Orgán státní moci, který postupuje v souladu se zvláštním předpisem, se nemůže dopustit zásahu do práva na ochranu osobnosti.

ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Praze rozhodl JUDr. V. C. jako samosoudcem ve věci žalobce Mgr. J. B., proti žalovanému Česká republika - Krajský soud v P, o ochranu osobnosti a přiměřené zadostiučinění, t a k t o : Žaloba s tím, že se určuje, že žalovaný svým rozhodnutím Spr. 1442/95 ze dne 24.8.1995 neoprávněně zasáhl do práv na ochranu osobnosti žalobce, dále se ukládá žalovanému, aby odstranil následek těchto neoprávněných zásahů zrušením předmětného rozhodnutí a žalobci se omluvil textem: „ Žalovaný se omlouvá žalobci za újmu, způsobenou neoprávněnými zásahy do práv na ochranu osobnosti v průběhu správního řízení ke správnímu rozhodnutí Spr.1442/95 ze dne 24.8.1995 a obsaženými v tomto rozhodnut “, se z a m í t á . Z o d ů v o d n ě n í : Žalobce se svojí žalobou domáhal určení, že se žalovaný dopustil zásahu do práv na ochranu osobnosti žalobce tím, že vydal usnesení Spr. 1442/95 ze dne 24.8.1995, kterým žalobci pozastavil znaleckou činnost v oborech ekonomika a stavebnictví, a dále omluvy za tento zásah. Žalobce spatřuje ve vydání tohoto usnesení pochybení z hlediska správního řízení a správního řádu, protože nebylo provedeno řádné správní řízení. Dále shledává žalobce exces i z hlediska zákona o znalcích a tlumočnících č. 36/1967 Sb., protože tento zákon nezná „ pozastavení “ činnosti znalce; dále namítá porušení principu presumpce neviny v trestním stíhání; a konečně v předmětném usnesení žalobce údajně nesprávně poučil, protože chybí poučení o mimořádných opravných prostředcích. Konečně se žalobce zmiňuje též o poškození svého obchodního jména. Soud při posuzování žaloby a jejího petitu vycházel zejména z textu doplnění, zaslaného na výzvu soudu dne 4.11.2002. Žalovaný zaslal k věci vyjádření dne 24.11.2002, kterým především zpochybnil správnost svého označení jako žalovaného. Dále zpochybnil vůbec souvislost s trestním stíháním žalobce, probíhajícího u Okresního soudu v B ve věci 2T 204/96, protože se při vydání předmětného usnesení o pozastavení činnosti vinou či nevinou žalobce vůbec nezbýval. Stejně tak nejde o pochybení z hlediska zákona o znalcích a tlumočnících, protože tento zákon umožňuje v §20 znalce zcela odvolat, a proto dovozuje svoje oprávnění úvahou „ a maiore ad minus “. Žalovaný nesouhlasí ani s argumentem, že byl žalobce nesprávně poučen o mimořádných opravných prostředcích, protože případná žaloba k soudu proti nesprávnému rozhodnutí orgánu (tehdy platný § 247 a násl. o.s.ř., dnes správní soudnictví) nespadá do mimořádných opravných prostředků. Konečně žalovaný namítá, že pozastavení znalecké činnosti není trestem, nýbrž preventivním opatřením v situaci, kdy trestní stíhání žalobce mělo zjevnou vazbu na jeho znaleckou činnost (šlo o zkreslování údajů hospodářské a obchodní evidence podle § 125 odst. 1) tr. zák., kdy měl žalobce pobírat od zákazníků jiné částky, než jaké vykazoval). Soud provedl jediný důkaz, a to rozhodnutím Krajského soudu v P Spr. 1442/95 z 24.8.1995. Další navržené důkazy, jimiž bylo sdělení Policie BOÚV, výslech žalovaného, spis Okresního soudu v B 2 T 204/96, znalecký deník žalobce a zprávu Finančního úřadu v H zamítl a neprovedl jako nadbytečné. Pro předmětnou věc je totiž podstatné pouze to, že žalovaný vydal správní rozhodnutí Spr. 1442/95 z 24.8.1995, kterým žalobci pozastavil znaleckou činnost v oborech ekonomika a stavebnictví a dále, že žalobce byl v té době trestně stíhán. Tento skutkový stav tvrdí shodně obě strany, a navíc je potvrzuje provedený důkaz listinou. Soud tento skutkový stav vzal za plně prokázaný a neviděl důvod tento skutkový stav dále potvrzovat dalšími důkazy, když žádný z navržených důkazů tento stav neměl vyvracet či významným způsobem doplňovat. Podle § 11 o.z. má fyzická osoba právo na ochranu osobnosti, zejména života a zdraví, občanské cti, lidské důstojnosti, jakož i soukromí, svého jména a projevů osobní povahy. Práva na ochranu osobnosti dále rozvádí především Listina Práv č. 23/1991 Sb., a Úmluva o ochraně lidských práv a základních svobod č. 209/1992 Sb. a celá řada dalších zvláštních předpisů - např. tiskový nebo telekomunikační zákon. Z nich lze vyvodit jednak přesnější rozvedení citovaných práv, kterými jsou zejména právo na život a zdraví; rodinný a soukromý život a soukromí v nejširším slova smyslu, včetně tajemství poštovního, telekomunikačního a údajů osobní povahy, ochranu jména, cti, zdravé životní prostředí, svobodu projevu, svobodu svědomí, svobodu shromažďování a politické činnosti. Pojem práv na ochranu osobnosti je tedy velmi široký a výkladem soudů bývá dále rozšiřován. Postavení znalce - jakožto postavení či funkce, vzniklá na základě rozhodnutí soudu, obdobně jako postavení v jakékoli jmenované funkci, samo o sobě nemůže být chápáno jako právo, které je součástí lidské osobnosti. Toto právo je dáno výlučně a specielně určité konkrétní osobě na základě jejích schopností a zároveň podle potřeb soudu, není to právo, které by bylo vymahatelným nárokem každého občana. Jako lze takové postavení určité osobě udělit, lze ho z určených důvodů i odejmout, aniž by se to jakkoli dotklo práv na ochranu osobnosti. Práva na ochranu osobnosti - naproti tomu - svědčí každému občanu bez rozdílu, a to od okamžiku narození až do smrti. Není a nemůže to tedy být výsada, nabytá v průběhu života jakýmkoli rozhodnutím jakéhokoli orgánu státu (případně i orgánu mezinárodního). Soud je tedy toho názoru, že dokonce ani odnětí, které by nesplňovalo předpoklady příslušného správního předpisu (v tomto případě § 20 a násl. zákona č. 36/1967 Sb.), by nebylo způsobilým zásahem do práv na ochranu osobnosti (protože právo být znalcem samo o sobě právem na ochranu osobnosti není), nýbrž pouze zásahem do práv zvláštních, určených konkrétních předpisem, a podléhajících případné soudní kontrole správního soudnictví. Pravomocí tohoto soudu je zkoumat výlučně otázku práv na ochranu osobnosti, což je dáno žalobou. Pokud zde vůbec není žádné právo na ochranu osobnosti, které by mohlo být dotčeno, tím samotným faktem je již zmařen právní základ žaloby, a to bez ohledu na případné její doplňování a upřesňování. Soud se v tomto ohledu zaměřil i na právo na ochranu cti a důstojnosti, které by snad mohlo připadat v úvahu jako právo, které by mohlo být jednáním žalovaného dotčeno, i když žaloba nic takového netvrdila (a to ani po doplnění). Zde - po pečlivém prostudování rozhodnutí Spr 1442/95 - je nutno uzavřít, že text usnesení je naprosto strohý, drží se doložených faktů, a nic urážlivého v něm nemůže být spatřováno. Soud dále dospěl k názoru, že v řízení o ochranu osobnosti naprosto není možné přezkoumávat správní rozhodnutí; jakékoli konstatování tohoto soudu ke správnosti či nesprávnosti předmětného rozhodnutí Spr. 1442/95 Krajského soudu v P by bylo proto právně bez významu a soud se proto touto správností postupu soudu v P nezabýval. To bylo, ostatně, důvodem, proč soud nevedl další dokazování v tomto směru, jak žádal i žalovaný. Bez významu je proto i tvrzení o nesprávném poučení o opravných prostředcích. Stejný závěr soud učinil ve všech otázkách, souvisejících s trestním řízení a případným porušením otázky presumpce neviny. Pro účely otázky ochrany osobnosti je proto zbytečné zkoumat průběh trestního stíhání a spis 2 T 204/96 OS v B; soudu postačil oběma stranami shodně tvrzený fakt, že takové trestní stíhání v době vydání sporného usnesení existovalo. Tento soud naprosto nemá pravomoc jakkoli přezkoumávat trestní řízení; upozorňuje navíc, že trestní řízení, které probíhá v souladu s trestním řádem, samo o sobě nemůže být neoprávněným zásahem do práv na ochranu osobnosti (jak konstatuje například rozsudek Krajského soudu v O spisové značky 23 C 118/99). Tím spíše, že je třeba přisvědčit vyjádření žalovaného, že již ani napadené rozhodnutí KS v P vůbec nesouvisí a nezabývá se průběhem trestního řízení (probíhajícím u Okresního soudu v B pod sp. zn. 2 T 204/96). Podstatná okolnost, vylučující protiprávnost tvrzeného zásahu do osobnostních práv žalobce, je i existence § 20 zákona č. 36/1967 Sb. o znalcích a tlumočnících. Soud dal opět zapravdu žalovanému v tom, že obsahuje-li zákon možnost úplně odvolat znalce ze znalecké činnosti (§ 20 zákona), potom lze vyvodit úvahou „a maiori ad minus“ závěr, že může jeho činnost i pozastavit. Ostatně, v podobných situacích je takový postup běžnou praxí. Orgán, který postupuje v řízení v souladu se zvláštním předpisem, se nemůže dopustit neoprávněného zásahu do práv na ochranu osobnosti. Toto obecné pravidlo lze vyvodit z analogické situace k více uznávaným rozhodnutím různých soudů, kromě citovaného 23C118/99 v O také např. rozhodnutí ÚS, uveřejněné ve svazku 10 pod číslem 32, které dospělo ke stejnému názoru v případě postupu soudu v úpravě poměrů k nezletilým dětem. Podle § 13 o.z. odst. 1) má fyzická osoba právo zejména se domáhat, aby bylo upuštěno od neoprávněných zásahů do práva na ochranu její osobnosti, aby byly odstraněny následky těchto zásahů a aby jí bylo dáno přiměřené zadostiučinění. Žalobce svoji žalobu (v doplnění z 4.11.2002) konstruoval na dvou nárocích - jednak běžně užívaný prostředek omluvy (s přesně uvedeným textem), jednak žalobu na určení, která sice v zákoně přímo uvedena není, ale protože seznam možných žalob je demonstrativní, je i tento typ žaloby možný a judikaturou je respektován (Cdon 18/95 NS, uváděné také jako R 46/95). Zde soud ovšem výjimečně vyslovuje - oproti citovanému judikátu - názor, že v projednávaném případě žalobce neměl naléhavý právní zájem na tomto určení ve smyslu § 80 písm. c) o.s.ř. U zdejšího soudu je totiž projednávána pod sp. zn. 36 C 3/2002 žaloba těchže účastníků, týkající se odvolání ze znalecké činnosti, které následovalo po jejím pozastavení. Napadené pozastavení tedy skončilo, nehrozí jeho opakování, a je zcela překonáno zmíněným odvoláním (které je rovněž napadeno velmi podobnou žalobou). Soud je toho názoru, že naléhavý právní zájem u tvrzeného zásahu do práva na ochranu osobnosti je dán především u toho zásahu, který je výraznější, a který trvá; u zásahu, který je pouze předběžnou součástí jednání hlavního, tento zájem být dán nemusí. Konečně jsou zde žalovaným tvrzené nedostatky žaloby ohledně označení žalovaného. Soud má zato, že klíčovou opravu - tedy označení žalobce jako Česká republika (výslovně „ ČR “), provedl žalobce svým podáním 4.11.2002, a složka státu, označená jako „ Krajský soud v P “, je správná. Uvedení třetí „ podsložky “ -„ předseda KS v P “ je již nesprávné, v čemž je třeba dát zapravdu žalovanému, nicméně podle názoru soudu je též nadbytečné, a nebrání projednání žaloby ve smyslu §79 o.s.ř., protože o totožnosti žalovaného nejsou pochyby. Další upřesňování žalovaného se jeví být soudu zbytečné, protože to stejně nemůže mít žádný vliv na podstatné otázky sporu a jeho výsledek. Soud tedy uzavírá, že zde především neshledal žádné právo na ochranu osobnosti, které by mohlo být dotčeno; dále je tvrzený zásah podložen zákonem, což vylučuje jeho protiprávnost; a konečně na části žaloby, týkající se určení protiprávnosti zásahu, chybí právní zájem žalobce. Soud tedy zamítl z těchto všech důvodů žalobu bez dalšího dokazování. Žádné doplnění tvrzení ani dokazování totiž nemohlo změnit zejména prvé dva důvody zamítnutí. Vzhledem ke shora uvedeným právním závěrům o základu věci ve smyslu § 11 o.z. na něm nic také nemůže změnit případné rozšíření dokazování a zkoumání ohledně § 13, např. směrem k údajným důsledkům tvrzeného zásahu, jejich velikosti, ke vhodnosti zvoleného prostředku (omluvy, jejího textu, zrušení rozhodnutí), případně upřesňování a doplňování žalobního petitu. Soud měl takové dokazování za zcela zbytečné, a neprováděl je. V Praze 6. ledna 2003 JUDr. V. C. samosoudce