Poznačením, které vyplývá z minulosti osoby, nemůže dojít k neoprávněnému zásahu do ochrany osobnosti, ale naopak jde o naplnění ústavního práva svobody projevu.

ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Praze rozhodl JUDr. V. C. jako samosoudcem ve věci žalobce: Prof. Ing. F. O., CSc., zast. JUDr. Z. D., proti žalovaným a) R. A., zast. Ing. M. J., b) VSR, zast. PhDr. K. J., o ochranu osobnosti a zadostiučinění v penězích t a k t o : I. Žalovaní jsou povinni zdržet se tvrzení o tom, že se žalobce nestačil zbavit stylu práce a metod doby dávno minulé, že žalobce musel v roce 1994 opustit VA v B, ale po několika letech se jako „ nepostradatelný “ vrátil zpět. II. Žaloba s tím, že jsou žalovaní povinni zdržet se tvrzení o tom, že žalobce patří mezi typické normalizátory, a že žalobce se jako bývalý rektor dostal až do akademického senátu, kde by – stejně jako v komisích pro výběrová řízení na funkce Univerzity obrany – podle žalovaných neměl být, aby se předešlo zneužití výběrových řízení v neprospěch progresivních lidí a lidí, kteří to myslí s reformou upřímně, se z a m ít á. III. Žalovaní jsou povinni zaslat omluvu k rukám ministra obrany České republiky, dále k rukám předsedy branně bezpečnostního výboru parlamentu České republiky, dále k rukám rektora VA v B, do sedmi dnů od právní moci rozsudku: Omlouváme se profesoru Ing. F. O., CSc., za to, že jsme o něm nepravdivě uvedli, že se nestačil zbavit stylu práce a metod doby dávno minulé, že musel v roce 1994 opustit vojenskou akademii v Brně, ale po několika letech se jako „nepostradatelný“ vrátil zpět.“ IV. Žaloba s tím, že jsou žalovaní povinni společně do sedmi dnů od právní moci rozsudku zaslat písemnou omluvu v níže uvedeném znění za tvrzení v dopisech s daty 11. a 12. února 2003, které prvý žalovaný podepsal jako předseda ústřední rady Vojenského sdružení rehabilitovaných a které byly adresovány a doručeny ministrovi obrany České republiky a předsedovi branně bezpečnostního výboru parlamentu České republiky do sedmi dnů od právní moci rozsudku: „Omlouváme se profesoru Ing. F.O., CSc., za to, že jsme o něm nepravdivě uvedli, že patří mezi typické normalizátory, a že se jako bývalý rektor dostal až do akademického senátu, kde by – stejně jako v komisích pro výběrová řízení na funkce Univerzity obrany – podle žalovaných neměl být, aby se předešlo zneužití výběrových řízení v neprospěch progresivních lidí a lidí, kteří to myslí s reformou upřímně, se z a m í t á. Z o d ů v o d n ě n í : Žalobce podal u zdejšího soudu žalobu na žalovaného R. A.za odeslání dopisů ve dnech 11. a 12. února 2003, které žalovaný podepsal jako předseda ústřední rady VSR a které byly adresovány a doručeny ministrovi obrany České republiky a předsedovi branně bezpečnostního výboru parlamentu České republiky, a obsahovaly několik výroků, které považoval žalobce za zásah do svého práva na ochranu osobnosti: 1) Žalobce údajně patří mezi „typické normalizátory“ 2) Žalobce se nestačil zbavit stylu práce a metod doby dávno minulé 3) Žalobce musel v roce 1994 opustit vojenskou akademii v Brně, ale po několika letech se jako „nepostradatelný“ vrátil zpět.“ 4) Žalobce se jako bývalý rektor dostal až do akademického senátu, kde by – stejně jako v komisích pro výběrová řízení na funkce Univerzity obrany – podle žalovaných neměl být, aby se předešlo zneužití výběrových řízení v neprospěch progresivních lidí a lidí, kteří to myslí s reformou upřímně. Žaloba jednak požadovala zdržet se uvedených tvrzení, jednak žádala omluvu za tato tvrzení, uveřejněnou obdobným způsobem, jako předmětné dopisy (a navíc zaslanou rektorovi VA, kterému se v průběhu událostí informace dostala). Žalobce dále tvrdil, že došlo ke značnému a úmyslnému poškození jeho cti, a to zejména v jeho zaměstnání.V průběhu řízení byla žaloba rozšířena i proti druhému žalovanému, jehož jménem byly dopisy odeslány, a který byl zjevně s tvrzením prvého žalovaného od počátku srozuměn a netajil se s tím, že stejné výroky šíří a šířit hodlá i nadále. Oba žalovaní uznali, že oba předmětné dopisy odeslali; prvý žalovaný ho podepsal jménem druhého žalovaného. Uvedli, že všechny výroky, které žaloba napadá, jsou pravdivé, a nevidí důvod pro omluvu. Navrhli obranu pomocí důkazu pravdy svých tvrzení. Kromě skutečnosti, že oba dopisy byly žalovanými skutečně odeslány, byla učiněna nespornou ještě skutečnost, že žalobce pracoval v Kontrolní a revizní komisi KSČ politického oddělení VA zhruba dva roky před rokem 1989. Soud provedl dokazování dopisy stran ze 7.3.2003, 12.3.2003, dopisem plk K. z 13.11.2001, dopisem genmjr. B. z 30.10.2001, odpovědí Policie z 20.5.2003, vyrozuměním Policie z 8.7.2003, vojenskou knížkou žalobce, zápisem o jednání komise 31.3.1999, dopisem J. T. z 28.3.2003, zápisem o výpovědi J.Z., dopisem J. Z. z 28.5.1990, odvoláním J. Z. ze 4.6.1993, dopisem plk. K.z 1.7.1993, dopisem PhDr. P. ze 6.8.1993, směrnicí pro práci politických orgánů ČSLA z r. 1987, směrnicí pro práci organizací KSČ v ČSLA z r. 1987, kádrovým pořádkem ústředního výboru KSČ, článkem v časopisu Týden č. 42/2003, Stanovami VS rehabilitovaných, Jednacím řádem VS rehabilitovaných, dopisem plk. P. z 27.5.1993 a z 6.5.1993, článek o setkání členů VA s členy branně bezpečnostního výboru z Parlamentu ČR, akademickými listy z 6.12.1993a 28.11.2002, dopisy z 12.2.2003 a 11.2.2003, výpovědi svědků V. H., G.Š., M. V., F. V., A. K., V. K., R. P., A. F. a R. K.. Především je nutno konstatovat, že většina těchto důkazů – především písemných listin – neměla pro zjištění skutkového stavu podstatný význam, protože většina zjištění byla zřejmá již z vyjádření stran a strany je učinily nespornými. Skutkový stav pouze dílčím způsobem doplnila vyjádření některých svědků. Soud takto zjistil, že žalobce na VA působil velmi dlouho, možná již od konce šedesátých let; na to si ale nepamatoval nikdo ze svědků. Působil původně jako odborný asistent na katedře tankové a automobilové techniky a přednášel teorii a stavbu automobilů. Po roce 1968 byla z Akademie řada svědků, kteří zde působili, vyhozena v souvislosti s prověrkami (svědek H., K., K., F., K.,) řada jiných ve funkci setrvala (svědek Š., sám žalobce, svědek P.) a konečně někteří další se na Akademii dostali později (svědek V., V.). Členy KSČ byli v některém období všichni, kdo u soudu vypovídali jako svědci či účastníci. Žalobce sám zřejmě prověrkami pouze po roce 1968 prošel, nijak nebylo zjištěno, že by se jich aktivně zúčastnil. Na jedné stranické schůzi se podle svědka Farky postavil na jeho obranu, i když to bylo marné a pro žalobce přímo nebezpečné. Co se týče jeho pracovních metod, nebyly ničím výjimečné, většina svědků ho popisovala jako schopného odborníka a dobrého učitele. Zřejmě v roce 1987 se stal žalobce členem Kontrolní a revizní komise KSČ politického oddělení VA. Není zřejmé, zda se v té době žalobce přímo zúčastnil konkrétních rozhodnutí, která vedla k postižení konkrétních osob (např. žalovanými uváděný a nikterak zřejmě prokázaný případ J. Z., který nebyl navržen jako svědek a účast žalobce na této věci byla soudem vzata pouze jako pravděpodobná). Po roce 1990 žalobce – stejně jako zdrcující většina všech dalších zúčastněných – z komunistické strany vystoupil a politicky se dále nijak neprojevoval. V roce 1991 se stal na základě konkursního řízení rektorem Vojenské akademie; žádné námitky nebyly proti jeho kandidatuře nikým vzneseny. Politické předpoklady podle lustračního zákona splnil, odborné předpoklady (které nebyly předmětem soudního přezkoumávání) rovněž; volba byla řádná, tajným hlasováním, takže je nutno mít jeho volnu za platnou a oprávněnou. V roce 1985 žalobce skončil funkční období rektora, potom v roce 1986 odešel do LIAZu, úplně z armády, a pak se o něco později vrátil. Důvody jeho odchodu a návratu jasně prokázány nebyly; žalobce sám uváděl dobré podmínky na novém místě a omezení věku pro členy akademie; žalovaní uváděli důvody politické. Podle § 11 o.z. má fyzická osoba právo na ochranu osobnosti, a to cti a lidské důstojnosti. K výkladu rozsahu § 11 o.z. je nutno užít Listinu Práv č. 23/1991 Sb. (čl.10), případně Úmluvu o lidských právech. Podle § 13 o.z., odst. 1 má fyzická osoba právo zejména se domáhat, aby bylo upuštěno od neoprávněných zásahů do práva na ochranu její osobnosti, aby byly odstraněny následky těchto zásahů a aby jí bylo dáno přiměřené zadostiučinění. Z hlediska žaloby jsou základním předpokladem uznání žaloby o tom, že došlo k neoprávněného zásahu do práva na čest a důstojnost skutečnosti, že 1) k zásahu došlo a že 2) tento zásah je neoprávněný. V prvém případě šlo o nespornou skutečnost od samého začátku sporu, a dokazování na tomto závěru nic nezměnilo. Není vůbec požadováno, aby zásah způsobil jakoukoli měřitelnou újmu, neboť v daném případě stačí pouhá existence tohoto zásahu, neboť dopis je v takovém případě vždy způsobilý k tomu, aby vyvolal následek na cti žalobce (např. 30 Cdo 2094/99 NS). Vzhledem k tomu, že v daném případě byla požadována pouze omluva a zdržení se dalšího podobného jednání, byla míra vzniklé újmy nerozhodná. Co se týče posouzení otázky druhé, tedy zda je zásah neoprávněný, zde je hodnocení podstatně složitější. Především je nutno odlišit část výroků s faktickým charakterem („ žalobce musel v roce 1994 opustit VA v B, ale po několika letech se jako „ nepostradatelný“ vrátil zpět “), kde lze jasně zjistit jejich pravdivost (a nepravdivost je sama o sobě základem neoprávněnosti, jako např. Cdon 24/95 NS), od většiny ostatních, které jsou převážně hodnocením, a je třeba zkoumat jejich úměrnost v kontextu situace (např. 10 Co 21/67 KS v B. B., 23 C 96/95 KS v O). Soud také musel zvážit v těchto případech typický střet práva na ochranu osobnosti se svobodou projevu podle čl. 17 odst. 2 Listiny práv. V zásadě je třeba mít zato, že občané mají právo kritizovat jiné osoby, hodnotit jejich chování a počínání podle vlastního názoru, a rozhodujícím kritériem je míra, kterou lze obecně pokládat v demokratické společnosti za úměrnou situaci (např. nálezy ÚS III. ÚS 359/96, IV. ÚS 154/97, I. ÚS 156/99). A dospěl k těmto závěrům: 1) Označení žalobce jakožto „typického normalizátora“ je zřejmě základním a podstatným výrokem žaloby, nejvíce způsobilým snížit čest. Výraz „normalizátor“ je jednoznačně pejorativním termínem, obsahujícím zároveň hodnocení, který není nikde definován (nemá žádný zákonný podklad), nicméně jde o termín naprosto jasný a srozumitelný; jeho podstatou je, že dotyčný spolupracoval v době normalizace (dvacetiletí mezi roky 1968 a 1989) s tou částí KSČ, která byla u moci. Tento termín se snaží odlišit „normalizátory“ od té části komunistů, která se sama – bez ohledu na její minulost v letech šedesátých a padesátých – stala po roce 1968 sama obětí perzekuce (tím spíše pak od té části společnosti, která nebyla vůbec členem KSČ ani jiných organizací s ní spojených). Proti termínu „normalizátor“ lze vznést stejné námitky, jako proti kterémukoli jinému „černobílému“ hodnocení (komunisté a antikomunisté, levice a pravice, věřící a ateisté atd.), že nepostihuje celou širokou škálu lidských postojů, a nemusí věrně obrážet, jak se dotyčný konkrétně choval. Nic to nemění na tom, že podobné termíny se běžně užívají i v publicistice, a pokud jde o zařazení žalobce mezi „normalizátory“ a „normalizované“, pak je z okolností jeho životopisu jednoznačné, že patří mezi normalizátory; poprvé už samotným faktem členství v KSČ v době 1988-1989, podruhé profesionálním členstvím v ČSLA, (jejímž smyslem bylo především podle tehdy platného §1 odst. 2) zákona č. 92/1949 Sb. bránit socialistické zřízení atd.) a potřetí funkcí v KSČ, která dokonce umožňovala se na případném postihu konkrétních osob podílet (jak a zda této možnosti žalobce využil, je jiná otázka; stejně jako není označení „fašista“ negováno tím, že člen NSDAP nic konkrétního pro věc nacismu nevykonal). Takovým označením, které jasně vyplývá z minulosti žalobce, pak žalovaní zjevně naplňují svoje ústavní právo svobody projevu, a zásah do práv na ochranu osobnosti tedy oprávněný je. Nad rámec této úvahy je nutno doplnit, že za těchto okolností by šlo jako „normalizátory“ zřejmě označit i řadu dalších svědků, což ovšem předmětem sporu nebylo. Stranou dokazování pak zůstala otázka, nakolik je žalobce „typický“ normalizátor; zda je typičtější, než kterýkoli jiný tehdejší člen Vojenské Akademie. Tímto problémem se soud podrobněji nezabýval, neboť v něm nespatřuje podstatu urážlivosti označení; lze mít zato, že pokud je někoho možno označit za normalizátora, lze tak učinit i s běžným adjektivem, které samo o sobě urážlivost nikterak nezvyšuje. Soud proto v této otázce žalobu zamítl, co do požadavku na zdržení se i na omluvu. 2) Žalobce se nestačil zbavit stylu práce a metod doby dávno minulé. Zde je třeba uvést, že u žalobce nebyly žádné mimořádné metody práce shledány. Svědci o něm hovořili buď jako o schopném odborníkovi a dobrém učiteli, nebo se o metodách práce nešířili vůbec. Soud nevzal za zřejmé tvrzení žalované strany, že by člověk, označitelný za „typického normalizátora“ svým postavením musel nutně vynikat i zvláštními „normalizačními“ metodami. Tvrzení při tom v kontextu s „normalizátorem“ zjevně urážlivé je; vyvolává dojem, že žalobce při výuce šikanuje studenty, nebo jim vnucuje marxistický světonázor, nebo něco podobného (a to po roce 1989). Žalovaní nic podobného neprokázali, dokonce se o to ani nepokusili. Za těchto okolností soud žalobě v této otázce plně vyhověl, co do zákazu zdržení se podobných výroků i co do omluvy. 3) Žalobce musel v roce 1994 opustit vojenskou akademii v Brně, ale po několika letech se jako „nepostradatelný“ vrátil zpět.“ Zde se jedná o podobný případ, jako pod bodem 2), s důrazem na to, že jde o výrok ve své podstatě faktický. Žalovaní nikterak neprokázali, že by žalobce musel z Vojenské Akademie odejít, tím méně, že se tak stalo v souvislosti s jimi uváděným politickým hodnocením žalobce. Na tom nic nemění skutečnost, že žalobce z Vojenské Akademie odešel a vrátil se. Soud proto žalobě v tomto bodě opět vyhověl. 4) Žalobce se jako bývalý rektor dostal až do akademického senátu, kde by – stejně jako v komisích pro výběrová řízení na funkce Univerzity obrany – podle žalovaných neměl být, aby se předešlo zneužití výběrových řízení v neprospěch progresivních lidí a lidí, kteří to myslí s reformou upřímně. Tento výrok je fakticky opět pravdivý (žalobce se skutečně dostal do Akademického senátu). Další část výroku pak znamená jednoznačně hodnocení žalovaných, jejich názor; a to zjevně v kontextu s výrokem prvním (žalobce je typický normalizátor). Podobné hodnocení je jednoznačně právem žalovaných podle č. 17 odst. 2); a urážlivost tohoto hodnocení je zcela v souladu s výrokem prvním, jehož základ je fakticky dán. Každý má právo tvrdit, že by někdo v nějaké funkci neměl být; to je jedno z nejtypičtějších kritických tvrzení v demokratické společnosti. Kdyby byl tento typ výroků jakkoli omezován (pokud je učiněn bez dalších nadbytečných urážek), byla by znehodnocena sama podstata svobody politického projevu podle čl. 17 odst. 2) Listiny práv. Soud proto tuto část žaloby zamítl v obou směrech, tedy co do omluvy i co do zdržení se. Při tom soud zamítl i část omluvy, která měla víceméně technický charakter (upřesňovala žalobu pouze za výroky v dopise, i když je zřejmé, že byly učiněny ve stejném směru i jinde), a přidávala k omluvě další tvrzení, že výroky byly učiněny vědomě a úmyslně (při čemž spíše vyplynulo, že v části, kde bylo žalobě vyhověno, jde spíše o omyly žalovaných, kteří si informace o výroku 2) a 3) příliš neověřovali). V Praze 26.1.2004 JUDr. V.C. samosoudce