Povinnost plnit z důvodu újmy na ochraně osobnosti při zásahu do soukromí a rodinného života nepřechází na pojišťovnu.

36 C 16/2004 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Praze rozhodl JUDr. V. C. jako samosoudcem ve věci žalobců a) V. N., b) O. N., c) V. N., všichni zatoupeni JUDr. M. C., proti žalované A P, a.s., o ochranu osobnosti a přiměřené zadostiučinění t a k t o : Žaloba s tím, aby byla žalovaná povinna zaplatit žalobcům ad a) 500.000,-Kč, žalobkyni ad b) 500.000,-Kč a žalobci ad c) 200.000,-Kč se z a m í t á. Z o d ů v o d n ě n í : Žaloba, kterou podali dva žalobci, rodiče zemřelého P. N., a v průběhu řízení se k nim připojil třetí žalobce, bratr P. N., se domáhala zadostiučinění v penězích ve smyslu §13 o.z. za neoprávněný zásah do práv ochrany osobnosti, kterého se měl dopustit M. P. tím, že způsobil dopravní nehodu, při které zahynul syn prvých dvou žalobců, P. N., a současně bratr třetího žalobce. U žalované pak měl M. P. sjednáno zákonné pojištění smlouvou ze dne 1.3.2001. Součástí žalobních tvrzení byl průběh nehody dne 17.3.2001, okolnosti, odůvodňující výši požadovaného plnění v penězích, skutečnosti ohledně příbuzenských vztahů žalobců a jejich rodinné vztahy, a právní výklad k odpovědnosti žalovaného. Žaloba zejména zdůraznila neodstranitelnost následků zásahu, to, že prvý žalobce po nehodě prodělal infarkt, který dává do souvislosti s nehodou, a řadu dalších následků pro život celé rodiny žalobců. Pro prvého žalobce jakožto otce bylo požadováno 500.000,-Kč, pro druhou žalobkyni jako matku rovněž 500.000,-Kč a pro třetího žalobce jakožto bratra 200.000,-Kč. Žalovaná se k věci vyjádřila dne 5.4.2004 u ústního jednání a rovněž u jednání dne 17.5.2004. Učinila nespornou větší část skutkového děje; podstatou její obrany byla především námitka, že pojišťovna v rámci smlouvy o zákonném pojištění neodpovídá za nároky, vyplývající ze zásahu do ochrany osobnosti, nýbrž pouze za škodu. Rovněž vznesla pochyby o možnosti uplatnit celý nárok na ochranu osobnosti vzhledem k novele občanského zákoníka po 1.5.2004. V průběhu řízení byla prohlášena za nespornou převážná část skutkového děje: 1) Dne 17.3.2001 došlo k dopravní nehodě, při níž byl těžce zraněn P. N. a svým zraněním při převozu do nemocnice podlehl, 2) nehodu způsobil M. P., který řídil osobní automobil Peugeot 306, SPZ KMH 66-95, který nezvládl vlivem nepřiměřené rychlosti vozidlo a kromě toho měl v době nehody 1,04 promile alkoholu v krvi, 3) M..P. v důsledku nehody zemřel rovněž a z toho důvodu bylo trestní řízení usnesením policie zastaveno, 4) M. P. měl sjednáno zákonné pojištění za škodu způsobenou vozidlem u A P, a.s., 5) v důsledku úmrtí P. N. došlo k závažné újmě na soukromém životě všech tří žalobců, kteří žili s P. N. ve velmi dobrých rodinných vztazích a mimořádně pevných citových vazbách. Prvého žalobce postihl v únoru 2003 akutní infarkt myokardu, který může být v příčinné souvislosti s popisovanou událostí. Pouze pro úplnost soud provedl dokazování dalšími důkazy, a to výslechem žalobců ad a) a ad c) a všeobecné podmínky pojišťovny. Zjištěný skutkový stav, ze kterého soud vycházel, tedy zcela odpovídal nesporným skutečnostem. Takto zjištěný skutkový stav považoval soud za úplný a dostatečný pro rozhodnutí. Účastníci již další důkazy nenavrhli, resp. z navržených důkazů sami ustoupili. Soud proto mohl přistoupit k právnímu hodnocení takto zjištěného stavu. Podle § 11 o.z. má fyzická osoba právo na ochranu osobnosti, zejména života a zdraví, občanské cti, lidské důstojnosti, jakož i soukromí, svého jména a projevů osobní povahy. Ve smyslu § 11 o.z. je dotčeným právem především právo na soukromí a rodinný život, které je kromě citovaného ustanovení dále rozvedeno v Listině Práv č. 23/1991 Sb., čl. 7 a čl. 10 odst. 2 a 3, a dále v Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod č. 209/1992 Sb., čl. 8 odst1. Soud vycházel z názoru, že součástí tohoto práva na soukromí je i soužití s dalšími osobami, zejména pak členy rodiny (v našem případě s dcerou a sestrou); tedy vlastně zásahem do práv jedné osoby jsou současně narušena i osobnostní práva osoby jiné. Citové, kulturní, sociální a morální vztahy v rodině jsou velmi podstatnou složkou osobnosti; jakýkoli zásah, který tyto vztahy omezuje a který není podložen právem, je nutno považovat za neoprávněný zásah do práv na ochranu osobnosti. K podobným závěrům dospěl rozsudek Krajského soudu v O 23 C 52/96. Závazný je potom nález ÚS II. ÚS 517/99, který v odůvodnění rozvádí stejnou myšlenku. Podobnost soud spatřuje i v rozhodnutí IV. ÚS 315/01 (ve spojení s předchozími 23 C 82/99 Krajského soudu v Oa 1 Co 204/2000 VS v O). Pro úplnost je třeba poznamenat, že novela občanského zákoníka, zmíněná žalovaným, se těchto ustanovení v ničem nedotýká, a pro posouzení věci nemá žádný význam. Soud uzavírá, že právo na soukromí a rodinný život je právem na ochranu osobnosti, jehož porušení bylo v tomto případě posuzováno. Podle § 13 o.z. odst. 1) má fyzická osoba právo zejména se domáhat, aby bylo upuštěno od neoprávněných zásahů do práva na ochranu její osobnosti, aby byly odstraněny následky těchto zásahů a aby jí bylo dáno přiměřené zadostiučinění. Podle odst. 2) platí, že pokud by se nejevilo postačujícím zadostiučinění podle odstavce 1, má fyzická osoba též právo na náhradu nemajetkové újmy v penězích. Podle odst. 3) platí, že výši náhrady podle odstavce 2 určí soud s přihlédnutím k závažnosti vzniklé újmy a k okolnostem, za nichž k porušení práva došlo. Velmi jednoznačný se jevil být soudu závěr, že zmíněný zásah do práva na soukromí a rodinný život je zásahem neoprávněným. Obdobný závěr byl u zdejšího soudu vysloven vícekrát (např. 32 C 19/2001, 36 C 28/2002, 36 C 10/2003), a ve všech případech byl tento názor soudem odvolacím potvrzen. Nový je ovšem v tomto případě problém, zda odpovědnost za zásah do práva na ochranu osobnosti přechází na pojišťovnu, která má s původcem zásahu sjednané zákonné pojištění. Soud prostudoval velmi důkladně podmínky pojistné smlouvy, které se téměř shodují s textem zákona č. 168/1999 Sb. v platném znění, a ze kterých je třeba zvláště zdůraznit tato ustanovení: § 2 - vymezení pojmů, h) škodnou událostí se rozumí způsobení škody provozem vozidla, § 6 - rozsah pojištění odpovědnosti: 1) Pojištění odpovědnosti se vztahuje na každou osobu, která odpovídá za škodu způsobenou provozem vozidla uvedeného v pojistné smlouvě. 2) Nestanoví-li tento zákon jinak, má pojištěný nárok, aby pojistitel za něho nahradil v rozsahu a ve výši podle zvláštního právního předpisu15) poškozeným uplatněné a prokázané nároky na náhradu a) škody na zdraví nebo usmrcením, b) škody vzniklé poškozením, zničením nebo ztrátou věci, jakož i škody vzniklé odcizením věci, pozbyla-li fyzická osoba schopnost ji opatrovat (dále jen " věcná škoda "), c) škody, která má povahu ušlého zisku, d) účelně vynaložených nákladů spojených s právním zastoupením při uplatňování nároků podle písmen a) až c), pokud ke škodné události, ze které tato škoda vznikla a za kterou pojištěný odpovídá, došlo v době trvání pojištění odpovědnosti. Škoda se hradí v penězích, maximálně však do výše limitu pojistného plnění stanoveného v pojistné smlouvě. ------------------------------------------------------------------ pozn. 15) § 442 a následující občanského zákoníku. Je na první pohled zřejmé, že zákon mluví výlučně o škodě, nikoli o jiné odpovědnosti; zřejmé je o i s citované poznámky 15), kde není odkaz na §11 a 13 o.z., nebo obecně na celý občanský zákoník, ale výlučně na ustanovení o náhradě škody. Ve stejném duchu se nese také text následujícího §7, který hovoří o tom, ve kterých případech se povinnost plnit na pojišťovnu nevztahuje. ve všech případech je užíváno spojení „ škoda “ nebo „ náhrada škody “, a nic neumožňuje text rozšířit tak, aby se vztahoval i na újmu a zásah do ochrany osobnosti. Tento soud proto uzavírá, že povinnost plnit z důvodu újmy na ochraně osobnosti ve smyslu § 13 o.z. může přejít na další osobu - v tomto případě pojišťovnu - výhradně na základě zákona, nebo na základě řádného, srozumitelného a svobodného právního úkonu. Ani jedna z těchto podmínek splněna není; zákon se na ochranu osobnosti nevztahuje, a pojišťovna ve svých smluvních podmínkách zjevně o ochraně osobnosti neuvažovala. Rozšiřující výklad, který by zvýšil povinnosti jedné smluvní strany bez jejího úmyslu tímto způsobem, je nepřípustný. Povinnost plnit tedy na žalovanou nepřešla a to samo o sobě je důvodem k zamítnutím žaloby. Soud shledal i právní problém další, žalovanou stranu neuplatněný. Je jím právní názor, vyslovený VS v P v rozsudku 1 Co 338/94: Povinnost poskytnout zadostiučinění podle ustanovení § 13 o.z. je osobně spjata s osobou, která se neoprávněného zásahu do osobních práv fyzické osoby dopustila. Má tedy osobní charakter a proto zaniká smrtí takovéto osoby. Pokud existují výjimky, kdy nárok strany poškozené mohou vymáhat jejich právní nástupci (podle § 15 o.z.), potom na straně povinné není takový přechod práv možný vůbec v případě, že původce zásahu zemřel. Případný nárok podle § 13 odst. 2) a 3) tedy zanikl v okamžiku smrti M. P., a nemohl platně přejít vůbec na nikoho - tedy ani na pojišťovnu. To bylo druhým důvodem, který vedl k zamítnutí žaloby jako celku. Za dané situace pak není třeba dále zkoumat, zda byly požadavky strany žalobců úměrné ve smyslu § 13 odst. 2) a 3). V Praze 20.5.2004 JUDr. V. C. samosoudce