K platnému ujednání o konkurenční doložce, bez ohledu na to, kdy bylo uzavřeno, je nezbytné, aby byl závazek zaměstnance po určitou dobu po skončení pracovního poměru zaměstnavateli nekonkurovat, kompenzován závazkem zaměstnavatele poskytnout zaměstnaci protiplnění, a to ve stejné době, tj. až po skončení pracovního poměru.

ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. J. V. a soudců JUDr. T. K. a JUDr. D. K. ve věci žalobce T a.s., zastoupeného JUDr. J. Š., proti žalovanému Ing. J. Z., zastoupenému JUDr. O. P., o zaplacení 257.276,- Kč s příslušenstvím, o odvolání žalobce proti rozsudku Okresního soudu P ze dne 27.10. 2004 č.j. 10C 756/2004-42, t a k t o : Rozsudek soudu I.stupně se potvrzuje. Z o d ů v o d n ě n í : Žalobce se žalobou domáhal u Okresního soudu P po žalovaném zaplacení částky 257.276,- Kč s příslušenstvím s tím, že se jedná o smluvní pokutu za porušení závazku žalovaného zdržet se konkurenčního jednání, který žalovaný porušil tím, že bezprostředně po skončení pracovního poměru u žalobce nastoupil do pracovního poměru u společnosti V K s.r.o., která provozuje činnost shodnou s činností žalobce. Shora označeným rozsudkem Okresní soud P žalobu zamítl a uložil žalobci zaplatit žalovanému na nákladech řízení 42.432,40 Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku. Soud I.stupně dospěl k závěru, že u jednání o konkurenční doložce mezi účastníky je neplatné, když závazku žalovaného nevykonávat po dobu 1 roku po skončení pracovního poměru u žalobce pro jiného zaměstnavatele nebo na vlastní účet činnost, která by byla shodná s předmětem činnosti žalobce, nebo i jinou činnost, která má soutěžní povahu vůči podnikání žalobce, neodpovídá adekvátní (žádná) povinnost žalobce kompenzovat tento závazek žalovaného. Proti tomuto rozsudku podal v zákonné lhůtě odvolání žalobce. Vytýkal soudu I.stupně nesprávné právní posouzení věci, zejména to, že podle žalobce soud I.stupně posuzoval ujednání mezi účastníky o konkurenční doložce z hlediska úpravy provedené teprve zákonem č. 46/2004 Sb., ač byla konkurenční doložka mezi účastníky uzavřena již 24.5. 2002. Došlo tak, podle žalobce, „k retroaktivnímu výkladu zákona, což je v přímém rozporu se základními ústavně právními principy právního řádu ČR“. Rovněž vytýkal soudu I.stupně, že v odůvodnění napadeného rozhodnutí poukazoval na rozhodnutí NS ČR sp.zn. 21 Cdo 1276/2001, které se však, podle žalobce, „týká naprosto odlišného skutkového stavu a nelze ho v této věci aplikovat“. Dále žalobce poukazoval na to, že v souvislosti s uzavřením konkurenční doložky došlo „k povýšení“ žalovaného, s čímž byla spojena i vyšší odměna za vykonanou práci, čímž byl závazek žalovaného zdržet se konkurenčního jednání po stanovenou dobu žalovanému kompenzován. Konečně vytýkal soudu I.stupně, že neúplně zjistil skutkový stav, když neprovedl jím navržený důkaz výslechem žalovaného. Žalobce navrhoval, aby odvolací soud napadený rozsudek změnil, žalobě vyhověl a přiznal žalobci náhradu nákladů řízení. Krajský soud v P jako soud odvolací přezkoumal napadený rozsudek a řízení, které předcházelo jeho vydání, vzhledem k době vyhlášení tohoto rozsudku ve smyslu článku II bodu 2. zák.č. 59/2005 Sb. podle ustanovení občanského soudního řádu ve znění účinném do 31.3. 2005 (dále jen o.s.ř.), konkrétně podle ust. § 212 o.s.ř. a dospěl k závěru, že odvolání není důvodné. Soud I.stupně se správně nejprve zabýval zkoumáním toho, zda tzv. konkurenční doložka byla mezi účastníky sjednána platně. Závěry, které soud I.stupně vyvodil ze zkoumání obsahu tohoto ujednání účastníků, považuje odvolací soud za správné. V daném případě bylo ujednání o tzv. konkurenční doložce mezi účastníky uzavřeno 24.5. 2002 a je tedy třeba při zkoumání platnosti tohoto ujednání vycházet z ustanovení zákoníku práce ve znění v období po nabytí účinnosti zákona č. 155/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 65/1965 Sb., zákoník práce, ve znění pozdějších předpisů do doby nabytí účinnosti zákona č. 46/2004 Sb., kterým se mění zákon č. 65/1965 Sb. zákoník práce, ve znění pozdějších předpisů, tedy v období od 1.1. 2001 do 29.2. 2004 (dále jen zák.práce). Podle ustanovení § 29 odst. 2 věty druhé a třetí zák.práce ve smlouvě lze písemně dohodnout, že zaměstnanec nesmí po ustanovenou dobu, nejdéle však 1 rok po skončení pracovního poměru, vykonávat pro jiného zaměstnavatele nebo na vlastní účet činnost, která byla předmětem činnosti zaměstnavatele, nebo jinou činnost, která by měla soutěžní povahu vůči podnikání zaměstnavatele, a to za podmínek, za nichž to lze od zaměstnance spravedlivě požadovat; za porušení takového závazku může být sjednána přiměřená smluvní pokuta. Konkurenční doložka odporující uvedeným podmínkám je neplatná. Z citovaného ustanovení vyplývá, že předmětem právního vztahu založeného konkurenční doložkou je ochrana zaměstnavatele po skončení pracovněprávního vztahu účastníků před činností zaměstnance, která by měla soutěžní povahu. Účel tzv. konkurenční doložky tedy spočívá v tom, aby byl zaměstnavatel chráněn „před únikem informací ke konkurenčnímu podnikateli prostřednictvím zaměstnanců, kteří se v průběhu svého zaměstnaneckého poměru seznamují s informacemi, které mají povahu obchodního tajemství nebo jsou takového charakteru, že jsou způsobilé získat konkurenčnímu podnikateli v hospodářské soutěži výraznou výhodu“. Přitom je třeba rovněž uvážit, že uvedený charakter předmětu ochrany je totožný bez ohledu na to, zda ke sjednání konkurenční doložky došlo před 1.1. 2001 nebo později, neboť se jedná stále o ujednání vyplývající z ochrany obchodního tajemství (srov. § 17- § 20 obch.zák.) upravující vzájemné vztahy účastníků v době po skončení jejich pracovního poměru. Při úvaze o předpokladech platného sjednání tzv. konkurenční doložky nelze opomíjet, že ani podle právní úpravy účinné od 1.1. 2001 do 29.2. 2004 nebyla možnost jejího sjednání neomezená v tom smyslu, že by se mělo jednat pouze o jednostranný závazek ze strany zaměstnance. Výše citované ustanovení § 29 odst. 2 zák.práce totiž výslovně stanovilo, že konkurenční doložku lze sjednat toliko „za podmínek, za nichž to lze od zaměstnance spravedlivě požadovat“, že za porušení závazku zaměstnancem „může být sjednána přiměřená smluvní pokuta“, jinak že je konkurenční doložka neplatná. To znamená, že v i případě dohod o konkurenční doložce uzavřených podle ust. § 29 odst. 2 zák.práce je třeba mít na zřeteli zájem na zachování rovnosti účastníků v jejich právu na svobodnou volbu povolání a právu podnikat garantované čl. 26 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (srov. k tomu nález ÚS ČR ze dne 1.11. 1995 sp.zn. II. ÚS 192/95, uveřejněný ve Sbírce nálezů a usnesení ÚS, sv. 4 roč. 1995 pod č. 73), a z toho vyplývající požadavek na vyváženost vzájemných práv a povinností, které účastníkům z ujednání o konkurenční doložce vyplývají. Odvolací soud se proto ztotožňuje s názorem soudu I.stupně, že ujednání o tzv. konkurenční doložce, bez ohledu na to, kdy bylo uzavřeno, je třeba chápat jako vzájemný (synallagmatický) závazek, při němž si bývalí účastníci pracovního poměru poskytují hospodářský prospěch navzájem a jsou si navzájem dlužníky i věřiteli, neboť jen tak lze vyjádřit podmínky, za nichž lze sjednání dohody o konkurenční doložce podle ust. § 29 odst. 2 zák.práce „od zaměstnance spravedlivě požadovat“. K tomuto, nikoliv jednostrannému, nýbrž vzájemně vyváženému, závazku pak může být jako sankce a speciální zajišťovací prostředek dále sjednána smluvní pokuta, která však, jak z ustanovení § 29 odst. 2 části druhé věty za středníkem zák.práce vyplývá, musí být přiměřená (srov. rozsudek NS ČR sp.zn. 21 Cdo 525/2004 ze dne 12.8. 2004 uveřejněný na webových stránkách NS). Pokud pak žalobce v odvolání poukazoval na výhody, zejména vyšší mzdové ohodnocení, kterého se žalovanému dostalo právě v souvislosti s ujednáním o konkurenční doložce, k tomu je třeba uvést, že v případě sanallagmatického vztahu musí vzájemné závazky účastníků tohoto vztahu působit „proti sobě“. Zaváže-li se tedy jeden z účastníků ujednání o konkurenční doložce (zaměstnanec), že se po určitou dobu po skončení pracovního poměru zdrží určitého jednání, musí být jeho závazek kompenzován závazkem druhé strany (zaměstnavatele), který bude naplňován ve stejnou dobu, tedy rovněž až po skončení pracovního poměru. Požitky poskytované zaměstnanci po dobu trvání pracovního poměru tedy nelze považovat za „protiplnění“ závazku zaměstnance, jehož plnění má nastat teprve až po skončení pracovního poměru. Na základě všech výše uvedených skutečností a závěrů odvolací soud napadený rozsudek jako věcně správný podle § 219 o.s.ř. potvrdil. V Praze dne 26. 4. 2005 JUDr. J. V. předsedkyně senátu