Škoda jako jeden ze základních předpokladů odpovědnosti za škodu nevznikne tzv. "stržením pramene podzemní vody" tomu, kdo podzemní vodu odebíral neprávem, tj. bez souhlasdu vodohospodářského orgánu.

U S N E S E N Í Krajský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. V. V. a soudců JUDr. Z. K. a JUDr. E. K. v právní věci žalobkyně Mgr. J. H., zastoupené JUDr. J. K., proti žalovanému P. K., zastoupenému JUDr. J. B., o náhradu škody, o odvolání žalovaného proti rozsudku Okresního soudu v B ze dne 16. 1. 2001, čj. 9C 431/2000 – 102, t a k t o : Rozsudek soudu I. stupně se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení. Z o d ů v o d n ě n í : Okresní soud v B rozsudkem ze dne 16. 1. 2003, čj. 9C 431/2000 – 102 uznal žalovaného povinným zaplatit žalobkyni do tří dnů od právní moci rozsudku částku 75.911,20 Kč a dále mu uložil povinnost zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení částku 20.290,- Kč. Proti tomuto rozsudku se včas odvolal žalovaný a uplatnil odvolací důvod spočívající v nesprávném právním posouzení věci a v nesprávných skutkových zjištěních. Pokud jde o první odvolací důvod, žalovaný poukazuje především na to, že stavbu řádně ohlásil SÚ a žádný orgán státní správy ho nezavázal pokyny, které by měl dodržet. Je proto přesvědčen, že se nedopustil žádného protiprávního jednání. Zdůrazňuje i to, že nárok žalobkyně je podle jeho názoru promlčen, neboť žalobkyně již od 22. 5. 1997 věděla kdo jí škodu způsobil a z běžných inzerátů v tisku musela znát cenu studních vrtů. Pokud jde o druhý odvolací důvod, žalovaný uvádí, že se soudu I. stupně snažil vysvětlit, že v dané době na úbytek vody mělo také nemalý vliv počasí. S nedostatkem vody ve studních se potýkalo široké okolí. Žalobkyně měla původně studnu hlubokou jenom 2,5 metru a taková studna musela být proto především zásobována povrchovými prameny, které jsou závislé na klimatických podmínkách více nežli prameny hlubinné. Dále má žalovaný za to, že žalobkyně neprokázala, že by jí vůbec nějaká škoda vznikla a její výši. Žalobkyně si nechala prohloubit studnu o 7,5 metru, a to i pro příští období, kdyby se např. v okolí více stavělo a pramen by zeslábl. Kromě prohloubení studny platila i desinfekce a vyčištění vody. Žalovaný připomíná, že hydrogeologickému zjišťování nebyl přítomen a nebyl ani přizván. Dále pak žalobkyně neprokázala, že by její nemovitost zůstala bez vody a že musela vodu dovážet nebo za dovoz platit pokud jde o vodu na zalévání a ostatní potřebu a nebo že by musela vodu pitnou kupovat a dovážet. Nic takového žalobkyně netvrdila a ni neprokázala. Odvolatel závěrem navrhuje, aby rozsudek soudu I. stupně byl zrušen a nebo změněn tak, že žaloba bude zamítnuta. K odvolání se písemně vyjádřila žalobkyně a navrhla rozsudek soudu I. stupně potvrdit jako věcně správný ze všech v něm uvedených důvodů. Odvolací soud přezkoumal napadené rozhodnutí a řízení, které mu předcházelo, podle ustanovení § 212 a § 212a občanského soudního řádu (dále jen o.s.ř.) a dospěl k závěru, že nejsou podmínky ani pro potvrzení ani pro změnu napadeného rozhodnutí, neboť skutkový stav nebyl zjištěn úplně a právní hodnocení věci tak nemůže mít podklad v dosud neúplně zjištěném skutkovém stavu (§ 205 odst. 2 písm. d/ a § 205 odst. 2 písm. g/ o.s.ř.). Odvolací soud se věcí zabýval již v rozhodnutí ze dne 14. 6. 2001, čj. 28Co 211/2001 – 125. Tímto rozhodnutím změnil odvoláním napadený rozsudek tak, že žalobu zamítl, když dospěl k závěru, že nebyl naplněn jeden z předpokladů odpovědnosti za škodu podle ustanovení § 420 občanského zákoníku (dále jen o.z.), a to předpoklad protiprávního jednání na straně žalovaného. NS ČR rozsudkem ze dne 12. 3. 2003, čj. 25Cdo 1754/2001 – 143 zrušil uvedený rozsudek Krajského soudu v P a věc vrátil Krajskému soudu v P k dalšímu řízení. Odvolací soud je tak vázán právním názorem NS ČR, vysloveným ve zrušujícím rozsudku, podle kterého není správná úvaha odvolacího soudu, že „žalovaný se nedopustil žádného protiprávního úkonu ve smyslu porušení stavebního zákona“. Případné jednání žalovaného v souladu se stavebními předpisy nemůže vyloučit jeho odpovědnost za vzniklou škodu podle ustanovení § 420 odst. 1 o.z., „neboť i v takovém případě měl žalovaný dostát svým povinnostem zdržet se určitých činností, jež ustanovení § 127 odst. 1 obč. zák. zakazuje“. Dovolací soud uzavřel, že jeden ze základních předpokladů pro vznik odpovědnosti žalovaného za škodu ve smyslu ustanovení § 420 odst.1 o.z., a to porušení právní povinnosti, byl splněn. Odvolací soud pokud jde o zjištění skutkového stavu věci soudem I. stupně převzal zjištění soudu I. stupně doposud učiněná jako správná, mající oporu v provedeném dokazování, tedy i ve znaleckém posudku znalce Ing. K.. Žalovaný v řízení před soudem I. stupně nenavrhl nový znalecký posudek. Znalec ve znaleckém posudku, kterým byl proveden důkaz jako listinou, i ve svědecké výpovědi před soudem I. stupně vysvětlil, že ke ztrátě vody ve studni ve vlastnictví žalobkyně došlo v příčinné souvislosti se stavebními pracemi, které na svém pozemku provedl žalovaný. Soud I. stupně se vypořádal důkazně i s tvrzením žalovaného, že na ztrátě vody ve studni žalobkyně se mohly podílet i klimatické poměry v dané oblasti. I zde odvolací soud odkazuje na pečlivé a podrobné odůvodnění napadeného rozsudku. Pokud jde o právní posouzení věci, soud I. stupně se správně zabýval všemi zákonnými předpoklady odpovědnosti za škodu podle ustanovení § 420 o.z. Aby žalovaný za škodu odpovídal, muselo by být prokázáno, že škoda vznikla, že došlo k protiprávnímu úkonu, škoda vznikla v příčinné souvislosti s tímto protiprávním úkonem a současně zaviněním žalovaného. Prokázáno je i protiprávní jednání žalovaného, jeho zavinění i příčinná souvislost mezi protiprávním jednáním žalovaného a tvrzenou škodou. V podrobnostech odvolací soud odkazuje na odůvodnění napadeného rozhodnutí a rozhodnutí NS ČR shora citované. Pokud jde o vznik škody, je důkazní břemeno na žalobkyni, která musí prokázat, že jí škoda vznikla. Je nepochybné, že žalovaný svojí stavební činností tzv. strhl pramen, který zásoboval vodou studnu ve vlastnictví žalobkyně. Pro právní posouzení toho, zda žalobkyni vznikla škoda, je však nutné zjistit, zda žalobkyně v době vzniku škody odebírala podzemní vodu právem, to je na základě příslušných povolení vodohospodářských orgánů. Žalobkyně nabyla podle výpisu z katastru nemovitostí pozemek, na kterém se studna nachází, do vlastnictví v roce 1992 darovací smlouvou. Z doposud provedených důkazů nelze na jisto postavit, zda předmětem darování byla i předmětná studna a nebo zda tato studna byla vybudována před tím, než se žalobkyně stala vlastnicí nemovitostí. Zjištění této skutečnosti je pro posouzení toho, zda žalobkyni vznikla škoda, právně významné. Je totiž pro právní posouzení věci nutné zjistit, který ze správních předpisů, upravujících nakládání s podzemními vodami, platil v době, kdy byla studna vybudována. Vodní zákony, které upravovaly nakládání s podzemními vodami od počátku padesátých let 20. století (zákona č. 11/1955 Sb., 138/1973 Sb., vodní zákon) vyžadovaly povolení vodohospodářského orgánu k odběru podzemních vod a k jinému jejich užívání. Dále byla stanovena povinnost pro další nabyvatele nemovitostí oznámit vodohospodářským orgánmům, že došlo k převodu nebo přechodu majetku, s nímž bylo spojeno povolení k odběru podzemních vod (k tomu např. ustanovení § 8 odst. 4 zákona č. 128/1973 Sb., o vodách). Žalobkyně tedy musí ke svému tvrzení, že jí škoda vznikla, prokázat i to, že v době vzniku škody odebírala podzemní vodu právem, tj. na základě povolení vodohospodářského orgánu podle předpisů platných v době vybudování stavby studny. Byla-li studna vybudována před účinností shora citovaných zákonů, je třeba aplikovat právní předpisy platné v době zbudování studny, tedy i z období před rokem 1955. Je nepochybné, že právní úprava nakládání s podzemními vodami se měnila především v souvislosti s postupem techniky a lidského poznání v této oblasti. Lišila se i právní úprava vlastnictví podzemních vod. Např. podle zákona č. 71/1870, říšského zákona, který předchází obecnému zákoníku občanskému z roku 1871, náležela držiteli pozemku voda podzemní „v jeho pozemku uzavřená a z něho se prýštící, až na prameny slané, které jsou monopolem státním, a na vody cementní, k regálu hornímu náležející, dále voda uzavřená ve studních k jeho potřebám soukromým od něho založených a dále i to, co z takové vody odteče, pokud to nevteklo do některé cizí vody soukromé nebo do vody veřejné a neodteklo z jeho pozemku“. Pokud by tedy studna byla zbudována např. v tomto období, byla by voda podzemní i voda uzavřená ve studni a to, co z těchto vod odteče s výjimkami shora uvedenými, ve vlastnictví právních předchůdců žalobkyně. Později však, v souvislosti s postupem techniky a lidského poznání se změnil vlastník podzemních vod, kterým se stal stát a uživatelé podzemních vod mohli s nimi nakládat a odebírat je jen v souladu s platnou právní úpravou. Jestliže žalobkyně neprokáže, že podzemní vodu odebírala v době vzniku škody právem, nemohla jí vzniknout škoda. V dalším řízení proto soud I. stupně podle ustanovení § 118a odst. 1 o.s.ř. vyzve žalobkyni k doplnění tvrzení v tomto směru a podle ustanovení § 118a odst. 3 o.s.ř. vyzve žalobkyni k navržení důkazů k jejím tvrzením, pokud žalobkyně sama dostatečné důkazy nenavrhne. Protože vyvstala potřeba doplnění řízení dalšími tvrzeními a případné důkazy k jednomu ze základních předpokladů odpovědnosti za škodu, odvolací soud napadené rozhodnutí zrušil podle ustanovení § 221 odst. 1 písm. a/ o.s.ř. a věc vrátil soudu I. stupně k dalšímu řízení podle ustanovení § 221 odst. 2 písm. a/ o.s.ř. V Praze dne 29. 7.2003 Předsedkyně senátu JUDr. V. V.