Bylo-li obsahem postoupené pohledávky jen právo na vydání náhrady podle § 11 odst. 2 zák.č. 229/1991 Sb., pak chyba v ocenění pozemků podle tohoto zákona nepůsobí změnu v obsahu postoupené pohledávky podle § 527 odst. 1 písm. a/ obč. zák.

24 Co 492/2002-69 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Š. K. a soudců Mgr. H. Ř. a JUDr. T. N. ve věci žalobce KD a.s., proti žalované JUDr. L. F., o zaplacení 29.464,- Kč s příslušenstvím, o odvolání žalobce proti rozsudku Okresního soudu v N ze dne 11. 11. 2002, č.j. 9 C 684/2002-47, t a k t o : Rozsudek soudu I. stupně s e p o t v r z u j e . Z o d ů v o d n ě n í Okresní soud v N shora citovaným rozsudkem zamítl žalobní návrh, aby žalované byla uložena povinnost zaplatit žalobci částku 29.464,- Kč s příslušenstvím. Soud I. stupně dospěl k závěru, že došlo k postoupení pohledávky mezi žalovanou a žalobcem, jejímž obsahem bylo právo na poskytnutí náhradního pozemku podle zákona o půdě za pozemek, který se nevydává. Soud shledal, že změnou ocenění nároku se nezměnil obsah pohledávky, neboť nárok na vydání náhradních pozemků stále trvá. Žalovaná nenese odpovědnost za chyby, k nimž došlo při oceňování pozemků, a k bezdůvodnému obohacení na její straně nedošlo. Proti tomuto rozsudku podal žalobce včasné odvolání. V něm namítá, že při uza-vírání smlouvy o postoupení pohledávky byl žalovanou uveden v omyl o ceně nároku. Cena je přitom měřítkem výměry a kvality původního pozemku. Smlouvy jsou absolutně neplatné, neboť žalovaná převedla na žalobce víc práv, než měla, neboť její nároky již byly PF pokryty. Žalobce se nestal věřitelem pohledávky s dohodnutým obsahem. Za této situace je žalovaná povinna plnění z přijaté smlouvy vrátit. Žalobce v odvolání nově uváděl, že návrh na uzavření smlouvy učinila žalovaná veřejně tak, že v místním tisku zveřejnila svoji nabídku (inzerát) pod kontaktní „Zn.: restituční nárok v ceně 30.000,- Kč“ a dále uvedla svůj telefon. Na tento návrh žalobce reagoval, aniž tušil, že by žalovaná nebyla nositelkou takto oceněného nároku. Žalobce proto navrhl, aby napadené rozhodnutí bylo změněno, a aby odvolací soud žalobě vyhověl. Žalovaná navrhla potvrzení napadeného rozsudku. Namítla, že v řízení bylo pro-kázáno, že PF ČR převedené pohledávky uznává, a došlo jen ke změně v ocenění. Ocenění pohledávek ve smlouvě nedeklarovala sama žalovaná, neboť zjištění ceny bylo věcí obou účastníků smlouvy. Není pravdou, že by v důsledku chybného ocenění žalovaná postoupila více práv. Předmětem postoupení nebyla peněžitá pohledávka, ale nárok na vydání náhrady. Krajský soud v P jako soud odvolací přezkoumal napadené rozhodnutí, jakož i rozhodnutí, které jeho vydání předcházelo, podle § 212 a § 212a odst. 1 a 5 občanského soudního řádu (dále jen o.s.ř.) a dospěl k závěru, že odvolání není důvodné. Soud prvního stupně provedl všechny potřebné důkazy, z nich učinil zcela správná skutková zjištění. V tomto směru lze na odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně v plném rozsahu odkázat. Odvolací soud se tak ztotožňuje i se závěry soudu prvého stupně, které na základě svých skutkových zjištění učinil o skutkovém stavu věci. Vyplývá z nich, že žalobce se žalovanou uzavřel celkem tři smlouvy o úplatném postoupení pohledávky, a to nároku na vydání náhradních pozemků za pozemky, které se podle zákona č. 229/1991 Sb. nevydávají. V těchto smlouvách účastníci vyčíslili hodnotu pozemků, za něž přísluší náhrada, a cenu postoupené pohledávky si smluvili odlišně od této hodnoty. Postoupená pohledávka byla ve smlouvách označena odkazem na listiny OÚ v D, v nichž jsou pozemky, za něž náleží náhrada, identifikovány. OÚ v D před uzavřením smluv o postoupení pohledávky vydal rozhodnutí, v nichž určil, že žalovaná (spolu s dalšími oprávněnými osobami) se jako oprávněná osoba podle § 4 a § 6 zákona č. 229/1991 Sb. nestává vlastníkem pozemků, s nimiž je spojována postoupená pohledávka. Mezi účastníky je nesporné, že při určení ceny pozemků vycházeli ze znaleckého posudku, který byl zpracován pro účely řízení o vydání náhrady za pozemky. Po uzavření smluv o postoupení pohledávky byl tento posudek opraven tak, že ocenění pozemků (za něž náleží náhradní pozemek) bylo stanoveno podstatně nižší částkou. PF ČR nárok na vydání náhradních pozemků uznává a je připraven žalobci náhradní pozemky vydat. Při právním hodnocení věci se odvolací soud zabýval nejprve tím, zda smlouvy o postoupení pohledávek, jsou platnými právními úkony. Shledal, že zde nejsou žádné důkazy o tom, že by tyto smlouvy nebyly uzavřeny svobodně a vážně (§ 37 odst. 1 občanského zákoníku). Ostatně tvrzení o takové okolnosti nebylo ani součástí tvrzení účastníků řízení. Uzavřené smlouvy se jeví rovněž jako dostatečně určité (identifikaci pohledávky spočívající v nároku na vydání náhradního pozemku za pozemek nevydaný dle zákona č. 229/1991 Sb. odkazem na listiny označující nevydané pozemky považuje odvolací soud za dostatečnou). Neplatnou odvolací soud neshledává uzavřenou smlouvu ani z důvodu omylu. Podle § 49a občanského zákoníku je totiž právní úkon pro omyl (vycházející ze skutečnosti, jež je pro jeho uskutečnění z hlediska jednající osoby rozhodující) neplatný jen tehdy, jestliže osoba, které byl právní úkon určen, tento omyl vyvolala nebo o něm musela vědět. Právní úkon je rovněž neplatný jestliže omyl byl touto osobu vyvolán úmyslně. Spatřoval-li žalobce v ceně pozemků, s nimiž je spojována postoupená pohledávka, skutečnost rozhodující pro uzavření smlouvy, pak chybí druhý předpoklad neplatnosti pro omyl – totiž vědomost druhé strany, případně její úmysl tento omyl vyvolat. Ze zjištěného skutkového stavu vyplývá, že v dané věci byli v omylu (je-li dodatečné ocenění pozemků správné) oba účastníci smlouvy. Žádný z nich však v době uzavření smlouvy o tomto omylu nevěděl. Vycházel-li tento omyl ze znaleckého posudku třetí osoby (zpracovaného navíc nikoli pro účely smlouvy o postoupení pohledávek), pak nelze dospět ani k závěru, že by některá z jednajících osob tento omyl vyvolala. Předmět smlouvy o postoupení pohledávky je ve smyslu § 33a odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb. i způsobilým předmětem takové smlouvy. Není důvodná ani námitka žalobce, že případná změna ocenění pozemků, za něž přísluší náhrada, působí, že by žalovaná na žalobce převedla více práv, než jí náleželo. Podstatou postoupené pohledávky v daném případě je totiž nárok na vydání náhrady dle § 11 odst. 2 zákona č. 229/1991 Sb. Tento nárok (jak deklaroval PF) stále trvá a změnou ocenění nevydaných pozemků podle zákona o půdě se na jeho podstatě (tedy co do práva na vydání náhrady) nic nemění. Bylo-li obsahem postoupené pohledávky jen právo na vydání náhrady podle § 11 odst. 2 zákona č. 229/1991 Sb., pak chyba v ocenění pozemků podle tohoto zákona nepůsobí změnu v obsahu postoupené pohledávky. Z tohoto důvodu nenastupuje odpovědnost žalované jako postupitele podle § 527 odst. 1 písm. a) občanského zákoníku. Zjištěné skutečnosti v daném případě svědčí pro závěr, že nenastal ani jiný z důvodů odpovědnosti postupitele podle tohoto zákonného ustanovení. Jestliže mezi účastníky smlouvy o postoupení pohledávky byla sjednána úplata za postoupení práva na náhradu podle § 11 odst. 2 zákona č. 229/1991 Sb., pak jde o smluvené vyjádření hodnoty tohoto práva, které nijak nesouvisí se skutečnou či způsobem podle zákona o půdě stanovenou cenou pozemků, za něž náleží náhrada, ani poskytnutých náhradních pozemků. Změnou v úředním ocenění pozemků (za něž náleží náhrada), tak nedochází k žádné skutečnosti, která by na straně žalované zakládala bezdůvodné obohacení podle § 451 a násl. občanského zákoníku. Úvahy o případném bezdůvodném obohacení jsou ze strany žalobce navíc předčasné, neboť náhradní pozemky mu zatím vydány nebyly. Z uvedeného vyplývá, že rozhodnutí soudu ve věci samé je věcně správné. V Praze dne 30. 1. 2003 JUDr. Š. K. předsedkyně senátu