Aby odpovědnost zaměstnance za škodu způsobenou zaměstnavateli mohla být posuzována podle zákoníku práce (§ 250 odst. 1), tj. aby šlo o škodu způsobenou "při plnění pracovních úkolů nebo v přímé souvislosti s ním", je nezbytné, aby byla škoda způsobena při činnosti, jíž zaměstnanec nejen z objektivního, ale i ze subjektivního hlediska sledoval plnění pracovních úkolů.

Číslo jednací: 23Co 266/2008 - 314 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Gordany Burianové a soudců JUDr. Tomáše Kučery a JUDr. Jaroslavy Vítové ve věci žalobkyně EBC Pharma , s.r.o., zastoupené JUDr. Ondřejem Kuchařem, advokátem proti žalované I. B., zastoupené JUDr. Věrou Ottlovou, advokátkou, o zaplacení 600.000,- Kč s příslušenstvím, o odvolání žalobkyně proti rozsudku Okresního soudu v Benešově ze dne 3.4. 2008 č.j. 10 C 20/2005-200, t a k t o : I. Řízení o zaplacení 0,5 % úroku z prodlení z částky 600.000,-Kč od 29.7. 2004 do zaplacení se zastavuje. II. Rozsudek soudu prvního stupně se mění tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni 600.000,-Kč s 2,5 % úrokem z prodlení od 1.10.2004 do zaplacení do tří dnů od právní moci rozsudku; ohledně žaloby na zaplacení 2,5 % úroku z 600.000,-Kč od 29.7. 2004 do 30.9. 2004 se rozsudek soudu I. stupně potvrzuje. III. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na nákladech řízení před soudem I. stupně 74.813,-Kč a na nákladech odvolacího řízení 144.120,- Kč, vše do tří dnů od právní moci rozsudku do rukou právního zástupce žalobkyně. O d ů v o d n ě n í : Žalobkyně se žalobou u Okresního soudu v Benešově domáhala po žalované, své bývalé zaměstnankyni, zaplacení (původně společně a nerozdílně s M. M.) 600.000,- Kč s úrokem z prodlení, původně ve výši 3 % a po úpravě žaloby ve výši 2,5 %, od 29. 7. 2004 do zaplacení s tím, že žalovaná při výkonu práce odcizila celkovou částku 700.000,- Kč, z nichž dosud vrátila pouze 100.000,- Kč. Původně žalovaný M. M. se podpisem dohody o splnění dluhu ze dne 21.9. 2004 zavázal k úhradě částky 600.000,- Kč za žalovanou. Žalobkyně žalovanou několikrát vyzývala k vrácení částky 600.000,- Kč, avšak žalovaná tvrdí, že je silně zadlužená u jiných osob a takové prostředky k úhradě nemá. Shora označeným rozsudkem Okresní soud v Benešově, poté, co nejprve usnesením ze dne 30.10.2006, č.j. 10 C 20/2005 - 126, potvrzeným usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 21.1. 2007, č.j. 23 Co 33/2007 – 132, řízení ve vztahu k žalovanému M. M. pro zpětvzetí žaloby zastavil, žalobu o zaplacení 600.000,- Kč s úrokem z prodlení zamítl (výrok I.) a uložil žalobkyni zaplatit žalované na nákladech řízení 44.025,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku do rukou právní zástupkyně žalované (výrok II.). Soud I. stupně, vycházeje z ustanovení § 172 zákona č. 65/1965 Sb., zákoníku práce, na základě provedeného dokazování dospěl k závěru, že byl prokázán vznik a výše škody na straně žalované, zaviněné porušením pracovních povinností při plnění pracovních úkolů žalovanou i příčinná souvislost mezi tímto porušením pracovních povinností a vznikem škody. Vznik škody a její výši vzal za prokázány z „listiny označené jako uznání dluhu ze dne 29.7. 2004, kterou podepsala sama žalovaná, ze zprávy daňové poradkyně J. J., z výslechu svědkyně Janoušové a svědka Ing. B. ze záznamu pořízeného z jednání zástupců žalobkyně a žalované a z účetních dokladů předložených žalobcem“. Podle soudu I. stupně ke vzniku škody došlo v přímé příčinné souvislosti s plněním pracovních úkolů žalované, přičemž žalovaná porušila svoji povinnost zajistit převzetí hotovosti v lékárnách a jejich předání bance na účet žalobce. Ohledně míry zavinění žalované za vzniklou škodu dospěl soud I. stupně k závěru, že „se jednalo o vědomou nedbalost žalované, která s ohledem na svou praxi a vzdělání musela vědět, že může škodu způsobit, ale bez přiměřených důvodů spoléhala, že ji nezpůsobí“. V řízení se podle názoru soudu I. stupně naopak „neprokázalo, že by žalovaná způsobila škodu tak, že by přímo odcizila hotovost ve vlastnictví žalobce“. Z těchto důvodů dospěl soud I. stupně k závěru, že žalovaná je povinna nahradit žalobkyni způsobenou škodu ve výši maximálně 4,5 násobku jejího průměrného měsíčního výdělku před porušením povinností, kterými způsobila škodu. Protože žalovaná na úhradu způsobené škody ještě před podáním žaloby uhradila celkem 100.000,- Kč, tedy částku přesahující 4,5 násobek jejího průměrného měsíčního výdělku, neshledal žalobu o zaplacení dalších 600.000,- Kč důvodnou. Proti tomuto rozsudku podala žalobkyně v zákonné lhůtě odvolání. Vytýkala soudu I. stupně především nesprávnost závěru o pouze nedbalostním zavinění žalované. Navrhovala, aby odvolací soud napadený rozsudek změnil a žalobě v plném rozsahu vyhověl. Žalovaná ve vyjádření k odvolání navrhovala potvrzení rozsudku soudu I. stupně. Krajský soud v Praze, jako soud odvolací, rozsudkem ze dne 8.7. 2008, č.j. 23 Co 266/2008-225, rozsudek soudu I. stupně změnil tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci 600.000,- Kč s 3% úrokem od 29. 7. 2004 do zaplacení, a rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na nákladech řízení před soudem I. stupně 74.813,- Kč a na nákladech odvolacího řízení 83.381,- Kč, vše do tří dnů od právní moci rozsudku do rukou právního zástupce žalobkyně. Ztotožnil se se soudem I. stupně v závěrech o naplnění všech předpokladů obecné odpovědnosti za škodu podle ustanovení § 172 zákoníku práce a z toho vyplývající odpovědnosti žalované za vzniklou škodu. Na rozdíl od soudu I. stupně však dospěl k závěru, že se ze strany žalované nejednalo o pouhé nedbalostní jednání, nýbrž o úmysl, přičemž úmyslně způsobená škoda pak opravňuje žalobkyni požadovat po žalované její plnou náhradu ve smyslu ustanovení § 179 odst. 3 zákoníku práce. K dovolání žalované Nejvyšší soud České republiky rozsudkem ze dne 27.7. 2010 sp.zn. 21Cdo 2480/2009 rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Dovolací soud neshledal pochybení na straně nižších soudů ohledně skutkových závěrů týkající se vzniku a výše škody, odvolacímu soudu však vytkl, že „závěr o míře zavinění žalované za způsobenou škodu učinil nikoli v souladu s procesním právem,“ když o této otázce na rozdíl od soudu I. stupně uzavřel, že se „ze strany žalované v žádném případě nejednalo o pouhé nedbalostní jednání, nýbrž o úmysl“, přičemž vycházel přitom zejména z obrazovo-zvukového záznamu ze dne 29. 7. 2004, „aniž důkaz obrazovo-zvukovým záznamem ze dne 29. 7. 2004 provedl (zopakoval)“. Dále dovolací soud s odkazem na judikaturu (konkrétně stanovisko občanskoprávního kolegia bývalého Nejvyššího soudu ze dne 18.10.1970, sp.zn. Cpj 87/70, které bylo uveřejněno pod č. 55 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 1971) poukázal na to, že „v projednávané věci žalovaná způsobila (měla podle tvrzení žalobkyně způsobit) škodu svému zaměstnavateli tím, že si v rozporu se svými povinnostmi postupně od konce roku 2003 začala ponechávat určitou část finančních prostředků žalobkyně, které správně měla složit do banky (měla to vysvětlovat tím, že tak řešila tíživou finanční situaci své rodiny a měla zprvu v úmyslu takto „vypůjčené“ peníze žalobkyni vrátit).“ Podle dovolacího soudu by „odvolací soud proto měl – bude-li tyto skutečnosti mít za prokázané – při svém rozhodování zvážit též to, zda žalovaná svým jednáním nevybočila (nemohla vybočit) z mezí plnění svých pracovních úkolů a přímé souvislosti s ním, neboť v takovém případě by žalobcova pohledávka měla (mohla mít) povahu občanskoprávního závazku a věc by tak bylo nutno posoudit podle příslušných ustanovení občanského zákoníku.“ V novém řízení odvolací soud zopakoval důkaz obrazovo-zvukovým záznamem jednání zástupců žalobkyně s žalovanou ze dne 29.7. 2004. Z něj vzal za prokázané, že toho dne zástupci žalobkyně vyzvali žalovanou k vysvětlení zjištěných nesrovnalostí, konkrétně k chybějícím finančním prostředkům z tržeb lékáren provozovaných žalobkyní, které měla žalovaná za úkol kontrolovat a ukládat do banky. Ze záznamu (z jeho úplné, tj. nejdelší verze) není zřejmé, že by byl zkracován či jinak upravován, ani není patrno, že by byl na žalovanou ze strany zástupců žalobkyně vyvíjen jakýkoliv nepřípustný nátlak k tomu, aby se přiznala, že způsobila žalobkyni škodu a podepsala uznání dluhu. Právní úkon je platný, jestliže vůle účastníka pracovněprávního vztahu, kterou projevil navenek, byla vážná a jestliže současně byla svobodná. Svobodu vůle přitom vylučuje zejména přímé fyzické donucení (vis absoluta) či bezprávná výhrůžka (psychické donucení, vis compulsiva). O bezprávnou výhrůžku, jíž je vůle jednajícího subjektu deformována, se jedná pouze tehdy, jestliže osoba vykonávající psychický nátlak hrozí něčím, co není oprávněna učinit (např. hrozbou ublížení na zdraví, hrozbou značné škody na majetku apod.), nebo vyhrožuje tím, co by sice byla oprávněna učinit, avšak prostřednictvím výhrůžky si vynucuje něco, k čemu být použita nesmí (např. jednajícímu je vyhrožováno, že musí uzavřít určitou smlouvu, jinak že bude příslušným orgánům oznámen jako pachatel trestného činu, který skutečně spáchal). Vůle jednajícího je vadná i tehdy, jestliže její svobodnou tvorbu vyloučila tíseň. Tísní se ve smyslu ustálené judikatury rozumí objektivní hospodářský nebo sociální stav, někdy i psychický stav (například rozrušení, obavy o osobu blízkou apod.), který takovým způsobem a s takovou závažností doléhá na osobu uzavírající smlouvu, že tato osoba bez svobodného utváření své vůle učiní právní úkon, který jí zřejmě způsobí újmu a který by za normálních okolností jako neprospěšný vůbec neučinila (učiní právní úkon za nápadně nevýhodných podmínek). Okolnosti vylučující svobodu vůle jednajícího (fyzický a psychický nátlak, tíseň) musí mít přitom základ v objektivně existujícím a působícím stavu, nestačí tedy, jestli si jejich existenci jednající jen představuje, ale není-li pro ně objektivní důvod, a současně se musí stát pohnutkou pro projev vůle jednající dotčené osoby tak, že jedná ke svému neprospěchu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 15.10. 2009 sp.zn. 21 Cdo 3726/2008 publikovaný na webových stránkách Nejvyššího soudu /www.nsoud.cz/). Ve smyslu výše uvedeného nelze za nepřípustný nátlak na žalovanou považovat ani sdělení, že pokud se věc na této schůzce nevyjasní, obrátí se žalobkyně na orgány činné v trestním řízení aby věc prošetřily, ani to, že žalovaná byla upozorněna na možné negativní důsledky trestního stíhání pro svou osobu. Bylo jí současně totiž doporučeno, aby se, je-li přesvědčena o tom, že se nedopustila ničeho, čím by žalobkyni poškodila, k ničemu nepřiznávala. Je nepochybné, že žalovaná musela být pod především psychickým tlakem vyvoleným již samotným faktem, že se její jednání tzv. provalilo a bezprostředním uvědoměním si, jaké důsledky to pro ni může a bude mít. Ani případné nastínění dalších možných kroků žalobkyně a z toho vyplývajících možných důsledků, ať už pracovněprávního či trestněprávního charakteru, nelze považovat za bezprávnou výhrůžku ve smyslu výše citovaného rozhodnutí Nejvyššího soudu, která by platnost následného „přiznání” a uznání dluhu žalovanou zpochybňovala. Z uvedeného obrazovo - zvukového záznamu je dále zřejmé, že jednání probíhalo ve věcné atmosféře. V jeho průběhu se žalovaná po počátečním popírání jakéhokoliv škodlivého jednání přiznala k tomu, že si v důsledku finanční tísně začala nechávat část finančních prostředků žalobkyně, které měla jinak za povinnost odnést a složit do banky, sama upřesnila, o jak vysokou částku (700.000,- Kč) se ve svém souhrnu jednalo a podepsala i uznání dluhu. Rovněž zcela spontánně uvedla, že zprvu neměla v úmyslu si tyto peníze ponechat, ale chtěla je žalobkyni vrátit, neměla však s čeho. Povzbuzena jednoduchostí, s jakou přišla k penězům a především tím, že neodvedené částky ze strany žalobkyně nikdo nepostrádal, žalovaná v tomto jednání pokračovala až do července 2004. Odvolací soud znovu posoudil všechna skutková zjištění jak soudu I. stupně spolu s těmi, která učinil sám v průběhu odvolacího řízení z hlediska dovolacím soudem naznačených úvah o možném vybočení žalované z mezí plnění pracovních úkolů. Při těchto úvahách pak odvolací soud vycházel z (dovolacím soudem výše citovaného) stanoviska bývalého Nejvyššího soudu k této problematice, podle něhož (převedeno do aktuální pracovněprávní terminologie) z mezí plnění pracovních úkolů nevybočuje taková činnost zaměstnance, která nepostrádá místní, časový a věcný (vnitřní účelový) vztah k plnění pracovních úkolů. Uvedená kritéria nemají ovšem stejný význam; rozhodující je věcný (vnitřní účelový) vztah, tj. vztah činnosti, jíž byla způsobena škoda, k pracovním úkolům. V podstatě jde o to, zda při činnosti, jíž byla způsobena škoda, sledoval zaměstnanec z objektivního i subjektivního hlediska plnění pracovních úkolů. Problematikou výkladu pojmu "při plnění pracovních úkolů nebo v přímé souvislosti s ním" se zabývalo i další rozhodnutí bývalého Nejvyššího soudu s právní větou: "Při odpovědnosti za škodu způsobenou zaviněným porušením povinností z pracovního poměru v souvislosti s plněním pracovních úkolů nejde o jakoukoli, tedy i jen nepřímou souvislost, ale o přímou souvislost“ (srov. rozhodnutí bývalého Nejvyššího soudu ze dne 28.1. 1969 sp.zn. 6 Cz 89/68 uveřejněné ve Sbírce rozhodnutí a sdělení soudů ČSSR ročník 1969, sešit 7 str. 437 pod č. Rc 65/1969). Podle ustanovení § 420 odst. 1 občanského zákoníku každý odpovídá za škodu, kterou způsobil porušením právní povinnosti. Podle ustanovení § 172 odst. 1 zákona č. 65/1965 Sb., zákoníku práce, ve znění účinném do 31.12.2006, za jehož účinnosti vznikla zažalovaná škoda, zaměstnanec odpovídá zaměstnavateli za škodu, kterou mu způsobil zaviněným porušením povinností při plnění pracovních úkolů nebo v přímé souvislosti s ním. Po zhodnocení všech okolností dospěl odvolací soud k závěru, že se v daném případě ze strany žalované jednalo o vybočení z mezí plnění pracovních úkolů, neboť nelze dovodit, že by žalovaná zadržováním finančních prostředků žalobkyně a jejich využitím k vlastním a ryze soukromým účelům sledovala plnění pracovních úkolů. Odpovědnost za škodu, kterou tímto jednáním žalovaná žalobkyni způsobila, je proto třeba posuzovat dle ustanovení občanského zákoníku a nikoliv zákoníku práce. Hlavní předpoklady odpovědnosti za škodu dle ustanovení § 172 zákona č. 65/1965 Sb. a § 420 odst. 1 občanského zákoníku se liší především tím, že okruh těchto předpokladů podle zákoníku práce je širší, jednak o souvislost vzniku škody s plněním pracovních úkolů a dále o požadavek zákoníku práce na prokázání zaměstnancova zavinění (§ 172 odst. 3 za zákona č. 65/1965 Sb.). V daném případě to znamená, že byl-li v dosavadním řízení (již před soudem I. stupně) prokázán vznik škody, porušení povinnosti ze strany žalované i příčinná souvislost mezi tímto porušením a vznikem škody ve smyslu pracovněprávních předpisů, jsou tyto závěry použitelné i pro posouzení odpovědnosti za škodu dle občanského zákoníku. Pro doplnění lze dodat, že z hlediska občanskoprávních předpisů lze v jednání žalované spatřovat především neoprávněný zásah do vlastnického práva žalobkyně (§ 123 a násl. občanského zákoníku). Otázka zavinění a jeho formy, která byla stěžejní při předchozím rozhodování odvolacího soudu, se při posuzování věci podle občanského zákoníku stala bezpředmětnou. Odvolací soud nicméně dodává, že i po doplnění dokazování setrvává na dříve vyjádřeném závěru, že zažalovanou škodu na majetku žalobkyně způsobila žalovaná úmyslným jednáním. Protože žalovaná podle ustanovení § 420 odst. 1 občanského zákoníku odpovídá za vzniklou škodu, je povinna ji žalobkyni v plném rozsahu nahradit (§ 442 odst. 1, 2 občanského zákoníku), a to včetně úroků z prodlení (§ 517 odst. 2 občanského zákoníku). Pokud jde o úroky z prodlení je však třeba poukázat na to, že v uznání dluhu ze dne 29.7. 2004 se žalovaná zavázala uhradit způsobenou škodu ve výši 700.000,-Kč do 30.9. 2004. Jednalo se sice o jednostranný projev vůle žalované, nicméně z okolností, které mu bezprostředně předcházely a provázely (text uznání zformuloval jeden z představitelů žalobkyně), je zřejmé, že žalobkyně tento termín splatnosti dluhu žalované akceptovala. Požadavek na zaplacení úroku z prodlení za dobu od 29.7. 2004 do 30.9. 2004 proto není důvodný. Žalobkyně ještě před prvním jednáním soudu I. stupně omezila původní žalobu v části týkající se úroků z prodlení z původně požadovaného 3 % úroku od 29.7. 2004 do zaplacení na 2,5 % úrok od 29.7. 2004 do zaplacení. Soud I. stupně opomněl o tomto částečném zpětvzetí žaloby rozhodnout a tuto skutečnost přehlédl i odvolací soud při svém předchozím rozhodování. Proto odvolací soud v nynějším rozhodnutí ve smyslu ustanovení § 211 o.s.ř. a § 96 odst. 1 o.s.ř. řízení o zaplacení 0,5 % úroku z prodlení z částky 600.000,- Kč od 29.7. 2004 do zaplacení zastavil. Na základě všech výše uvedených skutečností a závěrů odvolací soud napadený rozsudek soudu I. stupně, po částečném zastavení řízení, podle ustanovení § 220 odst. 1 o.s.ř. změnil a žalobě o náhradu škody vyhověl s výjimkou části zamítavého výroku týkajícího se úroku z prodlení z částky 600.000,- Kč od 29.7. 2004 do 30.9. 2004. V této části byl napadený rozsudek podle ustanovení § 219 o.s.ř. jako věcně správný potvrzen. Ve smyslu ustanovení § 224 odst. 1 a 2 o.s.ř. bylo jednak nově rozhodnuto o nákladech řízení před soudem I. stupně a dále i o nákladech odvolacího řízení. Žalobkyně měla v řízení pouze nepatrný neúspěch, a proto jí odvolací soud podle ustanovení § 142 odst. 3 o.s.ř. přiznal plnou náhradu vzniklých nákladů řízení před soudy obou stupňů. V řízení před soudem I. stupně spočívaly náklady řízení žalobkyně jednak ze soudního poplatku ve výši 24.000,- Kč a dále nákladů za právní zastoupení advokátem. Ty sestávaly jednak z paušální odměny za řízení v jednom stupni ve výši 40.500,- Kč (§ 3 odst. 11 vyhlášky č. 484/2000 Sb. ve znění účinném do 31. 8. 2006), paušální náhrady hotových výloh při 2 úkonech právní služby po 50,- Kč (§ 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění účinném do 31. 8. 2006) a 7 úkonech právní služby po 300,- Kč (§ 13 odst. 3 vyhlášky číslo 177/1996 Sb. v platném znění) a 19% daně z přidané hodnoty z výše uvedených položek ve výši 8.113,- Kč (§ 137 odst. 3 o.s.ř). Náklady odvolacího řízení spočívaly v soudním poplatku za odvolání ve výši 24.000,- Kč a náhrady za právní zastoupení advokátem. Ty sestávaly z paušální odměny za zastupování ve dvou odvolacích řízeních po 49.300,- Kč (§ 3 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb. v platném znění), paušální náhrady hotových výloh při celkem 5 úkonech právní služby po 300,- Kč a 20 % daně z přidané hodnoty ve výši 20.020,- Kč. Při přípravě rozsudku k vyhlášení došlo administrativním nedopatřením k chybě ve výroku II., a to v letopočtu jednak v datu počátku běhu úroku z prodlení z přiznané částky a obdobně i ve vymezení období, za které byla žaloba ohledně úroku z prodlení zamítnuta. V důsledku tohoto pochybení byl při vyhlášení rozsudku nesprávně opakovaně uveden rok 2007 namísto správného roku 2004. Odvolací soud tuto zřejmou nesprávnost opravil ve smyslu ustanovení § 164 o.s.ř. opravným usnesením, které zapracoval do písemného vyhotovení tohoto rozsudku. P o u č e n í : Proti tomuto rozsudku je přípustné dovolání k Nejvyššímu soudu České republiky prostřednictvím Okresního soudu v Benešově ve lhůtě 2 měsíců od doručení tohoto rozsudku. V Praze dne 17. února 2011 JUDr.Gordana Burianová, v.r. předsedkyně senátu