U "nadávek" je třeba použít k posouzení jejích protiprávnosti okolnosti, za nichž k jejich užití došlo, jejich četnost, vulgaritu, postavení obou stran a konkrétní situaci a zejména otázku, zda napadá strana může nadávky vnímat jako útok proti své osobě, cti a důstojnosti.

ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Praze rozhodl JUDr. V. C. jako samosoudcem ve věci žalobkyně JUDr. Z. N., zast. JUDr. J. K., proti žalovaným 1) E.Č. a 2) V. Č., zast. JUDr. R. M., o ochranu osobnosti t a k t o : I. Žalovaný č. 1) a žalovaná č. 2) jsou povinni zdržet se hrubých a vulgárních tvrzení o žalobkyni. II. Žaloba s tím, že žalovaný č. 1) a žalovaná č. 2) jsou povinni zdržet se nepravdivých tvrzení o žalobkyni se zamítá. III. Žalovaná č. 2) je povinna odvolat své tvrzení, že „žalobkyně nakradla a rozkradla ty peníze“ do tří dnů od právní moci rozsudku. IV. Žalovaný č. 1) a žalovaná č. 2) jsou každý povinen zaplatit žalobkyni částku 25.000,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku. V. Žaloba s tím, že žalovaný č. 1) a žalovaná č. 2) jsou každý povinen zaplatit žalobkyni částku 50.000,- Kč se zamítá. Z o d ů v o d n ě n í : Žalobkyně se svojí žalobou domáhala zdržení se hrubých a nepravdivých výroků, kterými žalovaní zasáhli do její cti a důstojnosti a tím i práv na ochranu osobnosti; odvolání tvrzení, že „ukradla ty peníze“, a konečně i zadostiučinění v penězích. Podstatou žalobního tvrzení bylo, že žalovaní, její sousedé, jí během jara 2004 systematicky nadávali a uráželi jí, a tímto a podobným chováním jí chtěli zejména donutit, aby nestavěla zástěnu na svém pozemku podél plotu s žalovanými. Konkrétní útoky se odehrály 19.3., 17.4., 21.4. a 24.4.; ve všech případech připojila žaloba konkrétní seznam nadávek a urážek. V jednom typu šlo o běžné vulgární výrazy („ kráva, svině “), druhý typ urážek měl věcnější charakter („ udavačka “ a „ jak sis nakradla ty peníze “). Kromě toho žalovaní fyzicky ničili a demontovali zmíněnou zástěnu, a to opakovaně; a také mlátili lopatou do zasazených tújí na pozemku žalobkyně. Při prvním jednání 23.8.2004 pak žaloba doplnila, že útoky trvají ve skutečnosti již čtyři roky, spor o zástěnu je pouze součástí dalších konfliktů, které trvají i během soudního sporu. Žalovaní se vyjádřili dne 21.6.2004 písemně zejména k otázkám oprávněnosti stavby zástěny z hlediska stavebního zákona. Celý spor označili za součást sousedského či stavebního sporu. Co se týče věci samé, zejména popřeli jakékoli nadávky na adresu žalobkyně. Během prvního jednání dále doplnili, že zmíněné spory nebyly veřejné, protože je nikdo neslyšel. Z uvedeného soud zjistil, že skutkový stav - který je předmětem žaloby - je částečně nesporný; účastníci jsou sousedé a majitelé dvou vedle sebe ležících nemovitostí; na jaře 2004 stavěla žalobkyně zástěnu na svém pozemku podél plotu; žalovaní s touto stavbou nesouhlasili a došlo s ohledem na to k několika sporům. Předmětem sporu zůstala skutečnost, zda žalovaní vyslovili některé výroky v žalobě. Dokazování bylo provedeno výslechy svědků V., J.H., V. K., D. B., spisem Kp 37/2004, Kp 36/2004 a Kp 28/2004, a všech tří účastníků. Soud takto zjistil, že některé výroky z žaloby žalovanými na adresu žalobkyně vysloveny byly. Zvláštní význam měly v tomto posuzování zejména výpovědi samotných žalovaných jakožto účastníků. E. Č. nejprve zdůraznil, že se chová naprosto slušně a byl tak vychován; vzápětí ale přiznal, že přímo řekl žalobkyni, že jí zástěnu shodí, a vzápětí tak skutečně učinil. V jiném případě pak chodil za dělníky, a přes plot jim přichycené dráty zase odmotával. Dále přiznal, že žalobkyni možná nadával do „komunistů“, při čemž si ovšem nebyl jist, zda žalobkyně komunistka vůbec je nebo někdy byla. Stejně tak vpodstatě přiznal obvinění žalobkyně z krádeže, s odůvodněním, že vyšel článek v novinách, že v jejím podniku se kradlo. V. Č. rovněž popírala urážky žalobkyně, ale potom prostě přiznala, že řekla žalobkyni doslova „ ať jí nesere “. Taktéž přiznala, že ji nazvala „udavačkou“, protože žalobkyně skutečně udala jejího manžela, že neplatí daně. Konečně přiznala, že jí řekla doslova „hlavně, že ty jsi si nahrabala dost, bylo to v novinách“, s narážkou na zmíněné krádeže v podniku žalobkyně. Bez zajímavosti nejsou ani zmíněné přestupkové spisy, kde žalovaní po částech přiznávají jednak skutečnost, že V. Č. zřejmě shodila zmíněnou zástěnu, takže došlo k poškození tújí; jednak jeden z konfliktů, kde taktéž V. Č.uznává, že žalobkyni vyhrožovala, že „přeskočí ten plot a nakope jí do prdele. “ Za zmínku stojí i dost pravděpodobné tvrzení obou žalovaných, že při těchto konfliktech žalobkyně také nadávala jim; do primitivů a podobně. Svědku D.B. soud neuvěřil. Na první pohled bylo zřejmé, že si dost špatně pamatuje časové souvislosti; události umístil do léta 2004, ač se odehrály na jaře (vyslýchán byl na podzim téhož roku, tedy s nijak velkým odstupem). Tvrdil, že „nedošlo k žádnému konfliktu“, čímž se vpodstatě dostal do rozporu i se žalovanými (kteří líčili „ důrazné, leč slušné “ vysvětlování, proč tam stěna být nemůže a nadávky ze strany žalobkyně.) Svědek V. K. v zásadě potvrzoval verzi žaloby. Nepamatoval si nadávky tak přesně, jak byly líčeny v žalobě; potvrzoval označení „ svině “ a také „ komunistická svině “, což není bez zajímavosti v souvislosti s výpovědí E. Č. (soud má za pravděpodobnější užití nadávky „ komunistická svině “ než prosté „ komunistko “ ). Potvrzoval také opakované shazování zástěny žalovaným. Další výroky žalovaných měly spíše charakter hrozeb („ že bude po jejich “, že „ to tam zapálí “) apod. Soud neměl žádný důvod tomuto svědkovi nevěřit. Svědek J.H. byl přítomen v jediném případě, a to 19.3.2004. Potvrdil přítomnost paní N., pana Č. a ještě dvou dalších lidí; jedním byl zřejmě svědek V. Svědek nepopřel existenci konfliktu mezi stranami, potvrdil, že žalovaný nesouhlasil se stavbou zástěny a vyhrožoval, že „když to tam postaví, tak to stejně zbourá. “ Jediné, co svědek popřel, že by během tohoto rozhovoru někdo použil sprosté slovo, nebo nějakou nadávku. Tomuto svědkovi soud rovněž uvěřil; charakter sporu v zásadě potvrdil. Svědek J. V. je především příbuzný žalobkyně, což jeho věrohodnost jistým způsobem zpochybňovalo. Nicméně jeho vylíčení sporů se zcela shodovalo se svědkem K., a z velké části i se svědkem H. a samotnými žalovanými. Už při prvním pokusu stavět zástěnu, kdy vznikaly sloupky, žalovaný projevil nesouhlas a lomcoval se zástěnou. Při druhém konfliktu údajně oba žalovaní nadávali žalobkyni „ ty svině, ty krávo, ty si myslíš, že když sis tu na všechno nakradla, tak že si můžeš dovolit všechno “, a stěnu strhli. Celkem svědek slyšel nadávky „ svině, krávo, do prdele, a ty nás srát nebudeš. “ Soud uzavírá a bere za prokázané, že žalovaní sice zřejmě nepoužili sprosté výrazy přesně tak, jak je uvedeno v žalobě, ale v různých souvislostech a při různých příležitostech použili vpodstatě všechny z nich. Při tom nadávky nebyly hlavním účelem a smyslem chování žalovaných, nýbrž jim šlo zjevně o prosazení své vůle – zabránění stavbě zástěny – a s tím korespondovaly i různé a opakované fyzické útoky proti této zástěně. Konečně dalším podstatným detailem, který vyplynul z dokazování, je naprosto nestandardní chování žalovaných; jejich údajně „ slušné “ chování, jak ho subjektivně vnímají, zahrnuje tak neobvyklé prostředky, jako bourání staveb na cizím pozemku za přítomnosti majitele, obviňování z krádeže na základě novinových článků a soustavné vyhrožování. Podle § 11 o.z. má fyzická osoba právo na ochranu osobnosti, cti a důstojnosti, jakož i soukromí. Právo na čest a lidskou důstojnost je dále rozvedeno v Listině Práv č. 23/1991 Sb., čl. 10 odst. 1. Podstatný je i odst. 2, který stanoví, že každý má právo na ochranu před zasahováním do soukromého a osobního života. Podobně pak Úmluva o lidských právech, čl. 8 - každý má právo na respektování svého soukromého a rodinného života a obydlí. Podle § 13 o.z. odst. 1 má fyzická osoba právo zejména se domáhat, aby bylo upuštěno od neoprávněných zásahů do práva na ochranu její osobnosti, aby byly odstraněny následky těchto zásahů a aby jí bylo dáno přiměřené zadostiučinění. Podle odst. 2 platí, že pokud by se nejevilo postačujícím zadostiučinění podle odstavce 1, má fyzická osoba též právo na náhradu nemajetkové újmy v penězích. Podle odst. 3 platí, že výši náhrady podle odstavce 2 určí soud s přihlédnutím k závažnosti vzniklé újmy a k okolnostem, za nichž k porušení práva došlo. S ohledem na tato ustanovení věc soud také posuzoval. Soud nalezl dva odlišné právní důvody, podle kterých je žaloba projednatelná. První z nich je běžnější právo na čest a důstojnost, kterého se ostatně žaloba dovolávala zejména. Zde stačí soudu zjistit, zda došlo k zásahu, a zda je tento zásah neoprávněný. Ve vztahu k tomuto ustanovení - o které se opírají prvé dva požadavky žaloby, není vůbec nezbytné, aby zásah způsobil jakoukoli měřitelnou újmu, nýbrž stačí pouhá existence tohoto zásahu ( např. 30 Cdo 2094/99 NS). Soud dospěl k tomu, že - vzhledem ke skutkovým zjištěním - tento zásah jednoznačně existuje. Žalovaní používali slovních útoků dvou různých druhů – jednak běžných nadávek, a jednak i faktických tvrzení (že žalobkyně „ rozkradla peníze “ a že je „ udavačka“, případně „ komunistická svině“). Co se týče prvé skupiny výroků, není úplně jednoznačné, zda jsou běžné nadávky způsobilé snížit čest a důstojnost. Soud na tuto otázku nenašel v judikatuře jasnou odpověď. Výraz, považovaný běžně za vulgární, může být částí společnosti přijímán za běžný a neurážlivý (oslovení „ vole “); velmi podstatné je postavení obou mluvčích, jejich konkrétní situace a podobně. Soud vycházel proto z názoru, že u nadávek je třeba použít k posouzení jejich protiprávnosti okolností, za nichž k jejich užití došlo; jejich četnost, vulgaritu, postavení obou stran a konkrétní situaci; a zejména otázku, zda napadená strana může nadávky subjektivně vnímat jako útok na svoji osobnost, čest a důstojnost. Soud má v daném případě zato, že postavení stran jakožto známých sousedů rozhodně k užívání podobných výrazů nijak nevysvětluje a neodůvodňuje; ani subjektivní pocit žalovaných, že jsou stavbou žalobkyně poškozeni, jim neumožňuje užívat podobné výrazy, a zejména ne opakovaně a systematicky. Užití nadávek zde tedy je protiprávní zásah. Co se týče faktických tvrzení, jejich urážlivost a nebezpečnost bývá obecně podstatně vyšší, než u běžných nadávek. Konkrétně označení za osobu, která „ ukradla peníze “, je způsobilé snížit čest a důstojnost velmi podstatným způsobem, tím spíše u osoby, která se živí jako právník. Rovněž označení „ udavač “ nebo „ komunista “ může být v jistých kruzích vnímáno jako velmi urážlivé. U faktických urážek tohoto druhu je třeba zdůraznit, že není podstatný způsob, jakým přesně je informace sdělena, ale samotný fakt jejího sdělení – spojení, že je žalobkyně „ zlodějka “, že „ ukradla peníze “ nebo „ že si nakradla už dost “ jsou z tohoto hlediska úplně stejné a není nutno zjišťovat, jak přesně a kolikrát byla informace vyslovena (což zde zřejmě přesně možné není). U všech faktických tvrzení je klasickým způsobem obrany důkaz pravdy. V daném případě však strana žalovaná žádný důkaz pravdy ani nenabídla, natož aby ho prováděla (zpočátku bylo popíráno, že výroky tohoto druhu zazněly, pak je ve své výpovědi žalovaní přiznali). U nejvážnějšího obvinění o „ ukradení peněz “ byl ostatně jako zdroj uveden žalovanými článek v novinách, který ovšem poze obecně tvrdil, že došlo ke krádežím ve firmě, kde žalobkyně pracovala, což samo o sobě by mělo být považováno za informaci značně pochybnou a spekulativní. Soud se proto rozhodl vyhovět bez dalšího prvé části žaloby (výroky ad I. a III.), s výjimkou části, kde žaloba požadovala zdržení se „ nepravdivých výroků “. Takové vymezení má soud za nevykonatelné, nekonkrétní a neohraničené; zdaleka ne všechny neoprávněné výroky o žalobkyni jsou zároveň urážlivé a tím pádem protiprávní. V této části (výrok ad II. byla proto žaloba zamítnuta.) Soud je dále toho názoru, že právo na čest a důstojnost, které zde bylo porušeno, by samo o sobě nebylo důvodem k užití odstavců 2) a 3) ust. §13 o.z. a k uložení zadostiučinění v penězích; zásah běžnými urážkami nebývá příliš nebezpečný a zásah faktickými tvrzeními může být nebezpečný zejména v případě, kdy se urážlivou informaci dozví někdo, kdo by jí mohl uvěřit (obecně širší veřejnost). K ničemu takovému zde nedošlo; o celém konfliktu věděly pouze zúčastněné osoby. Soud ovšem posoudil celé jednání žalovaných i z hlediska práva na soukromí podle citovaných ustanovení. Soud vychází zejména z citovaného čl. 10 odst. 2 Listiny práv, které ze všech tří citovaných předpisů nejlépe vystihuje skutečnost, že zásahem do ochrany osobnosti může být v nejširším smyslu vše, čím je rušen pokojný stav soukromí občana, pokud tento zásah nemá jasný základ v jiném zákoně. Podstatný je i čl. 8 Úmluvy o lidských právech, který výslovně zdůrazňuje nedotknutelnost obydlí. Takovým zásahem pak může být právní povahou příbuzné rušení tohoto stavu zásahy do životního prostřední čili tzv. imisemi, jak rozhodl Evropský soud pro lidská práva ve věci G. proti Itálii r. 1998, případně rozsudek VS v P 6 A 95/94, nebo případně rozsahem zcela enormní a šikanózní fotografování, jak bylo rozhodnuto ve věci zdejšího soudu 36 C 119/2003. V projednávaném případě tvoří jednání žalovaných zjevně souvislý a logický celek, zahrnující nadávky, výhružky a fyzické útoky na majetek, které se vymyká běžnému a normálnímu chování, je prováděno úmyslně šikanózním způsobem a opakovaně, a je napadenou stranou vnímáno subjektivně jako nepříjemné, nežádoucí a zasahující do soukromí a není pro ně opora v zákoně. Bezpředmětná je v takovém případě námitka žalované strany o tom, zda takové že chování tohoto druhu snižuje či nesnižuje čest nebo důstojnost žalobců. Ve smyslu čl. 10 odst. 2 Listiny práv toho není ani třeba, neboť nejde o zásah do práva na čest a důstojnost, nýbrž o právo na soukromí. Zásah do práva na soukromí hodnotí v daném případě soud za podstatně vážnější, než zásah do cti a důstojnosti; zatímco v případě cti zde není vážného nebezpečí, aby byla skutečně snížena, soukromí žalobkyně zjevně a úmyslně vážným způsobem narušeno bylo, a to nejméně po dobu několika měsíců. Skutečnost, že je občanovi bráněno užívat svůj pozemek způsobem, jaký uzná za vhodné, a je při tom zastrašován a šikanován, je dokonce nutno hodnotit i vážněji, než zmíněnou škodu na majetku, která je zřejmě nepatrná a nevystihuje vůbec podstatu chování žalovaných. Podstatu problému ostatně příliš nevystihuje ani prvá část žaloby, která vpodstatě nemůže zabránit tomu, aby podobné jednání žalovaných dále nepokračovalo (např. bez použití nadávek a bez poškození majetku). Pokud je zjevný úmysl, jako v tomto případě, lze užívání pozemku a jeho užívání komplikovat celou řadou dalších, případně stále nových způsobů. Soud se proto domnívá, že jediným skutečně účelným prostředkem žaloby je nemajetkové zadostiučinění v penězích ve smyslu § 13 odst. 2 a 3, a to ve výši na jedné straně natolik výrazné, aby jakýkoli úmysl žalovaných v tomto směru zmařila, a na druhé straně ve výši úměrné tomu, k jak velikému zásahu skutečně došlo. Požadavek žaloby byl proto zkrácen do rozsahu, který pokládá soud takto za úměrný, a přiznal žalobkyni částku ve výši 25.000,- Kč od každého ze žalovaných. V Praze 20.12.2004 JUDr. V. C. samosoudce