Informace, že se někdo živí prostitucí, nepatří do intimní sféry občana, protože jde o případ, kdy se občan svého soukromí o své vůli vzdá. Důkaz pravdy o takovémto tvrzení není tedy vyloučen.

36 C 30/2003 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Praze rozhodl JUDr. V. C. jako samosoudcem ve věci žalobce: L. D., zast. JUDr. J. V., proti žalovanému Ing. V. M., zastoupenému JUDr. D. Š., o ochranu osobnosti a přiměřené zadostiučinění t a k t o : I. Žalovaný je povinen zdržet se tvrzení o tom, že žalobkyně je chebská prostitutka. II. Žalovaný je povinen odvolat své tvrzení o tom, že žalobkyně je chebská prostitutka a žalobkyni se omluvit, obojí dopisem, doručeným žalobkyni a Okresnímu soudu v B ke spisové zn. P 35/2002, do třiceti dnů od právní moci rozsudku. Z o d ů v o d n ě n í : Žaloba se domáhala omluvy žalovaného za neoprávněný zásah do práv na ochranu osobnosti podle §13 o.z., kterého se měl dopustit tvrzením, že je žalobkyně „chebská prostitutka“ ve vyjádření k věci P 35/2002 Okresního soudu v B. Žalovaný nijak nepopřel, že uvedené spojení ve svém vyjádření skutečně použil, ani nezpochybnil, že takové tvrzení může snížit čest a důstojnost žalobkyně; bránil se tím, že uvedená skutečnost je pravdivá, a že se ji dozvěděl od M. D., manžela žalobkyně. Co se týče žalobkyně, osobně ji vůbec ani nezná, a původem problému je soudní spor, který vede jeho manželka, I. M., s M. D., který je její bývalý manžel, o svěření dítěte do výchovy. Nejprve soud zjistil nesporné skutečnosti, tedy, že u Okresního soudu v B probíhalo řízení P 35/2002, ve kterém bylo učiněno podání žalovaného dne 9.2.2003, kde uvedl, že „M. D. více než rok udržoval tajný poměr s chebskou prostitutkou, jeho nynější ženou, kvůli které rodinu opustil.“ Soud dále provedl dokazování textem vyjádření z 9.2.2003 ve věci P 35/2002 Okresního soudu v B, vyjádřením zaměstnavatele žalobkyně, vyjádřením Policie v Ch, provedením důkazu fotografiemi, výslechem svědků J. L., I. M. a obou účastníků. Většina písemných důkazů se ukázala být méně významnými. Hodnocení žalobkyně se jeví být hodnověrná, ale přinášejí zjištění, ze kterého pro věc nevyplývá vůbec nic podstatného. Rovněž tak fotografie vozu, který byl s jistou pravděpodobností svědkem L. ztotožněn jako vůz M. D., nedokazuje nic jiného, než že svědek tento vůz někdy a někde viděl. Písemné vyjádření žalovaného pouze potvrdilo skutečnost, která byla již předtím prohlášena za nespornou. Slyšené výpovědi svědků L. a M., zejména v návaznosti na účastnickou výpověď žalovaného, obsahují značné rozpory, především časové. Svědek J. L. především velmi pevně trval - i přes opětovné dokazování - že schůzka, na které se měl žalovaný dozvědět - v přítomnosti svědka L. - od M. D. informaci, že žalobkyně je bývalá prostitutka, se odehrála na začátku března 2003. Žalovaný při tom uvedl, že se tak stalo na začátku února 2002, a že se svědek spletl o měsíc (při čemž přehlédl, že rozdíl je celý rok). Z dalších souvislostí - kdy se uvedená informace objevuje až v předmětném vyjádření z 9.2.2003, ale celý rok předtím o ní chybí sebemenší zmínka (a to i v protokolech o výslechu na Policii, jak uvedl sám žalovaný), skutečnosti, že svědek vypovídal po zákonném poučení podle §126 o.s.ř., kdežto žalovaný pouze jako účastník, soud dovozuje, že pokud se uvedená schůzka vůbec odehrála, muselo se tak stát skutečně až v březnu 2003, tedy až po sporném podání z 9.2.2003, a žalovaný tedy v žádném případě nemohl tuto informaci mít v době sepisování svého podání z tohoto pramene. Co se týče výpovědi svědkyně I. M., soud poukazuje na to, že je to bývalá manželka M. D., která s ním vede spor o výchovu dcery, a její zájem na difamaci M. D. a jeho výchovného prostředí je zřejmý. Ostatně, ve své výpovědi to nepopřela - uvedla, že tuto informaci hodlá v uvedeném sporu použít. Její výpověď byla v mnoha bodech krajně nevěrohodná - především v tom bodě, že když se dozvěděla podle svých slov v roce 1997 nebo 1998 o tom, že milenka jejího tehdejšího manžela je prostitutka, věc neověřovala a nezkoumala a novému manželovi o tom neřekla až do roku 2003. V rozporu s tím potom uvedla, že o věci hovořila se čtyřmi zaměstnanci M. D., jejichž jména ovšem odmítla i přes důrazné poučení soudem uvést. Celá tato výpověď - i kdyby byla přesto pravdivá - je ovšem v úplném rozporu s výpovědí žalovaného, která se soudu jevila být nejméně věrohodná ze všech tří. Především žalovaný uvedl, že od manželky I. M. o celé věci nevěděl až do rozmluvy, kde byl přítomen svědek L. - což by znamenalo, že opět až po té, co už bylo napsané podání dne 9.2.2003. Takže žalovaný vůbec nevysvětlil, kde získal informaci, uvedenou v podání. Konečně zcela nevěrohodné je i psychologické chování M. D., jak ho popisují oba svědci i žalovaný. V případě schůzky, kterou popsal svědek L. a žalovaný, si na jedné straně měl M. D. „připravit materiál na soudní spor na svěření dítěte“, ale vzápětí měl prozradit informaci, která mu toto vedení sporu mimořádně zkomplikuje. V případě výpovědi I. M. by musel M. D. tím, že by prozradil manželce, že jeho milenka je zároveň prostitutka, značně ublížit své manželce i milence zároveň. A konečně, obě tyto události ukazují M. D. jako osobu nejen rozpornou a citově egoistickou, ale naprosto odlišnou v obou událostech - v prvním případě se nesmyslně vychloubá svými sexuálními úspěchy, v druhém případě si z těchže důvodů ublíženě stěžuje. Soud uzavírá hodnocení těchto tří klíčových důkazů, že je zjevně nemožné, aby byly všechny tři výpovědi - tedy svědka L., svědkyně M. a žalovaného - pravdivé zároveň, a proto jim neuvěřil ani v klíčovém bodě tvrzení, že M. D. někdy řekl, že jeho nynější manželka je nebo byla chebská prostitutka. Dále je zřejmé, že všechny tyto tři výpovědi nejsou přímými důkazy, ale všechny tři odkazují na jediný společný pramen - M. D., manžela žalobkyně. Je proto s podivem, že strana žalovaná tuto svědeckou výpověď vůbec nenavrhla; a strana žalující tak učinila až pozdě, ve smyslu §118b o.s.ř. Pokud je poukazováno žalobou na poslední větu odst. 1, §118b o.s.ř. - „to neplatí, jde-li skutečnosti nebo důkazy, jimiž má být zpochybněna věrohodnost provedených důkazních prostředků, které nastaly po prvním jednání nebo které účastník nemohly bez své viny uvést“ - pak soud upozorňuje, že přinejmenším z vyjádření strany žalované ze dne 4.4.2003 bylo zřejmé, že se tato strana odvolává od počátku jako na zdroj informace na M. D. a je to podstatou obhajoby; nic tedy nebránilo žalobě své důkazy navrhnout, když již na prvním jednání (26.5.2003) bylo zřejmé, čeho se výpovědi svědků budou týkat. Soud nemohl nepřítomnost výpovědi M. D. žádným způsobem obejít; a to ani pomocí §120 odst. 3) o.s.ř., protože by obcházel základní povinnost stran nést důkazní břemeno podle § 101 odst. 1, písm. b) a § 120 odst. 1 o.s.ř. Navíc soud není toho názoru, že by potřeba tohoto důkazu byla naprosto nezbytná, protože skutkový stav, který soud zjistil je - vzhledem k extrémní nedůvěryhodnosti většiny výpovědí - dostatečně zřejmý: Straně žalované se nepodařilo provést důkaz pravdy ohledně tvrzení, že žalobkyně je nebo byla chebská prostitutka. Žádné relevantní důkazy, které by mohly takové tvrzení dokázat (např. výpovědi osob, které by žalobkyni jako prostitutku skutečně někde viděly), nebyly vůbec navrženy; navržené důkazy přinesly buď povšechná zjištění ve prospěch žaloby, nebo přinesly velmi nevěrohodné a vzájemně rozporné odkazy na výpověď M. D., který jako svědek vůbec navržen nebyl, případně na osoby, jejichž jména z nejasných důvodů vůbec nelze soudu prozradit (čtyři zaměstnanci téhož M. D.). Naopak bylo prokázáno - a je víceméně nesporné, že celá informace o tom, že žalobkyně „je chebská prostitutka“ se objevila poprvé v podezřelé časové shodě po zahájení soudního sporu P 35/2002 v B o svěření dcery do výchovy, při čemž svědkyně M. přímo uvedla, že tuto okolnost ve sporu zřejmě uvede. Předtím (a zejména v době, kdy se měla žalobkyně jako prostitutka živit, tedy v letech 1997-8) o tom neslyšel podle svých slov ani sám žalovaný. Podle § 11 o.z. má fyzická osoba právo na ochranu osobnosti, zejména života a zdraví, občanské cti, lidské důstojnosti, jakož i soukromí, svého jména a projevů osobní povahy. Právo na čest a lidskou důstojnost je dále rozvedeno v Listině Práv č. 23/1991 Sb., čl. 10 odst. 1 a nepochybně je právem, které mohlo být zásahem žalované dotčeno. Podle § 13 o.z., odst. 1 má fyzická osoba právo zejména se domáhat, aby bylo upuštěno od neoprávněných zásahů do práva na ochranu její osobnosti, aby byly odstraněny následky těchto zásahů a aby jí bylo dáno přiměřené zadostiučinění. S ohledem na tato ustanovení věc soud také posuzoval. Nespornou skutečností je, že k zásahu skutečně došlo. Rovněž nebylo nijak zpochybněno, že informace, že se někdo živí jako prostitutka, je způsobilá ohrozit jeho čest a důstojnost. Tento soud zastává názor, že taková informace (že se někdo živí jako prostitutka) sama o sobě nepatří do intimní sféry občana, což by možnost důkazu pravdy informace úplně vylučovalo. Jde o typický případ, kdy se občan o své vlastní vůli svého soukromí vzdá, protože provozuje sexuální chování způsobem veřejným - v této souvislosti je třeba poukázat na rozhodnutí Evropského soudu pro Lidská práva ve věci Laskey, Jaggard a Brown proti Spojenému Království velké Británie. Přípustný důkaz pravdy však v tomto případě selhal, a tudíž soud musí mít celou informaci za nepravdivou. Konečně je třeba zmínit, že při posuzování nejednodušších prostředků podle §13 odst. 1) o.z. - tedy upuštění od nepravdivého tvrzení a omluva - není vůbec požadováno, aby zásah způsobil jakoukoli měřitelnou újmu, nýbrž stačí pouhá existence tohoto zásahu ( např. 30 Cdo 2094/99 NS). Soud tedy nezkoumal, zda a jak velká újma žalobkyni vznikla, a žalobě bez dalšího vyhověl v plném rozsahu. Konečně je třeba pro úplnost zmínit žalovanou stranou namítanou neurčitost žalobního petitu (§79 odst. 1 o.s.ř.) Tento soud je toho názoru, že podle dikce zákona musí být patrno, „čeho se navrhovatel domáhá“, což s ohledem na speciální ustanovení §13 odst. 1 znamená, že v případě žaloby na zdržení se tvrzení musí být patrno, čeho se má žalovaný zdržet; v případě odvolání tvrzení a omluvy pak musí být opět patrno, za jaké tvrzení (jednání) se má žalovaný omluvit, a konečně u omluvy ještě navíc, jakým způsobem má být učiněna (písemně či ústně, a komu). Žaloba sice neuvádí úplně přesný text omluvy, jak bývá zvykem, nicméně vzhledem k jednoduchosti tvrzení, které je předmětem sporu (zda žalobkyně je chebská prostitutka), je případný text omluvy naprosto zřejmý, stejně jako jsou přítomny všechny další náležitosti, jak byly uvedeny shora. V Praze 23.6.2003 JUDr. V. C. samosoudce