Provozovatelem činnosti, s níž je zpravidla spojeno odkládání věcí, je ve smyslu § 433 odst. 2 o.z. ten, kdo provozování určité činnosti řídí, organizuje, zajišťuje a rozhoduje o ní za účelem dosažení zisku z tohoto provozu.

ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. V. P. a soudkyň JUDr. D. K. a M. T. v právní věci žalobkyně J. V., zastoupené JUDr. J. S., proti žalované M. U., zastoupené JUDr. T. N., o náhradu škody, o odvolání žalované proti rozsudku Okresního soudu v K ze dne 17. září 2002, č.j. 9C 140/2002 – 80, t a k t o : Rozsudek soudu I. stupně se p o t v r z u j e . Z o d ů v o d n ě n í : Rozsudkem ze dne 17. 9. 2002 č.j. 9C 140/202 – 80 rozhodl soud I. stupně, že je opodstatněný základ žalobního nároku, kterým se žalobkyně domáhá zaplacení částky 8.000 Kč z titulu náhrady škody. Vycházel ze zjištění, že žalobkyně v souvislosti s kadeřnickým úkonem dne 6. 11. 2001 odložila koženou bundu na věšák v čekárně a po skončení kadeřnického úkonu zjistila ztrátu bundy. Žalobkyně právo na náhradu škody uplatnila u žalované dne 9. 11. 2001. Takto zjištěný skutkový stav posoudil podle ustanovení § 433 odst. 2 a § 436 občanského zákoníku (dále jen „o.z.”). Vycházel z toho, že s provozováním kadeřnictví je zpravidla spojeno odkládání věcí. Za provozovatele kadeřnictví, kde došlo k odcizení bundy žalobkyně, s ohledem na výklad, který učinil, považoval žalovanou, když vzal za prokázáno, že provozovna byla označena jako „B. S. M. U.”, žalovaná se chovala jako provozovatel, činnost kadeřnictví fakticky řídila a sama se jako provozovatelka označila v provozním řádu kadeřnictví. Dospěl tedy k závěru, že je dána odpovědnost žalované za škodu vzniklou žalobkyni na odložené bundě. Shledal proto základ žalobního nároku za opodstatněný a rozhodl mezitimním rozsudkem dle ustanoven § 152 odst. 2 občanského soudního řádu ve znění zákona č. 30/2000 Sb. (dále jen „o.s.ř.”). Proti tomuto rozsudku podala žalovaná včasné odvolání. Jako důvod tohoto odvolání uvádí, že rozhodnutí soudu prvního stupně spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§ 205 odst. 2 písm. g/ o.s.ř.). Nesprávnost napadeného rozhodnutí odvolatelka spatřuje v tom, že soud prvního stupně nesprávně dovodil, že v daném případě byla žalovaná „provozovatelem” kadeřnické služby a přesunul tak na ni odpovědnost za škodu z kadeřnice M. M. jen proto, že u vchodu před domem a u vchodu do čekárny v 1. patře byly umístěny reklamní tabule s označením „B. S “ a se jménem a příjmením žalované. Poukázala na to, že M. M. měla živnostenské oprávnění a jako živnostnice kadeřnickou službu žalobkyni poskytla. Podle právního názoru soudu prvního stupně by bylo nutné připustit, že žalovaná měla veškerou odpovědnost vyplývající z poskytnuté služby, tedy např. i odpovědnost za škodu dle § 420 o.z., odpovědnost za vady poskytnuté služby nebo odpovědnost za správné vyúčtování (cenu) poskytnuté služby. Navrhla proto, aby odvolací soud napadený rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že vysloví, že základ žalobního nároku není opodstatněný. Žalobkyně v písemném vyjádření k odvolání uvedla, že souhlasí s názorem soudu prvního stupně, že odpovědnost nese provozovatel faktický, a to bez ohledu na to, zda má k této činnosti živnostenské oprávnění. Z provedených důkazů jednoznačně vyplynulo, že faktickým provozovatelem „B. S ” byla žalovaná, která pro provoz tohoto studia zajistila všechna potřebná povolení a z provozního řádu schváleného OHS v K je zřejmé, že při získávání povolení vystupovala jako majitelka a provozovatelka a kadeřnice označila jako své zaměstnance. Žalovaná po vzniku škody vystupovala i nadále jako majitelka a provozovatelka „B. S ” a při jednáních se žalobkyní ji nikdy neupozornila na to, že není provozovatelkou kadeřnictví. Odpovídá proto za vzniklou škodu. Navrhla, aby odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Krajský soud v Praze jako soud odvolací přezkoumal napadený rozsudek soudu prvního stupně podle § 212 o.s.ř. a dospěl k závěru, že odvolání není důvodné. Odvolací soud vychází ze skutkových zjištění soudu prvního stupně (odvolatelka správnost těchto zjištění nenapadá), z nichž vyplývá, že žalobkyni vznikla dne 6. 11. 2001 škoda ztrátou její kožené bundy, kterou jako zákaznice odložila na věšák v čekárně v souvislosti s poskytnutím kadeřnické služby. Zákon vedle obecné odpovědnosti za škodu dle § 420 občanského zákoníku (dále jen „o.z.”) stanoví v § 433 odst. 2 o.z. i odpovědnost provozovatele za škodu způsobenou na odložených věcech. Podle § 433 odst. 2 o.z. je-li s provozováním nějaké činnosti zpravidla spojeno odkládání věcí, odpovídá ten, kdo ji provozuje, občanovi za škodu na věcech odložených na místě k tomu určeném nebo na místě, kam se obvykle odkládají, ledaže by ke škodě došlo i jinak. Subjekt odpovědný za škodu podle citovaného ustanovení je určen tím, že provozuje činnost, s níž je zpravidla spojeno odkládání věcí. Jde o objektivní odpovědnost, bez zřetele na zavinění, které se provozovatel určité činnosti může zprostit pouze důkazem o tom, že by ke škodě došlo, i kdyby dotčená věc nebyla v jeho provozovně odložena. O to však v dané věci nešlo, jak správně konstatoval soud prvního stupně. Správně také soud prvního stupně dovodil, že s provozováním kadeřnické činnosti je nepochybně zpravidla spojeno odkládání věcí, přičemž bunda jako svrchní oděv je věcí, kterou zákazník zvláště v období listopadu nosí na sobě a je nutné k provedení kadeřnické služby ji odložit, tedy za účelem využití poskytované služby přerušit nad ní bezprostřední dohled. Mezi účastníky nebylo sporu o tom, že bundu žalobkyně odložila na místě k tomu určeném. Jako spornou otázku bylo třeba objasnit, kdo byl provozovatelem kadeřnictví a odpovídá žalobkyni za vzniklou škodu. Lze souhlasit se soudem prvního stupně, že pojem „provozovatel” není právním předpisem definován. Odvolací soud souhlasí s výkladem, který učinil soud prvního stupně a ztotožňuje se s jeho závěrem, že ve smyslu § 433 odst. 2 o.z. provozovatelem činnosti, s níž je zpravidla spojeno odkládání věcí, je ten, kdo provozování určité činnosti fakticky řídí, organizuje, zajišťuje a rozhoduje o ní za účelem dosažení zisku. Přitom provozovatel má právo poskytovat služby i prostřednictvím jiné osoby. Pokud jde o pojem „provozovna” správně soud prvního stupně konstatuje, že definice je obsažena v § 7 odst. 3 obchodního zákoníku, kde se uvádí, že provozovnou je prostor, v němž je uskutečňována určitá podnikatelská činnost. Provozovna musí být označena obchodní firmou nebo jménem a příjmením anebo jménem podnikatele, k němuž může být připojen název provozovny (obdobně je to i v § 17 odst. 1 zákona č. 455/1991 Sb. o živnostenském podnikání, ve znění pozdějších předpisů). Důkazy provedenými soudem prvního stupně bylo prokázáno, že provozovna, kde došlo ke ztrátě bundy žalobkyně, byla označena jako „B. S, M. U.”. Odpovědnost za způsobilost provozovny pro provozování konkrétní živnosti je plně na podnikateli, který musí zajistit, aby provozovna odpovídala požadavkům podle zvláštních předpisů (stavebních, hygienických, bezpečnostních apod.). V tomto směru bylo prokázáno, že žalovaná zajistila Provozní řád kadeřnictví, který byl dne 25. 8. 1999 schválen OÚ - OHS v K. Z něho pak vyplývá, že žalovaná se sama označila za provozovatele provozovny s názvem „B. S M. U.”, sama uvedla, že předmětem činnosti jsou veškeré kadeřnické úkony a označila kadeřnice za své pracovnice. Lze tedy dovodit, že to byla žalovaná, která zajišťovala, aby provozování kadeřnických služeb odpovídalo příslušným předpisům. Lze souhlasit se soudem prvního stupně, že není pro odpovědnost za škodu dle § 433 odst. 2 o.z. rozhodující, zda je nějaká činnost provozována oprávněně, tedy na základě živnostenského oprávnění, či bez tohoto oprávnění. Výpisem z živnostenského rejstříku bylo prokázáno, že žalovaná má oprávnění k provozování několika živností s provozovnou. Z provedených důkazů pak vyplývá, že žalovaná v této provozovně fakticky provozovala prostřednictvím kadeřnic i kadeřnické služby, i když sama neměla k tomu živnostenské oprávnění. Bylo prokázáno, že žalovaná určila provozní dobu kadeřnictví a organizovala jeho provoz. To se naznačuje i z informace o provozní době kadeřnictví na dveřích provozovny, která byla uvedena až pod logem „B. S, M. U.”. Pro závěr, že žalovaná je provozovatelem ve smyslu § 433 odst. 2 o.z. svědčí i skutečnost, že provozovna „B. S” se nachází v prostorách, které si žalovaná pronajala za účelem poskytování služeb a z těchto služeb, které všechny sama neprováděla, včetně kadeřnictví, měla zisk. Na podporu závěru, že žalovaná je tím, kdo v době vzniku škody žalobkyně, poskytoval kadeřnické služby, lze uvést i to, že žalovaná při jednáních s žalobkyní ohledně náhrady škody, která je předmětem tohoto řízení, se chovala jako provozovatelka „B. S ”, jež zahrnovalo i kadeřnictví, předala žalobkyni vizitku s označením studia a se svým jménem a neupozornila žalobkyni, že není provozovatelkou kadeřnictví. Odvolací soud rovněž považuje žalovanou za provozovatele kadeřnictví, neboť žalovaná jako provozovatel fakticky vystupovala a sama se takto i označila. Je tak dána její pasivní legitimace v daném sporu. Odvolací soud proto stejně jako soud prvního stupně dospěl k závěru, že podmínky, za kterých žalovaná odpovídá za škodu ve smyslu § 433 odst. 2 o.z. jsou v celém rozsahu naplněny. Správně tedy soud prvního stupně mezitímním rozsudkem dle § 152 odst. 2 o.s.ř. rozhodl, že žalobkyní uplatněný nárok na náhradu škody je co do svého právního základu opodstatněný. Přitom podmínka včasného uplatnění takového práva u žalované ve smyslu § 436 o.z. byla žalobkyní rovněž dodržena. Odvolací soud proto napadený rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný podle § 219 o.s.ř. potvrdil. Na soudu prvního stupně dále bude, aby se zabýval výší škody. V Praze dne 6. 2. 2003 JUDr. V. P. předsedkyně senátu