Zákon výslovně nestanoví formu jmenování do funkce, a proto k platnému jmenování do funkce ve smyslu ustanovení § 27 odst. 4, 5 zákoníku práce může dojít písemně či ústně, ale i konkludentně (mlčky).

Číslo jednací: 23 Co 359/2006 - 127 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. J. V. a soudců JUDr. T. K. a JUDr. L. K. ve věci žalobce S., a.s., , zastoupeného JUDr. J.N., proti žalované S. R., zastoupené JUDr. V. B., o zaplacení 266.884,- Kč s příslušenstvím, o odvolání žalované proti rozsudku Okresního soudu v M. ze dne 22.2.2006, č.j. 5 C 9/2005-94, t a k t o : Částečný rozsudek soudu I. stupně se v napadeném vyhovujícím výroku mění tak, že se žaloba o zaplacení 229.788,- Kč s 3 % úrokem od 30.11.2004 do zaplacení zamítá. Z o d ů v o d n ě n í : Žalobce se žalobou u Okresního soudu v M. domáhal po žalované zaplacení 266.884,- Kč s příslušenstvím. Uvedl, že částku 229.788,- Kč vyplatil žalované za období od 11.2.2004 do 30.9.2004 poté, co byla žalovaná odvolána z funkce generální ředitelky žalobce a byl s ní rozvázán pracovní poměr, když se žalobce v té době mylně domníval, že mezi účastníky existoval platný pracovněprávní vztah. Částku 37.096,- Kč žalobce vynaložil za taxislužbu za období, než žalovaná po své odvolání z funkce generální ředitelky vrátila žalobci služební vůz. Shora označeným částečným rozsudkem Okresní soud v M. uložil žalované zaplatit žalobci 229.788,- Kč s 3% úrokem od 30.11.2004 do zaplacení do 1 měsíce od právní moci rozsudku s tím, že „o zbývající částce, tj. o částce 37.096,- Kč s příslušenstvím a o náhradě nákladů řízení bude rozhodnuto v konečném rozsudku“. Soud I. stupně dospěl s odkazem na judikaturu NS ČR k závěru, že „samotná skutečnost, že žalovaná byla předsedkyní představenstva, nebránila tomu, aby s ní žalobce jako zaměstnavatel uzavřel pracovní smlouvu nebo jinou smlouvu podle pracovněprávních předpisů, v daném případě je však třeba zkoumat, zda při právním úkonu nedochází ke střetu zájmů mezi společností jako zaměstnavatelem na straně jedné a jejím statutárním orgánem jako zaměstnancem na straně druhé“. V daném případě však nemohl být pracovní poměr žalované založen pracovní smlouvou, neboť šlo o vedoucí funkci, u které může pracovní poměr vzniknout pouze jmenováním. Podle soudu I. stupně proto „takový úkon žalované“ (uzavření pracovní smlouvy na funkci generální ředitelky) „nemohl vést k uzavření platného právního úkonu a založit tak pracovní poměr s žalobcem“. Vzhledem k tomuto závěru považoval soud I. stupně „další úkony ze strany žalobce, tj. odvolání z funkce generální ředitelky a výpověď z pracovního poměru za právně bezvýznamné“. Protože žalovaná od 11.2.2004 pro žalobce žádnou práci nevykonávala, ani již nebyla členkou představenstva žalobce, přičemž si nechávala od žalobce vyplácet mzdu, bezdůvodně se na úkor žalobce obohatila ve smyslu ustanovení § 451 občanského zákoníku. Proti tomuto rozsudku podala žalovaná v zákonné lhůtě odvolání. Připustila, že její pracovní smlouva ze dne 3.10.2001 na funkci generální ředitelky žalobce je neplatná, neboť se jednalo o vedoucí funkci, u které pracovní poměr vzniká jmenováním. Poukazovala však na to, že zákon nestanoví formu jmenování do funkce, přičemž o zřízení funkce generálního ředitele a o tom, že tuto funkci bude vykonávat žalovaná, rozhodlo představenstvo žalobce. Vytýkala soudu I. stupně, že neprovedl jí navrhované důkazy k tomuto tvrzení. Dále s odkazem na judikaturu poukazovala na to, že výkon funkce generálního ředitele společnosti v pracovním poměru není zásadně neslučitelný s členstvím ve statutárním orgánu společnosti za předpokladu, že náplň těchto funkcí není stejná. Žalovaná rovněž poukazovala na to, že i po svém odvolání z funkce předsedkyně a členky představenstva žalobce dne 26.11.2003 nadále vykonávala funkci generální ředitelky žalobce, byla představenstvem v této funkci úkolována a pobírala mzdu. Dále vytýkala soudu I. stupně, že věc posuzoval podle ustanovení občanského zákoníku a nikoliv zákoníku práce, a to i v situaci, že shledal pracovněprávní vztah účastníků neplatným. Navrhovala, aby odvolací soud napadený rozsudek změnil a žalobu zamítl, popřípadě zrušil a věc vrátil soudu I. stupně k dalšímu řízení. Žalobce ve vyjádření k odvolání namítal, že mezi žalobcem a žalovanou jako předsedkyní představenstva žalobce nemohl vzniknout platně pracovní poměr na funkci generální ředitelky, neboť její náplň se překrývala s povinnostmi člena statutárního orgánu. Platně nemohl vzniknout pracovní poměr, ani kdyby se jednalo o jiný druh práce, z důvodu konfliktu zájmů. Pokud jde o období po odvolání žalované z funkce generální ředitelky, poukazoval žalobce na to, že „v důsledku předchozího (jak zjistil až později) protiprávního jednání žalované měl za to, že mezi ním a žalovanou platně existuje pracovní poměr na funkci generální ředitelky, tento stav respektoval, a proto ji (jednajíc v omylu zaviněném žalovanou) z funkce odvolal a též vyplácel náhradu mzdy, na kterou jí však nikdy nevznikl nárok“. Žalobce navrhoval, aby byl rozsudek soudu I.stupně jako věcně správný potvrzen. Krajský soud v P, jako soud odvolací, přezkoumal rozsudek soudu I. stupně v rozsahu napadeném odvoláním, tedy ve výroku, kterým bylo žalované uloženo zaplatit žalobci 229.788,- Kč s příslušenstvím, a dospěl k závěru, že odvolání je důvodné. Soud I.stupně správně vycházel ze skutečností, které byly mezi účastníky nesporné, tj. působení žalované ve funkci členky a předsedkyně představenstva žalobce v období od 26.9.2001 do 26.11.2003, jejího působení u žalobce ve funkci generální ředitelky i po 26.11.2003 až do 11.2.2004, kdy byla z funkce odvolána a výpovědi z pracovního poměru z důvodu podle ustanovení § 46 odst. 1 písm. c) zákoníku práce. Dokazování, které soud I. stupně provedl, lze rovněž považovat za dostatečné pro zjištění rozhodných skutkových okolností. Odvolací soud se však neztotožňuje s tím, jak soud I. stupně věc posoudil po právní stránce. Žalobce stavěl svoji argumentaci o tom, že mezi účastníky nikdy neexistoval pracovněprávní vztah, na úvaze o neslučitelnosti výkonu funkce generálního ředitele akciové společnosti s funkcí člena představenstva téže společnosti bez výjimky. Soud I. stupně sice správně s poukazem na ustálenou judikaturu konstatoval, že samotná skutečnost, že žalovaná byla členkou a předsedkyní představenstva žalovaného, nebránila tomu, aby s ní žalobce jako zaměstnavatel uzavřel smlouvu podle pracovněprávních předpisů, pokud by ovšem tato smlouva nesměřovala ke vzniku pracovního poměru nebo jiného pracovněprávního vztahu, jehož náplní by byl výkon činnosti statutárního orgánu. Zkoumání toho, zda v daném případě práce generální ředitelky žalobce ve skutečnosti nezahrnovala plnění povinností člena statutárního orgánu (srov. rozsudek NS ČR ze dne 17.8.2004, sp. zn. 21 Cdo 737/2004 – www.nsoud.cz), se ovšem soud I. stupně vyhnul. Podle odvolacího soudu však v daném případě není pro posouzení důvodnosti žaloby rozhodující zkoumání toho, v jakém právním vztahu vykonávala žalovaná funkci generální ředitelky žalobce v době, kdy byla současně i členkou a předsedkyní představenstva žalobce, nýbrž toho, zda a v jakém právním vztahu k žalobci žalovaná byla ke dni svého odvolání z funkce generální ředitelky (11.2.2004) a v době výpovědi z pracovního poměru (10.3.2004). Jak bylo výše uvedeno, již v řízení před soudem I. stupně bylo učiněno nesporným, že žalovaná i po svém odvolání z funkce členky a předsedkyně představenstva žalobkyně ke dni 26.11.2003, vykonávala nadále funkci generální ředitelky a za tuto svou činnost pro žalobce jí byla vyplácena odměna. Nejednalo se přitom o výkon funkce statutárního orgánu žalobce, jímž bylo představenstvo, a nešlo proto mezi účastníky ani o obchodně právní vztah. Naproti tomu, právní vztah mezi žalobcem a žalovanou v období po 26.11.2003 má všechny základní atributy pracovního poměru ve smyslu ustanovení § 27 odst. 1 zákoníku práce – žalovaná se podílela svou prací za mzdu podle pokynů žalobce na plnění jeho úkolů. Neobstojí ani námitka, že funkce generálního ředitele byla vedoucí funkcí ve smyslu ustanovení § 27 odst. 4, 5 zákoníku práce, u které by pracovní poměr měl vzniknout jmenováním statutárním zástupcem zaměstnavatele, k čemuž, podle žalobce, nedošlo. Zákon výslovně nestanoví formu jmenování do funkce, a proto k platnému jmenování do funkce může dojít nejen písemně či ústně, ale i konkludentně (mlčky). Působí-li zaměstnanec ve „jmenované“ funkci, přičemž statutární orgán zaměstnavatele přistupuje k zaměstnanci tak, jako by byl do funkce řádně ustaven, došlo ke konkludentnímu jmenování. Projev vůle zaměstnavatele vyjádřený jeho statutárním orgánem, v daném případě představenstvem akciové společnosti, totiž nevzbuzuje žádnou pochybnost o tom, co chtěl zaměstnavatel jako účastník pracovního poměru projevit – tj. obsazení dané funkce příslušným zaměstnancem. Ze skutečnosti, že zaměstnanec příslušnou funkci vykonává, je naopak patrné, že i on se svým jmenováním souhlasí. Na základě výše uvedeného dospěl odvolací soud k závěru, že mezi účastníky existoval, nejméně v období po 26.11.2003, pracovněprávní vztah a vzájemné nároky účastníků vyplývající z tohoto vztahu, popřípadě související s jeho ukončením, je třeba posuzovat nikoliv podle občanského zákoníku, nýbrž z hledisku ustanovení zákoníku práce. Na tomto závěru nemůže změnit nic ani námitka žalobce, že se představenstvo žalobce v novém složení (od 26.11.2003) domnívalo, že pracovní poměr žalované ve funkci generální ředitelky trvá již na základě platné pracovní smlouvy ze dne 3.10.2001. Nebyl-li žalobce srozuměn s tím, aby žalovaná tuto funkci nadále vykonávala, mohl ji kdykoliv s funkce odvolat, tedy i vzápětí po jejím odvolání z funkce členky představenstva. Podle ustanovení § 65 odst. 3 zákoníku práce uplynutím volebního období, odvoláním z funkce ani vzdáním se funkce pracovní poměr nekončí. Zaměstnavatel se zaměstnancem dohodne jeho další pracovní zařazení u zaměstnavatele na jinou práci odpovídající jeho kvalifikaci, popřípadě na jinou pro něho vhodnou práci. Jestliže zaměstnavatel nemá pro zaměstnance takovou práci, jde o překážku v práci na straně zaměstnavatele (§ 130) a současně je dán výpovědní důvod podle § 46 odst. 1 písm. c); odstupné poskytované zaměstnancům při organizačních změnách náleží jen v případě rozvázání pracovního poměru po odvolání z funkce v souvislosti s jejím zrušením v důsledku organizační změny. Pro skončení tohoto pracovního poměru platí jinak ustanovení o skončení pracovního poměru sjednaného pracovní smlouvou. Ve smyslu ustanovení § 130 odst. 1 zákoníku práce nemohl-li zaměstnanec konat práci pro jiné překážky na straně zaměstnavatele, poskytne mu zaměstnavatel náhradu mzdy ve výši průměrného výdělku. Pokud tedy v daném případě žalobce dal žalované po jejím odvolání z funkce dne 11.2.2004, když nedošlo k dohodě o jejím dalším pracovním uplatnění, výpověď z pracovního poměru z důvodu podle § 46 odst. 1 písm. c) zákoníku práce a vyplatil jí náhradu mzdy, postupoval v souladu s ustanovením § 65 odst. 3 a § 130 odst. 1 zákoníku práce a žalovaná přijetím zažalované částky nezískala na úkor žalobce bezdůvodné obohacení ve smyslu ustanovení § 243 odst. 1 zákoníku práce. Na základě všech výše uvedených skutečností a závěrů odvolací soud napadený částečný rozsudek podle ustanovení § 220 odst. 1 o.s.ř. změnil a žalobu v této části zamítl. V Praze dne 24. 10. 2006 JUDr. J. V. předsedkyně senátu