V řízení o určení, že při vyklizení bytu nepřísluší bytová náhrada, resp. přísluší nižší bytová náhrada (§ 80 písm. c/ o.s.ř.), může soud podle konkrétních okolností považovat za změnu poměrů odůvodňující změnu rozhodnutí to, že po vydání rozhodnutí o bytové náhradě žalovaný opět přestal platit nájemné, resp. svoji povinnost platit nájemné plnit nezačal, ačkoliv placení nájemného bylo jedním z hledisek, k nimž soud při rozhodování o bytové náhradě přihlížel.

ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. A. R. a soudců JUDr. J. Š. a JUDr. J. D. v právní věci žalobců A) Ing. K. H., a B) Ing. J. H., proti žalované B. U., o změnu pariční lhůty, o odvolání žalobců a žalované proti rozsudku Okresního soudu P č.j. 3 C 216/98-175, ze dne 19.11.2002, t a k t o : Rozsudek soudu prvního stupně s e v napadených částech p o t v r z u j e . Z o d ů v o d n ě n í : Rozsudkem ze dne 19.11.2002, č.j. 3 C 216/98-175 určil soud prvního stupně, že povinnost žalované k vyklizení bytu společně s příslušníky její domácnosti v domě č.p. 31, H ulici v Ú, sestávajícího se ze tří pokojů o celkové ploše 63 m2, kuchyně, koupelny, předsíně a samostatného WC mimo byt, uložená jí rozsudkem Okresního soudu P ze dne 10.5.1993, sp.zn. 3 C 374/91, není nadále vázána na podmínku zajištění bytové náhrady, a to náhradního bytu, a že žalovaná je povinna společně s příslušníky její domácnosti byt vyklidit nejpozději do patnácti dnů poté, co jí žalobci zajistí náhradní ubytování. Proti tomuto rozsudku podali v zákonem stanovené lhůtě odvolání oba žalobci i žalovaná Žalobci ve svém odvolání shodně namítali, že zjištěný skutkový stav neobstojí, neboť tu jsou jiné důkazy, které nebyly dosud uplatněny. Těmito důkazy má být zpochybněna věrohodnost důkazních prostředků, na nichž spočívá rozhodnutí soudu prvního stupně. Především poukazovali na to, že nebyly k důkazu předloženy zprávy o zdravotním stavu žalované, o nichž se nalézací soud ve svém rozhodnutí zmiňuje. K těmto zprávám, které vypracovala praktická lékařka MUDr. S. B. neměli vůbec možnost se v průběhu řízení vyjádřit. Zdůrazňovali, že napadené rozhodnutí je v odůvodnění nepřesné a soudu prvního stupně dále vytýkali, že se důsledně neřídil právním názorem odvolacího soudu, kterrý byl vyjádřen ve zrušovacích usneseních č.j. 31 Co 96/2001-120 a 31 Co 252/2002-156. Navrhovali, aby odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalovaná je povinna společně s příslušníky své domácnosti předmětný byt vyklidit do patnácti dnů od právní moci tohoto rozsudku. Žalovaná ve svém odvolání vytýkala soudu prvního stupně, že neprověřil všechny důležité skutečnosti, které se dané věci týkají, zejména pak nepravdivé údaje, které poskytli žalobci. Zdůrazňovala, že spolu s ní bydlí ve sporném bytě dcera B.a syn S. H. Rozhodně popřela, že by jí v minulosti někdo z žalobců nabídl náhradní byt či náhradní ubytování. Není srozuměna s tím, že soud rozhodl o její povinnosti uhradit nájemné za byt první kategorie, když podmínky, v nichž bydlí, jsou nedůstojné a jedná se spíše o přístřeší a nikoliv o byt. Do bytu není zapojen přívod vody a žalovaná si veškerou vodu musí sama přinášet z městského hydrantu. Chování žalobců vůči ní neustále směřuje k tomu, aby došlo k jejímu vystěhování nebo nejlépe, aby se pod tlakem sama odstěhovala. Navrhovala, aby odvolací soud žalobu v plném rozsahu zamítl. Krajský soud v Praze jako soud odvolací přezkoumal rozsudek soudu prvního stupně v souladu s ustanovením § 212 občanského soudního řádu ( dále jen o.s.ř. ) a řízení tomuto rozhodnutí předcházející, řízení sám doplnil výslechy žalobců i žalované a dospěl k závěru, že odvolání účastníků není důvodné. Soud prvního stupně správně zjistil, že rozsudky Okresního soudu P ze dne ze dne 26.8.1992, č.j. 3 C 374/91-55 a č.j. 3 C 374/91-74, ze dne 10.5.1993 ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Praze č.j. 11 Co 15/93-64, ze dne 9.2.1993 bylo rozhodnuto o žalobním návrhu žalobců na přivolení k výpovědi z nájmu bytu žalované tak, že soud přivolil k výpovědi z nájmu bytu dané žalované k bytu nacházejícímu se v prvním patře domu č.p. 31, v H. ulici v Ú, sestávajícího se ze tří pokojů, kuchyně a příslušenství s tím, že nájemní poměr žalované skončí uplynutím lhůty v trvání tří měsíců, a že lhůta k vyklizení začíná běžet prvním dnem kalendářního měsíce následujícího po právní moci rozsudku, a že žalovaná je povinna společně s příslušníky své domácnosti předmětný byt vyklidit a vyklizený předat žalobcům do patnácti dnů poté, co jí bude zajištěn náhradní byt o menší podlahové ploše, méně vybavený, případně i byt mimo obec, než je byt vyklizovaný. Dále bylo zjištěno, že dne 9.9.1998 podali žalobci u nalézacího soudu žalobu, jíž se domáhají změny pariční lhůty, která byla stanovena rozsudkem Okresního soudu P č.j. 3 C 374/91-74, ze dne 10.5.1993, který nabyl právní moci dne 19.8.1993, neboť od doby uvedeného rozhodnutí došlo ke změně poměrů v tom, že žalovaná i nadále neplatí nájem, neplní si své základní povinnosti nájemníka a v bytě s ní bydlí v současné době pouze zletilé osoby. Žalobci shodně ve své doplňující výpovědi před odvolacím soudem uvedli, že žalovaná nezaplatila nájem od roku 1994 do 31.12.2002. Počínaje lednem 2003 platí měsíčně nájemné 300,- Kč. Žalovaná ve své doplňující výpovědi před odvolacím soudem uvedla, že nájem z bytu zaplatila do roku 1997, avšak hradila nájem za byt první kategorie, přestože sporný byt je bytem druhé kategorie. Od roku 1997 do 31.12.2002 z titulu nájemného nezaplatila nic. Teprve od ledna 2003 na doporučení právníka hradí měsíční nájem 300,- Kč. Odvolací soud dospěl k závěru, že soud prvního stupně dostatečným způsobem zjistil skutkový stav, a proto není třeba důkazní řízení dále doplňovat. Rovněž správně posoudil věc po stránce právní a s uvedeným hodnocením se i odvolací soud zcela ztotožňuje. Podle ustanovení § 80 písm. c) o.s.ř. může soud určit, že dříve uložená povinnost k vyklizení bytu není vázána na zajištění bytové náhrady, došlo-li později ( po rozhodnutí, jímž bylo vyklizení bytu na zajištění bytové náhrady vázáno ) ke změně poměrů, takže výkon tohoto práva vyklizovaným ( trvání na zajištění určené bytové náhrady jako na podmínce vyklizení ) by byl v rozporu s dobrými mravy dle § 3 odst. 1 občanského zákoníku / dále jen OZ / ( srovnej blíže R 45/2000 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek ). Podle § 3 odst. 1 OZ výkon práv a povinností vyplývajících z občanskoprávních vztahů nesmí bez právního důvodu zasahovat do práv a oprávněných zájmů jiných a nesmí být v rozporu s dobrými mravy. Dobrými mravy se rozumí souhrn společenských, kulturních a mravních norem, jež v historickém vývoji osvědčují jistou neměnnost, vystihují podstatné historické tendence, jsou sdíleny rozhodující částí společnosti a mají povahu norem základních. Použití ustanovení § 3 odst. 1 OZ nelze vyloučit na základě úvahy, že takový výkon práva, který odpovídá zákonu, je vždy v souladu s dobrými mravy (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 26.6.1997, sp. zn. 3 Cdon 69/96, uveřejněný pod č. 62 v sešitě č. 8 z roku 1997 časopisu Soudní judikatura ). Právní vztah, jenž je předmětem sporu v dané věci, byl mezi spornými stranami založen na základě rozsudku Okresního soudu P č.j. 3 C 374/91-74, ze dne 10.5.1993, který nabyl právní moci dne 19.8.1993. Tímto rozhodnutím bylo žalované uloženo za povinnost, aby sporný byt spolu spříslušníky domácnosti vyklidila do patnácti dnů poté, co jí bude zajištěn náhradní byt o menší podlahové ploše, méně vybavený, případně i byt mimo obec, než je byt vyklizovaný. Dále je třeba dodat, že k povinnosti byt vyklidit došlo na základě předchozího rozhodnutí Okresního soudu P č.j. 3 C 374/91-55, ze dne 26.8.1992 ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Praze č.j. 11 Co 15/93-64, ze dne 9.2.1993, jimiž bylo žalobcům přivoleno k výpovědi z nájmu bytu dané žalované z důvodu dle ustanovení § 711 odst. 1 písm. a), d) a f) OZ. Dále je třeba poukázat na to, že obsahem tohoto vztahu je právo žalované v předmětném bytě bydlet do zajištění bytové náhrady a tomu odpovídající povinnost žalobců výkon tohoto práva strpět ( § 712 odst. 6 věta první OZ ). Je zapotřebí zdůraznit, že toto právo není již právem nájmu bytu ve smyslu ustanovení § 685 a násl. OZ, nýbrž jde pouze o tzv. právo na bydlení, které je časově omezeno. V řízení o změnu pariční lhůty ( změny lhůty k plnění ) nejde o nové projednání věci ( § 159 odst. 3 o.s.ř. ), ale jeho podstatou je určení, zda výkon práv a povinností tak, jak byly založeny předchozím rozhodnutím, není v důsledku podstatně změněných poměrů na straně vyklizované osoby v rozporu s dobrými mravy ( § 3 odst. 1 OZ ). Je-li tomu tak může soud tento nárok zcela odepřít, případně rozhodnout o změně formy bytové náhrady. V té souvislosti je však třeba dodat, že po změnách, které byly v OZ provedeny zákonem č. 509/1991 Sb., je třeba rozhodování soudů o bytové náhradě považovat také za rozhodování o věci samé a nikoli za rozhodování o lhůtě k plnění ( srovnej blíže R 28/1993 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek ). Při posuzování otázky změny poměrů na straně žalované jako vyklizované osoby nelze přehlédnout, že neplacení nájemného či úhrady za plnění poskytovaná s užíváním bytu za dobu delší než tři měsíce, jako jediný v OZ výslovně uvedený případ hrubého porušování povinností nájemce vyplývajících z nájmu bytu, je samostatným důvodem pro vypovězení práva nájmu bytu ( srovnej blíže § 711 odst. 1 písm. d/ OZ ). Lze-li z uvedeného důvodu postihnout výpovědí právo nájmu bytu, navíc ve smyslu § 712 odst. 5 věta druhá OZ bez dalšího pouze s vázaností na zajištění přístřeší ( náhradní byt může soud v tomto případě přisoudit jen jde-li o rodinu s nezletilými dětmi a jsou-li pro to důvody zvláštního zřetele hodné – srovnej § 712 odst. 5 věta druhá OZ ), musí být tím spíše v podobné situaci postižitelné pouhé právo na bydlení po přivolení k výpovědi z nájmu bytu, byť v daném případě z důvodu uvedeného v § 711 odst. 1 písm. d) OZ. Opačný závěr by vedl k tomu, že nájemce bytu, jemuž by mohlo být za této situace vypovězeno právo nájmu bytu, by měl méně práv než ten, kdo má pouze časově omezené právo v bytě bydlet; taková osoba by totiž pro ( v daném případě další, resp. pokračující ) neplacení nájemného či úhrady za plnění poskytovaná s užíváním bytu nebyla – na rozdíl od nájemce – nijak postižitelná ( srovnej rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 27.10.1999, sp. zn. 26 Cdo 1827/99, sp. zn. 26 Cdo 1023/99, ze dne 29.11.2000 a sp. zn. 26 Cdo 997/2001 ). Pro úplnost je třeba dodat, že při stanovení nové povinnosti k vyklizení žalované bylo přihlédnuto k ustanovení § 3 odst. 1 OZ a soudy obou stupňů zohlednily nepříznivý zdravotní stav žalované, jak vyplývá ze zprávy praktické lékařky MUDr. S. B. ze dne 22.2.2000, která je založena ve spise na č.l. 44 a z potvrzení o pracovní neshopnosti žalované ze dne 25.1.1999 založeného na č.l. 10 a z 1.11.2001 na č.l. 133 a vázaly změnu povinnosti žalované k vyklizení na zajištění ubytování, neboť za tohoto stavu by byl výkon práva žalobců, kteří požadovali vyklizení žalované bez náhrady, v rozporu s dobrými mravy. Z těchto důvodů tedy soud žalobcům jejich právo v rozsahu shora uvedeném odepřel. S ohledem na shora uvedené důvody postupoval odvolací soud v souladu s ustanovením § 219 o.s.ř. a rozsudek soudu prvního stupnějako věcně správný potvrdil. V Praze dne 30. října 2003 JUDr. A. R. předsedkyně senátu