Pravomocný rozsudek, jímž soud rozhodl o přivolení k výpovědi z nájmu bytu pouze proti jednomu ze společných nájemců - manželů, netvoří překážku věci pravomocně rozsouzené (§ 159a odst. 5 o.s.ř.) pro řízení o přivolení k výpovědi z nájmu manželů - společných nájemců bytu.

20Co 499/2005 U s n e s e n í Krajský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. E. D. a soudkyň JUDr. I. M. a JUDr. P. H. v právní věci žalobkyně Ing. M. B., zastoupené JUDr. J. P., proti žalovaným 1/ F. N., 2/ B. N., o přivolení k výpovědi z nájmu bytu, o odvolání žalobkyně proti rozsudku Okresního soudu P ze dne 12.7. 2005 č.j. 9C 2341/2004-28, t a k t o : Rozsudek soudu I. stupně se v napadených výrocích ve věci samé ad I. - IV. z r u š u j e a v tomto rozsahu se věc vrací soud I. stupně k dalšímu řízení. Z o d ů v o d n ě n í : Okresní soud P rozsudkem ze dne 12.7. 2005 č.j. 9C 2341/2004-28 ve vztahu k 1/ žalovanému zastavil řízení o žalobě na přivolení k výpovědi z nájmu bytu (specifikovaného ve výroku) - (výrok I.) a ve vztahu k 2/ žalované přivolil k výpovědi z nájmu předmětného bytu dané žalobkyní žalovaným dne 10.12. 2004 s tím, že její nájemní poměr skončí uplynutím tříměsíční výpovědní lhůty, která počne běžet prvním dnem kalendářního měsíce následujícího po právní moci rozsudku, přičemž žalované uložil byt vyklidit a vyklizený žalobkyni předat po uplynutí výpovědní doby do 15 dnů od zajištění náhradního bytu o menší podlahové ploše než má vyklizovaný byt (výroky II. - IV). Dále soud žalovaným uložil zaplatit žalobkyni společně a nerozdílně částku 39.915,-Kč s poplatkem z prodlení ve výši 2,5 promile z této částky za každý den prodlení od 13.12. 2004 do zaplacení, do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok V.). Soud I. stupně ve věci přivolení k výpovědi z nájmu bytu rozhodl na podkladě žaloby, v níž žalobkyně - vlastnice nemovitosti - dala žalovaným, jakožto manželům, výpověď z nájmu bytu z výpovědních důvodů podle § 711 odst. 1 písm. a/, písm. d/ a e/ obč. zák. (specifikovaných v žalobě uvedením konkrétních skutečností). Soud vycházel z toho, že žalovaným k předmětnému bytu svědčí právo společného nájmu bytu manželů, přičemž z uplatněných výpovědních důvodů shledal naplněnými výpovědní důvody podle § 711 odst. 1, písm. d/ a písm. e/ obč. zák., kdy považoval prokázané, že žalovaní řádně neplatili nájemné a za služby spojené s užíváním bytu za dobu od října 2001 do května 2004 (jejich dluh za toto období činil 39.915,- Kč) a další uplatněný výpovědní důvod shledal naplněný tím, že bylo prokázáno (zprávou OÚ H a zápisem z místního šetření), že stav domu ohrožuje zdraví a bezpečnost nájemců. Ačkoliv soud I. stupně shledal splněnými všechny formální i věcné předpoklady k přivolení k výpovědi z nájmu bytu dané žalovaným z výše uvedených výpovědních důvodů, žalobě vyhověl jen ve vztahu k 2/ žalované, které uložil byt vyklidit po zajištění náhradního bytu o nižší podlahové ploše. Rozhodnutí o bytové náhradě odůvodnil tím, že upřednostnil bytovou náhradu příslušející k výpovědnímu důvodu podle § 711 odst. 1 písm.e/ obč. zák. s tím, že „v případě kolize rozdílných typů bytových náhrad u dvou různých výpovědních důvodů má přednost ta, která je pro nájemce příznivější“ a k existenci výpovědního důvodu, z něhož vyplývá hrubé porušování povinností nájemce, přihlédl jen jako k důvodu hodnému zvláštního zřetele, pro který odepřel právo na přiměřený náhradní byt. Ve vztahu k 1/ žalovanému pak soud dospěl k závěru, že věcnému rozhodnutí brání neodstranitelný nedostatek podmínky řízení a to překážka věci rozsouzené a v tomto rozsahu proto řízení podle § 104 odst. 1 o.s.ř. zastavil. Soud přitom vycházel ze zjištění, že již bylo pravomocně rozhodnuto (pravomocným rozsudkem soudu I. stupně ze dne 28.1. 2000 č.j. 9C 1722/97-67) o přivolení k výpovědi z nájmu předmětného bytu dané žalobkyní 1/žalovanému, jemuž bylo uloženo uvedený byt vyklidit po zajištění náhradního bytu. Soud I. stupně sice s poukazem na platnou judikaturu konstatoval, že vzhledem k tomu, že se jednalo o společný nájem bytu manželů, měla být předchozí žaloba zamítnuta pro nedostatek věcné pasivní legitimace 1/žalovaného v uvedeném řízení (s tím, že nelze ani počítat s možností soudního výkonu rozhodnutí vyklizením bytu směřujícího pouze proti jednomu z manželů), avšak jelikož uvedený rozsudek nabyl právní moci, dospěl k závěru, že vzhledem k § 159a odst. 5 o.s.ř., nemůže být ve vztahu k 1/ žalovanému v rámci tohoto řízení znovu rozhodnuto, neboť jde o stejnou věc, která nemůže být projednávána znovu. Proti tomuto rozsudku podala včas odvolání žalobkyně, která nesouhlasila s rozhodnutím soudu ve věci přivolení k výpovědi z nájmu bytu s tím, že soud věc nesprávně právně posoudil. Žalobkyně poukazovala na to, že soud se fakticky dopustil stejného pochybení, které konstatuje u předchozího pravomocného rozsudku, když u společného nájmu bytu manželů, přivolil k výpovědi z nájmu jen vůči jednomu z nich (2/ žalované). Zdůrazňovala přitom, že napadeným rozsudkem soud nastolil fakticky neřešitelnou situaci, neboť není možné, aby manželé jako společní nájemci, měli každý jiný režim užívání bytu, jinou lhůtu k vyklizení a nárok na jinou bytovou náhradu, nehledě k tomu, že při této právní konstrukci o věci pravomocně rozhodnuté, již nebylo ani možno žalovat druhého z manželů, vzhledem k zásadě solidarity manželů. Nesouhlasila tedy především se závěrem soudu I. stupně, že byly splněny předpoklady pro zastavení řízení vůči 1/žalovanému z důvodu věci pravomocně rozsouzené, kdy namítala, že předchozí řízení vycházelo z jiné právní konstrukce, neboť žalobkyně měla za to, že nájemcem bytu je pouze 1/ žalovaný, jelikož se jednalo o služební byt, který nabyl od svého tehdejšího zaměstnavatele a ke vzniku společného nájmu bytu manželů proto nedošlo. Podle žalobkyně je tedy předchozí rozsudek vztahující se pouze k 1/žalovanému nicotným právním aktem, neboť soud rozhodl v rozporu s hmotným a procesním právem, a nemůže proto zakládat překážku věci pravomocně rozsouzené. Žalobkyně současně zdůrazňovala, že pokud soud dospěl k závěru, že předchozí rozsudek tvoří překážku věci pravomocně rozsouzené a v současné době přichází do úvahy jiná bytová náhrada, měl jí v tomto směru poučit, aby ve vztahu k 1/žalovanému změnila žalobní petit tak, aby se domáhala změny předchozího rozsudku v části bytové náhrady, neboť dvě rozhodnutí přiznávající manželům rozdílné bytové náhrady jsou v rozporu s právem a nevykonatelná. Žalobkyně ovšem výslovně zpochybňovala i rozhodnutí soudu o bytové náhradě s tím, že za odpovídající náhradu (příslušející oběma žalovaným) považovala pouze zajištění přístřeší. Nesouhlasila s tím, že soud při rozhodování o bytové náhradě pominul výpovědní důvod podle § 711 odst. 1, písm. c/ obč. zák. (správně je zřejmě míněno písm. d/) a akceptoval jen výpovědní důvod podle § 711 odst. 1, písm. e/ obč. zák. s tím, že tento postup, poškozující zájmy pronajímatele, nemá oporu v zákoně, neboť soud nájemci, který dlouhodobě neplatí nájemné, přiznal bytovou náhradu v rozporu s § 712 obč.zák., aniž by odůvodnil důvody hodné zvláštního zřetele, které musí být dány současně s tím, že jde o rodinu s nezletilými dětmi. Namítala, že hmotné právo nemá ustanovení o tom, že má přednost bytová náhrada, která je pro nájemce příznivější s tím, že nájemce, který hrubě porušuje své povinnosti, nemůže být na úkor pronajímatele zvýhodněn a bytová náhrady by naopak měla být stanovena s ohledem na výpovědní důvod z tohoto pohledu nejzávažnější, neboť by měl být brán zřetel na to, že jsou hrubě porušovány povinnosti nájemce a že nájemce jedná v rozporu s dobrými mravy. V této konkrétní věci pak žalobkyně poukazovala na to, že žalovaní po dobu více jak 10ti let neplní své povinnosti nájemců, jejich duh na nájemném dosahuje již více jak 120.000,- Kč, pokud jsou vyzvání k placení nájemného, chovají se k žalobkyni a jejím rodinným příslušníkům hrubě, neplatí za odvoz domovního odpadu, devastují zahradu a pod. Na straně žalovaných nejsou proto důvody hodné zvláštního zřetele, které by byly v jejich prospěch a o bytové náhradě by proto mělo být rozhodnuto podle § 712 odst.5 obč. zák. tak, že žalovaným náleží nárok jen na přístřeší. Žalobkyně proto navrhovala změnu napadeného rozsudku tak, že její žalobě na přivolení k výpovědi z nájmu bytu vůči oběma žalovaným bude vyhověno a žalovaným bude uloženo vyklidit předmětný byt po zajištění přístřeší. Krajský soud v P podle § 212 o.s.ř. a § 212a o.s.ř. přezkoumal napadený rozsudek soudu I. stupně v mezích podaného odvolání (tedy s výjimkou výroku V. o dlužném nájemném, který nebyl odvolání napaden) a dospěl k závěru, že odvolání je důvodné a to zčásti i z jiných než namítaných důvodů. Odvolací soud především dospěl k závěru, že rozhodnutí soudu je nepřezkoumatelné v části týkající se posouzení vzniku a existence společného nájmu předmětného bytu manželů a to pro nedostatek důvodů, potažmo i nesrozumitelnost. V tomto ohledu totiž soud I. stupně uvedl pouze tolik, že vycházel z „výsledku řízení vedeného u OS P pod sp.zn. 9C 1722/97, ze kterého vyplývá, že žalovaní manželé se stali společnými nájemci předmětného bytu na základě konkludentní dohody a to v souladu s § 685 odst. 1 a § 686 obč. zák. ve znění účinném před novelou zák. č, 267/1994 Sb.“ . Toto jeho konstatování je však naopak v rozporu s „výsledkem“ uvedeného řízení, jímž byl rozsudek Okresního soudu P ze dne 28.1. 2000 č.j. 9 C 1722/97-67, kterým soud přivolil k výpovědi z nájmu bytu dané žalobkyní 1/ žalovanému s tím, že vycházel z toho, že na základě konkludentní dohody mezi ním a JZD Orion D, vznikl žalovanému nájem k předmětnému bytu podle § 685 odst. 1 a § 686 obč. zák. Z tohoto rozsudku tedy nejenže nelze dovodit, že soud tehdy dospěl k závěru, že vznikl společný nájem bytu manželů - žalovaných - podle § 703, resp. § 704 obč. zák., ale naopak obsah rozsudku svědčí tomu, že předmětem rozhodování soudu bylo rozhodování o přivolení k výpovědi z nájmu bytu dané žalobkyní 1/žalovanému jako výlučnému nájemci předmětného bytu. Dlužno přitom uvést, že ani z vylíčení skutkových zjištění soudem I. stupně (na straně 3 odůvodnění rozsudku) nelze dovodit jakými skutečnostmi soud I. stupně považuje za doloženou existenci a vznik práva společného nájmu předmětného bytu manželů (ať již podle § 703 obč. zák., nebo § 704 obč. zák.), když pouze konstatuje, že v řízení vedeném pod sp.zn. 9C 1722/97 soudy došly k závěru, že nájemní smlouva ze dne 2.1. 1984, kterou uzavřel a žalovaný s JZD Orion byla neplatná, protože ji nelze považovat za rozhodnutí o přidělení bytu nebo za dohodu o odevzdání a převzetí bytu s tím, že odvolací soud ve svém zrušovacím rozhodnutí uložil soudu I. stupně zabývat se tím, zda z důvodu faktického užívání bytu nedošlo v souladu se zněním občanského zákoníku, dle právního stavu k 1.1. 1995, ke vzniku nájemního vztahu konkludentním způsobem. Z odůvodnění napadeného rozsudku nelze tedy v prvé řadě vůbec zjistit z jakých skutkových zjištění, ani na základě jakého právního posouzení, soud I. stupně v projednávané věci dovodil vznik práva společného nájmu bytu manželů podle § 703 a násl. obč.zák., přičemž předběžné posouzení této otázky je nepochybně určující z hlediska posouzení uplatněného nároku vůči oběma žalovaným. I pokud by však byl závěr soudu o existenci práva společného nájmu bytu dostatečně podložen, rozhodnutí by stejně trpělo vadou, kterou by nebylo možno v odvolacím řízení odstranit, neboť při svém rozhodování soud nerespektoval zásadu solidarity žalovaných jako společných nájemců předmětného bytu (ačkoliv přitom z odůvodnění rozhodnutí vyplývá, že si této zásady byl nepochybně vědom), když rozhodl ve vztahu ke každému z nich rozdílně (t.j. vůči 1/ žalovanému řízení zastavil a vůči 2/ žalované žalobě vyhověl). Právo společného nájmu bytu manžely je zvláštním případem společného nájmu, jehož podstata spočívá v tom, že svědčí oběma manželům společně a nedílně s tím, že výpověď musí být dána oběma manželům a oběma musí být také doručena (srovnej rozsudek NS ČR 2Cdon 37/97, Jc 55/97). V řízení o přivolení k výpovědi z nájmu bytu mají přitom manželé - společní nájemci bytu ve smyslu § 703 a násl. obč.zák. - postavení nerozlučných společníků s tím, že žalobu o přivolení k výpovědi z nájmu bytu podanou jen proti jednomu z nich soud zamítne pro nedostatek pasivní věcné legitimace; společný nájem bytu může přitom oběma manželům - na základě výpovědi z nájmu - zaniknout jen současně (srovnej rozsudek NS ČR 3Cdon 122/97, Soj 7/1997). Z výše uvedeného tedy vyplývá, že žalovaní v řízení o přivolení k výpovědi ze společného nájmu bytu vystupují jako nerozluční společníci (§ 91 odst.2 o.s.ř.), což znamená, že mají taková společná práva a povinnosti, že rozhodnutí ve věci samé se musí vztahovat na ně oba. To znamená, že i splnění podmínek řízení (§ 103 o.s.ř.) je nutno zkoumat ve vztahu k oběma žalovaným jako nerozlučným společníkům, neboť nelze ve vztahu ke každému z nich rozhodnout rozdílně, tedy nedostatek podmínky řízení by zde byl buď ve vztahu k oběma žalovaným nebo ve vztahu k žádnému z nich a podle toho by musel soud buď celé řízení zastavit nebo naopak rozhodnout věcně. V projednávané věci rozsudek, jímž bylo přivoleno k výpovědi z nájmu bytu dané žalobkyní jen 1/žalovanému (ze dne 28.1. 2000 č.j. 9C 1722/97-67), nemůže zakládat překážku věci pravomocně rozsouzené (§ 159a odst. 5 o.s.ř.) ve vztahu k nároku, který uplatňuje žalobkyně v tomto řízení, jímž je přivolení k výpovědi ze společného nájmu bytu manžely, neboť jde, jak o rozdílné nároky, tak i rozdílný okruh účastníků. V předchozím řízení nebylo totiž rozhodnuto o přivolení k výpovědi ze společného nájmu bytu manžely, ale bylo vyhověno žalobě na přivolení k výpovědi z nájmu bytu jen vůči 1/ žalovanému. Uvedený rozsudek nemůže mít proto za následek zánik práva společného nájmu bytu manželů (viz shora) a jestliže jím bylo přivoleno k výpovědi z nájmu bytu dané pouze 1/ žalovanému, ačkoliv mu ve skutečnosti nesvědčilo právo výlučného nájmu k bytu, znamená to jen tolik, že rozhodnutí nemá z hlediska ukončení nájemního vztahu k předmětnému bytu žádné právní následky (nemůže způsobit ukončení právního vztahu, který neexistuje a naopak způsobit zánik právního vztahu, o němž nebylo rozhodnuto za účasti všech jeho účastníků). Z hlediska posuzování tzv. překážky věc pravomocně rozsouzené je tedy rozhodující, že předchozím rozsudkem bylo pravomocně rozhodnuto o jiném předmětu řízení, než který je nyní projednáván a rovněž okruh účastníků v obou řízení je rozdílný, neboť 2/ žalovaná nebyla účastnicí předchozího řízení. Z těchto všech důvodů tedy napadený rozsudek nemohl obstát a byly zde důvody pro jeho zrušení a vrácení věci soudu k I. stupně podle § 219a odst.1, písm. a/, b/ o.s.ř. a § 221 odst. 1 o.s.ř. Soud I. stupně v prvé řadě znovu posoudí, zda vznikl společný nájem bytu manželů a svůj závěr v tomto směru jednoznačně odůvodní tak, aby byl přezkoumatelný, tedy byl dostatečně skutkově i právně podložen. Pokud existuje společný nájem bytu manželů, nebrání projednání věci v tomto řízení překážka věci pravomocně rozsouzené a jestliže soud shledá předpoklady pro přivolení k výpovědi z nájmu bytu, musí žalobě vyhovět ve vztahu k oběma žalovaným. V tom případě pak soud znovu posoudí právo žalovaných na zajištění bytové náhrady podle § 712 obč. zák. ve vztahu k výpovědním důvodům, které uzná za opodstatněné pro přivolení k výpovědi z nájmu. Nelze přitom akceptovat závěr soudu I. stupně, že v případě kumulace více výpovědních důvodů, je namístě přiznat nájemcům právo na bytovou náhradu pro ně příznivější, neboť tento právní názor nejenže nemá oporu v zákoně ani v platné judikatuře, ale je naopak v rozporu s logickým výkladem zákona (§ 712 obč. zák.). Jestliže pronajímatel je úspěšný mimo jiné s uplatněním výpovědního důvodu, který je založen na tzv. deliktním jednání nájemce vůči němu (§ 711 odst.1, písm. c/ a d/ obč. zák.), nelze při rozhodování o bytových náhradách tento důvod ukončení nájemního vztahu pominout jen proto, že jsou dány i další důvody pro ukončení nájemního vztahu. Naopak je nutno respektovat, že zákon v ust. § 712 obč. zák. postihuje přísněji ty nájemce, kteří se dopustili vůči pronajímateli tzv. civilního deliktu a naplnili tak výpovědní důvody podle § 711 odst. 1 písm. c/ a d/ obč. zák. tím, že značně omezuje jejich právo na zajištění bytové náhrady vůči pronajímateli, které jinak třeba mají v případě výpovědních důvodů, které svým chování nevyvolali. Není přitom žádný důvod k tomu, aby při souběhu obou těchto typů výpovědních důvodů, soud postupoval jako by výpovědní důvod spočívající na deliktu nájemce neexistoval; naopak logický závěr je, že nájemce sám svým subjektivním jednáním (jímž naplnil uvedený výpovědní důvod) zhoršil své postavení při rozhodování o bytových náhradách. V případě, že soud I. stupně dojde k závěru, že nájemní poměr mimo jiné skončil také výpovědí podle § 711 odst. 1, písm. d/ obč. zák. bude proto postupovat podle § 712 odst.5 obč. zák., dle kterého lze při vyklizení poskytnout jen přístřeší s tím, že pouze jde-li o rodinu s dětmi a jsou-li pro to důvody zvláštního zřetele hodné, je možno rozhodnout, že nájemce má právo na náhradní ubytování, popřípadě náhradní byt. Z tohoto pohledu se tedy bude soud otázkou bytové náhrady zabývat, k čemuž bude muset doplnit relevantní skutková zjištění s tím, že žalovaní by měli být poučeni o tom, že je na nich tvrdit a prokázat, že na jejich straně jsou předpoklady pro zajištění jiné bytové náhrady než pouze přístřeší. Rozhodnutí soudu o bytové náhradě by pak mělo být podloženo (a odůvodněno) z pohledu aplikace ust. § 712 odst. 5 obč. zák. V Praze dne 30.12. 2005 JUDr. E. D. předsedkyně senátu