Okolnosti, které se advokát dozvěděl, působil-li jako svědek závěti dle § 476b občanského zákoníku (zejména o tom, zda zůstavitel vlastní rukou podepsal listinu obsahující podle projevu zůstavitele jeho poslední vůli), nejsou skutečnostmi, o nichž se advokát dozvěděl v souvislosti s poskytováním právních služeb. Proto na ně nedopadá povinnost mlčenlivosti podle § 21 odst. 1 a 2 zákona č. 85/1996 Sb.

číslo jednací: 24 Co 375/2006-76 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Š. K. a soudců Mgr. L. P. a JUDr. T. N. ve věci žalobkyně E. M., zastoupené JUDr. M.K., advokátem, proti žalované M. V., zastoupené JUDr. J. N., advokátem, o určení, že žalobkyně je dědičkou po zůstaviteli, o odvolání žalované proti rozsudku Okresního soudu P. ze dne 20.února 2006, č,j. 375/2006-50, t a k t o : Rozsudek soudu I. stupně se p o t v r z u j e . Z o d ů v o d n ě n í : Napadeným rozsudkem soud prvého stupně určil, že žalobkyně E. M. je dědičkou zůstavitele M. N. (výrok I.), a rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na nákladech řízení částku 8.825,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám právního zástupce žalobkyně. Okresní soud odůvodnil své rozhodnutí tím, že v řízení bylo prokázáno, že byly splněny formální náležitosti listiny o vydědění a závěti zůstavitele ze dne 3.3.2003 ve smyslu ustanovení § 476, 480 v souvislosti s ustanovením § 469a odst. 3 občanského zákoníku, což bylo prokázáno výpověďmi svědků JUDr. Č. a JUDr. N. Výpověďmi obou svědků bylo i prokázáno, že v den sepisu závěti a listiny o vydědění dne 3.3.2003 se zůstavitel nenacházel ve stavu duševní poruchy způsobené nadměrným požíváním alkoholických nápojů. Dle soudu I. stupně se žalobkyni podařilo prokázat, že se po celou dobu, co se s otcem stýkala, snažila o osobní kontakty a posléze alespoň o telefonické kontakty se zůstavitelem. Byl to zůstavitel, který ale upřednostňoval svou nevlastní dceru, tedy žalovanou, která se o něj jednoznačně vzorně starala. Nebyl tedy naplněn důvod vydědění uvedený v § 469a odst. 1 písm.b) občanského zákoníku. Soud I. stupně dále dospěl k závěru, že nebyl naplněn i důvod vydědění podle § 469a odst. 1 písm.a) občanského zákoníku, tedy, že žalobkyně neposkytla zůstaviteli pomoc ve stáří a v nemoci, neboť o tuto pomoc, jak bylo v řízení prokázáno, nebyla požádána a žalobkyně dlouho netušila, jak závažnou nemocí zůstavitel trpí. Pokud mu žalobkyně pomoc nabízela, zůstavitel o ni neprojevoval zájem. Proti rozsudku podala včas odvolání žalovaná. Namítala, že soud prvního stupně rozhodl na základě nedostatečně zjištěného skutkového stavu věci a nesprávného právního zhodnocení stavu věci. Poukázala na to, že soud své závěry opřel převážně o tvrzení žalobkyně a svědků ze strany žalobkyně, přičemž tito svědci jsou převážně z okruhu blízkých osob žalobkyně a navíc ani nijak přesvědčivě nepotvrzovali, že by žalobkyně projevovala zájem starat se o otce nebo ho alespoň navštěvovat. Naopak k výpovědím žalovaného, jejího bývalého manžela či ostatních žalovanou navržených svědků, kteří uváděli, že si zůstavitel v průběhu několika roků před svou smrtí stěžoval na to, že ho žalobkyně ani nenavštíví, soud nepřihlédl. Žalobkyně věděla o tom, že zůstavitel je vážně nemocen, věděla i u jakých lékařů se léčí, přesto po tuto dobu, prakticky od roku 2001, neprojevila o zůstavitele žádný zájem. Pouze v případě, kdy potřebovala půjčit peníze, kontaktovala zůstavitele v únoru 2003, kdy ho za tímto účelem navštívila. To byl dle názoru žalované impuls k tomu, že zůstavitel sepsal závěť a listinu o vydědění. Žalobkyně ve svém vyjádření uvedla, že navrhuje potvrzení rozsudku soudu prvního stupně, který považuje za správný, když rozhodoval na základě dostatečně zjištěného skutkového stavu věci, dospěl ke správným skutkovým zjištěním a věc správně posoudil i po právní stránce. Pro zajištění právní jistoty účastníků se zabýval i platností závěti a okolnostmi, za kterých byla sepsána. Je zcela přirozené, že většina svědků bude z okruhu blízkých buď žalobkyně nebo žalované, popř. jich obou, v případě, kdy se soud zabývá otázkou. zda jsou dány důvody vydědění, dle § 469a odst. 1 písmo a) a b) občanského zákoníku. Otec žalobkyni odmítal a zcela nevysvětlitelně se choval při jejich předposledním setkání v únoru roku 2003, což koresponduje i s výpovědí bývalé ženy zůstavitele, svědkyně I. N.. V této souvislosti žalobkyně popřela, že by si od zůstavitele někdy nějaké peníze půjčovala. Naopak to byla žalobkyně, která otci, když byl ne jedenkrát v nouzi a potřeboval peníze na dokončení svého podnikatelského záměru, půjčila částku 70.000,- Kč, kterou si byla nucena půjčit ve spořitelně, a tento dluh, když ho nehradil zůstavitel, jeden čas sama splácela. V červnu roku 2001 pak tento dluh přímo zaplatil zůstavitel v bance. Na závěr poukázala na to, že před soudem vypovídal jako svědek JUDr.J. Č., advokát, který byl právním zástupcem zůstavitele. Pak tedy musel nepochybně vědět, že podle § 21 odst. 1 zákona č. 85/1996 Sb. (zákon o advokacii) je povinen zachovávat mlčenlivost o všech skutečnostech, o nichž se dozvěděl v souvislosti s poskytováním právních služeb. Tato povinnost se vztahuje i na kolegu JUDr. Č., advokáta, JUDr. M. N., který před soudem vypovídal jako svědek a který pracuje v jedné místnosti se svým kolegou JUDr. Č. (§ 21 odst. 9 písmo a) téhož zákona). K důkazům takto provedeným výslechem výše uvedených svědku by soud dle názoru žalobkyně vůbec neměl přihlížet, neboť nebyly provedeny zákonným způsobem, tedy nebyli zbaveni povinnosti mlčenlivosti souhlasným projevem všech právních nástupců zůstavitele, a to písemně, případně ústně do protokolu. Krajský soud přezkoumal rozsudek okresního soudu, včetně řízení mu předcházejícího, podle § 212 a § 212a odst. 1 a 5 o.s.ř. a dospěl k závěru, že odvolání žalované není důvodné. Krajský soud se nejprve zabýval formálními náležitostmi žaloby a dospěl k závěru, že žalobkyně byla jako účastnice dědického řízení odkázána v souladu s ust. § 175k odst. 2 o.s.ř. podat u soudu žalobu na určení dědického práva ( že je dědičkou zůstavitele). Usnesení nabylo právní moci dne 3.5.2005 a ve lhůtě jednoho měsíce, tak jak bylo stanoveno, podala žalobkyně včas žalobu. Formální náležitosti projednatelnosti této žaloby tak byly splněny. Žalobkyně v dědickém řízení namítala, že závěť a listina o vydědění jsou neplatné, neboť zůstavitel neprojevil výslovně před současně přítomnými svědky svou poslední vůli, dále namítala, že zůstavitel pořídil listinu pro případ smrti ve stavu duševní poruchy vzhledem ke svému silnému alkoholismu, a dále, že důvody pro vydědění její osoby citované v listině vydědění nejsou dány, neboť se vůči zůstaviteli nechovala způsobem popsaným v listině o vydědění. Soud I. stupně v řízení provedl potřebné dokazování, důkazy správně zhodnotil, učinil z nich správná zjištění a na jejich základě dospěl ke správným závěrům a skutkovém stavu věci. Správně se zabýval nejen listinou o vydědění i náležitostí závěti a vyřešení otázky platnosti závěti, neboť námitky neplatnosti žalobkyně v dědickém řízení se vztahovaly i na závěť. Soud I. stupně nejprve řešil formální náležitosti závěti a listiny o vydědění ze dne 3.3.2003 sepsané zůstavitelem formou allografní závěti (závěti sepsané jiným způsobem než vlastní rukou). Tvrzení žalobkyně o tom, že svědci nebyli při sepisu závěti současně přítomní, bylo vyvráceno obsahem jejich výpovědí. Proto se odvolací soud ztotožňuje se závěrem soudu I.stupně, že závěť listina o vydědění splňují obecné náležitosti pro takový právní úkon uvedené v ust. § 34 a následujících občanského zákoníku i ust. § 476 odst. 1 a 2 občanského zákoníku v souvislosti s ust. § 476b občanského zákoníku a § 469a odst. 3 občanského zákoníku. Námitku žalobkyně uvedenou v jejím vyjádření k odvolání odvolací soud zhodnotil jako nedůvodnou. Soud I. stupně postupoval správně, pokud vyslechl JUDr. J. Č. a JUDr. M. N., aniž by je zprostil povinnosti mlčenlivosti ve smyslu ust. § 21 odst. 2 a § 21 odst. 9 písm.a) zákona Č. 85/96 Sb., zákon o advokacii. Účelem právní úpravy o účasti svědků při podpisu závěti sepsané vlastní rukou zůstavitele (§ 476b obč. zák.) je vyloučit pochybnosti o tom, že listina obsahuje poslední vůli zůstavitele. Jde tedy o osoby, které mohou vůli zůstavitele (resp. jeho projev vůle pořídit závěť) následně (po smrti zůstavitele) dosvědčit. Je-li podstatou svědeckého úkolu při pořízení závěti podle § 476 o.z. účast svědka na úkonu zůstavitele, jímž podepsal listinu, která obsahuje jeho poslední vůli, pak účast u takového úkonu, je-li svědkem advokát, nelze považovat za poskytování služby právní pomoci. Okolnosti, které se svědek - advokát - při svědeckém úkonu dozvěděl (zejména o tom, zda zůstavitel vlastní rukou podepsal listinu obsahující podle projevu zůstavitele jeho poslední vůli), proto nejsou skutečnostmi, o nichž se advokát dozvěděl v souvislosti s poskytováním právních služeb. Na tento závěr by neměla vliv ani okolnost, že advokát, v rámci poskytování právních služeb předtím působil jako pisatel závěti. Ostatně již z toho, že zůstavitel povolá nějakou osobu jako svědka pořízení své poslední vůle, vyplývá, že zjevně je srozuměn s tím, aby tato osoba podávala právě o tomto pořízení svědectví. Z obsahu závěti a listiny o vydědění sepsaných dne 3.3.2003 na jedné listině v souvislosti s výpovědí obou svědků nevyplývá, že by tento úkon učinili jako advokáti poskytováním právní služby. JUDr. J. Č. a JUDr. M. N. při sepisu této listiny vystupovali jako svědci závěti a JUDr. J. Č. jako sepisovatel závěti, nikoli jako právní zástupci v rámci poskytováním právní služeb, což odůvodňoval JUDr. Č. dobrým vztahem se zůstavitele od počátku 90. let, kdy pro něj pracoval jako advokát. Proto dle názoru krajského soudu proto nebylo nutné, aby musel být JUDr. J. Č. zprošťován mlčenlivosti právními nástupci zůstavitele. stejně tak jako jeho kolega JUDr. M. N. jako advokát, který se s ním podílí na poskytování právních služeb. Dále z výpovědi obou svědků soud I. stupně vyvodil správné skutkové závěry, že listina nazvaná závěť a listina o vydědění sepsaná dne 3.3.2003 nebyla učiněna zůstavitelem pod vlivem alkoholu. JUDr. Č. vypovídal, že se zůstavitel dostavil střízlivý, vědělo něm, že jezdí autem a při sepisu závěti a listiny o vydědění byl naprosto střízlivý. Jeho výpověď je potvrzována výpovědí JUDr. M. N., který taktéž tvrdil, že se zůstavitel k sepisu závěti dostavil střízlivý, navíc že jej v podroušeném stavu nikdy neviděl. Krajský soud se shoduje s právním závěrem soudu I. stupně, že zůstavitel při sepisu závěti a listiny vydědění nejednal v duševní poruše, která by ho činila k tomuto právnímu úkonu neschopným ve smyslu ust. § 38 odst. 2 občanského zákoníku. Krajský soud se ztotožnil i s hodnocením okresního soudu v části jeho rozhodnutí. kde se zabýval důvody vydědění a vyděděním samotným. Okresní soud správně odkázal na ustálenou judikaturu soudu, a to z hlediska reálné možnosti potomka zůstavitele o zůstavitele projevit opravdový zájem i s přihlédnutím k tomu, zda zůstavitel měl sám zájem se s potomkem stýkat, udržovat s ním běžné příbuzenské vztahy, když vydědění přichází v úvahu jen tam, kde zůstavitel o tento blízký příbuzenský vztah stojí, kdy mu nezájem potomka vadí, a nikoli o situaci, kdy je mu tento stav lhostejný, případně kdy k němu sám podstatnou měrou přispěl (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 30 Cdo 2214/2002 uveřejněný v elektronickém systému ASPI). V této souvislosti je třeba poukázat na to, že se s ohledem na rozvod zůstavitele a matky žalobkyně mezi žalobkyní a zůstavitelem nevytvořily standardní citové vazby, které by mezi nimi pravděpodobně byly, pokud by k rozvodu nedošlo. Nepravidelné styky otce a dcery z rozvedeného manželství jsou z pohledu krajského soudu a jeho zkušeností v jiných řízeních naprosto standardní a odpovídají většinou zájmům a možnostem zúčastněných. Byla to naopak žalobkyně, která zůstaviteli výrazně pomáhala v období, kdy se pokoušel realizovat svůj podnikatelský záměr - provozování restaurace v jeho rodinném domě ve S. - se zavedením provozu, Výpověď žalobkyně v tomto směru koresponduje s výpovědí svědkyně Jindrové, která na žádost žalobkyně spolupracovala se zůstavitelem, při realizaci jeho podnikatelského záměru. V souvislosti s výpovědí této svědkyně, která jako jedna z mála svědků je osobou na výsledku sporu nezainteresovanou, a to ani citově ani materiálně, lze uzavřít, že zůstavitel byl osobností složitou a při určitých ohledech i ve svých reakcích nevyváženou. Zde poukazuje krajský soud na výpověď této svědkyně, která uváděla, že zůstavitel velmi často měnil svá rozhodnutí. V době jejích šesti až sedmi návštěv v roce 1999 požíval alkoholické nápoje, jednání s ním i přes jeho „ špičku “ bylo možné i když obtížné, neboť se choval povýšeně a každou chvíli chtěl něco jiného. Z tohoto vývoje vztahů mezi otcem a dcerou (žalobkyní) nelze dle názoru krajského soudu usuzovat, že to byla žalobkyně, která kontakty se zůstavitelem v poslední době před jeho smrtí utlumila. Je pochopitelné, že z důvodu své postupující nemoci se zůstavitel upnul na žalovanou, která mu v době progrese jeho nemoci začala poskytovat celodenní péči, kterou potřebovala na kterou byl poté již odkázán. V řízení nebylo prokázáno, že by to byla žalobkyně, která by odmítala otci pomoci nebo se s ním setkat. Byl to naopak zůstavitel, který dceru odmítal, pokud byl hospitalizován, nedovolil ostatní rodině, aby ji kontaktovali, s odůvodněním, že jí o své hospitalizaci uvědomí sám, a pak již jen tvrdil, že jí volal a že za ním nechce přijít. Jím tvrzený nezájem žalobkyně o jeho osobu byl však jen jeho subjektivním prohlášením. Správný je tedy názor okresního soudu v tom, že nebyl prokázán důvod vydědění podle § 469a odst. 1 písmo b) občanského zákoníku, tedy že žalobkyně o zůstavitele neprojevovala takový zájem, jaký by jako potomek projevovat měla. Stejně tak se ztotožňuje krajský soud i s hodnocením skutkovým i právním důvodů vydědění podle § 469a odst. 1 písmo a) OZ, tedy že žalobkyně neposkytovala v rozporu s dobrými mravy zůstaviteli potřebnou pomoc v nemoci, ve stáří nebo jiných závažných případech. V řízení bylo prokázáno, že zůstavitel pomoc dcery nepotřeboval, že se o něj zcela vyčerpávajícím způsobem pokrývajícím všechny jeho potřeby starala bezvadně žalovaná a nebylo ani prokázáno, že by zůstavitel o pomoc žalobkyni požádal a ta jej odmítla. Návrh žalované na výslech zdravotnického personálu nemocnice z jeho poslední hospitalizace je důkazem nepřípustným, neboť nebyl vznesen před soudem I.stupně a žalovaná byla poučena podle § 119a odst. 1 o.s.ř. Soud prvního stupně tedy dospěl ke správným závěrům, na základě kterých bylo rozhodnuto, že žalobkyně je dědičkou po zůstaviteli. Správný pak shledal odvolací soud i závěr o nákladech řízení mezi účastníky. Proto krajský soud rozsudek soudu I. stupně jako věcně správný potvrdil podle § 219 o.s.ř. V Praze dne 19. října 2006 JUDr. Š. K. předsedkyně senátu