Ve sporu o určení vlastnictví je při existenci 2 konkurujících si titulů nabývání vlastnictví třeba vycházet z hlediska časové posloupnosti těchto nabývacích titulů. Soud Vychází z rozhodnutí příslušného správního orgánu o schválení dohody o vydání věci.

Číslo jednací: 27Co 505/2009 - 436 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Věry Provazníkové a soudkyň JUDr. Dany Kostkové a Mileny Tatíčkové ve věci žalobců a) E. B., b) L.B., c) MUDr. J. Č., d) B. F., e) D.H. f) Ing. I. H., g) J. H., h) J. H., i) J. H., j) Ing. J. H., ) Ing. M. H., l) Ing. S. H., m) V. H., n) H. J., o) J. K., p) RNDr. D. P., q) A. S., r) F. S., s) Ing. T. S., t) Ing. H. Š., všech zastoupených JUDr. Petrem Balcarem, advokátem, proti žalovanému FERRO OK, spol. s r.o., zastoupeného JUDr. Ivanem Werlem, advokátem, o určení vlastnictví, o odvolání žalovaného proti rozsudku Okresního soudu Praha – západ ze dn 20. července 2009, čj. 9C 361/2005 – 323, t a k t o : Rozsudek soudu I. stupně se v napadených výrocích I., III., IV. a V. p o t v r z u j e . Žalovaný je p o v i n e n zaplatit žalobcům na náhradu nákladů odvolacího řízení 32 280 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám zástupce žalobců JUDr. Petra Balcara, advokáta . O d ů v o d n ě n í : Okresní soud Praha – západ (dále jen soud I. stupně) shora uvedeným rozsudkem výrokem I. určil, že žalobci jsou podílovými spoluvlastníky budovy, část obce Radlík čp. 161, výroba na pozemku parc. č. stav. 298/1 – zastavěná plocha a nádvoří a budovy, část obce Radlík čp. 162 obchod na pozemku parc. č. stav. 438 – zastavěná plocha a nádvoří, které se nacházejí v katastrálním území Jílové u Prahy. Určil, v jakém poměru je každý ze žalobců podílovým spoluvlastníkem. Výrokem II. zastavil řízení o žalobě, aby bylo určeno, že žalobci jsou podílovými spoluvlastníky budovy bez čp. i č. e. – jiná stavba na pozemku parcela č. stav. 298/9 zastavěná plocha a nádvoří v katastrálním území Jílové u Prahy. Výrokem III. zamítl vzájemnou žalobu, aby bylo určeno, že žalovaný je výlučným vlastníkem nemovitostí, nacházejících se v obci Jílové u Prahy, katastrální území Jílové u Prahy, a to budovy č. p. 161 – výroba postavené na parcele stav. 298/1 a budovy č. p. 162 – obchod stojící na parcele stavební č. 438/1 a budovy bez čp. č. e. – jiná stavba, stojící na parcele stavební 298/9. Výrokem IV. uložil žalovanému, aby žalobcům zaplatil do tří dnů od právní moci rozsudku na náhradě nákladů řízení částku 38 065,75 Kč k rukám zástupce žalobců a výrokem V. uložil žalovanému, aby zaplatil České republice na účet Okresního soudu Praha – západ na náhradě nákladů řízení částku 14 032 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku. Vzájemnou žalobu soud I. stupně zamítl s tím, že žalovaný je zapsán v katastru nemovitostí jako výlučný vlastník nemovitosti budovy bez č. p. na pozemku 298/9 a žalobci toto jeho vlastnické právo nezpochybňují (ohledně této budovy bez č. p. na pozemku p. č. 298/9 vzali žalobci žalobu zpět, a proto není dán naléhavý právní zájem na určení vlastnictví k této budově bez č. p. na stavební parcele 298/9). Ohledně určení vlastnictví žalovaného k budově č. p. 161 a budově č. p. 162 soud zamítl vzájemnou žalobu poté, když dospěl k závěru, že sice naléhavý právní zájem na požadovaném určení žalovaný vzhledem k duplicitnímu zápisu žalobců a žalovaného v katastru nemovitostí byl dán, nebyla však vzájemná žaloba shledána opodstatněnou z důvodů věcných, když, jak je patrno z rozhodnutí soudu I. stupně, dospěl k závěru, že podílovými spoluvlastníky těchto nemovitostí jsou žalobci. Soud I. stupně provedl rozsáhlé dokazování ke zjištění vlastnictví domu č. p. 162 a domu č. p. 161, které jsou předmětem sporu. Zabýval se platností nabývacích titulů k oběma budovám a dospěl k závěru, že v pořadí první nabývací titul, tj. dohoda o vydání nemovitosti ze dne 25.6.1992 uzavřená mezi povinnou osobou Ocelovými konstrukcemi DEMAK, s. p. a žalobci jako oprávněnými osobami schválená podle § 9 odst. 2 zák. č. 229/1991 Sb. rozhodnutím Okresního pozemkového úřadu pro Prahu – západ ze dne 19.8.1992, čj. PÚ-R-218/91/I-158/92/KÚ, je platným právním úkonem. Zjistil, že rozhodnutí, jímž byla dohoda o vydání nemovitosti schválena, nabylo právní moci dne 10.10.1992. Zabýval se rovněž platností v pořadí druhého nabývacího titulu k předmětným budovám č. p. 161 a č. p. 162, a to potvrzením o nabytí vlastnictví ve veřejné dražbě ze dne 7.9.2004, vydaném na základě provedené dražby dne 30.8.2004, kdy předmětem nedobrovolné dražby byly i mimo jiné budovy č. p. 161 a č. p. 162. Dospěl k závěru, že dražba těchto budov byla absolutně neplatná pro rozpor se zákonem a dobrými mravy. Proti tomuto rozsudku podal včas odvolání žalovaný, a to do výroku I., III., IV. a V. Domáhal se změny rozsudku ve výroku I. zamítnutí žaloby, ve výroku III. vyhovění vzájemné žalobě v plném rozsahu, ve výroku IV. přiznání žalovanému náhrady nákladů řízení v plné výši a ve výroku V. uložení žalobcům povinnost zaplatit náklady státu v plné výši. Tvrdil, že soud I. stupně nesprávně zhodnotil obsah dohody o vydání věci ze dne 25.6.1992 (dále jen „Dohoda“) i rozhodnutí Pozemkového úřadu Praha – západ ze dne 19.8.1992 a jejich souladu se zákonem o půdě. „Dohoda“ je dle jeho názoru absolutně neplatným právním úkonem z důvodu nesprávné specifikace vydávaných nemovitostí a jednak pro rozpor se zákonem o půdě, když nemovitosti neměly být žalobcům vydány. Tvrdí, že v době vydání nemovitostí dne 25.6.1992, nebyl DEMAK, s.p. vlastníkem nemovitostí, nebyl povinnou osobou. Namítá, že rozhodnutí pozemkového úřadu, jímž byla „Dohoda“ schválena, nebylo řádně všem účastníkům řízení doručeno, minimálně ke dni konání dražby nebylo pravomocné. Nestali se tedy žalobci vlastníky, resp. spoluvlastníky těchto budov dne 10.10.1992, a jejich žaloba měla být zamítnuta. Podle jeho názoru soud nesprávně posoudil otázku platnosti dražby. Tu nemohl přezkoumávat. Nesouhlasí se závěrem soudu I. stupně, že budovy č. p. 161 a č. p. 162 nebyly předmětem zástavních smluv. Žalovaný na základě dražby konané v souladu se zákonem, nabyl budovy č. p. 161 a č. p. 162 do svého vlastnictví. Ve vyjádření k odvolání žalobci uvedli, že předmětné nemovitosti nabyly do spoluvlastnictví platně na základě dohody o vydání nemovitostí ze dne 25.6.1992, schválené rozhodnutím Pozemkového úřadu Praha – západ dne 19.8.1992, přičemž rozhodnutí pozemkového úřadu nabylo právní moci dne 10.10.1992. Námitka žalovaného, že rozhodnutí pozemkového úřadu nebylo doručeno všem účastníkům řízení, není podložená. Na rozhodnutí je vyznačena jeho právní moc a žalovaný neprokázal, že rozhodnutí nenabylo právní moci. Restituce proběhla v souladu se zákonem o půdě, DEMAK, s.p. byl povinný, neboť v době vydání nemovitostí tyto držel, budovy v době znárodnění sloužily zemědělské výrobě, byly součástí zemědělské usedlosti. Krajský soud v Praze ke včas podanému odvolání přezkoumal podle § 212 a násl. občanského soudního řádu (dále jen o.s.ř.) rozsudek soudu I. stupně v napadených výrocích I., III., IV. a V. a odvolání neshledal důvodným. V projednávané věci jsou žalobci, ale i žalovaný zapsáni v katastru nemovitostí jako vlastníci domu č. p. 161 a č. p. 162 v k. ú. Jílové u Prahy. Žalovaný je zapsán jako výlučný vlastník nemovitosti budovy bez č. p. na p. č. 298/9 v k. ú. Jílové u Prahy. Žalobci se nedomáhají určení, že jsou vlastníky stavby neoznačené č. p. na pozemku 298/9 a vlastnické právo žalovaného k této nemovitosti nezpochybňují. Je tedy zřejmé, že žalovaný nemá naléhavý právní zájem na žalobě na určení vlastnictví k této nemovitosti. Naproti tomu naléhavý právní zájem na určení vlastnictví k budově č. p. 161 a č. p. 162 v k. ú. Jílové u Prahy je dán vzhledem k duplicitnímu zápisu vlastnictví k těmto budovám v katastru nemovitostí. Odvolací soud považoval skutková zjitění učiněná soudem I. stupně za správná. K žádosti žalovaného doplnil řízení ohledně doručení rozhodnutí Pozemkového úřadu Praha – západ o schválení „Dohody“ zjištěním doručení rozhodnutí všem tehdejším účastníkům řízení a zjistil ze spisu Pozemkového úřadu Okresního úřadu Praha – západ č. j. PÚ-R-218/91/I-158/92/KÚ, že všem účastníkům řízení u pozemkového úřadu bylo rozhodnutí pozemkového úřadu řádně doručeno. Oprávněné osoby udělili plnou moc k jejich zastupování J. H. (jde o žalobce pod písmenem j/ v záhlaví rozsudku), J. H. (jde o žalobce označeného pod písmenem h/ v záhlaví rozsudku) a A. S.(označené pod písmenem q/ v záhlaví rozsudku). J. H. obdržel plnou moc dne 20.3.1992 od J. H. a dne 10.3.1992 od L. B. J. H. byl zmocněn k zastupování E. B., D. H. dne 25.6.1992, dne 26.2.1992 J. H. dne 26.2.1992 Ing. V. H., dne 2.3.1992 MUDr. J. Č., dne 26.2.1992 Ing. S. H., dne 5.3.1992, Ing. T. S. a dne 26.2.1992 F. S. A. S.byla zmocněna k zastupování A. H. na základě plné moci ze dne 6.3.1992 a B. F. na základě plné moci z téhož dne. Z výše uvedeného se podává, že doručováno rozhodnutí pozemkového úřadu mělo být J. H. a rozhodnutí pozemkového úřadu mu bylo doručeno 21.9.1992, dále J. H., kterému bylo rozhodnutí pozemkového úřadu doručeno dne 21. září 1992 a A. S. bylo rozhodnutí pozemkového úřadu doručeno 24.9.1992. Povinné osobě Ocelovým konstrukcím DEMAK, s.p. bylo rozhodnutí pozemkového úřadu doručeno 21.9.1992. Je tedy zřejmé, že rozhodnutí Pozemkového úřadu Praha – západ ze dne 19.8.1992, č. j. PÚ-R-218/91/I-158/92/KÚ bylo řádně doručeno všem účastníkům řízení, resp. jejich zástupcům, a je pravomocné. V průběhu odvolacího řízení vznesená námitka žalovaného, že rozhodnutí nebylo doručeno JUDr. Balcarovi, zástupci žalobců není opodstatněná, z obsahu spisu pozemkového úřadu nevyplývá, že by byl některým z účastníků v řízení před pozemkovým úřadem zmocněn jako zástupce u pozemkového úřadu. Stejně tak není důvodná námitka žalovaného vznesená v průběhu odvolacího jednání, že paní J. H. nemohla udělit plnou moc J. H., aby ji u pozemkového úřadu zastupoval, neboť zemřela před datem, kdy plná moc měla být udělena. Jak zjistil odvolací soud z usnesení Okresního soudu Praha – západ, vydaného v dědickém řízení po J. H. projednávaném pod sp. zn. D 56/96 Okresního soudu Praha – západ, tato zemřela dne 17.12.1995 (tedy později po vydání rozhodnutí pozemkového úřadu a jeho doručení). Doručovat usnesení pozemkového úřadu České spořitelně, jak namítal v odvolacím řízení žalovaný, nebylo třeba, neboť Česká spořitelna nebyla účastníkem řízení. Je třeba uvést, že při uzavírání dohody o vydání nemovitostí zastupoval povinnou osobu Ocelové konstrukce DEMAK, s.p., ředitel Antonín Sychrovský, který konečně sám v dopise dne 27.7.1992 zaslaném žalobcům po uzavření dohody o vydání věci uvedl, že dohody mezi DEMAK s.p. a Českou státní spořitelnou (zástavní smlouvy) nezahrnují objekty, které byly vydány, zahrnují pouze nemovitosti, které zůstávají ve vlastnictví Ocelové konstrukce DEMAK, s.p. Podle názoru odvolacího soudu je třeba při rozhodování o vlastnictví k budově č. p. 161 a č. p. 162 vycházet z toho, že je rozhodné, zda první akt nabytí vlastnictví (spoluvlastnictví) žalobci v roce 1992 je platný, a teprve v případě zjištění, že nikoli, je namístě zabývat se nabytím vlastnictví v pořadí druhým úkonem, veřejnou dražbou v roce 2004. Soud nemohl řešit otázku neplatnosti veřejné dražby. Veřejná nedobrovolná dražba je neplatná, jen jestliže její neplatnost vyslovil soud, neplatnost této dražby soud přitom nemůže posuzovat v jiném řízení, než v řízení podle § 48 zákona o veřejných dražbách, a to ani jako otázku předběžnou (viz 21 Cdo 2602/2005). Příklepem v nucené dražbě spolu se zaplacením nejvyššího podání a převzetím vydané věci vydražiteli po udělení příklepu dochází k přechodu vlastnického práva k vydražené věci na vydražitele, i když povinný nebyl vlastník dražené věci a její vlastník o probíhající dražbě nevěděl. Odvolací soud věc posuzoval z hlediska časové posloupnosti nabývacích titulů vlastnictví. Nabývací titul žalobců předchází nabývacímu titulu žalovaného. Jedním ze základních atributů právního státu je princip právní jistoty (čl. I. odst. l Ústavy), jehož neopomenutelnou součástí je důvěra v rozhodovací činnost orgánu státu, v akty státu a jejich věcnou správnost. Podle § 132 odst. 2 občanského zákoníku (dále jen o. z.) vlastnictví, které se nabývá rozhodnutím státního orgánu, se nabývá dnem v něm určeným, a není-li určen, dnem právní moci rozhodnutí. Nabytí vlastnictví pravomocným rozhodnutím státního orgánu, které konstituuje vlastnictví, má nutně jako každý originální způsob nabytí vlastnictví za následek absolutní zánik vlastnictví předchozího vlastníka a vylučuje jej. Žalobci se stali spoluvlastníky nemovitostí, které jsou předmětem sporu (č. p. 161 a č. p. 162 v k. ú. Jílové u Prahy) dnem právní moci rozhodnutí Pozemkového úřadu Praha – západ ze dne 19.8.1992, č. j. PÚ-R-218/91/I-158/92/KÚ o schválení dohody o vydání nemovitostí podle § 9 odst. 2 zák. č. 229/1991 Sb.). Žalobci tedy byli na základě rozhodnutí státního orgánu vlastníky v roce 1992. Jejich nabývací titul z hlediska časové posloupnosti předchází nabývacímu titulu žalovaného, na kterého příklepem v nedobrovolné dražbě v roce 2004 přešlo vlastnické právo k vydražené věci (i když dražené věci nebyly ve vlastnictví DEMAK, s.p., neboť DEMAK s.p., shora citovanou dohodou schválenou pozemkovým úřadem v roce 1992 tyto nemovitosti vydal žalobcům, a ti se od roku 1992, od právní mocí rozhodnutí pozemkového úřadu stali spoluvlastníky těchto nemovitostí. Z ústavněprávního hlediska nelze akceptovat, aby státní orgán (v projednávané věci Pozemkový úřad Praha – západ), konstituoval ve prospěch žalobců vlastnické právo a následně ve zcela jiném řízení bylo toto právo žalobcům odňato (viz nález Ústavního soudu I. ÚS 398/2004). Podle § 135 odst. l o.s.ř. soud je vázán rozhodnutím příslušných orgánů o tom, že byl spáchán trestný čin, přestupek nebo jiný správní delikt postižitelný podle zvláštních předpisů, a kdo jel spáchal, jakož i rozhodnutím o osobním stavu; soud však není vázán rozhodnutím v blokovém řízení. Podle odstavce 2 tohoto ustanovení jinak otázky, o nichž přísluší rozhodnout jinému orgánu, může soud posoudit sám. Bylo-li však o takové otázce vydáno příslušným orgánem rozhodnutí, soud z něho vychází. Odvolací soud vychází z rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky ze dne 26.11.1997, sp. zn. 2 Cdon 1393/97, podle něhož mimo rámec správního soudnictví není soud oprávněn zkoumat věcnou správnost správního aktu; může je přezkoumat jen se zřetelem k tomu, zda jde o akt nicotný. Podle 3 Cdon 1091/96 je nicotným aktem správní akt vydaný tzv. absolutně věcně nepříslušným správním orgánem. Soud, který není oprávněn zkoumat věcnou správnost správního aktu, vždy však zkoumá, zda jde o správní akt, zda je vydán v mezích pravomoci příslušného správního orgánu a zde je pravomocný a vykonatelný (viz např. 26 Cdo 1793/2003). Z výše uvedeného je zřejmé, že odvolací soud se vůbec nezabýval a ani nemusel zabývat věcnou správností rozhodnutí pozemkového úřadu, vycházel z toho, že rozhodnutí pozemkového úřadu není nicotným aktem, neboť pozemkový úřad byl věcně příslušný vydat toto správní rozhodnutí o schválení dohody o vydání věci. Zabýval se námitkou právní moci a vykonatelnosti rozhodnutí pozemkového úřadu, a jak vyplývá z výše uvedeného, shledal, že rozhodnutí pozemkového úřadu je pravomocné. Žalovaný neprokázal opak. Vycházel proto odvolací soud z rozhodnutí pozemkového úřadu ve smyslu shora citovaného § 135 odst. 2 o.s.ř. Jde-li o rozhodnutí příslušného správního orgánu, jímž byla posouzena důvodnost a také platnost schválené dohody o vydání věci oprávněné osobě podle zákona o půdě, je v soudním řízení namístě vycházet z tohoto rozhodnutí – 28 Cdo 1472/2002. Pro úplnost je třeba v obecné rovině uvést, že i vadný správní akt, který není nicotný, je platným a pokládá se za bezvadný, dokud není úředním postupem zrušen (28 Cdo 1937/2006). V projednávané věci dohoda o vydání věci oprávněných a povinné osoby byla podle § 9 odst. l zákona č. 229/1991 Sb. uzavřena a rozhodnutím pozemkového úřadu výše uvedeným schválena a rozhodnutí nabylo právní moci dne 10.10.1992. Žalobci dnem právní moci rozhodnutí pozemkového úřadu o schválení dohody o vydání nemovitosti nabyli vlastnické, resp. spoluvlastnické právo k těmto nemovitostem. Rozhodnutí pozemkového úřadu podle § 9 odst. 2 zákona č. 229/1991 Sb. je třeba chápat jako rozhodnutí o vlastnictví oprávněných osob k nemovitosti, které není jen rozhodnutím deklarujícím právní stav, ale rozhodnutím konstitutivním. Pokud nedošlo ke zrušení rozhodnutí pozemkového úřadu, ani sama skutečnost, že by byly nemovitosti vydány v rozporu se zákonem o půdě vydání nečiní neplatným. Námitky žalovaného, že neměly být nemovitosti žalobcům vydány, jsou proto v tomto stádiu řízení nerozhodné a soud I. stupně se jimi nadbytečně zabaýval. Je tedy třeba vycházet z toho, že žalobci se stali spoluvlastníky předmětných nemovitostí na základě pravomocného rozhodnutí Pozemkového úřadu Praha – západ shora citovaného, který schválil dohodu oprávněných osob s osobou povinnou o vydání nemovitostí podle § 9 odst. 2 zákona o půdě. Spoluvlastnická práva žalobců k předmětným nemovitostem tak byla konstituována již v roce 1992, žalobci nabyli vlastnického práva (spoluvlastnictví) podle zákona č. 229/1991 Sb. rozhodnutím pozemkového úřadu. Jak bylo již výše uvedeno, je soud rozhodnutím pozemkového úřadu vázán (30 Cdo 1748/2007). Právní jistota občanů a zachování nezbytné autority státu vyžadují, aby pravomocné konstitutivní rozhodnutí správního orgánu, na základě kterého žalobci nabyli spoluvlastnictví k domu č. p. 161 a č. p. 162, bylo nezpochybnitelnou právní skutečností. V projednávané věci dohoda o vydání nemovitostí, které jsou předmětem sporu ze dne 25.6.1992, je nedílnou součástí rozhodnutí Pozemkového úřadu Praha – západ ze dne 19.8.1992, č. j. PÚ-R-218/91/I-158/92/KÚ. Jak je zřejmé ze zjištění učiněného soudem I. stupně, na které odvolací soud odkazuje, dohoda o vydání věci identifikuje (bod 2 dohody) budovy č. p. 161 č. p. 162 přesnými inventárními čísly, jakož i způsobem využití a odkazem na listinu, kterou byly budovy znárodněny. Jestliže žalobci v roce 1992, jak je výše uvedeno, se stali na základě konstitutivního rozhodnutí pozemkového úřadu spoluvlastníky předmětných nemovitostí, je třeba na ně hledět i nadále jako na spoluvlastníky těchto nemovitostí, neboť od té doby nedošlo platně k zániku jejich vlastnického práva. Zástavní smlouvy č. l a 3 se netýkaly budov č. p. 161 a č. p. 162, tyto budovy neměly být předmětem dražby. V době dražby budovy náležely žalobcům, nucená dražba proběhla k návrhu zástavního věřitele FERRO OK, spol. s r.o. (dlužníkem byl DEMAK, s. p.). DEMAK s.p. však v roce 1992 vydal shora uvedenou dohodou o vydání předmětné nemovitosti žalobcům do spoluvlastnictví. Nemohly být proto dvanáct let po vydání nemovitostí žalobcům tyto předmětem nedobrovolné dražby, když dlužníkem nebyli žalobci, ale DEMAK, s.p. Odvolací soud jinak odkazuje na skutkový stav zjištěný soudem I. stupně i ohledně hodnocení zástavních smluv č. l a č. 3, že předmětem zástavních smluv uzavřených mezi Českou spořitelnou, a.s., pobočka Kladno a Ocelovými konstrukcemi DEMAK, s.p. dne 3.4.1992 nebyla budova č. p. 161, resp. žádný z objektů inventární číslo 2021, 2022, 2023, 2039, 2040, 2041, 2045, které tuto víceúčelovou budovu č. p. 161 na stav. p. č. 298/1 tvoří, ani budova č. p. 162 na pozemku p. č. st. 438, resp. budova inventární číslo 2043 – prodejna. Tyto budovy nebyly předmětem zástavních smluv, nevzniklo k nim zástavní právo. Jedním z předpokladů pro konání nedobrovolné dražby podle zákona o dražbách je zajištění pohledávky dražebního věřitele (žalovaného) zástavním právem k předmětu dražby. Tento předpoklad splněn nebyl. Žalobci v řízení prokázali nabytí spoluvlastnictví k domu č. p. 161 a č. p. 162 na základě dohody o vydání nemovitostí, schválené rozhodnutím Pozemkového úřadu Praha – západ v roce 1992. Z těchto výše uvedených důvodů s odkazem především na časovou posloupnost nabývacích titulů odvolací soud potvrdil rozsudek soudu I. stupně podle § 219 o.s.ř. jako rozhodnutí ve výroku věcně správné. Správným shledal i výroky o nákladech řízení. Výrok o náhradě nákladů odvolacího řízení je odůvodněn § 224 odst. l a § 142 odst. l o.s.ř. V odvolacím řízení úspěšným žalobcům vzniklo právo na náhradu účelně vynaložených nákladů řízení. Žalobcům v odvolacím řízení vznikly náklady v celkové výši 32 280 Kč. Náklady sestávají z odměny advokáta ve výši 26 000 Kč (§ 5 písm. b/ a § 19a vyhl. č. 484/2000 Sb., tři režijní paušály po 300 Kč podle § 13 odst. 3 vyhl. č. 177/1996 Sb. (vyjádření k odvolání a účast při jednání dne 4.2.2010 a dne 24.6.2010) a dále 20% daň z přidané hodnoty ve výši 5 380 Kč. Žalovaný je povinen žalobcům zaplatit náklady řízení, které jim vznikly v zákonné třídenní lhůtě podle § 160 odst. l o.s.ř. Náklady řízení je žalovaný povinen zaplatit k rukám advokáta žalobců ve smyslu § 149 odst. l o.s.ř. P o u č e n í : Proti tomuto rozsudku není dovolání přípustné, ledaže Nejvyšší soud České republiky na základě podaného odvolání dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Dovolání z tohoto důvodu lze podat do dvou měsíců od doručení rozhodnutí odvolacího soudu k Nejvyššímu soudu České republiky prostřednictvím Okresního soudu Praha – západ. V Praze dne 24. června 2010 JUDr. Věra Provazníková předsedkyně senátu