Slova "poskytují zaopatření" obsažená v ustanovení § 16/6 vyhlášky č. 7/1999 Sb. o peněžních a naturálních náležitostech vojáků v činné službě a žáků vojenských škol, kteří nejsou vojáky, je třeba vykládat jako stav existenční závislosti zaoptřované osoby na poskytovali zaopatření.

3 pokračování 23Co 29/2004 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. G. B. a soudců JUDr. T. K. a JUDr. J. V. ve věci žalobce Ing. V. S., zastoupeného JUDr. S. F.,proti žalované České republice – MS obrany(Vojenský úřad pro právní zastupování), o 63.988,40 Kč s příslušenstvím, o odvolání žalobce proti rozsudku Okresního soudu P ze dne 9. 7. 2003, čj.5C 280/2003 – 13, t a k t o : Rozsudek soudu I. stupně se potvrzuje. Z o d ů v o d n ě n í : Žalobce se domáhal se souhlasem soudu I. stupně změněnou žalobou po žalované zaplacení 63.988,40 Kč s 19% úrokem z prodlení od 1. 1. 1996 do zaplacení s tím, že na základě rozkazu Velitelství logistiky VÚ ze dne 28. 2. 1995 byl přemístěn z místa trvalého bydliště v Č. B. do VÚ T. na funkci velitele vojenského útvaru. Jako rozvedenému vojákovi z povolání pečujícímu v té době o svoji dceru, žalobci příslušela podle vyhlášek č. 7/1996 Sb. a č. 310/1996 Sb. náhrada jako při služební cestě. Za období od 1. 1. 1996 do 30. 9. 1997 strávené v posádce T. proto po žalované požadoval stravné ve výši 49.801,- Kč, cestovné ve výši 6.720,- Kč a náhradu nákladů za ubytování ve výši 7.467,40 Kč. Rozsudkem ze dne 12. 9. 2001, čj. 5C 105/2000-113 Okresní soud P žalobu zamítl a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Ve věci samé dospěl k závěru, že za situace, kdy nebylo zjištěno, že by byl žalobce postaven na roveň ženatým vojákům ve smyslu ustanovení § 16 odst. 2 vyhlášky č. 7/1996 Sb., když žalobce neprokázal, že v době přemístění poskytoval zaopatření své dceři, nebyly splněny předpoklady pro přiznání požadovaných náhrad a uplatněný nárok proto není důvodný. K odvolání žalobce Krajský soud v P rozsudkem ze dne 30. 4. 2002, čj. 23Co 66/2002-130 rozsudek soudu I. stupně potvrdil a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Ztotožnil se se závěrem soudu I. stupně, že žalobce nesplňuje podmínky pro přiznání náhrad uvedených v ustanovení § 25 vyhlášky č. 7/1996 Sb. ve znění vyhlášky č. 310/1996 Sb., neboť v době přemístění, tj. v období od 1. 1. 1996 do 30. 9. 1997, nebyl ženatý ani nesplňoval předpoklady pro to, aby byl pro účely náhrad postaven na roveň ženatým vojákům z povolání, jimiž jsou ve smyslu ustanovení § 16 odst.6 zmíněné vyhlášky osamělí vojáci z povolání, kteří žijí a hospodaří v domácnosti alespoň s jedním rodinným příslušníkem, kterému poskytují zaopatření. K odvolání žalobce NS ČR rozsudkem ze dne 8. 4. 2003, čj. 21Cdo 2156/2002 – 146 oba rozsudky nižších soudů zrušil a věc vrátil Okresnímu soudu P k dalšímu řízení s tím, že řízení trpělo vadou řízení spočívající v tom, že soud I. stupně byl při projednávání věci nesprávně obsazen a odvolací soud toto pochybení neodstranil. Rozsudkem ze dne 9. 7,. 2003, čj. 5C 280/2003-13 Okresní soud P zamítl žalobu o zaplacení 63.988,40 Kč s 19% úkrokem z prodlení od 1. 1. 1996 do 21. 9. 1996 a 21% úrokem z prodlení od 22. 6. 1996 do zaplacení a rozhod, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.Vycházel ze závěru, že žalobce v řízení neprokázal, že by poskytoval zaopatření alespoň jednomu z rodinných příslušníků v době svého převelení do VÚ S. B. v období od 1. 1. 1996 do 30. 9. 1997. Proti tomuto rozsudku podal v zákonné lhůtě odvolání žalobce, který soudu I. stupně vytýkal nesprávná skutková zjištění a nesprávné právní posouzení věci. Jednak vytýkal soudu I. stupně, že nedostatečně při rozhodování vzal v úvahu skutečnost, že v rozhodném období žil žalobce v domácnosti nejen se svou dcerou, ale i družkou A. K. Především pak namítal nesprávné posouzení toho, zda žalobce jako rozvedený voják splňoval požadavky právních předpisů, aby mohl být postaven na roveň ženatým vojákům z povolání. V této věci poukazoval na to, že vyhláška č. 7/1996 Sb. nerozlišuje, zda osoby, s nimiž osamělý voják z povolání žije a hospodaří ve společné domácnosti a kterým poskytuje zaopatření, jsou výdělečně činné nebo jaký mají věk. namítal, že citovaná vyhláška na rozdíl od předchozí úpravy neuvádí, co má zákonodárce na mysli pod pojmem poskytování zaopatření a podle žalobce lze vyvozovat, že zaopatřením se myslí především možnost užívat by a podílet se na hospodaření domácnosti. Žalobce navrhoval, aby odvolací soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil soudu I. stupně k dalšímu řízení. Žalovaná ve vyjádření k odvolání navrhla, aby byl rozsudek soudu I. stupně jako věcně správný potvrzen. Krajský soud v Pjako soud odvolací přezkoumal napadený rozsudek podle § 212 o.s.ř. a dospěl k závěru, že odvolání není důvodné. Soud I. stupně nepochybil, pokud se držel právního hodnocení, které učinil již při svém prvním rozhodnutí ve věci, jehož správnost byla potvrzena v předchozím rozhodnutí odvolacího soudu a obdobně se k této argumentaci vyjádřil i dovolací soud. Soud I. stupně je však třeba vytknout, že v odůvodnění napadeného rozsudku se převážně omezil na citaci ustanovení právních předpisů, která zažalovaný nárok upravují a v podrobnostech pouze odkázal na odůvodnění rozsudku NS ČR, aniž by základní myšlenky právního zhodnocení alespoň zopakoval. I odvolací soud setrvává na svém již dříve v této věci vyjádřeném závěru, že žalobce nesplňuje podmínky pro přiznání náhrad uvedené v ustanovení § 25 vyhlášky č. 7/1996 sb. ve znění vyhlášky č. 310/1996 Sb., neboť v době přemístění, tj. v období od 1. 1. 1996 do 30. 9. 1997, nebyl ženatý ani nesplňoval předpoklady pro to, aby byl pro účely náhrad postaven na roveň ženatým vojákům z povolání, jimiž jsou ve smyslu ustanovení § 16 odst. 6 citované vyhlášky osamělí vojáci z povoláním, kteří žijí a hospodaří v domácnosti alespoň s jedním rodinným příslušníkem, kterému poskytují zaopatření. Žalobce v době přemístění sice žil ve společné domácnosti s dcerou a družkou, avšak jeho dcera již byla zletilá, výdělečně činná a dosahovala měsíčního příjmu vyššího, než dvojnásobek státem stanovené minimální mzdy, stejně jako družka žalobce, která navíc po celou předmětnou dobu byla rovněž zaměstnána v T., kde s žalobcem fakticky i společně bydlela. Pokud jde o žalobcovu argumentaci týkající se výkladu pojmu poskytovat zaopatření, za situace, že tento pojem právní předpisy nijak nedefinují, je výklad obsahu tohoto pojmu na soudu. Odvolací soud již v dřívější době vyslovil názor, jehož správnost potvrdil ve výše citovaném rozsudku i NS ČR, že slova „poskytují zaopatření“, obsažená v ustanovení § 16 odst. 6 vyhlášky č. 7/1996 Sb., o peněžních a naturálních náležitostech vojáků v činné službě a žáků vojenských škol, kteří nejsou vojáky je třeba vykládat jako stav existenční závislosti zaopatřované osoby na poskytovateli zaopatření. Tomuto výkladu pak v daném případě neodpovídalo postavení jak dcery žalobce, tak ani jeho družky, které, jak bylo již výše uvedeno, byly v inkriminovaném období obě výdělečně činné a na žalobci existenčně nezávislé,byť je žalobce určitými formami podporoval. Na základě všech výše uvedených skutečností a závěrů odvolací soud napadený rozsudek podle § 219 o.s.ř. jako věcně správný potvrdil, včetně správného výroku o nákladech řízení. V Praze dne 16. 3. 2004 JUDr. G. B. předsedkyně senátu