K platnosti konkurenční doložky sjednané i v období 1. 1. 2001 až 31. 1. 2004 bylo nezbytné, aby závazku zaměstnance nekonkurovat odpovídal závazek zaměstnavatele poskytovat zaměstnanci přiměřené zvýhodnění, nepočítaje v to požitky poskytované po dobu v trvání pracovního poměru.

ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Go. B. a soudců JUDr. T. K. a JUDr. J. V. ve věci žalobce CH s.r.o. , zastoupeného JUDr. P. S., proti žalovanému Ing. M. P., zastoupenému JUDr. M. S., o zaplacení 200.000,- Kč s příslušenstvím, o odvolání žalobce proti rozsudku Okresního soudu P ze dne 10.6. 2004 č.j. 8C 1873/2003-41, t a k t o : Rozsudek soudu I.stupně se potvrzuje. Z o d ů v o d n ě n í : Žalobce se žalobou domáhal u Okresního soudu P vydání rozsudku, kterým by bylo žalovanému uloženo zaplatit žalobci 200.000,- Kč s 3% úrokem z prodlení od 21.4: 2003 do zaplacení s tím, že se jedná o smluvní pokutu za porušení konkurenční doložky sjednané se žalovaným v pracovní smlouvě ze dne 31.10. 2001, ve které se žalovaný zavázal, že nebude vykonávat po dobu 1 roku po skončení pracovního poměru pro jiného zaměstnavatele nebo na vlastní účet činnost, která byla předmětem činnosti zaměstnavatele nebo jinou činnost, která by měla soutěžní povahu vůči podnikání zaměstnavatele. Žalovaný však po skončení pracovního poměru dohodou k 31.1. 2003 uzavřel pracovní smlouvu se společností F-S spol. s r.o., která má totožný předmět podnikání jako žalobce, tedy nákup a prodej cukrovinek a cukrovinářských výrobků, zejména čokoládových výrobků, bonbónů, sušenek, žvýkaček a podobně. Shora označeným rozsudkem Okresní soud P žalobu zamítl a uložil žalobci zaplatit žalovanému na nákladech řízení 6.244,- Kč do 3 dnů od právní moci rozhodnutí. Soud I.stupně dospěl k závěru, že uzavřením konkurenční doložky vznikl závazek, který není pracovněprávní povahy, nýbrž jde o vztah obchodní. Nemůže vzniknout, aniž by za to zaměstnanec nebyl zvýhodněn. Ujednání o konkurenční doložce je vzájemným závazkem, při němž si bývalí účastníci pracovního poměru poskytují hospodářský prospěch navzájem, musí se jednat o protihodnotu, které se musí pracovníkovi dostat po skončení pracovního poměru. Podle soudu I.stupně však posuzovaná konkurenční doložka jednoznačně zvýhodňuje žalobce, protože sjednané omezení žalovaného nebylo žádným závazkem žalobce kompenzováno. Za tohoto stavu shledal soud I.stupně konkurenční doložku sjednanou mezi účastníky za neplatnou. Proti tomuto rozsudku podal v zákonné lhůtě odvolání žalobce. Vytýkal soudu I.stupně chybné posouzení konkurenční doložky sjednané účastníky v pracovní smlouvě žalovaného s tím, že soud I.stupně vycházel z právního stavu panujícího v době před platností novely zákoníku práce provedené zákonem č. 155/2000, kdy zákoník práce ještě nijak neupravoval možnost uzavření konkurenční doložky. Účastníky však byla konkurenční doložka sjednána již za účinnosti citované novely zákoníku práce, kterou byla v ustanovení § 29 odstavec 2 přímo upravena možnost sjednání konkurenční doložky, aniž by zákonodárce upravil pro zaměstnavatele nějakou povinnost poskytnout zaměstnanci jakoukoliv kompenzaci po dobu trvání tohoto závazku. Tato povinnost byla v zákoně výslovně upravena až novelou zákoníku práce č. 46/2004 Sb. v ustanovení § 29a odstavec 2 zákoníku práce. Žalobce poukazoval i na nález Ústavního soudu č. 192/95, který se institutem smluvní konkurenční doložky zabýval. Konečně žalobce poukazoval i na to, že by soud při posuzování konkurenční doložky měl brát v úvahu i pracovní zařazení žalovaného, který po dobu více než roku pracoval v nejužším vedení společnosti žalobce a byl seznámen s informacemi podléhajícími obchodnímu tajemství, s ohledem na toto pracovní zařazení mu byla vyplácena vysoká mzda a poskytovány další výhody. I výše smluvní pokuty odpovídající čtyřnásobku hrubého měsíčního výdělku žalovaného, je podle žalobce přiměřená. Žalobce navrhoval, aby odvolací soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil soudu I.stupně k dalšímu řízení, popřípadě aby tento rozsudek změnil a žalobě vyhověl. Žalovaný ve vyjádření k odvolání navrhoval, aby byl rozsudek soudu I.stupně potvrzen. Krajský soud v P jako soud odvolací přezkoumal napadený rozsudek podle § 212 o.s.ř. a dospěl k závěru, že odvolání není důvodné. Soud I.stupně na základě provedeného dokazování správně a úplně zjistil skutkový stav. Pochybil však, pokud v duchu a s odkazem na judikaturu NS dospěl k závěru, že uzavřením konkurenční doložky mezi účastníky vznikl nikoliv pracovněprávní vztah, nýbrž vztah obchodní. Je třeba poukázat na to, že dosavadní judikatura NS řešila situace, kdy byla konkurenční doložka sjednána před 1.1. 2001, tedy v době, kdy zákoník práce tento institut nijak neupravoval. Ke změně této situace došlo s účinností od 1.1. 2001 na základě novely zákoníku práce provedené zákonem č. 155/2000 Sb. a od tohoto data se tedy konkurenční doložka sjednaná ve smyslu § 29 odstavec 2 zákoníku práce (nyní § 29a zák.práce) stala institutem pracovního práva. Soud I.stupně však nepochybil, pokud jde o závěry týkající se obecného principu rovnosti stran v právních vztazích. Podle § 29 odstavec 2 zák.práce ve znění platném v době uzavření pracovní smlouvy žalobce s ujednáním o konkurenční doložce, lze v pracovní smlouvě dohodnout další podmínky, na kterých mají účastníci zájem. Ve smlouvě lze písemně dohodnout, že zaměstnanec nesmí po stanovenou dobu, nejdéle však jeden rok po skončení pracovního poměru, vykonávat pro jiného zaměstnavatele nebo na vlastní účet činnost, která byla předmětem činnosti zaměstnavatele, nebo jinou činnost, která by měla soutěžní povahu vůči podnikání zaměstnavatele, a to za podmínek, za nichž to lze od zaměstnance spravedlivě požadovat; za porušení takového závazku může být sjednána přiměřená smluvní pokuta. Konkurenční doložka odporující uvedeným podmínkám je neplatná. Princip rovnosti stran právního vztahu platí obecně napříč jednotlivými odvětvími občanského práva bez toho, zda je výslovně upraven právními předpisy či je ponechán pouze na výkladu jednotlivých právních institutů. Tomuto principu proto musel odpovídat obsah ujednání o konkurenční doložce nejen do 31.12. 2000, kdy byl posuzován jako obchodněprávní vztah, ale i po tomto datu, bez ohledu na to, že zákoník práce v té době (až do 29.2. 2004) ještě výslovně neupravoval reciprocitu závazků zaměstnance a zaměstnavatele vyplývajících z ujednání o konkurenční doložce. V této souvislosti je třeba rozumět i novele zákoníku práce provedené zák.č. 46/2004 Sb., kdy zákonodárce považoval za potřebné neponechávat dodržování tohoto principu pouze na výkladu slov „za podmínek, za nichž to lze od zaměstnance spravedlivě požadovat“ a rozhodl se tento princip výslovně zdůraznit v novém ustanovení § 29a zák.práce v platném znění. Soud I.stupně proto správně uzavřel, že konkurenční doložka sjednaná mezi účastníky zvýhodňuje žalobce v tom, když obsahuje pouze závazek žalovaného a jeho postih v případě nedodržení závazku, aniž by současně obsahovala reciproční výhodu ve prospěch zaměstnance – žalovaného. Za tyto výhody přitom nelze považovat požitky, jichž se dostalo žalovanému po dobu trvání jeho pracovního poměru u žalobce. Tyto požitky, jak vyplývá i z odvolání žalobce, souvisely především s funkcí zastávanou žalovaným u žalobce a trvaly pouze do skončení jeho pracovního poměru, zatímco závazek žalovaného a sankce za jeho porušení nastupovaly teprve v okamžiku skončení pracovního poměru žalovaného. S ohledem na synallagmatičnost právního vztahu vyplývajícího z ujednání o konkurenční doložce je k její platnosti nezbytné, aby se závazek i sankce na straně jedné a zvýhodnění na straně druhé „setkaly“ ve stejném období. Má-li se tedy závazek zaměstnance začít realizovat až po skončení pracovního poměru, měla by ve stejné době začít realizace závazku zaměstnavatele poskytovat zaměstnanci reciproční výhodu. Pouze za těchto podmínek lze od zaměstnance závazek zákazu konkurence spravedlivě požadovat (srov. rozsudek NS ČR ze dne 12.8. 2004 sp.zn. 21 Cdo 525/2004). Pokud pak jde o argumentaci nálezem ÚS, výše uvedené závěry nejsou v rozporu se závěry obsaženými v nálezech Ústavního soudu týkajících se konkurenčních doložek. Výše uvedený závěr totiž, shodně se závěry ÚS, nepovažuje ujednání o konkurenční doložce ve své podstatě za neplatné, za neplatné považuje pouze ujednání, která svým obsahem odporují obecným zásadám rovnosti v pracovněprávních vztazích. Vzhledem k tomu, že soud I.stupně správně shledal ujednání o konkurenční doložce obsažené v pracovní smlouvě žalovaného z 1.11. 2001 za neplatné a žalobu na zaplacení smluvní pokuty vyplývající z porušení tohoto závazku za nedůvodnou, odvolací soud podle § 219 o.s.ř. napadený rozsudek jako věcný správný potvrdil. V Praze dne 7. 12. 2004 JUDr. G. B. předsedkyně senátu