Rozhodnutí velitele vojenského útvaru ozbrojených sil Slovenské republiky o povinnosti nahradit škodu vydané podle zákona č. 370/1997 Z.z. SR nelze v České republice vykonat, neboť nejde o rozhodnutí soudu taxativně vypočtené v ustanovení čl. 22 Smlouvy mezi ČR a SR o právní pomoci poskytované justičními orgány, ani o rozhodnutí justičních orgánů cizího státu ve smyslu ustanovení § 63 a násl. zák. č. 97/1963 Sb. o mezinárodním právu soukromém

U S N E S E N Í Krajský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. V. V. a soudců JUDr. Z. K. a JUDr. E. K. ve věci oprávněné Slovenské republiky – Ministerstvo obrany Slovenské republiky, zastoupené Sekcí legislativy a práva Ministerstva obrany Slovenské republiky, proti povinnému I. G ., pro 4.441,- Sk s příslušenstvím, k odvolání oprávněného do usnesení Okresního soudu v M. ze dne 20. 9. 2004, č.j. 50 E 738/2004-3, t a k t o : Usnesení soudu prvního stupně s e p o t v r z u j e . Z o d ů v o d n ě n í : Usnesením soudu prvního stupně (dále jen I. stupně) byl zamítnut návrh oprávněného na výkon rozhodnutí srážkami ze mzdy povinného. Soud I. stupně odůvodnil toto své rozhodnutí tím, že podle článku 22 smlouvy mezi Českou republikou a Slovenskou republikou o právní pomoci poskytované justičními orgány a po úpravě některých právních vztahů v občanských a trestních věcech smluvní strany uznávají a vykonávají na svém území pouze rozhodnutí soudů majetkové povahy v občanských věcech, jakož i soudem schválené smíry v těchto věcech, rozhodnutí soudů v trestních věcech týkající se náhrady škody a rozhodčí nálezy vydané v rozhodčím řízení a pravomocná a vykonatelná rozhodnutí o vyživovací povinnosti, která vydaly justiční orgány jedné smluvní strany, jakož i jimi schválené smíry v těchto věcech. Podle návrhu však má být vykonáno rozhodnutí velitele vojenského útvaru. Takovéto rozhodnutí může být titulem pro výkon rozhodnutí ve Slovenské republice, avšak nikoliv v České republice. Oprávněný podal odvolání. Navrhl, aby usnesení soudu I. stupně bylo odvolacím soudem zrušeno a věc vrácena k dalšímu řízení. Oprávněný vytkl soudu I. stupně nesprávný právní názor. Podle odvolatele je pravdou, že rozhodnutí velitele vojenského útvaru ozbrojených sil SR o povinnosti vojáka nahradit škodu vydané podle zákona č. 370/97 Z.z. SR o vojenské službě, ve znění pozdějších změn, není vykonatelné na území České republiky podle citované smlouvy, která se na takovéto rozhodnutí nevztahuje. Podle odvolatele však návrh byl podán s odkazem na ustanovení § 15 zákona č. 97/63 Sb. o mezinárodním právu soukromém v souvislosti s ustanovením § 167 zákona č. 370/97 Z.z. SR, o vojenské službě. Podle § 15 zákona č. 97/63 Sb., o mezinárodním právu soukromém a procesním, nároky na náhradu škody, nejde-li o porušení povinností vyplývající ze smluv a jiných úkonů, se řídí právem místa, kde škoda vznikla nebo místa, kde došlo ke skutečnosti, která zakládá nárok na náhradu škody. V předmětné věci pohledávka, pro kterou byl podán návrh na výkon rozhodnutí, pochází ze škody, ke které došlo na území Slovenské republiky. Nárok na náhradu škody se tedy posuzoval podle místa vzniku škody, to je podle práva platného na území Slovenské republiky. Odpovědnost vojáka za škodu způsobenou na majetku státu se posuzuje podle zákona č. 370/97 Z.z. SR o vojenské službě. Podle § 163 odst. 1 a 3 citovaného zákona o náhradě škody rozhoduje služební orgán vydáním rozhodnutí o povinnosti nahradit škodu. Takovéto rozhodnutí je právě v předmětné věci exekučním titulem. Podle § 167 citovaného zákona pravomocné rozhodnutí služebního orgánu o povinnosti nahradit škodu je soudně vykonatelné. Krajský soud v Praze jako soud odvolací přezkoumal usnesení soudu I. stupně a řízení, které mu předcházelo, podle ustanovení § 212 a § 212a) odst. 1 občanského soudního řádu (dále jen o.s.ř.) a odvolání důvodným neshledal. Odvolatel přisvědčil soudu I. stupně v názoru, že rozhodnutí velitele vojenského útvaru vydané podle § 167 zákona č. 370/97 Z.z. SR, o vojenské službě, nelze v České republice vykonat s odkazem na ustanovení § 22 smlouvy mezi Českou republikou a Slovenskou republikou, o právní pomoci poskytované justičními orgány a úpravě některých právních vztahů v občanskoprávních a trestních věcech. Dovolává se však toho, že takovéto rozhodnutí velitele vojenského útvaru lze vykonat podle zákona č. 97/1963 Sb., o mezinárodním právu soukromém v souvislosti s ustanovením § 167 zákona č. 370/97 Z.z. SR, o vojenské službě. Odvolatel zcela nesprávně přitom poukazuje na ustanovení § 15 zákona č. 97/1963 Sb. Toto ustanovení totiž je kolizní normou v oblasti občanského práva hmotného a nezakládá vykonatelnost výkonu rozhodnutí v České republice. Zákon č. 97/1963 Sb., o mezinárodním právu soukromém, upravuje uznání a výkon cizích rozhodnutí v § 63 a následujících tohoto zákona. Z ustanovení § 63 posledně citovaného zákona potom ale vyplývá, že v České republice mají účinnost pouze rozhodnutí justičních orgánů cizího státu za určitých dalších podmínek. Služební orgán, respektive velitel vojenského útvaru rozhodující podle ustanovení § 163 odst. 1 a 3 zákona č. 370/1997 Z.z. SR, o vojenské službě, není ovšem orgánem justičním. Dlužno poznamenat, že rozhodnutí, které má být vykonáváno, bylo vydáno velitelem V.Ú. B dne 7. 8. 2000 a že tedy věc nelze posuzovat podle právních předpisů Evropské unie, když jak Slovenská republika, tak i Česká republika, se staly členy Evropské unie až 1. 5. 2004. Usnesení soudu I. stupně je tedy věcně správné a jako takové bylo potvrzeno, podle ustanovení § 219 o.s.ř. V Praze dne 28. února 2005 Předsedkyně senátu JUDr. V. V.