V dobré víře, že mu věc patří, není nabyvatel z kupní smlouvy, která byla simulovaným právním úkonem, za situace, kdy disimulovaným právním úkonem bylo uzavření darovací smlouvy a důvodem relativní simulace bylo obejít zákon.

ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. H. T. a soudců JUDr. V. B. a JUDr. L. P. v právní věci žalobce F. Ch., zastoupeného JUDr. J.S. proti žalovaným 1) J. Ch., 2) H. Ch., 3) J. Ch., 4) J. S. a 5) I. Ch., zastoupené JUDr. V. R., o určení vlastnictví k nemovitostem, o odvolání žalobce proti rozsudku Okresního soudu v N ze dne 14. 6. 2002, č.j. 8 C 630/2000-100, t a k t o : Rozsudek soudu prvého stupně se ve vztahu k prvnímu žalovanému, druhé žalované, třetímu žalovanému a páté žalované m ě n í tak, že se určuje, že dům č.p. 1401 stojící na stavební parcele č. 1485, stavební parcela č. 1485 a zahrada č. parc. 967/17, vše zapsáno v k. ú. u KÚ v N na LV č. 986 pro k.ú. a obec N byly ke dni úmrtí F. Ch., v bezpodílovém spoluvlastnictví manželů F. Ch., a H. Ch.. Ve vztahu ke čtvrté žalované se rozsudek soudu prvého stupně p o t v r z u j e . Z o d ů v o d n ě n í : Rozsudkem ze dne 14. 6. 2002, č.j. 8 C 630/2000-100 zamítl soud prvého stupně žalobu, kterou se žalobce domáhal určení, že dům č.p. 1401 stojící na stavební parcele č. 1485, stavební parcela č. 1485 a zahrada č. parc. 967/17, vše zapsané v katastru nemovitostí u KÚ v N na LV č. 986 pro k.ú. a obec N byly ke dni úmrtí F. Ch., předmětem bezpodílového spoluvlastnictví manželů F. Ch. a H.Ch. Žalobu zamítl, neboť dospěl k závěru, že přestože kupní smlouva z roku 1983 je jako simulovaný právní úkon neplatná a darovací smlouva, která byla disimulovaným právním úkonem, je neplatná rovněž pro nedostatek písemné formy, došlo k vydržení vlastnického práva k předmětným nemovitostem třetím žalovaným a pátou žalovanou. Dovodil, že třetí žalovaný, pátá žalovaná i její právní předchůdci byli v dobré víře, že jsou vlastníky předmětných nemovitostí od roku 1983, neboť jako právní laici nevěděli, že simulovaný právní úkon je neplatný a byli přesvědčeni, že vlastnictví k nemovitostem nabyli a jako vlastníci se chovali. Proti tomuto rozsudku podal včas odvolání žalobce. Odvolací důvod spatřoval v nesprávném právním posouzení věci soudem prvého stupně. Zdůraznil, že všichni účastníci kupní smlouvy z roku 1983 věděli, že kupní cena placena nebude a simulovali skutečný obsah své vůle, uzavřít darovací smlouvu, s cílem snížit notářské poplatky. Takovéto jejich jednání bylo v rozporu s dobrými mravy a obcházelo zákon. Za této situace nemohli být původní „kupující“ v dobré víře, že jsou vlastníky předmětných nemovitostí, i když si s ohledem na neznalost práva důsledky svého jednání neuvědomovali. Odvolatel zdůraznil, že podle Obecného zákoníku občanského k vydržení vlastnického práva může vést pouze držba pořádná zakládající se na platném titulu a takový titul zde „kupující“ neměli. Přestože tedy byli první, třetí a čtvrtá žalovaná přesvědčeni, že nabyli nemovitosti v roce 1983 do svého vlastnictví, nestali se jejich oprávněnými držiteli pro nedostatek dobré víry. Nemůže na tom nic změnit ani skutečnost, že se jako vlastníci chovali. Dobrou víru, podle odvolatele, nelze dovozovat ani z toho, že v době uzavření „kupní“ smlouvy bylo uzavírání simulovaných smluv obvyklé, neboť ani tehdy obcházení zákona nepožívalo ochranu ze strany státu. Žalobce připustil, že pátá žalovaná v dobré víře byla, avšak vlastnické právo nevydržela, neboť nemovitosti nedržela po dobu deseti let. Navrhl, aby byl rozsudek soudu prvého stupně změněn a žalobě vyhověno. Pátá žalovaná ve svém vyjádření k odvolání žalobce poukazovala na to, že v průběhu řízení nebylo spolehlivě prokázáno, že všichni účastníci kupní smlouvy z roku 1983 věděli, že kupní cena nikdy placena nebude. Tento závěr se opírá pouze o výpovědi příbuzných žalobce, kteří vypovídali ve snaze vyjít vstříc třetímu žalovanému, aby se nemusel ohledně předmětných nemovitostí vypořádávat s pátou žalovanou. Pochybnosti musí, podle páté žalované, vzbuzovat výpověď druhé žalované, matky žalobce, která nebyla schopna se vyjádřit ani k základním skutečnostem a uváděla, že si pamatuje jen, že na syna převedli dům, jiné věci si nepamatuje, nerozuměla tomu. Pátá žalovaná dále zdůraznila, že pokud žalobce v odvolání argumentuje ustanoveními obecného zákoníku občanského, tato právní úprava na daný případ nedopadá. Ale i kdyby ano, žalobce pomíjí ustanovení Obecného zákoníku občanského podle něhož v pochybnostech o poctivosti či nepoctivosti držby platí domněnka poctivosti držby. V projednávané věci byly splněny všechny předpoklady vydržení podle v současné době platných právních předpisů, a to fakticky ovládat věc, vůle nakládat s věcí jako se svou a dobrá víra. Oprávněná držba se nemusí nutně opírat o existující právní důvod, postačí, aby tu byl domnělý právní důvod. Soud prvého stupně ve svém rozsudku podrobně vysvětlil proč byli držitelé se zřetelem k všem okolnostem v dobré víře, že jim nabývací titul svědčí. Pátá žalovaná poukazovala konečně i na to, jak žalobce jako svědek vypovídal v jiném řízení, kde ohledně předmětných nemovitostí vypovídal o tom, že jejich vlastníkem byl třetí žalovaný, který páté žalované daroval jejich polovinu a že třetí žalovaný do nich investoval. Tato jeho výpověď zpochybňuje jeho tvrzení, že se o uvedených převodech dozvěděl až nyní. Navrhla, aby byl rozsudek soudu prvého stupně potvrzen. Krajský soud v P jako soud odvolací přezkoumal napadený rozsudek a řízení, které mu předcházelo, podle § 212 a 212a odstavec 1 a 5 občanského soudního řádu ve znění zákona č. 30/2000 Sb. a pozdějších doplnění (dále jen o.s.ř.) a dospěl k závěru, že odvolání je důvodné. Žalobce ve svém odvolání uplatnil přípustný odvolací důvod ve smyslu ustanovení § 205 odstavec 2 písmeno g) o.s.ř., neboť tvrdil, že soud prvého stupně věc nesprávně posoudil po právní stránce. V projednávané věci rozhodl soud prvého stupně zamítavým rozsudkem již dne 10. 10. 2000, č.j. 8 C 630/2000-23 a tento rozsudek byl usnesením Krajského soudu v P ze dne 28. 2. 2001, č.j. 25 Co 30/2001-39 zrušen proto, že se soud prvého stupně nevypořádal s otázkou naléhavého právního zájmu. Soud prvého stupně pak znovu žalobu zamítl rozsudkem ze dne 10. 7. 2001, č.j. 8 C 630/2000-58 a i tento rozsudek byl usnesením Krajského soudu v P ze dne 13. 2. 2002, č.j. 25 Co 485/2001 zrušen s tím, že byl vysloven závazný právní názor ohledně simulovaného a disimulovaného právního úkonu a soudu prvého stupně uloženo zabývat se otázkou vydržení vlastnického práva k předmětným nemovitostem. Z provedených důkazů zjistil soud prvého stupně, že do l0. 3. 1983 byla mezi manželi H. Ch. (druhou žalovanou) a F. Ch. (zemřelým dne 26. 9. 1997) jako prodávajícími a prvním žalovaným, třetím žalovaným a čtvrtou žalovanou jako kupujícími uzavřena kupní smlouva, jejímž předmětem byl dům č.p. 1401, stavební parcela č. parc. 1485 a zahrada č. parc. 967/17, vše v k. ú. a obci N, přičemž první žalovaný měl nabýt jednu ideální polovinu těchto nemovitostí a třetí žalovaný a čtvrtá žalovaná, kteří v té době byli manžely, měli nabýt do svého bezpodílového spoluvlastnictví manželů rovněž jednu ideální polovinu. Kupní cena byla ve smlouvě stanovena částkou 91.523,- Kč s termínem splatnosti do 31. 7. 1983. Tato kupní smlouva byla registrována SN v N dne 10. 3. 1983 pod sp. zn. R I 123/83. Tyto skutečnosti soud prvého stupně zjistil ze shora citované kupní smlouvy. Z výslechu žalovaných (s výjimkou páté žalované) zjistil soud prvého stupně, že dne 10. 3. 1983 došlo k převodu vlastnictví k nemovitostem uvedeným shora, avšak prodávající i kupující byli srozuměni s tím, že kupní cena zaplacena nebude. K zaplacení kupní ceny nikdy nedošlo. Z výpovědi druhé žalované a třetího žalovaného bylo zjištěno, že důvodem pro který byla uzavírána kupní smlouva, přestože účastníci smlouvy věděli, že kupní cena zaplacena nebude, byla úspora na poplatcích z převodu, neboť poplatky z darování byly vyšší. Po uzavření smlouvy ze dne 10. 3. 1983 byli první žalovaný, třetí žalovaný a čtvrtá žalovaná přesvědčeni o tom, že se stali vlastníky předmětných nemovitostí. Později došlo k uzavření dalších smluv týkajících se těchto nemovitostí. Jednalo se o kupní smlouvu ze dne 18. 9.1984, registrovanou SN v N, kterou prodal první žalovaný třetímu žalovanému a čtvrté žalované jako manželům svou ideální polovinu nemovitostí. Po rozvodu manželství třetího žalovaného a čtvrté žalované došlo k vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví tak, že třetí žalovaný se stal vlastníkem celku shora citovaných nemovitostí. Darovací smlouvou ze dne 9. 11. 1990 registrovanou SN v N pak třetí žalovaný daroval jednu ideální polovinu předmětných nemovitostí páté žalované jako své tehdejší manželce. Ta byla od té doby přesvědčena, že je vlastnicí darovaného spoluvlastnického podílu předmětných nemovitostí a jako vlastnice je užívala. O okolnostech uzavření smlouvy z roku 1983 jí nebylo nic známo. V katastru nemovitostí jsou jako vlastníci předmětných nemovitostí zapsáni třetí žalovaný a pátá žalovaná, každý jednou polovinou. F. Ch., zemřel dne 26. 9. 1997 bez zanechání závěti a jeho dědici jsou žalobce, první žalovaný, druhá žalovaná a třetí žalovaný. Tento skutkový stav zjistil soud prvého stupně z důkazů provedených v průběhu řízení a odvolací soud se s těmito skutkovými závěry ztotožňuje a v právním posouzení věci z nich vychází. Pokud pátá žalovaná ve svém vyjádření namítala, že nebylo nepochybně prokázáno, že všichni účastníci smlouvy z roku 1983 věděli o tom, že kupní cena nebude vyplacena, tuto námitku neshledal odvolací soud důvodnou. Povědomost o tom, že kupní cena za předmětné nemovitosti nebude žádána a vyplacena potvrdili ve svých výsleších všichni žalovaní s výjimkou páté žalované, která o okolnostech uzavření smlouvy v roce 1983 nic nevěděla. V tomto směru nelze zpochybnit ani výpověď druhé žalované, která na počátku výslechu spontánně vypověděla, že synovi J. prodali s manželem barák formálně, protože byly vysoké poplatky. Nedostali od něj žádné peníze a syn věděl, že jim nic platit nebude. Teprve v další části výslechu, kdy kladl dotazy zástupce páté žalované, uvedla druhá žalovaná, že si na podrobnosti již nepamatuje, že vše zařizoval její manžel, ale znovu zopakovala, že jejich úmyslem bylo převést na syna vlastnictví a že nechtěli od něj žádné peníze. Její výpověď hodnotí odvolací soud jako věrohodnou. Pokud jde o právní hodnocení věci, ztotožňuje se odvolací soud se závěrem soudu prvého stupně v tom, že v projednávané věci je dán naléhavý právní zájem žalobce na určení ve smyslu § 80 písmeno c) o.s.ř. Pokud by bylo žalobě vyhověno a určeno, že předmětné nemovitosti jsou stále v bezpodílovém spoluvlastnictví rodičů žalobce, bylo by toto soudní rozhodnutí podkladem pro zahájení řízení o doprojednání dědictví po otci žalobce. V rámci dědického řízení by mohlo být bezpodílové spoluvlastnictví druhé žalované a otce žalobce vypořádáno tak, že buď všechny nemovitosti jako celek nebo jejich polovina by připadla do dědictví a žalobce jako zákonný dědic (syn zůstavitele) by mohl získat nejméně svůj zákonný podíl na nich. Odvolací soud tedy, stejně jako soud prvého stupně, dospěl k závěru, že naléhavý právní zájem žalobce na určení, že předmětné nemovitosti byly ve vlastnictví jeho rodičů k datu úmrtí otce žalobce, je dán. Otázkou platnosti kupní smlouvy uzavřené v roce 1983 se odvolací soud zabýval již ve svém zrušovacím usnesení ze dne 13. 2. 2002, , avšak pro srozumitelnost považuje za vhodné tento svůj závěr zde zopakovat. Odvolací soud vychází se skutkového závěru (jeho správnost byla zhodnocena výše), že prodávající (F. Ch. a druhá žalovaná) a kupující (první žalovaný, třetí žalovaný a čtvrtá žalovaná) uzavřeli dne 10. 3. 1983 kupní smlouvu týkající se předmětných nemovitostí ačkoli byli srozuměni s tím, že kupní cena nebude zaplacena. Převod formou kupní smlouvy uskutečnili proto, aby nemuseli platit poplatky z darování, které byly vyšší než poplatky z prodeje. Na základě těchto skutkových závěrů je nepochybné, že je zde neshoda skutečné vůle účastníků právního úkonu (darovat a být obdarován) a projevu (prodat a koupit). Při posouzení věci je zde třeba postupovat podle občanského zákoníku ve znění před novelou účinnou od 1. 1. 1992, avšak již v tehdejší právní teorii byla otázka neshody vůle a projevu vůle řešena (komentář k občanskému zákoníku r. 1987, strana 199). Tehdejší právní teorie dovozovala, že při společné vědomé neshodě vůle a projevu jde o jednání na oko (simulace), při němž strany předstírají, že uzavírají určitou smlouvu, ve skutečnosti však vůbec žádnou smlouvu uzavřít nechtějí. Zde jde o absolutní jednání na oko (simulaci). Simulace ale může být i relativní. O tu jde tehdy, jestliže jednající předstírají určitý právní úkon, ve skutečnosti ale uzavírají právní úkon jiný. V tom případě jde jednak o předstíraný (simulovaný) právní úkon, jednak o zastřený (disimulovaný) právní úkon. Při absolutní simulaci chybí vážná vůle vůbec. Právní úkon je proto neplatný podle § 37 občanského zákoníku. Při relativní simulaci může být zastřený právní úkon platný, má-li jinak všechny potřebné náležitosti. Rozhodující je to, co strany skutečně chtěly, nikoli to, co předstíraly. V projednávané věci byl účastníky smlouvy uzavřen simulovaný právní úkon (kupní smlouva) a zastřeným (disimulovaným) právním úkonem byla darovací smlouva. Zbývá tedy posoudit, zda zastřený právní úkon – darovací smlouva – má všechny potřebné náležitosti. Je nepochybné, že darovací smlouva je určitá co do předmětu převodu a osob převádějících a nabývajících. Vzhledem k tomu, že jde o darování nemovitostí, je podmínkou platnosti darovací smlouvy i písemná forma. Písemná forma zde ale dodržena není, pokud jde o zachycení bezúplatnosti převodu. Vzhledem k tomu, že bezúplatnost je pojmovým znakem darovací smlouvy, je nutno dospět k závěru, že darovací smlouva, jejímž předmětem jsou nemovitosti, je v projednávané věci, jako disimulovaný právní úkon, neplatná. V projednávané věci byl ale shledán ještě další důvod, pro který by byl zastřený právní úkon (darovací smlouva) neplatný. Bylo totiž prokázáno, že důvodem, pro který účastníci smlouvy simulovali právní úkon uzavření kupní smlouvy, bylo zaplatit nižší poplatky z převodu nemovitostí. Je tedy nepochybné, že důvodem relativní simulace v projednávané věci bylo obejít zákon a v takovém případě je disimulovaný právní úkon absolutně neplatný podle § 39 občanského zákoníku. Z výše uvedeného je patrné, že vlastnické právo k předmětným nemovitostem z F. a H. Ch. nepřešlo na základě simulovaného ani disimulovaného právního úkonu na nabyvatele. Zbývá tedy posoudit, zda došlo k vydržení vlastnického práva k předmětným nemovitostem. Zde se odvolací soud s právními závěry soudu prvého stupně neztotožňuje, pokud soud prvého stupně dovodil, že nabyvatelé z „kupní“ smlouvy z roku 1983 byli v dobré víře, že jsou vlastníky předmětných nemovitostí. Podle § 134 odstavce 1, 2, 3 občanského zákona ve znění zákona č. 509/1991 Sb. (dále jen o.z.) se oprávněný držitel stává vlastníkem věci, má-li ji nepřetržitě v držbě po dobu tří let, jde-li o movitost, a po dobu deseti let, jde-li o nemovitost. Takto nelze nabýt vlastnictví k věcem, které nemohou být předmětem vlastnictví, nebo k věcem, které mohou být jen ve vlastnictví státu nebo zákonem určených právnických osob. Do doby podle odstavce 1 se započte i doba, po kterou měl věc v oprávněné držbě právní předchůdce. Podle § 129 odstavec 1 o.z. je držitelem ten, kdo s věcí nakládá jako s vlastní nebo kdo vykonává právo pro sebe. Podle § 130 odstavec 1 o.z. je-li držitel se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře o tom, že mu věc nebo právo patří, je držitelem oprávněným. V pochybnostech se má za to, že držba je oprávněná. V projednávané věci je nepochybné, že předmětné nemovitosti mohou být předmětem vydržení. Protože pátá žalovaná, která tvrdila, že k vydržení vlastnického práva došlo, nedržela nemovitosti po zákonem stanovenou dobu, je nutno se zabývat tím, zda její právní předchůdce (třetí žalovaný, který páté žalované spoluvlastnický podíl na předmětných nemovitostech daroval) byl oprávněným držitelem a tím současně vyřešit i to, zda sám nemovitosti vydržel či nikoli. V době před účinností občanského zákoníku ve znění zákona č. 509/1991 Sb. bylo možno vlastnické právo vydržet podle § 135a odstavec 1 a 2 a § 132a občanského zákoníku ve znění zákona č. 131/1982 Sb. a podmínkou vydržení byla i tehdy nepřetržitá desetiletá držba, nakládání s věcí jako s vlastní a dobrá víra držitele. Na základě provedených důkazů lze učinit jednoznačný závěr, že třetí žalovaný byl držitelem předmětných nemovitostí, neboť je jako celek nebo jejich spoluvlastnické podíly užíval, fakticky je ovládal a nakládal s nimi jako s vlastními od roku 1983. Těžiště posouzení ale spočívá v tom, zda byl držitelem oprávněným, tedy zda mohl být se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře o tom, že mu věc nebo právo patří. Pojem dobré víry musí být hodnocen nikoli pouze z hlediska osobního přesvědčení držitele, ale se zřetelem ke všem objektivním okolnostem, z nichž lze na důvodné přesvědčení držitele usuzovat. Již z toho, že víra musí být „dobrá“ plyne, že v dobré víře nemůže být ten, kdo věc drží na základě titulu o kterém ví, že nebyl skutečný. Bylo prokázáno, že třetí žalovaný uzavíral „kupní“ smlouvu v roce 1983 s vědomím, že předmětné nemovitosti na „kupující“ převedeny budou, ale kupní cena zaplacena nebude. Vzhledem k této okolnosti nemohl být přesvědčen o tom, že tato kupní smlouva je platná (a stejná situace by byla u všech původních „kupujících“ uvedených ve smlouvě z roku 1983). Navíc bylo prokázáno, že důvodem uzavření této „kupní smlouvy“ místo darovací smlouvy (když vůlí účastníků smlouvy bylo uzavřít smlouvu darovací) bylo ušetřit na poplatcích z převodu. Jinými slovy, nezaplatit státu předepsané poplatky. Účastníci „kupní smlouvy“ z roku 1983 tím, že uzavřeli kupní smlouvu místo darovací s cílem nezaplatit stanovené poplatky, obcházeli zákon a i v době uzavření smlouvy platilo, že právní úkon, který obchází zákon, je absolutně neplatný. Proto nabyvatelé nemohli být v dobré víře, že nabyli předmětné nemovitosti na základě darování. Třetí žalovaný tedy objektivně nemohl být v dobré víře, že se stal vlastníkem předmětných nemovitostí. Skutečnost, že třetí žalovaný, ani další nabyvatelé z „kupní“ smlouvy z roku 1983, si nebyli vědomi toho, že simulovaný právní úkon (kupní smlouva) je neplatný, nic nemění na tom, že nemohli být v dobré víře. Subjektivně přesvědčeni o tom, že jsou vlastníky, sice byli (bylo to prokázáno nejen jejich výpověďmi, ale i jejich chováním, neboť s nemovitostmi nakládali), ale dobrá víra jim nesvědčila. Z kupní smlouvy ji odvozovat nemohli, neboť tento právní úkon učinit nechtěli a byl tedy pro nedostatek vůle neplatný a jednak proto, že disimulovaný právní úkon činili s úmyslem obejít zákon, právní úkon uzavíraný s tímto úmyslem byl absolutně neplatný a není tedy od něho možno odvozovat dobrou víru. Účastníci „kupní smlouvy“ z roku 1983 tak sami svým jednáním způsobili neplatnost právního úkonu na základě něhož měli tehdy „kupující“ (včetně třetího žalovaného) vlastnictví nabýt a žádný z nich tedy nemohl být v dobré víře, že vlastnictví k předmětným nemovitostem nabyli. Z těchto důvodů tedy ani třetí žalovaný nebyl a není oprávněným držitelem těchto nemovitostí a nemohl je tedy nabýt do svého vlastnictví. Oprávněnou držitelkou byla až pátá žalovaná, které byl spoluvlastnický podíl na nemovitostech darován třetím žalovaným. Od darovací smlouvy z roku 1990 odvozovala pátá žalovaná své vlastnické právo, neboť nevěděla, že nemovitosti nabyla od nevlastníka. Pátá žalovaná tedy svůj spoluvlastnický podíl držela a zacházela s ním jako s vlastním v dobré víře, že jí náleží a podmínky vydržení by splnila, pokud by nemovitosti držela po stanovenou dobu. To se ale nestalo, neboť pátá žalovaná jako oprávněná držitelka držela předmětné nemovitosti od 9. 11. 1990 pouze do 9. 6. 2000 (do uplynutí desetileté vydržecí doby jí chybělo pět měsíců), kdy byla podána žaloba v projednávané věci a od kdy vydržecí doba neběží (rozsudek NS ČR 22 Cdo 296/98). Vzhledem k tomu, že si pátá žalovaná nemůže započítat vydržecí dobu právního předchůdce (třetí žalovaný), nenabyla pátá žalovaná nemovitosti vydržením pro nesplnění vydržecí doby. Nepřešlo-li tedy vlastnické právo k předmětným nemovitostem na nabyvatele na základě právních úkonů z roku 1983 ani pozdějších a nedošlo-li z výše uvedených důvodů k vydržení vlastnického práva k nim, je na místě pouze jediný závěr, a to že tyto nemovitosti byly až do smrti F. Ch. v bezpodílovém spoluvlastnictví manželů F. a H. Ch.. Je tedy na místě rozsudek soudu prvého stupně v tomto smyslu změnit. Odvolací soud zde řešil i otázku pasivní legitimace žalovaných. Třetí žalovaný a pátá žalovaná jsou pasivně věcně legitimováni v dané věci vzhledem k tomu, že jsou jako vlastníci zapsáni v katastru nemovitostí. Pasivní legitimace prvého žalovaného, druhé žalované (a rovněž i třetího žalovaného) je dána jejich nerozlučným společenstvím v řízení, neboť jako dědici F. CH. jejichž dědictví k předmětným nemovitostem nebylo vypořádáno, jsou v případě, že bude žaloba úspěšná, všichni (včetně žalobce) považováni za jejich vlastníky. Z těchto všech důvodů odvolací soud rozsudek soudu prvého stupně podle § 220 odstavec 1 o.s.ř. změnil a žalobě ve vztahu k pasivně legitimovaným žalovaným vyhověl (výrok I.). Ve vztahu ke čtvrté žalované byl rozsudek soudu prvého stupně potvrzen, i když z jiného právního důvodu. Čtvrtá žalovaná není totiž ve věci pasivně legitimována, neboť není vlastnicí nemovitostí o něž v řízení jde a není ani dědičkou po F. Ch. a z toho titulu v nerozlučném společenství s dalšími žalovanými. V řízení o určení vlastnictví nemůže být dána její pasivní legitimace ani tím, že byla účastnicí kupní smlouvy z roku 1983. Vůči čtvrté žalované je tedy žalobu na místě zamítnout pro nedostatek pasivní legitimace. Proto byl ve vztahu k ní zamítavý výrok rozsudku soudu prvého stupně včetně výroku o náhradě nákladů řízení ve vztahu mezi žalobcem a čtvrtou žalovanou podle § 219 o.s.ř. potvrzen (výrok II.). V Praze dne 5. 2. 2003 JUDr. H. T. předsedkyně senátu