O sporech mezi oprávněnou organizací a stavebníkem, o nákladech záchranného archeologického výzkumu podle § 22 odst. 2 zákona č. 20/1987 Sb. rozhodují soudu v občanskoprávním řízení.

29 Co 527/2004 – 92 29 Co 528/2004 – 92 U S N E S E N Í Krajský soud v Praze rozhodl jako soud odvolací v senátě složeném z předsedkyně JUDr. I. S. a soudců JUDr. H. L. a JUDr. L. C. v právní věci žalobce Městského muzea v Č, zastoupeného advokátem JUDr. J. Ř., proti žalovanému V. D., zastoupenému advokátem JUDr. J. M., o zaplacení částky 387.856,- Kč, o odvolání žalobce proti usnesení Okresního soudu v K ze dne 18. března 2004, č.j. 12 C 395/2002 – 73 ve znění doplňujícího usnesení ze dne 1. dubna 2004, č.j. 12 C 395/2002 - 80 t a k t o : Usnesení soudu I. stupně s e v prvním odstavci výroku m ě n í tak, že s e řízení n e z a s t a v u j e . Usnesení soudu I. stupně s e v druhém odstavci výroku m ě n í tak, že věc n e b u d e postoupena po právní moci tohoto usnesení Krajskému úřadu Středočeského kraje, se sídlem Zborovská 11, Praha 5. Z o d ů v o d n ě n í : Ve shora označené věci Okresní soud v K. usnesením ze dne 18. března 2004, č.j. 12 C 395/2002 – 73 ve znění doplňujícího usnesení ze dne 1. dubna 2004, č.j. 12 C 395/2002 - 80 ne 8.3.2002 řízení zastavil (první odstavec výroku) s tím, že po právní moci tohoto usnesení bude věc postoupena K.Ú.SK, se sídlem (druhý odstavec výroku), a žalobci uložil povinnost zaplatit žalovanému náklady řízení ve výši 107.617,- Kč do 3 dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám jeho právního zástupce (výrok doplněný). Své rozhodnutí soud I. stupně odůvodnil tím, že v dané věci není dána pravomoc soudu k rozhodnutí věci, neboť z provedených důkazů vyplynulo, že mezi účastníky nedošlo k dohodě ve smyslu ust. § 22 zákona č. 20/97 Sb. (správně má být uvedeno č. 20/1987 Sb), a proto řízení zastavil. Po zániku okresních úřadů přešly pravomoci o rozhodování o archeologických výzkumech na příslušné krajské úřady, proto postoupil věc K.Ú. SK jako příslušnému správnímu orgánu. O nákladech řízení rozhodl podle ust. § 142 odst. 1 o.s.ř. a přiznal jejich náhradu v řízení úspěšnému žalovanému. Proti tomuto usnesení podal v zákonné lhůtě žalobce odvolání, v němž namítá, že soud I. stupně došel k závěru, že není dána pravomoc soudu k rozhodnutí věci proto, že mezi účastníky nedošlo k dohodě, a to poté, co bylo jeho rozhodnutí odvolacím soudem zrušeno a vráceno k dalšímu řízení, na základě původních zjištění, z nichž původně dovodil závěr opačný, aniž by prováděl další dokazování. Své rozhodnutí v podstatě ani neodůvodnil. Žalobce přitom neshledal v rozhodnutí odvolacího soudu závazný právní názor, který by měl vést soud I. stupně ke změně právního názoru na otázku pravomoci soudu. Soud I. stupně nerozhodoval o podmínkách archeologických výzkumů ve smyslu ust. § 22 odst. 1 zákona č. 20/1987 Sb. Předmětem žaloby bylo zaplacení nákladů plnění, které žalobce na základě dohody účastníků poskytl žalovanému provedením záchranného archeologického výzkumu. Původní závěr soudu I. stupně, kdy na základě provedených důkazů dospěl k závěru, že účastníci takovou dohodu uzavřeli, byl správný. Provedenými důkazy bylo jednoznačně prokázáno, že to byl žalovaný, kdo u žalobce provedení záchranného archeologického výzkumu objednal a kdo určoval v dohodě se žalobcem plošný rozsah a časovou posloupnost výzkumu. Povinnost žalovaného jako stavebníka hradit náklady záchranného archeologického výzkumu plyne z ust. § 22 odst. 1 zákona č. 20/1987 Sb.. Z toho nelze dovozovat, že by vztah účastníků nebyl vztahem občanskoprávním. Žádný právní předpis pak nedává správnímu orgánu pravomoc rozhodovat spory vzniklé v souvislosti s úhradou nákladů záchranného archeologického výzkumu a její výší. Žalobce prokázal, že fakturoval pouze skutečné náklady provedeného záchranného archeologického výzkumu, žalovaný přitom neprokázal a ani netvrdil opak. Prokázáno bylo i to, že se žalovaný v rozporu se svou argumentací o neuzavření dohody neobrátil na okresní úřad jako správní orgán, aby ve smyslu ust. § 22 odst. 1 zákona č. 20/1987 Sb. rozhodl o povinnostech žalovaného jako uživatele nemovitosti a o podmínkách, za kterých mohou být archeologické výzkumy provedeny. Ani v takovém případě však v rámci tohoto rozhodnutí nemůže správní orgán rozhodovat o výši úhrady nákladů archeologického výzkumu. I v případě, že by soud dospěl k závěru, že mezi účastníky nedošlo k dohodě, což žalobce nepřipouští, nebyl by takový závěr důvodem pro stanovisko, že není dána pravomoc soudu a v úvahu by přicházelo posouzení vztahu např. podle ustanovení o bezdůvodném obohacení. Je třeba důsledně odlišovat právní vztahy účastníků v době, kdy jednali o dohodě o provedení archeologického výzkumu, které se řídí ust. § 22 odst. 1 zákona č. 20/1987 Sb., a následné právní vztahy vzniklé na základě toho, že žalobce poskytl žalovanému smluvní plnění, jehož náklady žalovaný nezaplatil, ač mu to ukládá zákon. Proti výroku o nákladech řízení odvolatel namítá, že soud I. stupně pochybil, když neaplikoval ust. § 13 odst. 1 zákona č. 484/2000 Sb., podle něhož rozhodne-li soud I. stupně o zastavení řízení, činí sazba odměny nejvýše 10.000,- Kč. Žalobce navrhuje, aby odvolací soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil soudu I. stupně k dalšímu řízení. Žalovaný podle svého vyjádření k obsahu odvolání považuje napadené rozhodnutí soudu I. stupně za věcně správné a vycházející ze spolehlivých právních i skutkových zjištění. V této věci pravomoc soudu není dána. Zákon č. 20/1987 Sb., o státní památkové péči je předpisem veřejnoprávním a subsidiárně se vždy řídí správním řádem. Podle ust. § 44 uvedeného zákona se obecné předpisy o správním řízení nevztahují pouze na řízení podle ust. §§ 3, 6, 8 a 21 odst. 2, 4. Z toho vyplývá, že na ust. § 22 citovaného zákona se správní řád použije. Žalobce je navíc organizací, která plní úkoly ve veřejné správě na úseku ochrany památek a nevystupuje vůči svým partnerům na základě rovnosti subjektů, ale v pozici nositele autoritativně vykonávané svrchované veřejné moci. Občanskoprávní vztahy vznikají na základě projevu vůle jejich účastníků, v tomto případě však nemohl žalovaný svoji vůli projevit vůbec. Samo ust. § 22 zákona č. 20/1987 Sb. vylučuje, aby předmětný vztah mezi účastníky mohl být považován za vztah občanskoprávní, neboť zakládá pravomoc, po zániku okresního úřadu, Krajského úřadu Středočeského kraje, pokud nedojde k dohodě mezi účastníky. V tomto případě k dohodě mezi účastníky zjevně nedošlo, jak správně zhodnotil soud I. stupně. Žalobce totiž sice prokázal, že je organizací oprávněnou provádět archeologické výzkumy a že měl i právo provádět archeologický výzkum v předmětné lokalitě, ale neprokázal již, že by se žalovaným uzavřel smlouvu o podmínkách archeologického výzkumu podle citovaného zákona. také z toho, že žalovaný platil prvá vyúčtování, nelze dovodit, že by uznával oprávněnost nároku žalobce, když zde nejde o obchodněprávní vztah, neboť žalobce není podnikatelem. Částečné zaplacení lze považovat za uznání dluhu jen tehdy, jde-li o částečné splnění obchodního závazku. V tomto případě však o závazkový právní vztah nejde, neboť pro něj neexistuje platný právní důvod. Plní-li někdo bez právního důvodu, nemůže být z toho dodatečně vyvozováno, že uznává závazek vůči tomu, komu plní. Jelikož v posuzovaném případě nedošlo k uzavření dohody a neexistuje ani rozhodnutí příslušného bývalého okresního úřadu, není žalobce hmotněprávně legitimován. Proto žalovaný navrhuje, aby odvolací soud napadené rozhodnutí soudu I. stupně potvrdil, když za správný považuje i výrok o nákladech řízení, neboť usnesení o zastavení řízení předcházelo řízení před soudem I. stupně a řízení odvolací. Odvolací soud přezkoumal usnesení soudu I.stupně podle ust. § 212 a ust. § 212a o.s.ř. , aniž bylo třeba k projednání těchto odvolání nařizovat jednání (ust. § 214 odst. 2 písm. c) o.s.ř.), a dospěl k závěru, že odvolání je důvodné. Z obsahu spisu se podává, že žalobce se na žalovaném domáhá zaplacení částky 387.856,- Kč s příslušenstvím s poukazem na ust. § 22 odst. 2 zákona č. 20/1987 Sb. proto, že podle svých žalobních tvrzeních provedl jako organizace oprávněná podle citovaného zákona pro žalovaného jako stavebníka záchranný archeologický výzkum. Tato částka přitom představuje skutečně vynaložené náklady na tento výzkum. Žalobce tvrdí, že mezi účastníky došlo k dohodě o provedení záchranného archeologického výzkumu, naopak žalovaný tvrdí, že k uzavření takové dohody nedošlo. Dále se z obsahu spisu podává, že odvolací soud rozsudek v této věci původně vydaný, kterým bylo žalobě vyhověno, zrušil a věc vrátil soudu I. stupně k dalšímu řízení proto, že rozsudek byl z hlediska hodnocení provedených důkazů a závěru o zjištěném skutkovém stavu zcela nepřezkoumatelný. Rozsudek totiž postrádal jakoukoliv úvahu o tom, jak soud hodnotil všechny důkazy, a to každý jednotlivě a všechny důkazy v jejich vzájemné souvislosti, jaká skutková zjištění z nich učinil, případně z jakých důvodů je shledal pro posouzení předmětného sporu právně bezvýznamnými, jakými úvahami se při hodnocení těchto důkazů řídil a z jakých konkrétních důvodů neprovedl i ostatní účastníky navržené důkazy a jak se vypořádal s námitkami sporných stran. Odvolací soud nemohl přezkoumat ani to, jak se soudu I. stupně vypořádal s námitkou nedostatku pravomoci soudu k rozhodnutí této věci (tedy zda závěr soudu o této otázce je správný či nikoliv), neboť rozsudek neobsahoval uvedení, jakou právní úvahou při aplikaci ust. § 7 o.s.ř. dospěl prvostupňový soud k závěru, že došlo-li mezi účastníky k dohodě, je dána k rozhodnutí této věci pravomoc soudu. Odvolací soud proto soudu I. stupně uložil, aby v dalším řízení především znovu posoudil při zohlednění argumentace obou sporných stran, zda je v posuzované věci dána pravomoc soudu, a svůj závěr v novém rozhodnutí ve věci řádně odůvodnil, zejména s ohledem na ust. § 7 o.s.ř.. Odvolací soud dále soudu I. stupně uložil, aniž by jakkoliv předjímal závěr o jakékoliv právní otázce, aby, dojde-li k závěru, že pravomoc soudu k projednání a rozhodnutí této věci dána je, věc znovu projednal a rozhodl při respektování všech procesních zásad uvedených zejména v ust. § 114a odst. 1 , § 132 a § 157 o.s.ř.. Podle ust. § 7 odst. 1 o.s.ř. v občanském soudním řízení projednávají a rozhodují soudy spory a jiné právní věci, které vyplývají z občanskoprávních, pracovních, rodinných a obchodních vztahů, pokud je podle zákona neprojednávají a nerozhodují o nich jiné orgány. Podle ust. § 1 odst. 2 občanského zákoníku občanský zákoník upravuje majetkové vztahy fyzických a právnických osob, majetkové vztahy mezi těmito osobami a státem, jakož i vztahy vyplývající z práva na ochranu osob, pokud tyto občanskoprávní vztahy neupravují jiné zákony. Podle ust. § 2 odst. 1 občanského zákoníku občanskoprávní vztahy vznikají z právních úkonů nebo z jiných skutečností, s nimiž zákon vznik těchto vztahů spojuje. Podle ust. § 2 odst. 2 občanského zákoníku v občanskoprávních vztazích mají účastníci rovné postavení. Podle ust. § 22 odst. 1 zákona č. 20/1987 Sb., o státní památkové péči, archeologický ústav a oprávněné organizace jsou povinny před zahájením archeologických výzkumů uzavřít dohodu s vlastníkem (správcem, uživatelem) nemovitosti, na které se mají archeologické výzkumy provádět, o podmínkách archeologických výzkumů na nemovitosti. Nedojde-li k dohodě, rozhodne krajský úřad o povinnostech vlastníka (správce, uživatele) nemovitosti strpět provedení archeologických výzkumů a o podmínkách, za nichž archeologické výzkumy mohou být provedeny. Podle ust. § 22 odst. 2 zákona č. 20/1987 Sb., o státní památkové péči, má-li se provádět stavební činnost na území s archeologickými nálezy, jsou stavebníci již od doby přípravy stavby povinni tento záměr oznámit Archeologickému ústavu a umožnit jemu nebo oprávněné organizaci provést na dotčeném území záchranný archeologický výzkum. Je-li stavebníkem právnická osoba nebo fyzická osoba, při jejímž podnikání vznikla nutnost záchranného archeologického výzkumu, hradí náklady záchranného archeologického výzkumu tento stavebník; jinak hradí náklady organizace provádějící archeologický výzkum. Obdobně se postupuje, má-li se na takovém území provádět jiná činnost, kterou by mohlo být ohroženo provádění archeologických výzkumů. Podle ust. § 44 zákona č. 20/1987 Sb., o státní památkové péči, obecné předpisy o správním řízení se nevztahují na řízení podle § 3, 6, 8 a § 21 odst. 2 a 4. Jak vyplývá z ust. § 7 odst. 1 o.s.ř. je dána pravomoc soudů m.j. k projednávání sporů a jiných právních věcí vyplývajících z občanskoprávních vztahů. Občanskoprávními vztahy jsou přitom osobní a majetkové vztahy bez ohledu na to, v jaké oblasti společenského života funkčně vznikají, a bez ohledu na povahu jejich subjektů, tedy bez ohledu na to, jde-li o osoby fyzické či právnické (ust. § 1 odst. 2 občanského zákoníku). Pro občanskoprávní vztahy je typické rovné postavení jejich subjektů (ust. § 2 odst. 2 občanského zákoníku). Právní skutečnosti, na základě kterých vznikají občanskoprávní vztahy, řadí občanský zákoník v ust. § 2 odst. 1 občanského zákoníku do dvou základních skupin. Jednak jde o právní úkony (do této skupiny patří vedle jednostranných právních úkonů zejména smlouvy) a jednak o jiné skutečnosti, s nimiž zákon vznik, změnu či zánik těchto vztahů spojuje. Zvláštní kategorií jiných skutečností tvoří hmotněprávní právotvorné (konstitutivní) úřední rozhodnutí, neboli rozhodnutí státního orgánu (např. rozhodnutí soudu o přikázání neoprávněně zřízené stavby do vlastnictví vlastníka pozemku za náhradu, o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví, o zřízení věcného břemene, rozhodnutí správního orgánu o vyvlastnění, apod.), která rovněž ex nunc zakládají (mění či ruší) subjektivní práva a povinnosti účastníků občanskoprávních vztahů. V přezkoumávaném případě soud I. stupně ve svém původním rozhodnutí dovodil, že pravomoc soudu je dána proto, že mezi účastníky byla uzavřena dohoda o podmínkách archeologických výzkumů ve smyslu ust. § 22 odst. 1 zákona č. 20/1987 Sb., zatímco v rozhodnutí napadeném uzavřel, že pravomoc soudu dána není proto, že (bez jakéhokoliv bližšího odůvodnění) taková dohoda uzavřena nebyla. Z uvedeného je zřejmé, že okresní soud zaujal právní názor, že pokud účastníci uzavřou dohodu o podmínkách archeologických výzkumů podle ust. § 22 odst. 1 zákona č. 20/1987 Sb., rozhoduje spory o povinnosti hradit náklady záchranného archeologického výzkumu a o její výši soud, zatímco pokud takovou dohodu neuzavřou, rozhoduje stejné spory správní orgán, konkrétně příslušný krajský úřad. Tento právní názor nemá žádnou oporu v platné právním řádu. Především je nutno přisvědčit námitce odvolatele, že pokud by k dohodě o podmínkách archeologických výzkumů mezi účastníky nedošlo, rozhodoval by skutečně krajský úřad, ovšem pouze o povinnosti žalovaného provedení archeologických výzkumů strpět a o podmínkách, za nichž mohou být archeologické výzkumy provedeny (nikoliv již o povinnosti zaplatit náklady provedeného archeologického výzkumu). Jelikož se jedná o rozhodnutí uvedené v ust. § 22 odst. 1 zákona č. 20/1987 Sb., provedl by krajský úřad samozřejmě řízení podle správního řádu (viz ust. § 44 zákona č. 20/1987 Sb.). Rozhodnutí o povinnosti žalovaného provedení archeologických výzkumů strpět a o podmínkách, za nichž mohou být archeologické výzkumy provedeny (pro něž, jak výše uvedeno, skutečně pravomoc soudu dána není) však není předmětem žaloby v přezkoumávané věci. Tím je žalobcem uplatněný nárok na zaplacení účelně vynaložených nákladů na provedení záchranného archeologického výzkumu, tedy nárok dle ust. § 22 odst. 2 zákona č. 20/1987 Sb.. Posledně uvedené zákonné ustanovení se přitom netýká rozhodování (neupravuje řízení), ale upravuje vzájemná práva a povinnosti oprávněné organizace a stavebníka. Vyplývá z něho m.j. povinnost stavebníka, při jehož podnikání vznikla nutnost záchranného archeologického výzkumu, hradit oprávněné organizaci náklady na tento výzkum vynaložené, čemuž odpovídá povinnost oprávněné organizace záchranný archeologický výzkum provést. Oba subjekty (oprávněná organizace a stavebník, při jehož podnikání vznikla nutnost záchranného archeologického výzkumu) mají vzájemná práva a povinnosti a v tomto vztahu nejsou vůči sobě v postavení subordinace, nýbrž v postavení rovném. Vztah vyplývající z ust. § 22 odst. 2 zákona č. 20/1987 Sb. je tedy majetkovým vztahem mezi oprávněnou organizací (právnickou osobou) a stavebníkem (osobou fyzickou) vzniklý buď na základě dohody uzavřené podle ust. § 22 odst. 1 citovaného zákona nebo na základě rozhodnutí krajského úřadu vydaného podle téhož zákonného ustanovení. Proto jde o vztah občanskoprávní. Pokud z občanskoprávního vztahu vznikne spor, je dána k rozhodnutí o něm podle ust. § 7 odst. 1 o.s.ř. pravomoc soudů, které rozhodují v občanském soudním řízení. Proto v přezkoumávaném případě pravomoc soudu dána je, a to bez ohledu na to, zda účastníci uzavřeli dohodu podle ust. § 22 odst. 1 či nikoliv. Námitce žalovaného, podle níž, jestliže je v ust. § 44 zákona č. 20/1987 Sb. uvedeno, že se obecné předpisy o správním řízení nevztahují na řízení podle § 3, 6, 8 a § 21 odst. 2 a 4, znamená to, že se na ust. § 22 citovaného zákona správní řád použije, nelze přisvědčit. Ust. § 44 zákona č. 20/1987 Sb. totiž výslovně stanoví, že předpisy o správním řízení se nevztahují na zde taxativně vymezená řízení (konkrétně na řízení o prohlašování věcí za kulturní památky, řízení o prohlášení sídelního útvaru nebo jeho části za památkovou zónu, řízení o zrušení prohlášení věci za kulturní památku a řízení o povolení provádět archeologické výzkumy a o jeho odejmutí), nikoliv na zde uvedená ustanovení zákona. Z toho vyplývá, že správní řád se použije jen na ta ustanovení zákona č. 20/1987 Sb. v ust. § 44 tohoto zákona neuvedená, která upravují řízení ve věcech státní památkové péče. Ust. § 22 odst. 2 upravuje, jak shora uvedeno, vzájemná práva a povinnosti oprávněné organizace a stavebníka, nikoliv řízení ve věcech státní památkové péče. Vzhledem k výše uvedenému, za situace, kdy napadené rozhodnutí nemělo být vůbec vydáno, neboť pro ně splněny zákonné podmínky uvedené v ust. § 104 odst. 1, jej odvolací soud změnil podle ust. § 220 odst. 1 o.s.ř. a rozhodl tzv. negativním měnícím rozhodnutím jednak tak, že se řízení nezastavuje, a jednak tak, že věc nebude postoupena po právní moci tohoto usnesení Krajskému úřadu Středočeského kraje, se sídlem Zborovská 11, Praha 5. Na soudu I. stupně nyní bude, aby pokračoval v řízení a aby věc rozhodl, přičemž bude postupovat podle pokynů podrobně vyložených ve zrušujícím usnesení odvolacího soudu ze dne 5. ledna 2004, č.j. 29 Co 748/2003 – 63, tedy bude důsledně dodržovat ustanovení občanského soudního řádu, zejména ta, která upravují průběh řízení, dokazování a rozhodnutí. V Praze dne 13. října 2004 JUDr. I.S. předsedkyně senátu