Při zastavení exekuce je soud povinen vždy rozhodnout o nákladech exekuce podle § 87 odst. 1 zák.č. 120/2001 Sb.. Proti výroku jímž bylo o nákladech exekuce rozhodnuto, má exekutor právo podat odvolání, neboť je v tomto rozsahu účastníkem řízení.

U s n e s e n í Krajský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. H.T. a soudců JUDr. V. B. a JUDr. A. R.v exekuční věci oprávněného Města S, proti povinnému A. B., za účasti soudní exekutorky JUDr. E. Č., pro pohledávku ve výši 5.999,60 Kč s příslušenstvím, o odvolání oprávněného proti doplňujícímu usnesení Okresního soudu v P ze dne 21. 2. 2003, č.j. 22 Nc 5362/2002-20, t a k t o : Usnesení soudu prvého stupně se p o t v r z u j e . Z o d ů v o d n ě n í : Doplňujícím usnesením ze dne 21. 2. 2003, č.j. 22 Nc 5362/2002-20 uložil soud prvého stupně oprávněnému povinnost uhradit soudní exekutorce JUDr. E. Č. náklady exekuce v částce 4.235,- Kč v patnáctidenní lhůtě od právní moci tohoto usnesení. Proti tomuto usnesení podal včas odvolání oprávněný. Poukazoval na to, že soud prvého stupně mu nesprávně uložil povinnost nahradit náklady exekuce, neboť oprávněný podal návrh na exekuci proti povinnému a nikoli proti správci konkurzní podstaty. Zdůraznil, že vymáhaná pohledávka mu byla přiznána pravomocným a vykonatelným exekučním titulem, rozsudkem Okresního soudu ve S ze dne 31. 12. 2001, č.j. 2 C 73/2001-15 a ani v průběhu nalézacího řízení, ani později, v době podání návrhu na exekuci, nebylo oprávněnému známo, že na povinného byl prohlášen konkurz dne 17. 12. 2001. Oprávněný tuto skutečnost nemohl zjistit, neboť o prohlášení konkurzu na majetek fyzických osob není vedena žádná centrální evidence a nezjistil to ani při své jiné činnosti. Proto oprávněný podal návrh na exekuci přímo proti povinnému a nikoli proti správci konkurzní podstaty, neboť nevěděl, že na majetek povinného byl prohlášen konkurz. Pokud tedy byla posléze exekuce zastavena, oprávněný svým jednáním vznik nákladů exekuce nezavinil. Navrhl, aby bylo usnesení v napadené části změněno tak, že povinnost nahradit náklady exekuce bude uložena povinnému. Krajský soud v Praze jako soud odvolací přezkoumal napadené usnesení podle § 212 a § 212a odstavec 1 a 5 občanského soudního řádu ve znění zákona č. 30/2000 Sb. a dalších doplnění (dále jen o.s.ř.) a dospěl k závěru, že odvolání není důvodné. V projednávané věci byla k návrhu oprávněného usnesením Okresního soudu v P ze dne 21. 5. 2002, č.j. 22 Nc 5362/2002-6 pravomocně nařízena exekuce podle vykonatelného rozsudku Okresního soudu ve S ze dne 31. 12. 2001, č.j. 2 C 73/2001-15 k vydobytí pohledávky oprávněného po povinném v částce 5.999,60 Kč s 8 % úrokem z prodlení od 2. 4. 2001 do zaplacení, nákladů nalézacího řízení v částce 600,- Kč a nákladů exekuce. Provedením exekuce byla pověřena soudní exekutorka JUDr. E. Č., Exekutorský úřad . Usnesením ze dne 5. 12. 2002, č.j. 22 Nc 5362/2002-9 pak soud prvého stupně tuto exekuci zastavil a současně vyslovil, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Jak vyplývá z odůvodnění tohoto usnesení, exekuce byla zastavena podle § 268 odstavec 1 písmeno h) o.s.ř. Nepřípustnost exekuce byla soudem spatřována v tom, že návrh na exekuci byl podán poté, kdy byl na majetek povinného pravomocně prohlášen konkurz a návrh na nařízení exekuce měl, podle soudu, směřovat proti správci konkurzní podstaty a nikoli přímo proti povinnému. Proti tomuto usnesení nepodal odvolání ani povinný, ani oprávněný a rozhodnutí tak nabylo právní moci. Avšak ještě předtím, než usnesení o zastavení exekuce ze dne 5. 12. 2002 nabylo právní moci, podala soudní exekutorka, JUDr. E. Č., návrh, který soud prvého stupně správně podle obsahu posoudil jako návrh na doplnění usnesení o zastavení exekuce ve smyslu ust. § 166 odstavec 1 o.s.ř. o výrok o nákladech exekuce. Nerozhodl-li totiž soud v rozhodnutí o některé části předmětu řízení, o nákladech řízení nebo o předběžné vykonatelnosti, může účastník do patnácti dnů od doručení rozsudku navrhnout jeho doplnění. V projednávané věci rozhodl soud v usnesení ze dne 5. 12. 2002 pouze o zastavení exekuce a o náhradě nákladů mezi účastníky, opomenul ale rozhodnout ve smyslu ustanovení § 89 zákona č. 120/2001 Sb o soudních exekutorech a exekuční činnosti (dále jen exekuční řád) o nákladech exekuce ve smyslu ustanovení § 87 odstavec 1 exekučního řádu. Podle tohoto ustanovení představují náklady exekuce odměnu exekutora, náhradu jeho hotových výdajů, náhradu za ztrátu času při provádění exekuce, náhradu za doručení písemností, a případně další v tomto ustanovení uvedené náklady. Příslušná ustanovení exekučního řádu (§ 87 a § 88) upravují postup vymožení nákladů exekuce v případě, kdy exekuce proběhla. Postup při zastavení exekuce exekuční řád podrobněji než ustanovením § 89 sice neupravuje, ale z celého smyslu hlavy VI exekučního řádu a současně i z ustanovení § 271 o.s.ř. (podle něhož má být rozhodnuto o všech vzniklých nákladech) plyne, že vzniknou-li náklady exekuce ve smyslu ust. § 87 odstavec 1 exekučního řádu, je nutno o nich při zastavení exekuce rozhodnout. Soudní exekutor, který exekuci prováděl a vznikly mu tak náklady exekuce, má tedy právo domáhat se toho, aby o těchto nákladech bylo rozhodnuto a má tedy i právo navrhnout, aby bylo vydáno doplňující rozhodnutí, pokud soud o těchto nákladech opomněl rozhodnout. Má případně i právo se proti výroku o náhradě nákladů exekuce odvolat, soud rozhoduje o jeho nároku a je tedy v tomto rozsahu účastníkem řízení. O náhradě nákladů exekuce rozhodl soud prvého stupně usnesením, které je v tomto řízení přezkoumáváno. Uložil v něm oprávněnému povinnost zaplatit soudní exekutorce náklady exekuce podle § 87 odstavec 1 exekučního řádu. Postupoval přitom v souladu s ustanovením § 89 exekučního řádu podle něhož dojde-li k zastavení exekuce, může soud uložit oprávněnému, aby nahradil náklady exekuce. Připuštění možnosti náhrady nákladů exekuce oprávněným vychází, podle názoru odvolacího soudu, z ustanovení § 271 o.s.ř. (přičemž exekuční řád je podle § 52 tohoto řádu ve vztahu k občanskému soudnímu řádu předpisem speciálním), podle něhož se při rozhodování o nákladech exekuce při jejím zastavení vychází z toho, z jakého důvodu k jejímu zastavení došlo. V projednávané věci, podle pravomocného rozhodnutí o zastavení exekuce, toto zastavení z procesního hlediska zavinil oprávněný, neboť podal návrh proti nesprávné osobě. (Zde odvolací soud podotýká, že rozhodnutí soudu nebylo věcně správné, neboť i po prohlášení konkursu lze nařídit výkon rozhodnutí pro pohledávku věřitele proti úpadci postihující majetek patřící do konkursní podstaty, výkon rozhodnutí však nelze provést. To platí bez zřetele k tomu, jestli jde o soudní výkon rozhodnutí nebo o daňovou či jinou exekuci. Účastníkem řízení – povinným – je v takovém případě úpadce. Srovnej komentář k Občanskému soudnímu řádu autorů JUDr. Jaroslav Bureš, JUDr. Ljubomír Drápal, JUDr. Michal Mazanec, 5. vydání 2001, str. 1291). Přes tuto doplňující poznámku odvolacího soudu je pro posouzení toho, komu uložit povinnost zaplacení nákladů exekuce v projednávané věci, podstatné, že oprávněný proti tomuto nesprávnému usnesení soudu prvého stupně o zastavení řízení odvolání nepodal. Usnesení nabylo právní moci a při rozhodování o nákladech exekuce je tedy nutno z tohoto pravomocného rozhodnutí, podle něhož oprávněný zastavení exekuce z procesního hlediska zavinil, vycházet. Zavinil-li oprávněný zastavení exekuce, je podle výše uvedených zákonných ustanovení povinen nahradit náklady exekuce účtované v souladu s § 87 odstavec 1 exekučního řádu. Soudní exekutorka JUDr. E. Č. má podle tohoto ustanovení právo na odměnu, která byla účtována v souladu s § 6 odstavec 1 a 3 vyhlášky č. 330/2001 Sb. v částce 3.000,- Kč, dále na úhradu hotových výdajů, a to cestovného v částce 510,- Kč, na náhradu za ztrátu času celkem 12 x 50,- Kč a konečně na náhradu za doručení šesti písemností po 25,- Kč. Tyto náklady byly účtovány v souladu s ustanovením § 87 odstavec 1 exekučního řádu a soud prvého stupně tedy správně oprávněnému povinnost zaplatit tyto náklady, uložil. Odvolací soud podotýká, že výše přiznaných nákladů (částka 4.235,- Kč) neodpovídá součtu všech správně účtovaných položek. Správný součet činí částku 4.260,- Kč (chyba byla způsobena nesprávným výpočtem náhrady za doručované písemnosti, neboť 6 x 25,- Kč činí 150,- Kč a nikoli 125,- Kč), avšak vzhledem k tomu, že soudní exekutorka se proti tomuto usnesení neodvolala, nemohl odvolací soud výši nákladů změnit v neprospěch odvolatele (Soudní rozhledy r. 2000, č. 11, str. 333). Z těchto všech důvodů odvolací soud napadené usnesení jako správné podle § 219 o.s.ř. potvrdil včetně lhůty splatnosti. V Praze dne 31. července 2003 JUDr. H. T. předsedkyně senátu