Postavení vzniklé na základě svobodného rozhodnutí občana samo o sobě nemůže být chápáno jako právo, které je součástí lidské osobnosti. Toto právo je dáno výlučně a speciálně kokrétní osobě na základě jejích schopností a vlastního rozhodnutí, není to právo, které by bylo vymahatelným nárokem. Jako takové může vzniknout, může být narušeno a dokonce i zaniknout, aniž by se dotklo práv na ochranu osobnosti.

ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Praze rozhodl JUDr. V. C. jako samosoudcem ve věci žalobce Ing. V. H., proti žalovanému Česká republika - MF ČR, zastoupena JUDr. A. K., o náhradu škody a ochranu osobnosti s přiměřeným zadostiučiněním t a k t o : I. Žaloba s tím, že je žalovaný povinen nahradit žalobci za morální a společenskou újmu 5.000.000,-Kč se z a m í t á . II. Žaloba s tím, že je žalovaný povinen zaplatit žalobci na náhradě škody 33.500.000,-Kč se v y l u č u j e k samostatnému projednání. Z o d ů v o d n ě n í : Žalobce se svojí žalobou domáhal zadostiučinění v penězích za újmu, kterou mu způsobil žalovaný tím, že podepsal Asociační dohody s Evropskými společenstvími a o této skutečnosti žalobce jakožto svého občana řádně neinformoval. V důsledku ekonomických změn se dostal žalobce, který byl soukromým podnikatelem v zemědělství, do potíží a nakonec na něho byl vyhlášen konkurs. Z těchže důvodů se žalobce také domáhal náhrady škody, způsobené uvedeným postupem žalovaného. Žalovaný se k věci vyjádřil tak, že především namítl nedostatek pasivní legitimace ohledem na to, že žalované nemělo být MF ČR, ale MZ ČR. Dále žalovaný upozornil, že „ Evropská dohoda, zakládající přidružení mezi ČR na jedná straně a ES a jejich členskými státy na straně druhé “ (což je správný a úplný název tzv. Asociační dohody) byla podepsána 4.10.1993 v Lucembursku a vstoupila v platnost 1.2.1995. Její text byl řádně uveřejněn ve Sbírce zákonů pod č. 7/1995 Sb., čímž je podle žalovaného splněna povinnost informovat občany. Kromě toho byla tato informace nesčíslněkrát probírána v médiích. Kromě toho žalovaný připomněl, že pro použití § 13 odst. 2 a 3 je nutno, aby byla ve značné míře snížena důstojnost a vážnost fyzické osoby, což z tvrzení ani z důkazů žalobce nijak nevyplývá. Z dokazování, ve kterém soud vycházel z osvědčení evidence samostatně hospodařících rolníků, usnesení 38 K21/99 zdejšího soudu o prohlášení konkursu na žalobce a zejména ze souhlasných prohlášení obou stran zjistil soud následující - převážně nesporný -skutkový děj: 1) Žalobce byl soukromě hospodařícím zemědělcem nejméně od r. 1991 2) Žalovaný podepsal Evropskou dohodu, zakládající přidružení mezi ČR na jedná straně a ES a jejich členskými státy na straně druhé 4.10.1993, ta vešla v platnost 1.2.1995 a byla uveřejněna ve Sbírce zákonů č. 7/1995 Sb. 3) Žalobce se dostal do ekonomických obtíží a 1.10.1999 byl na něj prohlášen konkurs zdejším soudem pod č.j. 38 K 21/99. 4) Ing. D., ředitel výzkumného ústavu ZE prohlásil veřejně, že „v roce 1992 jsme se do světa vřítili příliš naivně, teoreticky jsme se zachovali správně, ale vzhledem k chování okolního světa mohu říci, že to z naší strany bylo velice naivní a založené na falešných očekáváních. Závazky, které vznikaly vůči EU v letech 1992-94 nás nadlouho determinují. Teprve teď se jedná o změkčení podmínek, které jsme si před deseti lety nakladli “. 5) Ing. F., bývalý ministr zemědělství prohlásil veřejně, že „ zemědělství za předcházejících vlád umíralo na úbytě, neustále se snižoval jeho rozměr, rostlo zadlužení zemědělců, kteří se silou své vůle snažili obdělávat půdu a doslova svými majetky udržovali nízké ceny potravin a tím i sociální smír “. Takto zjištěný skutkový stav považoval soud za plně dostačující k rozhodnutí. Navíc strany další důkazy nenavrhovaly, ani po poučení podle § 118a a 118 b o.s.ř. Podle § 11 o.z. má fyzická osoba právo na ochranu osobnosti, zejména života a zdraví, občanské cti, lidské důstojnosti, jakož i soukromí, svého jména a projevů osobní povahy. Práva na ochranu osobnosti dále rozvádí především Listina Práv č. 23/1991 Sb., a Úmluva o ochraně lidských práv a základních svobod č. 209/1992 Sb. a celá řada dalších zvláštních předpisů. Z nich lze vyvodit jednak přesnější rozvedení citovaných práv, kterými jsou zejména právo na život a zdraví; rodinný a soukromý život a soukromí v nejširším slova smyslu, včetně tajemství poštovního, telekomunikačního a údajů osobní povahy, ochranu jména, cti, zdravé životní prostředí, svobodu projevu, svobodu svědomí, svobodu shromažďování a politické činnosti. Pojem práv na ochranu osobnosti je tedy velmi široký a výkladem soudů bývá dále rozšiřován. Postavení zemědělce - jakožto postavení, vzniklé na základě svobodného rozhodnutí občana, samo o sobě nemůže být chápáno jako právo, které je součástí lidské osobnosti. Toto postavení je dáno výlučně a specielně určité konkrétní osobě na základě jejích schopností a vlastního rozhodnutí, není to právo, které by bylo vymahatelným nárokem každého občana. Jako může takové postavení vzniknout, může být narušeno a dokonce i zaniknout, aniž by se to jakkoli dotklo práv na ochranu osobnosti. Práva na ochranu osobnosti - naproti tomu - svědčí každému občanu bez rozdílu, a to od okamžiku narození až do smrti. Není a nemůže to tedy být výsada, nabytá v průběhu života jakýmkoli rozhodnutím, včetně vlastního. Soud je tedy toho názoru, že i v případě, že by došlo k ekonomické likvidaci žalobce působením žalovaného, jak tvrdila žaloba, nemohla by žaloba na ochranu osobnosti podle § 11 o.z. a §13 o.z. úspěšná, protože se dotýká výlučně majetkových práv. K doplnění tohoto názoru je nutno doplnit, že soud neshledal ani v nejmenším, že by se zjištěný skutkový děj v kterémkoli bodě týkal práv žalobce výslovně neuplatněných (např. cti a důstojnosti podle §11 o.z.). Prohlášení konkursu není samo o sobě událost, která by zbavovala občana jeho cti a důstojnosti. Pravomocí tohoto soudu je zkoumat výlučně otázku práv na ochranu osobnosti, což je dáno žalobou. Pokud zde vůbec není žádné právo na ochranu osobnosti, které by mohlo být dotčeno, tím samotným faktem je již zmařen právní základ žaloby, a to bez ohledu na případné její doplňování a upřesňování, či rozšiřování dokazování. Kromě toho je třeba říci, že předpokladem úspěšného uplatnění práv z ochrany osobnosti podle §13 o.z. je protiprávní zásah. Ani ze samotného tvrzení žaloby nebylo jasné, v čem je spatřována tato protiprávnost. Zde musel dát soud plně zapravdu straně žalované. Podepsání tzv. Asociační dohody je výraz demokratické vůle většiny občanů ČR, protože veškerá jednání o spolupráci s ES - až po plánovaný vstup v současné době - jsou očividně v programu zdrcující většiny politických stran a potažmo úplně všech vlád tohoto státu, a to dokonce ještě dříve, než ČR vznikla (tedy před 1.1.1993). Tuto skutečnost považuje soud za notoricky známou ve smyslu §121 o.s.ř., tedy ji není třeba dokazovat. Je třeba dát opět plně zapravdu žalované straně že tato skutečnost byla předmětem nesčíslných mediálních kampaní a informací. Tato politická vůle byla naplněna a provedena podle veškerých právních a procedurálních pravidel. I když soud nemá pravomoc naplnění těchto pravidel přezkoumávat (jde m.j. o otázku dodržení Ústavy), je třeba opět připomenout to, že výsledek byl uveřejněn ve Sbírce zákonů (což opět nemůže být předmětem zkoumání s ohledem na §121 o.s.ř.), a dokonce ani sám žalobce žádnou vadu tohoto postupu nenamítal. Obdobný závěr soud učinil v otázce vyhlášení konkursu, případně trestního stíhání a odnětí živnostenských listů (vyjádření ze 13.11.2002), která je sice opět mimo pravomoc tohoto soudu v případě údajných procesních vad, nicméně samotný fakt, že je projednával řádný soud vylučuje, že by mohlo jít o protiprávní zásah. Ani zde žalobce nic takového nenamítal. Soud zde připomíná per analogiam usnesení ústavního soudu I. ÚS 314/97, ze kterého lze vyvodit, že obecně jakýkoli postup, který provádí pravomocné orgány státu v souladu se zákony, nemohou být prohlášeny za protiprávní zásah do ochrany osobnosti. Konečně soud shledal třetí nedostatek žaloby v tom, že i kdybychom přehlédli důvody uvedené shora, mezi ekonomickými obtížemi žalobce a zbytkem prokázaného skutkového děje (zejména podpisem tzv. Asociační dohody) není jasná vůbec žádná příčinná souvislost. Žalobce tuto souvislost nijak blíže nespecifikoval a z žádných navržených důkazů - dokonce ani z celé řady nesporně uznaných skutečností, včetně vyjádření obou odborníků, citovaných pod bodem 4) a 5) skutkového děje - nic takového nevyplývá. Soud připomíná, že taková příčinná souvislost může být podstatná zejména pro přiznání zadostiučinění v penězích (I. ÚS 156/99). Za stavu, kdy soud neshledal vůbec žádné právo ve smyslu § 11 o.z., které by mohlo být dotčeno, zásah žalovaného není protiprávní a mezi zásahem žalovaného a údajnou újmou žalobce není příčinná souvislost, soud žalobu zamítl bez dalšího zkoumání ze všech těchto tří důvodů, protože by tento závěr nemohl být dalšími okolnostmi nijak dotčen. Pro úplnost zbývá dodat, že se proto soud nezabýval řadou dalších nedostatků a nejasností žaloby. Především je to problém označení žalovaného. Soud má zato, že zde nelze dát plně zapravdu žalovanému, že by nepřesnosti tohoto druhu vedly až k odmítnutí pasivní legitimace. Není totiž pochyb, že žalovaným má být Česká republika. Tím už není pro rozhodnutí úplně rozhodující, o kterou složku státu se přesně jedná, zvláště, jde-li o zamítavý (a tedy nevykonatelný) rozsudek; není zde totiž pochyb o totožnosti skutkového děje v případě nových žalob. Mimo ministerstva financí a zemědělství připadá v úvahu zejména Vláda ČR jako celek, možná i Parlament ČR (protože podpis podobné mezinárodní dohody není v pravomoci samotného ministerstva). Podobně lze mít výhrady k některým tvrzením žaloby, ve kterých se namítá poškození občanů ČR - či zemědělců - obecně. Zde chybí pro změnu aktivní legitimace žalobce k tomu, aby jejich jménem vystupoval. Ani to nemá vliv na konečné rozhodnutí ve věci. Úplně stranou pak zůstaly otázky uplatnění zadostiučinění v penězích podle §13 o.z., z nichž některé - ne úplně přesně - namítala žalovaná strana. Zde soudu postačil závěr, že takové plnění ze přiznat pouze na základě splnění podmínek §11 a §13 odst. 1, zkoumaných shora. V opačném případě je zbytečné se těmito dalšími otázkami zabývat. Konečně, co se týče náhrady škody, způsobené nesprávným úředním postupem, soud dospěl k závěru, že zde vůbec není dána věcná příslušnost podle § 9 o.s.ř. KS v P. To je otázka podmínek řízení, která znemožňuje jakékoli věcné rozhodnutí soudu v této otázce. Soud proto věc vyloučil k samostatnému projednání; po té bude postoupena soudu místně a věcně příslušnému. V Praze 27.1.2003 JUDr. V. C. samosoudce