Neuhrazená pohledávka zaměstnavatele za odebrané zboží se stane škodou ve smyslu § 172 zákoníku práce až v momentě, kdy prokazatelně nebude vymožitelná z titulu nezaplacení kupní ceny. Tepprve pak bude možno zkoumat, zda škoda vznikla v příčinné souvislosti se zaviněným jednáním zaměstnance a rovněž teprve od tohoto okamžiku začne běžet promlčecí lhůta podle § 263 odst. 3 Z.P.

23Co 193/2006-212 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. G. B. a soudců JUDr. T. K. a JUDr. J. V. ve věci žalobkyně C. E. a.s., zastoupené JUDr. M.K., proti žalovanému Ing. L.Ch., zastoupenému JUDr. I. V., o zaplacení 270.000,- Kč s příslušenstvím, o odvolání žalobce proti rozsudku Okresního soudu v M. ze dne 18.1.2006, č.j. 15 C 177/2005-158, t a k t o : Rozsudek soudu I. stupně se potvrzuje. Z o d ů v o d n ě n í : Žalobkyně se žalobou u Okresního soudu v M. B. domáhala po žalovaném zaplacení 270.000,- Kč s příslušenstvím z titulu náhrady škody, kterou jí měl žalovaný způsobit tím, že ve funkci ředitele logistiky nesplnil zadaný úkol prodat z majetku žalobkyně železný šrot a nadbytečné a nevyužitelné kovové formy za splnění dvou podmínek: prodej kupujícímu s nejvyšší nabídkou a „za hotové“. Žalovaný však v rozporu s tímto zadáním jednal pouze s firmou F. D. G., spol. s r.o. (dále jen G.), jež si odvezla materiál, na který byly vystaveny faktury v celkové výši 709.168,60 Kč. Z této částky přitom bylo uhrazeno pouze 101.245,- Kč v hotovosti a 28.156,- Kč převodem na účet žalobkyně. Zbývajících 579.768,- Kč zůstalo přes výzvy k zaplacení neuhrazeno. Okresní soud v M. B. shora označeným rozsudkem žalobu zamítl a uložil žalobkyni nahradit náklady v řízení vzniklé žalovanému a státu. Soud I. stupně dospěl k závěru, že jednak žalovaný jednal v souladu s pokyny nadřízených a dále, že přes existující dosud neuhrazenou pohledávku žalobkyně vůči firmě G. ve výši 579.768,- Kč „nelze tuto částku považovat fakticky za škodu vzniklou žalobkyni“, která „své právo na úhradu dlužné částky neuplatnila u soudu“. Dále soud I. stupně uvedl, že „teprve až bude najisto postaveno buď, že žalobkyně nemá proti firmě G. právo na zaplacení dlužné částky, anebo až se případně přisouzená částka ukáže nevymahatelnou v důsledku případné platební neschopnosti firmy G., pak se teprve majetek žalobkyně definitivně zmenší právě o částku 579.768,- Kč, a tato suma, která samozřejmě zahrnuje i to, co bylo žalobou uplatněno proti žalovanému, se stane ve smyslu ustanovení § 179 odst. 1 zákoníku práce skutečnou škodou vzniklou žalobkyni jako zaměstnavateli“. Proti tomuto rozsudku podala žalobkyně v zákonné lhůtě odvolání. Vytýkala soudu I. stupně především závěr, že jí dosud nevznikla škoda. Namítala, že „ekonomicky vznikla škoda nejpozději 11.11.2004, což je den odvozu poslední části věcí, jejichž prodej měl žalovaný zabezpečit“. Poukazovala na to, že „žádná preference obchodní žaloby před pracovněprávní žalobou“ z právní řádu ani rozhodnutí vyšších soudů nevyplývá a bylo proto na žalobkyni, z jakého titulu se rozhodne domáhat se svého nároku. Namítala, že pokud by s podáním pracovně právní žaloby vyčkávala až na výsledek obchodního sporu proti firmě G. a případný neúspěšný výkon rozhodnutí, došlo by v mezidobí k promlčení nároku na náhradu škody vůči žalovanému. Nevymahatelnost pohledávky žalobkyně vůči firmě G. je přitom podle žalobkyně patrna i z obchodního rejstříku, kde je u jmenované firmy uvedena řada nařízených exekucí, což si mohl ověřit i žalovaný předtím, než s touto firmou uzavřel uvedenou transakci. Dále žalobkyně uvedl, že podle jejího názoru byly v daném případě splněny všechny obecné předpoklady odpovědnosti zaměstnance za škodu. Vytýkala soudu I. stupně, že neprovedl všechny jí navržené důkazy a v důsledku toho dospěl k neúplným a nesprávným skutkovým zjištěním, které vedly k nesprávnému právnímu posouzení věci. Navrhovala, aby odvolací soud napadený rozsudek změnil, žalobě vyhověl a přiznal jí náhradu nákladů řízení. Žalovaný navrhoval, aby byl rozsudek soudu I. stupně potvrzen a přiznána mu náhrada nákladů odvolacího řízení. KS v P, jako soud odvolací, přezkoumal napadený rozsudek podle ustanovení § 212 a následujících o.s.ř. a dospěl k závěru, že odvolání není důvodné. Soud I. stupně provedl dostatečné dokazování a dospěl i ke správným skutkovým a právním závěrům. Nepochybil, ani pokud neprovedl všechny žalobkyní navržené důkazy, když v odůvodnění napadeného rozsudku vyložil, proč považoval jejich provedení za nadbytečné. I podle odvolacího soudu nelze předpokládat, že by tyto důkazy (výslechy svědků N.R. a R. H.) mohly mít na závěry soudu I. stupně vliv. Ke vzniku obecné odpovědnosti zaměstnance za škodu způsobenou zaměstnavateli ve smyslu ustanovení § 172 zákoníku práce musejí být splněny tyto předpoklady: vznik škody, porušení povinností při plnění pracovních úkolů nebo v přímé souvislosti s ním nebo úmyslné jednání proti pravidlům slušnosti a občanského soužití, příčinná souvislost mezi porušením povinností zaměstnancem nebo úmyslným jednáním proti pravidlům slušnosti a občanského soužití a vznikem škody, zavinění zaměstnance. Za škodu je nutné považovat majetkovou újmu, která nastala (projevuje se) v majetkové sféře poškozeného a je objektivně vyjádřitelná (vyčíslitelná) penězi a je tedy, nedochází-li k naturální restituci, napravitelná poskytnutím majetkového plnění, především poskytnutím peněz. Lze rozlišovat škodu skutečnou a škodu jinou (ušlý zisk). Skutečnou škodou lze rozumět částku, o kterou se majetek poškozeného zmenšil, a reprezentující majetkové hodnoty, které je nutné vynaložit k uvedení v předešlý stav. Za škodu jinou (ušlý zisk), která je svou povahou ušlým majetkovým prospěchem, lze považovat újmu spočívající v tom, že u poškozeného nedojde v důsledku škodné události ke zvětšení (rozmnožení) majetkových hodnot, ač by se tak dalo, nebýt škodné události, s ohledem na pravidelný běh věcí důvodně očekávat. Zaměstnavateli náleží vždy zásadně náhrada skutečné škody; byla-li však škoda způsobena zaměstnancem úmyslně, může zaměstnavatel požadovat náhradu i jiné škody (§ 179 odst. 3 zákoníku práce). Vznik škody a její výši musí prokazovat poškozený zaměstnavatel. Doba vzniku škody je rozhodná pro počátek běhu promlčecí lhůty podle ustanovení § 263 odst. 3 zákoníku práce. Z výše uvedeného i z hlediska obecné podstaty odpovědnosti za škodu vyplývá, že prvotním předpokladem zkoumání odpovědnosti za škodu je její vznik. Odvolací soud nesdílí názor žalobkyně, že jí škoda vznikla již odvozem věcí, jejichž prodej měl žalovaný zabezpečit. Tato situace by nastala tehdy, pokud by byly věci z majetku žalobkyně s vědomím a na pokyn žalovaného odvezeny a nepodařilo se při tom, vzhledem k neexistenci písemných dokladů prokázat, že tyto věci získal konkrétní subjekt, který by tuto skutečnost však zároveň popíral. Tak tomu však v daném případě nebylo. Odvolací soud se proto naopak ztotožňuje se závěrem soudu I. stupně, že v daném případě k faktickému vzniku škody na straně žalobkyně dosud nedošlo. Žalovaný byl žalobkyní k prodeji železného šrotu zmocněn. Prodej sjednal s firmou G. Skutečnost, že transakce v řádu statisíců, navíc s firmou, která nepatřila mezi stálé, či jinými obchody prověřené obchodní partnery žalobkyně, nebyla podchycena písemnou smlouvou, lze sice považovat za lehkovážnost, firma G. šak uzavření tohoto obchodu nezpochybňuje, částečně za odebraný šrot zaplatila a rovněž z korespondence mezi firmou G. a žalobkyní je patrno, že tato firma svůj závazek, uhradit zbývající (převážnou) část kupní ceny odebraného šrotu, uznává. Ze strany žalobce se tudíž stále jedná o dosud neuhrazenou pohledávku, jejíž žalobkyní tvrzená nevymožitelnost dosud nebyla objektivně prokázána. Dokud se tak nestane, např. zastavením exekuce pro nedostatek majetku povinného, či zrušením konkursu na majetek úpadce z téhož důvodu, nadále se jedná o pohledávku nedoplatku kupní ceny za odebrané zboží (železný šrot), nikoliv škodu. Škodou se tato pohledávka stane až v momentě, kdy nebude prokazatelně vymožitelná z titulu neuhrazené faktury za odebraný šrot. Teprve pak se bude možno zabývat zkoumáním toho, zda škoda vznikla v příčinné souvislosti se zaviněným jednáním žalovaného. Rovněž teprve od tohoto okamžiku počne běh promlčecí lhůty (§ 263 odst. 3 zákoníku práce). Pouhá skutečnost, že žalobkyně na základě svých vědomostí předpokládá, že její dosud neuhrazená pohledávka vůči firmě G., vyústí ve škodu, nepostačuje k účinnému uplatnění nároku na její náhradu, ani k počátku běhu promlčecí lhůty, neboť událostí, z níž vznikla škoda (§ 263 odst. 3 zákoníku práce), bude teprve úřední zjištění, že pohledávku žalobkyně za firmou G. nelze uspokojit. Za situace, že tvrzená škoda dosud nevznikla, je zkoumání toho, zda a jaké povinnosti žalovaný při plnění pracovních povinností zaviněně porušil a zda v příčinné souvislosti s tím vznikla údajná škoda, předčasné. Na základě všech výše uvedených skutečností a závěrů odvolací soud podle § 219 o.s.ř. napadený rozsudek potvrdil. V Praze dne 13. 6. 2006 JUDr. G. B. předsedkyně senátu