725,-Kč. Soud I. stupně vzal za nesporné, že vlastníkem nemovitosti, v nichž se nacházejí byty, je žalovaná na základě vydání domu v restituci. Před tím byli vlastníky domu žalobci. Soud I. stupně shledal, že žalobci jako vlastníci nemohli být současně nájemci bytu a jejich právo užívat byt se odvozovalo od práva vlastnictví, nikoli od práva nájmu. Změnil-li se vlastník, není zákonem uložena žádná kontraktační povinnost k uzavření nájemní smlouvy. Právo na uzavření smlouvy nelze dovozovat ani z ustanovení § 3 občanského zákoníku, neboť právo lze pouze odepřít, nikoli konstituovat. Názor, že se nepřerušila existence jejich práva nájmu, považoval soud I. stupně za nesprávný. Proti tomuto rozsudku podali žalobci včasné odvolání. Nesouhlasí v něm s právními závěry soudu I. stupně s tím, že jde ve své podstatě o potvrzení původního právního vztahu, nikoli o vznik vztahu nového. Restitucí se obnovilo původní vlastnické právo a do původní podoby by měly přijít i další vztahy, tedy i nájemní právo žalobců. Podle rozhodnutí soudu by žalovaná restituovala více práv, než jí původně náleželo. Žalobci žádali, aby napadené rozhodnutí bylo zrušeno a vráceno soudu I. stupně k dalšímu řízení. Žalovaná ve svém vyjádření navrhla potvrzení rozsudku soudu I. stupně. Právní závěry o obnovení původního nájemního vztahu žalobců jsou mylné. Zaniklé právní vztahy se samy o sobě neobnovují, ledaže by tak stanovil zákon. Žádný zákon pro tento právní vztah tak nestanoví. Není ani žádná zákonem stanovená kontraktační povinnost pro daný vztah a nájemní vztah je vztahem ryze smluvním. Krajský soud v P jako soud odvolací přezkoumal napadené rozhodnutí, jakož i řízení, které jeho vydání předcházelo, podle ustanovení § 212 a § 212a odst. 1 a 5 občanského soudního řádu (dále jen o.s.ř.) a dospěl k závěru, že odvolání ve věci samé není důvodné. Vady řízení uvedené v ustanovení § 212a odst. 5 o.s.ř., k nimž je odvolací soud povinen přihlédnout z úřední povinnosti, nebyly žalobci namítány a ze spisu nebyla jejich existence zjištěna. Nesporná skutková tvrzení účastníků soud prvního stupně podle § 120 odst. 4 o.s.ř. správně uzavřel zjištěním, že současným vlastníkem domu, v němž se nacházejí oba byty, ohledně nichž má být žalované uložena povinnost uzavřít nájemní smlouvu, je žalovaná. Vlastnictví získala vydáním domu v restituci (podle zákona č. 87/1991 Sb.), předchozími vlastníky byli žalobci. Mezi účastníky je rovněž nesporné, že po vydání domu v restituci mezi nimi nebyla uzavřena žádná smlouva týkající se nájmu sporných bytů. Takto zjištěný skutkový stav soud prvního stupně také správně právně posoudil. Při právním posouzením věci je zásadní, že žalobci své právo na bydlení v domě až do vydání domu do vlastnictví žalované odvozovali ze svého vlastnického práva podle § 123 občanského zákoníku. Pozbytím vlastnictví však ztratili právní důvod užívání domu, neboť právo užívat jej nabyla spolu s vlastnictvím podle citovaného zákonného ustanovení žalovaná. Ani zákon č. 87/1991 Sb., podle něhož byl dům vydán žalované, nezakládá žalobcům jako bývalým vlastníkům nějaká speciální užívací či nájemní práva. Tvrzení žalobců o tom, že před rokem 1979, kdy dům koupili, byli oprávněnými „nájemci“ , nemůže odůvodňovat existenci současného práva nájmu. Pokud jim totiž před koupí domu svědčilo právo osobního užívání bytu podle dřívější právní úpravy, toto právo zaniklo koupí domu, neboť již nadále neměli přenechán byt do osobního užívání za úhradu od subjektů vyjmenovaných v § 153 občanského zákoníku (ve znění účinném do 31. 12. 1982). Tím, že stali vlastníky domu, v podstatě právo osobního užívání bytu zaniklo splynutím. Je tedy zřejmé, že ke vzniku práva nájmu bytu podle § 685 a násl. občanského zákoníku je třeba nových zákonem stanovených předpokladů. Odvolací soud se ztotožňuje se závěrem soudu prvního stupně o tom, že nájemní smlouva je ve smyslu § 663 a § 685 a násl. občanského zákoníku dvoustranným právním úkonem, k jehož uskutečnění je třeba projevu vůle pronajímatele na straně jedné a nájemce na straně druhé ve smyslu § 34 a násl. občanského zákoníku. Podle § 37 odst. 1 občanského zákoníku musí být právní úkon směřující k uzavření nájemní smlouvy ze strany pronajímatele mimo jiné uzavřen svobodně. Vynutit by jej bylo možné jen tam, kde by zákon kontraktační povinnost výslovně ukládal. Povinnost vlastníka nemovitosti, který vlastnictví získal vydáním v restituci, uzavřít nájemní smlouvu na byty v domě s bývalými vlastníky domu (vydávajícími v restituci) však žádný zákon neukládá. Taková povinnost neplyne z občanského zákoníku a není stanovena ani v zákoně č. 87/1991 Sb. Ze všech výše uvedených důvodů žalované povinnost k uzavření nájemní smlouvy žalobci uložit nelze. Zcela nesprávný je právní závěr žalobců o tom, že vydáním domu v restituci se obnovily všechny dřívější vztahy, včetně vztahů nájemních. Zákon č. 87/1997 sice napravuje některé majetkové křivdy z let minulých, avšak nikoli tím, že by vlastnické vztahy se všemi dalšími vztahy vracel do původní podoby. Restituční zákon pouze umožňuje v zákoně stanoveným osobám, aby se stali vlastníky v zákoně určených věcí. Dochází tak pouze k přechodu vlastnictví, aniž by byly dotčeny předchozí právní vztahy. Jestliže žalobci pozbyli práva osobního užívání bytu tím, že se stali vlastníky, pak na tuto skutečnost nijak nepůsobí okolnost, že dům byl vydán v restituci. Ostatně i ze samotného petitu žaloby je zřejmé, že žalobci si jsou vědomi, že k „obnovení práva nájmu“ (jimi tvrzeného) nedochází jaksi automaticky, když jeho vznik podmiňují uzavřením nájemní smlouvy žalovanou. Rozhodnutí soudu I. stupně, jímž žalobu zamítl, je zcela psrávné, proto je odvolací soud podle § 219 o.s.ř. potvrdil. V Praze dne 9. 1. 2003 JUDr. Š. K. předsedkyně senátu