Vyslovení odporovatelnosti zásadně nebrání skutečnost, že věřitel by proti dlužníkovi mohl vést výkon rozhodnutí podle § 262a o.s.ř. i na majetek, který z dlužníkova majetku ušel odporovatelnou smlouvou o zúžení společného jmění manželů.

ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Š. K. a soudců Mgr. L. P. a JUDr. T. N. ve věci žalobce FÚ v K., proti žalované I. B. zastoupené JUDr. K. Š., o neúčinnost právního úkonu, o odvolání žalované proti rozsudku Okresního soudu v K. ze dne 22. 10. 2004, č.j. 11 C 48/2002-87, t a k t o : Rozsudek soudu I. stupně se p o t v r z u j e . Z o d ů v o d n ě n í : Shora citovaným rozsudkem Okresní soud v K. vyhověl žalobě tak, že určil, že smlouva o zúžení rozsahu společného jmění manželů, a to žalované I. B. a J. B., uzavřená dne 10. 3. 2000, je vůči žalobci právně neúčinná. Současně rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, a žalované uložil zaplatit ČR soudní poplatek 1.000,- Kč. Soud I. stupně vyšel ze zjištění, že žalobce má vůči manželu žalované vymahatelnou pohledávku 292.953,- Kč a dlužník nemá majetek, ze kterého by mohla být uspokojena. Smlouva o zúžení majetku ve společném jmění manželů z 10.března 2000 uspokojení pohledávky žal obce proto zkracuje. K záležitosti možného dluhu na základě probíhající daňové kontroly FÚ měla žalovaná pasivní postoj a nevyvinula náležitou pečlivost, aby úmysl dlužníka zkrátit věřitele rozpoznala. Jsou proto dány podmínky pro vyslovení odporovatelnosti. Proti tomuto rozsudku podala žalovaná včasné odvolání. V něm namítá, že soud nesprávně uzavřel, že zde existoval úmysl zkrátit věřitele. Zahájení daňové kontroly ještě automaticky neznamená, že bude doměřen dluh. V tomto případě byl výsledkem daňové kontroly překvapen i sám dlužník. Žalovaná neměla možnost eventuální úmysl dlužníka rozpoznat, o takovém úmyslu nevěděla a vědět nemohla. Nebyla přitom daňovým subjektem a nemohla zjistit rozhodné skutečnosti z daňového řízení. Od manžela neměla žádné informace o hrozbě daňového nedoplatku a účetnictví manžela vedla odborná firma. Vzhledem ke svému vzdělání a zkušenostem žalovaná vynaložila dostatečnou pečlivost a eventuální úmysl dlužníka nemohla rozpoznat. V průběhu odvolacího řízení pak žalovaná dále doplnila, že odporovaný úkon ani nezkracoval věřitele z toho důvodu, že se mohl věřitel hojit na majetku postupem podle § 262a občanského soudního řádu (dále jen o.s.ř.). Byl seznámen s tím, že chybí řada dokladů a že doklad na 155.000,- Kč není daňově uznatelný. Nedostatky v účetnictví konstatovala také daňová poradkyně manžela žalované. Úmysl manžela žalované zkrátit věřitele je zjevný již z toho, že právě před uzavřením smlouvy dne 7.března 2000 požádal o další prodloužení lhůty k předložení chybějících dokladů. Krajský soud v P jako soud odvolací přezkoumal napadené rozhodnutí, jakož i řízení, které jeho vydání předcházelo, podle § 212 a § 212a odst. 1 a 5 občanského soudního řádu (dále jen o.s.ř.) a dospěl k závěru, že odvolání žalované není důvodné. Soud I. stupně v řízení provedl potřebné důkazy, správně je zhodnotil, zjistil z nich správné skutečnosti, na základě kterých došel ke správným závěrům o skutkovém stavu věci. Na odůvodnění rozhodnutí soudu I. stupně lze v této části proto plně odkázat. Lze tedy shrnout, že v řízení bylo prokázáno, že mezi žalovanou a jejím manželem byla dne 10. 3. 2000 uzavřena formou notářského zápisu smlouva, podle které došlo ke zúžení společného jmění manželů, mj. tak, že ze společného jmění byl vyloučen dům č.p. 98 na stavební parcele č. 3165 s příslušenstvím a součástmi v k.ú. Š. s tím, že vlastnictví k tomuto majetku bylo vypořádáno tak, že vlastnictví nabyla žalovaná. Vklad práva vlastnického na základě této smlouvy byl katastrálním úřadem proveden dne 10. 4. 2000 s právními účinky vkladu ke dni 15. března 2000. Ke dni uzavření této smlouvy prokazatelně existoval dluh manžela žalované vůči žalobci, o němž bylo rozhodnuto vykonatelným rozhodnutím (výkaz nedoplatků) dne 21.10.1999, a to ve výši 11.248,- Kč. Na základě rozhodnutí ze dne 4. ledna 2000 zde existoval také další dluh ve výši 6.478,- Kč, který byl splatný dne 27. ledna 2000. Dále bylo v řízení prokázáno, že v době uzavření smlouvy o zúžení společného jmění manželů probíhala (a to už od srpna 1999) u manžela žalované daňová kontrola prováděná žalobcem. Daňová kontrola postupně zjišťovala nedostatky v účetnictví a manžel žalované byl průběžně vyzýván k doložení chybějících dokladů. Zejména s ním bylo takto jednáno počátkem roku 2000, kdy manžel žalované opakovaně ve vztahu k FÚ tvrdil, že chybějící doklady v krátké době doplní. Před uzavřením smlouvy, naposledy dne 7. března 2000, požádalo poskytnutí lhůty k doplnění chybějících dokladů do 17.března 2000. Z probíhající prověrky účetnictví manžela žalované bylo přitom k tomuto datu zřejmé, že chybějí daňové doklady na takové položky, že by jejich absence mohla způsobit vznik vysokého daňového nedoplatku. Tento daňový nedoplatek za roky 1995, 1996, 1997 byl manželu žalované skutečně vyměřen, a to dodatečnými platebními výměry vydanými dne 14. června 2000, a to na částky 6.225,- Kč, 190.144,- Kč, 45.050,- Kč a 39.417,- Kč. Tyto dodatečné platební výměry byly manželu žalované doručeny dne 26. června 2000 a jsou vymahatelné. Zjištěný skutkový stav soud prvního stupně také správně právně uzavřel, shledal-li, že na něj dopadá ustanovení § 42a občanského zákoníku. Podle § 42a odst. 1 občanského zákoníku se věřitel může domáhat, aby soud určil, že dlužníkovy právní úkony, pokud zkracují spokojení jeho vymahatelné pohledávky, jsou vůči němu právně neúčinné. Podle odstavce druhého tohoto zákonného ustanovení odporovat je možné právním úkonům, které dlužník učinil v posledních třech letech v úmyslu zkrátit své věřitele, musel-li být tento úmysl druhé straně znám, a právním úkonům, kterými byli věřitelé dlužníka zkráceni a k nimž došlo v posledních třech letech mezi dlužníkem a osobami jemu blízkými, nebo které dlužník učinil v uvedeném čase ve prospěch těchto osob, s výjimkou případu, když druhá strana tehdy dlužníkův úmysl zkrátit věřitele i při náležité pečlivosti nemohla poznat. Z citovaného zákonného ustanovení je zřejmé, že jde-li o úkony mezi osobami blízkými, na rozdíl od úkonů mezi ostatními osobami, zákon úmysl zkrátit věřitele předpokládá. To znamená, že v tomto případě musí blízká osoba prokazovat (nese břemeno tvrzení i důkazu), že vyvinula náležitou pečlivost, aby (předpokládaný) úmysl rozpoznala, avšak tento (předpokládaný) úmysl nebyl ani přesto rozpoznatelný. V dané věci byla v době uzavření úkonu jednoznačně známa pohledávka dlužníka, ohledně níž byla ještě před sporným úkonem vydána vykonatelná rozhodnutí. Také daňové nedoplatky, které byly manželu žalované doměřeny dodatečnými platebními výměry až po sporném úkonu však v době tohoto úkonu objektivně existovaly. Šlo-li o daňové nedoplatky z daňových přiznání a z daně z přidané hodnoty za roky 1995 až 1997, staly se tyto daně splatnými (bez ohledu na to, zda o nich žalobce věděl) ve lhůtě pro podání daňového přiznání v souladu s ustanovením § 40 odst. 1 zákona č. 33711992 Sb. (v rozhodném znění), přitom daňový dlužník o existenci těchto pohledávek měl vědět podle § 40 odst. 16 zákona č. 33711990 Sb. Jestliže pak již od poloviny roku 1999 probíhala u manžela žalované daňová kontrola a jestliže již nejpozději začátkem roku 2000 muselo být manželu žalované známo, že bude vyčíslen daňový nedoplatek, nedoloží-li určité účetní doklady, musel si být manžel žalované jednoznačně ke dni uzavření sporného úkonu existence daňového nedoplatku vědom (jak ostatně bylo potvrzeno i jeho svědeckou výpovědí). Za této situace pak z hlediska ustanovení § 42a odst. 2 občanského zákoníku bylo na žalované, aby vyvinula náležitou pečlivost při uzavírání takové smlouvy, jako je zúžení rozsahu majetku ve společném jmění manželů. Pod pojmem "náležitá pečlivost" je přitom třeba, jak správně uzavřel soud prvního stupně, rozumět nikoli jen pasivní přijímání informací od manžela žalované, ale aktivní působení žalované směřující k tomu, aby zjistila zda tu nějaké dluhy jsou či nikoli. Z tvrzení žalované je však zřejmé, že sama nevedla žádné konkrétní dotazy na manžela, nevyžadovala na něm žádné doklady, nezajímala se o konkrétní kroky probíhající při dal10vé kontrole. Ani okolnost, že účetnictví jejího manžela mělo být vedeno odbornou firmou, jí nezbavuje povinnosti činit aktivní zjištění. Přitom by se se souhlasem svého manžela mohla i sama obrátit na příslušné subjekty se žádostí o poskytnutí relevantních informací. lak vyplývá z tvrzení žalované, ani takovou aktivitu (alespoň směrem ke svému manželovi) nevyvinula. Z uvedeného vyplývá, že v době sporného úkonu, zde existovala pohledávka žalobce, která zčásti již byla vymahatelná a zčásti se vymahatelnou stala později, přitom žalovaná v době sporného úkonu nevyvinula náležitou pečlivost, aby zjistila existenci této pohledávky, jakož i to, zda odporovaný úkon věřitele v jeho uspokojení zkracuje (a tím rozpoznala zákonem předpokládaný úmysl dlužníka zkrátit věřitele). Žaloba v dané věci byla podána dne 9. ledna 202, tedy ve lhůtě určené ustanovením § 42a občanského zákoníku. Z hlediska splnění podmínek ustanovení § 42a odst. 1 občanského zákoníku zbývá posoudit, zda sporný úkon žalobce v uspokojení pohledávky skutečně zkracuje. Obecně lze uzavřít, že sporný úkon představuje zmenšení majetku dlužníka, z něhož by se mohl žalobce uspokojit, přitom dlužník žalobce nemá jiný majetek, který by mohl sloužit k uspokojení pohledávky žalobce (existence takového majetku z řízení nijak nevyplynula ani žalovaná tvrzení o takovém majetku nepřinesla). Odvolací soud se pak zabýval i tím, zda na tento obecný závěr nějak působí okolnost, že ustanovení § 262a o.s.ř. umožňuje věřitele uspokojit se při výkonu rozhodnutí i z majetku, který byl v době vzniku pohledávky ve společném jmění manželů, když následně došlo ke smlouvě o zúžení tohoto společného jmění (k takové dohodě se při výkonu rozhodnutí nepřihlíží). I přes tuto okolnost má však odvolací soud za to, že možnosti uspokojení pohledávky žalobce z majetku, který byl dohodou o zúžení společného jmění manželů z vlastnictví dlužníka vyveden, jsou odlišné od situace, kdy by tento majetek ve vlastnictví dlužníka zůstal. Na majetek dlužníka by sice bylo možné vést výkon rozhodnutí (exekuci), avšak jiné možnosti uspokojení věřitele z tohoto majetku by byly vyloučené. Jakékoli dohody mezi dlužníkem a věřitelem o uspokojení věřitele z tohoto majetku mimo rámec výkonu rozhodnutí (pro věřitele vedoucí často k lepšímu a rychlejšímu uspokojení jeho pohledávky) jsou totiž nadále vyloučené. Postavení věřitele se zhoršuje i tím, že manželka dlužníka může s majetkem nadále výlučně sama disponovat, čímž může dojít i k vyloučení věřitele z uspokojení formou výkonu rozhodnutí dle § 262a o.s.ř. Nelze přehlédnout ani to, že vyslovení odporovatelnosti se promítá i v právu věřitele požadovat po osobě, která měla z odporovaného úkonu prospěch, náhradu, není-li možné, aby se věřitele z majetku, který odporovatelným úkonem ušel z dlužníkova majetku, přímo uspokojil (§ 42a odst. 4 občanského zákoníku). Odvolací soud proto dospěl k závěru, že vyslovení odporovatelnosti zásadně nebrání skutečnost, že věřitel by proti dlužníkovi mohl vést výkon rozhodnutí podle § 262a o.s.ř. i na majetek, který z dlužníkova majetku ušel odporovatelnou smlouvou o zúžení společného jmění manželů. V posuzované věci je proto třeba uzavřít, že v posledních třech letech od podání žaloby došlo mezi dlužníkem (manželem žalované) a osobou jemu blízkou (žalovanou) k úkonu (smlouva o zúžení společného jmění manželů), kterým byl žalobce zkrácen v uspokojení pohledávky. Návrh na vyslovení odporovatelnosti tohoto právního úkonu je proto důvodný. Z uvedeného vyplývá, že rozhodnutí soudu prvního stupně je správné, proto je odvolací soud podle § 219 o.s.ř. potvrdil. V Praze dne 12. 4. 2007 JUDr. Š. K. předsedkyně senátu