Předpokladem platného sjednání práva na odchodné podle ustanovení § 29 odst. 3 zákoníku práce ve znění účinném v období od 1. 1. 2001 do 29. 2. 2004 je mimo jiné i platné sjednání konkurenční doložky. V případě jmenování do funkce na dobu neurčitou je každé odvolání z funkce odvoláním před skončením funkčního období.

ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. G. B. a soudců JUDr. T. K. a JUDr. J.V. v právní věci žalobce R. N., zastoupeného Mgr. P. T., proti žalovanému W s.r.o., , zastoupenému Mgr. T. K., o zaplacení 360.000,- Kč s příslušenstvím, o odvolání žalobce proti rozsudku Okresního soudu v M ze dne 3. listopadu 2004, čj. 5C 703/2003 – 44, t a k t o : Rozsudek soudu I. stupně se potvrzuje. Z o d ů v o d n ě n í : Žalobce se žalobou domáhal u Okresního soudu v M po žalovaném zaplacení 360.000,- Kč s příslušenstvím s tím, že se jedná o odchodné podle čl. 3 přílohy k manažerské smlouvě ze dne 1. 12. 2001, které mu žalovaný po jeho odvolání z funkce nevyplatil. Rozsudkem ze dne 3. 11. 2004, čj. 5C 703/2003 – 44 Okresní soud v M žalobu zamítl a uložil žalobci zaplatit žalovanému na nákladech řízení 37.683,- Kč. Soud I. stupně dospěl k závěru, že nebylo prokázáno, „že by pracovní poměr žalobce byl založen jmenováním, nebo že by ke jmenování došlo za trvání pracovního poměru“, když ze jmenovacího dekretu z 1. 12. 2001 vyplývá, že žalobce byl „jmenován do funkce, která je totožná s druhem práce, který byl dohodnut v pracovní smlouvě z 2. 1. 2001“, což je v rozporu s ustanovením § 27 odst. 4, 5 zák. práce. Dále soud I. stupně s odkazem na ust. § 29 odst. 3 zák. práce, ve znění účinném ke dni 1. 12. 2001, poukázal na to, že vzhledem k tomu, že žalobce měl být do funkce jmenován na dobu neurčitou, „i v případě, že by manažerská smlouva byla uzavřena platně, nevznikl by žalobci nárok na vyplacení odchodného“, neboť ten vzniká „pouze při odvolání z funkce před skončením funkčního období“. Proti tomuto rozsudku podal v zákonné lhůtě odvolání žalobce. Vytýkal soudu I. stupně chybné posouzení obsahu jeho pracovní smlouvy a obsahu přílohy č. 1 jeho manažerské smlouvy, kde je rozveden obsah jeho pracovní náplně. Podle žalobce, po jmenování do funkce nebyla regionem jeho působnosti pouze S.M.jako dosud, nýbrž celá ČR a SR, kdy byl „odpovědný za zabezpečení, vývoj a funkčnost informačních systémů ve společnosti a dále za výběrová řízení na nákup informačních systémů a jednání s dodavateli IS na úrovni celé ČR a SR“. Žalobce vytýkal soudu I. stupně i chybný výklad ust. § 29 odst. 3 zák. práce ve znění účinném od 1. 1. 2001 do 28. 2. 2004. S odkazem na judikaturu NS ČR namítal, že v případě jmenování do funkce na dobu neurčitou, je jakékoliv odvolání odvoláním před skončením funkčního období. Žalobce navrhoval, aby odvolací soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil soudu I. stupně k dalšímu řízení. Žalovaný ve vyjádření k odvolání navrhoval, aby byl napadený rozsudek potvrzen a jemu přiznána náhrada nákladů odvolacího řízení. Krajský soud v P jako soud odvolací přezkoumal napadený rozsudek s ohledem na dobu jeho vydání ve smyslu článku II bodu 2. přechodných ustanovení k zákonu č. 59/2005 Sb., podle ustanovení občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 3. 2005 (dále jen o.s.ř.), konkrétně podle ust. § 212 a následujících o.s.ř. a dospěl k závěru, že odvolání není důvodné. Soud I. stupně správně při posuzování zažalovaného nároku na odchodné posuzoval věc z hlediska ustanovení zákoníku práce ve znění účinném v době ujednání účastníků o odchodném, tj. ve znění platném v období od 1. 1. 2001 do 29. 2. 2004 (dále jen zák. práce). Podle ust. § 29 odst. 3 zák. práce zaměstnavatel může sjednat s vedoucím zaměstnancem, u něhož se pracovní poměr zakládá jmenováním nebo volbou, právo na odchodné pro případ, že vedoucí zaměstnanec bude z funkce odvolán před skončením svého funkčního období, je-li zároveň sjednána konkurenční doložka. Ujednání o odchodném odporující uvedeným podmínkám je neplatné. Vzhledem k tomu, že odchodné bylo možno sjednat pouze s vedoucím zaměstnancem, u něhož se pracovní poměr zakládá jmenováním či volbou, soud I. stupně nepochybil, pokud se zabýval otázkou, zda byl žalobce u žalovaného zaměstnán v pozici vedoucího zaměstnance ve smyslu ust. § 27 odst. 4, 5 zák. práce. Jednoznačný závěr, že ke jmenování žalobce do vedoucí funkce nedošlo, však, podle odvolacího soudu, nemá v provedeném dokazování oporu. Soud I. stupně k tomuto závěru dospěl na základě pracovní smlouvy žalobce z 1. 2. 2001, jmenovacího dekretu z 1. 12. 2001 a manažerské smlouvy a jejích příloh z téhož dne. Uvedený závěr je však v rozporu s tím, že podle pracovní smlouvy nastoupil žalobce 1. 2. 2001 do funkce „ IT M. “ s místem výkonu práce v O., zatím co jmenován byl do funkce „IT M. ČR a SR “ s místem výkonu práce v sídle žalovaného v K, přičemž podle popisu pracovní činnosti (příloha č. 1) měli být žalobci podřízeni „pracovníci oddělení IT na území ČR a SR“ a přímým nadřízeným žalobce („osobou přebírající hlášení“) měl být tehdejší jednatel žalovaného S. W. Toto vymezení by tedy splňovalo předpoklady pro vedoucí funkci ve smyslu ust. § 27 odst. 5 písm. a/, aa/ zák. práce a zpochybňoval-li to žalovaný, bylo na něm, aby své tvrzení prokázal. Nelze upřít důvodnost ani argumentaci žalobce týkající se chybného posouzení odvolání z funkce před skončením funkčního období za situace, že ke jmenování došlo na dobu neurčitou. Za odvolání před skončením funkčního období je třeba považovat každé odvolání, které časově nesouvisí s konkrétním termínem ukončení působení ve funkci, ať už byl vymezen splněním určitého úkolu či předem jinak časově vymezeným funkčním obdobím. Jde-li pak o jmenování na dobu neurčitou, je každé odvolání z funkce odvoláním před skončením funkčního období (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 8. 7. 2004, sp.zn. 21Cdo 328/2004 uveřejněný na webových stránkách NS ČR /www.nsoud.cz/. Přes výše zmíněná pochybení však odvolací soud považuje rozhodnutí soudu I. stupně za věcně správné, neboť kromě vedoucí funkce obsazované jmenováním či volbou je dalším předpokladem k platnému sjednání práva na odchodné pro případ odvolání z funkce před skončením funkčního období rovněž současné sjednání platné konkurenční doložky. Podle ust. § 29 odst. 2 věty druhé a třetí zák. práce ve smlouvě lze písemně dohodnout, že zaměstnanec nesmí po ustanovenou dobu, nejdéle však 1 rok po skončení pracovního poměru, vykonávat pro jiného zaměstnavatele nebo na vlastní účet činnost, která byla předmětem činnosti zaměstnavatele, nebo jinou činnost, která by měla soutěžní povahu vůči podnikání zaměstnavatele, a to za podmínek, za nichž to lze od zaměstnance spravedlivě požadovat; za porušení takového závazku může být sjednána přiměřená smluvní pokuta. Konkurenční doložka odporující uvedeným podmínkám je neplatná. Z citovaného ustanovení vyplývá, že předmětem právního vztahu založeného konkurenční doložkou je ochrana zaměstnavatele po skončení pracovněprávního vztahu účastníků před činností zaměstnance, která by měla soutěžní povahu. Účel tzv. konkurenční doložky tedy spočívá v tom, aby byl zaměstnavatel chráněn před únikem informací ke konkurenčnímu podnikateli prostřednictvím zaměstnanců, kteří se v průběhu svého zaměstnaneckého poměru seznamují s informacemi, které mají povahu obchodního tajemství nebo jsou takového charakteru, že jsou způsobilé získat konkurenčnímu podnikateli v hospodářské soutěži výraznou výhodu. Jedná se o ujednání vyplývající z ochrany obchodního tajemství (srov. § 17 - § 20 obch. zák.) upravující vzájemné vztahy účastníků v době po skončení jejich pracovního poměru. Při úvaze o předpokladech platného sjednání tzv. konkurenční doložky nelze opomíjet, že ani v době, kdy byla v daném případě mezi účastníky sjednávána, tedy za účinnosti zákoníku práce ve znění účinném od 1. 1. 2001 do 29. 2. 2004, nebyla možnost jejího sjednání neomezená v tom smyslu, že by se mělo jednat pouze o jednostranný závazek ze strany zaměstnance. Výše citované ust. § 29 odst. 2 zák. práce (v tehdejším znění) totiž výslovně stanoví, že konkurenční doložku lze sjednat toliko „za podmínek, za nichž to lze od zaměstnance spravedlivě požadovat“, že za porušení závazku zaměstnancem „může být sjednána přiměřená smluvní pokuta“, jinak že je konkurenční doložka neplatná. I v případě konkurenční doložky je třeba mít na zřeteli vzájemné zachování rovnosti účastníků v jejich právu na svobodnou volbu povolání a právu podnikat garantovaném čl. 26 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (srov. k tomu nález ÚS ČR ze dne 1. 11. 1995, sp.zn. II.ÚS 192/95, uveřejněný ve Sbírce nálezů a usnesení ÚS, sv. 4, roč. 1995, pod č. 73), a z toho vyplývající požadavek na vyváženost vzájemných práv a povinností, které účastníkům z ujednání o konkurenční doložce vyplývají. Ustálená judikatura proto zastává názor, že ujednání o tzv. konkurenční doložce (bez ohledu na to, kdy bylo uzavřeno) je třeba chápat jako vzájemný (synallagmatický) závazek, při němž si bývalí účastníci pracovního poměru poskytují hospodářský prospěch navzájem a jsou si navzájem dlužníky i věřiteli, neboť jen tak lze vyjádřit podmínky, za nichž lze sjednání dohody o konkurenční doložce podle ust. § 29 odst. 2 zák. práce „od zaměstnance spravedlivě požadovat“. K tomuto, nikoliv jednostrannému, nýbrž vzájemně vyváženému, závazku pak může být jako sankce a speciální zajišťovací prostředek dále sjednána smluvní pokuta, která však, jak z ust. § 29 odst. 2 části druhé věty za středníkem zák. práce vyplývá, musí být přiměřená. Se splněním požadavku na přiměřenost sjednané sankce pak zákon spojuje neplatnost celého ujednání o konkurenční doložce (srov. rozsudek NS ČR ze dne 12. 8. 2004, sp.zn. 21Cdo 525/2004 uveřejněný na webových stránkách NS ČR /www.nsoud.cz/. V daném případě v § 17 manažerské smlouvy žalobce ze dne 1. 12. 2001 konkurenční doložka sjednána byla. Ujednání však obsahuje pouze závazek zaměstnance zdržet se po dobu jednoho roku po skončení pracovního poměru konkurenčního jednání a sankci pro případ nesplnění tohoto závazku. Zcela chybí závazek jakéhokoliv „protiplnění“ zaměstnavatele, který by závazek zaměstnance „vyvážil“ a vytvořil tak podmínky „za nichž to lze od zaměstnance spravedlivě požadovat“. Za toto protiplnění nelze přitom považovat samotné odchodné, neboť se jedná o dva samostatné právní instituty. Zatímco právo na odchodné, v případě jeho platného sjednání, vzniká v souvislosti s odvoláním z funkce před uplynutím funkčního období, ujednání o konkurenční doložce, včetně poskytování „protiplnění“ ze strany bývalého zaměstnavatele, se začíná naplňovat teprve po skončení pracovního poměru. Odvoláním z funkce přitom pracovní poměr nekončí (§ 65 odst. 3 zák. práce). Z uvedených důvodů je konkurenční doložka sjednaná mezi účastníky v § 17 manažerské smlouvy žalobce z 1. 12. 2001 neplatná a v důsledku chybějícího platného ujednání o konkurenční doložce je neplatné i ujednání o právu na odchodné. Na základě všech výše uvedených důvodů odvolací soud napadený rozsudek podle § 219 o.s.ř. jako věcně správný potvrdil. V Praze dne 16. 5. 2005 Předsedkyně senátu JUDr. G. B.