I. Výkon evropského zatýkacího rozkazu, na jehož základě je požadováno předání českého občana za účelem jeho trestního stíhání v cizině, je podmíněn zárukou vyžadujícího státu ve smyslu § 411 odst. 7 tr. ř. Bez takové garance je nutno předání zamítnout, takže je-li poskytnuta, je nezbytné, aby znění, v jakém byla přijata, i označení orgánu, který ji poskytl, bylo pojato do výroku rozhodnutí o předání. II. S ohledem na to, že předání českého občana k trestnímu stíhání do ciziny na základě evropského zatýkacího rozkazu je vázáno na příslib vyžadujícího státu, že předaná osoba bude vrácena k výkonu trestu odnětí svobody (ochranného léčení, ochranné výchovy) do ČR, nevysloví-li souhlas s jeho výkonem ve vyžadujícím státě, je nezbytné i v těch případech, kdy se žádá o předání pro trestný čin uvedený v § 412 odst. 2 tr.ř. a současně splňující podmínky stanovené v § 412 odst. 1 tr. ř., zkoumat otázku oboustranné trestnosti, neboť šlo-li by o takový čin, který není podle českého práva trestný, následné uznání cizozemského rozsudku ani výkon uloženého trestu odnětí svobody by pro rozpor se zákonem a ústavními zásadami nebyly možné.

Nt 470/2006 - 34 U s n e s e n í Krajský soud v Praze rozhodl dne 15. ledna 2007 ve veřejném zasedání o návrhu Krajského státního zastupitelství v Praze zn. KZV 112/2006 na rozhodnutí o předání M.D., t a k t o : 1/ Podle § 411 odst. l tr.ř. s e p ř e d á v á český občan M.D., t.č. v předběžné vazbě, k trestnímu stíhání do Spolkové republiky Německo pro šest trestných činů nedovoleného obchodu s omamnými látkami v množství nikoli malém podle § 1 odst. l, § 3 odst. l č.l a § 30a odst. l německého zákona o omamných prostředcích a § 25 odst. 2 a § 53 německého trestního zákoníku, jichž se měl dopustit tím, že v době po 9.4.2005 se spojil s odděleně stíhanými A.A., F.W. a I.M., rozdělili si mezi sebou úlohy v rámci obchodování s omamnými látkami v nezanedbatelném množství, které měl A.A. v podobě metamfetaminu obstarávat v ČR, M.D. je měl jako kurýr transportovat do SRN, přesněji do Ambergu, a tam je měl přebírat F.W. a dále převážet do Bayreuthu, kde je měl spolu s I.M. prodávat odběratelům, vždy v množství nejméně 200 g, a to v následujících případech: a/ v blíže nezjištěné době mezi polovinou dubna a polovinou května roku 2005, b/ dne 25.5.roku 2005, c/ dne 3.6.roku 2005 d/ dne 24.6.roku 2005 e/ dne 31.7.2005 s tím, že předání v Ambergu se uskutečnilo až 7.8.2005, f/ dne 5.9.2005, kdy se předání již nepodařilo, přičemž metamfetamin měl vždy dosah účinné látky – metamfetaminové báze – nejméně 50% a byl prodáván se ziskem. Předání se uskutečňuje za současného přijetí záruky ve smyslu § 411 odst. 7 tr.ř., poskytnuté vedoucím státním zástupcem v Bayreuthu, v SRN, spočívající v závazném příslibu, že M.D. bude vrácen do České republiky k výkonu trestu odnětí svobody nebo ochranného opatření s tím spojeného, budou-li mu uloženy, a on sám nevysloví souhlas s jejich výkonem v SRN. 2/ Podle § 411 odst. 4 tr.ř. se předběžná vazba M.D. p ř e m ě ň u j e ve vazbu předávací. O d ů v o d n ě n í Krajské státní zastupitelství navrhlo, aby soud rozhodl o výkonu evropského zatýkacího rozkazu vydaného 16.10.2006 vedoucím vrchním státním zástupcem Státního zastupitelství v Bayreuthu, v SRN. Ten se domáhal předání českého občana M..D. k trestnímu stíhání do SRN pro šest trestných činů nedovoleného obchodu s omamnými látkami v množství nikoli malém, tak jak jsou označeny shora, včetně popisu způsobu, jakým se jich jmenovaný měl spolu s dalšími třemi osobami dopustit. Na základě provedených veřejných zasedání dospěl nakonec krajský soud k závěru, že je na místě vydaný evropský zatýkací rozkaz vykonat předáním M.D., neboť jsou pro to splněny všechny zákonné podmínky. Jmenovaný je v SRN stíhán pro trestné činy, které německá strana v evropském zatýkacím rozkazu označila jako trestné činy spadající do kategorie nedovoleného obchodu s omamnými a psychotropními látkami (což odpovídá jednáním řazeným pod § 412 odst. 2 písm. e/ tr.ř., u nichž není nutno zkoumat oboustrannou trestnost, jde-li současně o takové trestné činy, za něž lze ve vyžadujícím státě uložit trest odnětí svobody s horní hranicí trestní sazby nejméně tři roky, příp. nařídit ochranné opatření spojené s omezením osobní svobody ve stejné minimální délce). Podle uvedených zásad by tedy soud tuto otázku zkoumat nemusel, nicméně s ohledem na to, že tu dochází k předání českého občana, za současného přijetí záruky poskytnuté ve smyslu § 411 odst. 7 tr.ř. vyžadujícím státem, jejíž podstatou je závazný příslib navrácení předané osoby k výkonu případně uloženého trestu odnětí svobody (event. i ochranného opatření) bude-li jí uložen a nevysloví-li souhlas s jeho výkonem v SRN, pak je třeba se zřetelem na případný následný postup přece jen zmíněnou otázku zkoumat. Současná mezinárodně smluvní úprava (především Úmluva o předávání odsouzených osob z 21.3.1983, jíž jsou jak ČR, tak SRN vázány) je vesměs založena na podmínce oboustranné trestnosti, nehledě na to, že by ani ústavní záruky platné v ČR neumožnily vykonat trest za jednání, které není podle českého práva považováno za trestný čin. S ohledem na to byla reflektována v úvahách soudu i tato otázka, nicméně je zřejmé, že její řešení žádnou překážku předání vyžádané osoby nevytvořilo; neoprávněný vývoz či dovoz, příp. i průvoz omamných látek (a není sporu, že metamfetamin je za takovou látku považován i v ČR) je podle českého trestního zákona nepochybně trestný (§ 187 tr.zák.), zvláště je-li jeho cílem obchodování s takovými látkami, přičemž pochyb tu není ani o tom, že ve zkoumaném případě mělo být za tímto účelem spolčeno více osob, takže by tu nebyla vyloučena ani odpovědnost za spáchání činu organizovanou skupinou, příp. ve větším rozsahu ve smyslu § 187 odst. 2 písm. a/ tr.zák. Z tohoto pohledu proto nic předání M.D. nebrání ani z hlediska případné realizace záruky německou stranou poskytnuté, jejíž přijetí je nezbytným předpokladem předání českého občana do ciziny k trestnímu stíhání. Význam této podmínky je přitom tak zásadní, že její splnění je třeba vyjádřit přímo ve výroku rozhodnutí o výkonu evropského zatýkacího rozkazu, jak se i stalo (viz shora). S ohledem na právě řečené bylo tedy nutno zkoumat i další okolnosti, které jsou pro rozhodnutí o evropskému zatýkacím rozkazu relevantní (viz § 411 odst. 6 tr.ř.). Existence žádné z nich však v průběhu dokazování rovněž zjištěna nebyla. Platí to jak o případném rozhodnutí o amnestii, které by se snad na jednání, pro něž byla žádost podána, vztahovalo, tak i o překážce případného trestního stíhání pro stejný skutek (stejné skutky), o který tu jde, stejně jako o odsouzení za něj v ČR v kontextu s již vykonaným či vykonávaným trestem. Všechny podklady, které byly v rámci předběžného šetření v tomto ohledu opatřeny, potvrzují, že žádná z těchto překážek nenastala. To ostatně platí i o případném promlčení trestního stíhání jak z hlediska práva státu vyžadujícího (které v rámci předběžného šetření zkoumáno nebylo a proto v tomto ohledu soud vyžádal dodatkovou informaci), tak z hlediska práva českého (viz § 411 odst. 6 písm. b/ tr.ř.) Německá strana sdělila, že trestné činy, pro něž se předání žádá, jsou ohroženy trestem odnětí svobody do 15 let a promlčení trestního stíhání tu přichází v úvahu teprve po 20 letech. Podle českého práva by minimální promlčecí doba (viz shora) činila pět let (spíše ovšem 12 let), takže o promlčení tu s ohledem na dobu, kdy měla být M.D. trestná činnost spáchána, nebylo vůbec možno uvažovat. Okolnost upravená v § 411 odst. 6 písm. e/ tr.ř. se tu s ohledem na charakter žádosti a její dosah neuplatní, takže lze uzavřít, že všechny podmínky výkonu evropského zatýkacího rozkazu – viz shora – splněny jsou. Za překážku předání vyžádané osoby soud nepovažuje ani okolnost, že omamná látka měla být podle dostupných údajů opatřována v ČR (A.A.) a že podstatou jednání M.D., coby člena celé skupiny, mělo být její převážení do SRN, čímž by vskutku část předmětného jednání byla situována do České republiky. Zákon v případě řízení o evropském zatýkacím rozkazu nemá výslovná ustanovení otázku místa činu řešící, nicméně i k tomu soud přihlédl, dospěl ovšem k závěru, že smyslem celého stíhaného jednání mělo být obchodování s omamnými látkami v SRN, kde navíc jsou stíhány i další tři osoby, s nimiž se měl M.D. na společné trestné činnosti podílet, takže samostatné trestní stíhání, které by proti němu bylo vedeno odděleně v ČR, by bylo podstatně obtížnější z hlediska dostupných důkazních prostředků a tím i zjištění rozhodných skutkových okolností. Ani to tedy k odmítnutí předání vést nemohlo, tím méně by k tomu mohla vést skutečnost, že M.D. byl trestním příkazem Okresního soudu ve Strakonicích z 23.10.2006 sp.zn. 5T 144/2006 odsouzen za trestné činy krádeže podle § 247 odst. l písm. a/b/ a neoprávněného držení platební karty podle § 249b tr.zák. a podle názoru vysloveného jeho obhájcem by tedy – za tyto trestné činy i trestné činy, pro něž je stíhán v SRN – přicházelo v úvahu uložení trestu souhrnného, které by jeho předáním bylo znemožněno. Za situace, kdy je český občan stíhán v cizině, zpravidla nebude (umožňoval-li by to vůbec právní řád onoho cizího státu) možné ani v kterémkoli jiném případě reflektovat uloženým trestem mnohost trestných činů, jichž se případně v konkurenci dopustil v ČR i jinde, aniž by to mělo vliv na plnění závazků vyplývajících z mezinárodní justiční spolupráce. Jelikož pak zmíněným pravomocným trestním příkazem byl M.D. uložen trest podmíněný, nebrání aktuálně ani to předání jmenovaného a nevyžaduje to jeho případné odložení, jak má na mysli § 411 odst. 9 tr.ř. Stručně je třeba se zmínit i o tom, že vliv na vyslovené rozhodnutí nemůže mít ani postoj vyžádané osoby, jakkoli ta trestnou činnost popírá, připouští pouze občasné návštěvy SRN v rozhodné době, mj. i za účelem převzetí peněz pro jakéhosi „Jugoslávce“, který sám do SRN nemohl. V tomto řízení totiž soud oprávněn zkoumat případnou vinu vyžádané osoby není M.D. nicméně se svým předáním nevyslovil souhlas a ani se nevzdal uplatnění zásady speciality. Jak zmíněno ani to za překážku předání považovat nelze. S ohledem na to, že jde nesporně o českého občana, musel soud nakonec přihlížet i k době, kdy měl trestnou činnost spáchat, avšak jelikož ta spadá za datum 1.11.2004, ani to výkonu evropského zatýkacího rozkazu nebrání (viz čl. II. přechodných ustanovení k zákonu č. 539/2004 Sb. ve znění zák. č. 253/2006 Sb.) Za popsaných okolností tedy bylo – jak už řečeno – rozhodnuto M.D. do SRN k trestnímu stíhání pro trestné činy, jichž se měl dopustit způsobem popsaným ve výroku shora, předat a to za současného přijetí závazného příslibu jeho případného navrácení k výkonu uloženého trestu odnětí svobody (event. ochranného opatření), nevysloví-li souhlas s výkonem v SRN. Za této situace musel soud současně rozhodnout i o přeměně předběžné vazby M.D., do níž byl vzat usnesením zdejšího soudu z 16.11.2006 č.j. Nt 469/2006-23, ve vazbu předávací, neboť to výslovně zákon v § 411 odst. 4 tr.ř. požaduje a jedinou podmínkou je, že vyžádaná osoba na základě rozhodnutí soudu bude předána. To se stalo, takže popsaný postup je pro takový případ obligatorní. P o u č e n í : Proti tomuto rozhodnutí je přípustná stížnost do tří dnů od jeho oznámení a to k Vrchnímu soudu v Praze prostřednictvím soudu zdejšího. Stížnost proti výroku ad 1/ má odkladný účinek. V Praze dne 15.ledna 2007 JUDr. Zdeňka Barešová předsedkyně senátu