Za přilehlý pozemek ve smyslu ust. § 151o odst. 3 obč. zák. nelze považovat pouze bezprostředně přiléhající pozemek ke stavbě, ale i další přilehlý pozemek za předpokladu, že jedině přes tento další pozemek lze zajistit přístup ke stavbě.

U S N E S E N Í Krajský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. V. V. a soudců JUDr. A. L. a JUDr. E. K. ve věci žalobkyně I. L. , zastoupené Mgr. M. Z., proti žalovanému J. Š., zastoupeného J. Š., o určení, že žalobkyně vydržela věcné břemeno odpovídající právu chůze a jízdy, eventuelně o zřízení věcného břemene, k odvolání účastníků do rozsudku Okresního soudu v M B ze dne 20. 3. 2003, č.j. 7 C 211/2001-171 a do doplňujícího rozsudku Okresního soudu v M B ze dne 30. 10. 2003, č.j. 7 C 211/2001-249, t a k t o : Rozsudek soudu prvního stupně s e ve spojení s doplňujícím rozsudkem z r u š u j e a věc s e v r a c í soudu prvého stupně k dalšímu řízení. Z o d ů v o d n ě n í : Rozsudkem soudu prvého stupně (dále jen I. stupně) ze dne 20. 3. 2003 bylo zčásti vyhověno eventuelnímu návrhu žalobkyně a bylo jí zřízeno věcné břemeno, jemuž odpovídá právo chůze oprávněného vlastníka domu čp. 59 ve V a pozemku st. 22 v k. ú. V přes část pozemku st. 20 v k. ú. V , jež je zapsána na LV č. 77 pro k. ú. V, obec M a veden u KÚ v M B, tak, jak je vyznačen a zapsán v GP č. 215-154/2002, vyhotoveného P G S, spol. s r.o., dne 20. 5. 2002, jež byl potvrzen KÚ v M B dne 29. 5. 2002, a to ve výměře průběhu věcného břemene na této části pozemku 44 m2. Výrokem II. bylo uloženo žalobkyni zaplatit žalovanému náhradu za zřízení tohoto věcného břemene ve výši 7.330,- Kč do patnácti dnů od právní moci rozsudku. Výrokem III. byl zamítnut návrh žalobkyně na zřízení věcného břemene, kterému by odpovídalo právo jízdy přes pozemky výše vyznačené. Soud I. stupně tedy zejména zčásti vyhověl žalobě, pokud zřídil žalobkyni věcné břemeno odpovídající právu chůze, zamítl však zřídit toto věcné břemeno, pokud by mělo odpovídat právu jízdy. Ke zřízení věcného břemene došlo podle ustanovení § 151o odst. 3 občanského zákona. Soud I. stupně vycházel zejména ze zjištění, že vchod do domu čp. 59 ve V ve vlastnictví žalobkyně je pouze jeden a tento vchod je přístupný „uličkou“, to jest přes část pozemku žalovaného. Tento pozemek byl také vždy ke vstupu do domu žalobkyně užíván. I když soud I. stupně rozsudkem ze dne 20. 3. 2003 nerozhodl o primárním návrhu žalobkyně, totiž o návrhu na určení, že žalobkyně, respektive její právní předchůdci, vydrželi právo chůze přes uvedené pozemky, v odůvodnění svého rozsudku vyšel soud I. stupně z toho, že k vydržení věcného břemene nedošlo. Doplňujícím rozsudkem ze dne 30. 10. 2003 soud I. stupně výrokem označeným jako VI. určil, že žalobkyně vydržela věcné břemeno, jemuž odpovídá právo chůze a jízdy oprávněného vlastníka domu čp. 59 ve V a pozemku st. 22 v k. ú. V přes část pozemku st. 20 v k. ú. V, jež je zapsána na LV č. 77 pro k. ú. V, obec M a vedena u KÚ v M, tak, jak je vyznačen v GP č. 215-154/2002, vyhotoveném P G, spol. s r.o., , a to o výměře průběhu věcného břemene na této části pozemku 44 m2. Doplňující rozsudek byl odůvodněn tak, že při pozdějším hodnocení dospěl soud k závěru, že k vydržení věcného břemene, jemuž odpovídá právo chůze a jízdy přes pozemek žalovaného, došlo. Z výpovědi svědků, dospěl soud I. stupně k závěru, že došlo k vydržení práva průchodu i průjezdu přes pozemek žalovaného. Všichni tito svědci totiž potvrdili, že právní předchůdci žalobkyně do domu chodili uličkou mezi domy čp. 47 a 59 a všichni byli v dobré víře, že tato ulička je společná, což potvrdil zejména i svědek F., předchozí vlastník domu čp. 47. Bylo zjištěno, že právní předchůdci žalobkyně do svého domu vždy chodili zadním vchodem, který se nachází zboku domu a zajížděli na svůj pozemek různými povozy a později i auty. Do rozsudku ze dne 20. 3. 2003 podala odvolání především žalobkyně, která napadla pouze zamítavý výrok III. Po vydání doplňujícího rozsudku ze dne 30. 10. 2003 navrhla žalobkyně, aby rozsudek soudu I. stupně byl potvrzen ve znění doplňujícího rozsudku, přičemž navrhla, aby původní rozsudek, kterým se zčásti vyhovuje návrhu na zřízení věcného břemene a zčásti se tento návrh zamítá, byl ohledně těchto výroků zrušen a řízení o zřízení věcného břemene zastaveno. Uvedla, že primárním byl návrh na zjištění vydržení. Odvolání podal též žalovaný. Pokud jde o původní rozsudek ze dne 20. 3. 2003, napadl zejména výrok, kterým se žalobě o zřízení věcného břemene dle § 151o odst. 3 občanského zákona zčásti vyhovuje. Uvedl, že ke zřízení břemene není důvod, neboť žalobkyně má možnost jiného přístupu do své stavby. V domě žalobkyně byl původně vstup z čelní strany (to jest ze strany k ulici) a tento vchod byl zazděn teprve v 70. letech, když stavební úprava zazdění vchodu byla kolaudována až v roce 2001. Podle žalovaného nelze zřídit věcné břemeno chůze a jízdy také z toho důvodu, že podle ustanovení § 151o odst. 3 občanského zákona může soud na návrh vlastníka stavby zřídit věcné břemeno ve prospěch vlastníka stavby spočívající v právu cesty přes přilehlý pozemek. Vlastnicí pozemků přilehlých k domu žalobkyně je však sama žalobkyně. Proto na věc nedopadá ustanovení § 151o odst. 3 občanského zákona. Žalobkyně se takto nedomáhá přístupu do domu, ale domáhá se přístupu na svůj pozemek, který je ke stavbě přilehlý. Na tento pozemek má žalobkyně přístup z veřejné komunikace a nemá tedy důvod domáhat se přístupu jiného. Zákon nestanoví, že by měl být věcným břemenem zajištěn vstup do budovy. Zákon zaručuje pouze přístup ke stavbě, nikoliv vstup do stavby. Pokud jde o výrok doplňujícího rozsudku ze dne 30. 10. 2003, kterým se určuje, že došlo k vydržení práva chůze i jízdy, navrhl žalovaný změnit tento výrok tak, že žaloba se zamítá. Nedošlo totiž k vydržení věcného břemene. Pokud žalovaný a jeho právní předchůdci umožňovali žalobkyni a jejím právním předchůdcům přístup do domu přes tzv. zadní vchod, tedy přes pozemek žalovaného, jednalo se o tzv. charitu. Krajský soud v P jako soud odvolací přezkoumal rozsudek soudu I. stupně a řízení, které mu předcházelo, podle ustanovení § 212 a § 212a občanského soudního řádu (dále jen o.s.ř.) a odvolání účastníků shledal důvodnými. Odvolací soud se nejprve zabýval přezkoumáním výroku o primárním návrhu žalobkyně, který byl učiněn až rozsudkem doplňujícím. Soud I. stupně učinil spolehlivá zjištění z výpovědi řady svědků, zejména též z výpovědi svědka J. F., bývalého vlastníka domu čp. 47 a pozemku č. k. 20 o tom, že právní předchůdci žalobkyně přistupovali do domu čp. 59 vždy „uličkou“ mezi domy čp. 47 a 59 a všichni byli v dobré víře, že tato ulička je společná. Právní předchůdci žalobkyně chodili do svého domu vždy zadním vchodem, který byl zřízen již při samotné stavbě domu. Skutečnost, že právní předchůdci žalobkyně používali tento zadní vchod, vyplývá i z žádosti o povolení opravy verandy ze dne 14. 7. 1949, dle které otec žalobkyně požádal o povolení opravy verandy, kterou se do domu žalobkyně vstupovalo a vstupuje. Všechna tato zjištění učiněná soudem I. stupně tedy potvrzují fakt, že přístup se děl vždy zadním vchodem bez ohledu na to, že až do 70. let byly v domku žalobkyně i dveře vyúsťující směrem k hlavní komunikaci. Podle ustanovení § 151o odst. 1 občanského zákona lze právo odpovídající věcnému břemeni nabýt také výkonem práva (vydržením); ustanovení § 134 zde platí obdobně. Podle ustanovení § 134 odst. 1 občanského zákona se oprávněný držitel stává vlastníkem věci, má-li ji nepřetržitě v držbě, jde-li o nemovitost po dobu deseti let. Podle ustanovení § 130 odst. 1 občanského zákona je oprávněným držitelem ten, kdo je se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře o tom, že mu věc nebo právo patří. Nepostačí tedy samotná dobrá víra, tedy subjektivní přesvědčení oprávněného o tom, že mu věc po právu patří, avšak tato dobrá víra musí být opřena o objektivní důvody pro takovou víru. V tomto směru je ovšem závažné tvrzení žalovaného, že k nepopíranému přístupu žalobkyně, respektive jejích právních předchůdců, k tzv. zadnímu vstupu, který je v současné době po dlouhou dobu vstupem jediným, bylo pouze přivolení, které žalovaný nazývá „charitou“. Žalovaný tím zřejmě myslí tzv. výprosu postrádající jakéhokoliv právního zakotvení nároku a kdykoliv odvolatelnou. Soud I. stupně se při závěru o vydržení věcného břemene nezabýval onou objektivní stránkou dobré víry a nezkoumal tedy okolnosti této dobré víry ve smyslu ustanovení § 130 odst. 1 občanského zákona. Dlužno ovšem uvést, že ani žalobkyně ve své žalobě a ve svých podáních a vyjádřeních nevylíčila všechny rozhodné skutečnosti, které by měly svědčit pro onen objektivní základ dobré víry vyjádřený posledně citovaným ustanovením občanského zákona. V tomto směru ovšem nebyla dosud soudem splněna poučovací povinnost ve smyslu ustanovení § 118a odst. 1 o.s.ř. Již z tohoto důvodu nezbylo, než rozsudek soudu I. stupně ve výroku doplňujícího rozsudku, kterým se určuje, že došlo k vydržení věcného břemene, zrušit a věc vrátit k dalšímu řízení. V dalším řízení soud I. stupně splní svojí poučovací povinnost dle ustanovení § 118a o.s.ř., to jest vyzve žalobkyni k tomu, aby doplnila svá tvrzení o vydržení věcného břemene údaji o důvodu dobré víry ve smyslu ustanovení § 130 odst. 1 občanského zákona. Takovýmto důvodem může být například ujednání či smlouva či jiná objektivně existující skutečnost, která by založila subjektivní přesvědčení o tom, že žalobkyni, respektive jejím předchůdcům, právo věcného břemene náleželo. Odvolací soud proto postupoval dle ustanovení § 221 odst. 1 o.s.ř., když doplňující rozsudek v tomto výroku zrušil a věc vrátil k dalšímu řízení. Teprve pokud žalobkyně nedoplní svůj návrh, případně neprokáže existenci objektivního základu pro svoji dobrou víru, bude zřejmě namístě, aby bylo vyhověno eventuelnímu návrhu žalobkyně na zřízení věcného břemene odpovídajícímu právu chůze a jízdy přes sporný pozemek. Soud I. stupně vyhověl eventuelnímu návrhu dříve, než rozhodl o návrhu primárním a návrhu vyhověl pouze zčásti. Soud I. stupně provedl rozsáhlé důkazní řízení, aby zodpověděl otázku vyplývající z ustanovení § 151o odst. 3 občanského zákona. Tak bylo zejména zjištěno, že v současné době žalobkyně nemá jiný přístup do svého domu, než právě přes sporný pozemek ve výroku soudu I. stupně přesně vymezený. Důkazy provedené před soudem I. stupně dávají spolehlivý podklad pro závěr, že v současné době skutečně není jiného přístupu do stavby žalobkyně. Podle ustanovení § 151o odst. 3 občanského zákona, není-li vlastník stavby současně vlastníkem přilehlého pozemku a přístup vlastníka ke stavbě nelze zajistit jinak, může soud na návrh vlastníka stavby zřídit věcné břemeno ve prospěch vlastníka stavby spočívající v právu cesty přes přilehlý pozemek. Podle názoru odvolacího soudu nelze přisvědčit argumentům žalovaného, že by přilehlým pozemkem ve smyslu posledně citovaného ustanovení bylo třeba rozumět pouze pozemek bezprostředně přiléhající ke stavbě. Institut nově přijatý novelizací podle zákona č. 367/2000 Sb. obnovuje v podstatě v českém právu institut zřízení nezbytné cesty. Tento institut absentoval v českém, respektive československém právním řádu od 1. ledna 1951 až do 1. ledna 2001. Před tímto obdobím byl tento institut upraven zákonem č. 140/1896 říšského zákoníku o používání cest nezbytných. Tehdejším ustanovením § 1 posledně citovaného zákona bylo stanoveno, že pro nemovitost, „která nemá spojení cestou se sítí veřejných cest, k řádnému hospodaření nebo užívání potřebného, buď že není žádného spojení cestou nebo že jest nedostatečné, může vlastník v těch případech, ve kterých ke zřízení potřebné cesty není podmínek pro vyvlastnění nebo bezplatné povolení podle § 365 obecného zákoníka občanského nebo podle jiných o tom vydaných zákonů žádati, aby mu byla soudně propůjčena podle tohoto zákona nezbytná cesta přes cizí nemovitosti“. Od 1. 1. 2001 lze rozhodovat o zřízení tzv. nezbytné cesty podle ustanovení § 151o odst. 3 občanského zákona. Věcné břemeno cesty lze však nyní zřídit pouze vlastníkovi stavby (nikoliv tedy jakékoli nemovitosti). Podle názoru odvolacího soudu, spočívá-li podstata nezbytné cesty k zajištění přístupu ke stavbě, znamená to, že zatíženými pozemky musí být všechny pozemky, přes něž bude přístup realizován. Takový výklad, podle něhož by mohlo dojít k zatížení pouze pozemku bezprostředně přilehlého, by zpravidla vedl k nemožnosti naplnit zákonodárcův záměr. Je zcela obvyklé, a podle stavebních předpisů vlastně i nutné, aby stavební pozemek, na kterém je umístěna stavba, byl obklopen dalším pozemkem ve vlastnictví vlastníka stavby. Nebylo by logické a neodpovídalo by smyslu ustanovení § 151o odst. 3 občanského zákona, pokud by v případech, kdy vlastník stavby a bezprostředně přilehlého pozemku (zpravidla zahrady) neměl přístup ke svému domu, neboť by neměl přístup k zahradě, nemohl využít možnosti dané novým ustanovením § 151o odst. 3 občanského zákona. V tomto směru tedy zastává odvolací soud názor, že skutečnost, že žalobkyně je vlastnicí pozemku č. kat. 22 nebrání zřízení věcného břemene podle posledně citovaného ustanovení. Podle názoru odvolacího soudu však z dosavadních zjištění nelze učinit spolehlivý závěr, zda „přístup vlastníka ke stavbě nelze zajistit jinak“. Spolehlivě bylo pouze zjištěno, že přístup ke stavbě ve vlastnictví žalobkyně nelze za současných stavebních poměrů uskutečnit jinak, než přes sporný pozemek. Bude opět na žalobkyni, aby doplnila svá tvrzení v tom smyslu, že přístup do domu nelze zajistit přiměřenými stavebními úpravami. Jiné zajištění přístupu ke stavbě ve smyslu ustanovení § 151o odst. 3 občanského zákona může být realizováno jiným přístupem ve smyslu komunikačním, to znamená přes jiné pozemky, avšak také jiným přístupem ve smyslu technickém. Soud I. stupně spolehlivě zjistil, že jiný přístup ve smyslu komunikačním zajistit nelze. Tento závěr je platný při současném stavebním stavu domu žalobkyně, kdy jediný vstup do domu je situován k pozemku přes který má být přístup zajištěn, tedy k pozemku spornému. Teoreticky lze připustit i takový jiný přístup, který by spočíval ve zbudování nového vchodu v prostoru domu přivráceném k přilehlému pozemku ve vlastnictví žalobkyně a k veřejné komunikaci. Takovéto řešení samozřejmě technicky proveditelné je, avšak podle názoru odvolacího soudu musí jít o takové řešení, které by bylo poměrům přiměřené a které by tedy nebylo finančně nepřiměřené hodnotě celé stavby a které by případně vlastní obytný dům příliš neznehodnocovalo. I v tomto směru je nezbytné vyzvat žalobkyni ve smyslu ustanovení § 118a o.s.ř. k doplnění svých tvrzení, respektive jejich prokázání. Pokud by soud přistoupil ke zřízení věcného břemene odpovídajícímu právu chůze a jízdy přes vymezený pozemek žalovaného podle ust. § 151o odst. 3 obč. zák., mělo by také být posouzeno, zda takovéto zřízení práva by nebylo v rozporu s dobrými mravy ve smyslu ust. § 3 odst. 1 obč. zák. Právě tak i vyhovění eventuelnímu návrhu žaloby by ve svých důsledcích postavilo žalobce před nutné stavební úpravy přístupu do domu i vnitřních úprav v domu samotném. Bude tedy nutné zvážit poměr mezi eventuelní obtížností a nákladností nutného zřízení jiného vchodu na straně žalobkyně a nepříznivými důsledky, které by vznikly žalovanému při vyhovění eventuelnímu návrh. Teprve po takto doplněném řízení bude možno o primárním a i eventuelním návrhu žalobkyně nerozporuplně rozhodnout. Proto odvolací soud postupoval podle ustanovení § 221 odst. 1 o.s.ř. a rozsudek soudu I. stupně jakož i doplňující rozsudek zrušil a věc vrátil k dalšímu řízení. V Praze dne 27. 1. 2004 Předsedkyně senátu JUDr. V. V.