Úroky z prodlení podle ustanovení §517 odst.2 občanského zákoníku nelze přiznat v řízení o určení výživného podle zákona o rodině z běžného ani z dlužného výživného.

Číslo jednací: 28 Co 167/2011 - 79 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Martiny Štolbové a soudců JUDr. Zdenky Krupové a JUDr. Olgy Píšové ve věci žalobkyně J. S., zastoupené JUDr. Michalem Tarokem, advokátem, proti žalovanému O. D., zastoupenému JUDr. Růženou Jansovou, advokátkou, o příspěvek na výživu neprovdané matky, o odvolání žalobkyně proti rozsudku Okresního soudu v Kladně ze dne 10.11.2010, č.j. 9 C 87/2010-35, t a k t o : I. Řízení se co do částky 6.350,- Kč zastavuje. II. Rozsudek soudu prvního stupně se mění v napadených výrocích II. a III. tak, že se žaloba zamítá co do částky 6.231,- Kč s úrokem z prodlení z částky 1.742,- Kč ode dne 1.3.2010 do zaplacení, z částky 4.742,- Kč ode dne 1.4.2010 do zaplacení, z částky 7.742,- Kč ode dne 1.5.2010 do zaplacení, z částky 10.742,- Kč ode dne 1.6.2010 do zaplacení, vždy ve výši repo sazby stanovené Českou národní bankou v každém kalendářním pololetí a platné pro první den příslušného kalendářního pololetí, zvýšené o 7 procentních bodů, a spolu s úroky z prodlení z částky 12.581,- Kč od 1.7.2010 do zaplacení ve výši 7,75% ročně. III. Rozsudek soudu prvního stupně se mění v napadeném výroku V. tak, že žalovaný je povinen zaplatit České republice - Okresnímu soudu v Kladně na soudním poplatku 300,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku. IV. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně. V. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na nákladech odvolacího řízení 7.050,-Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám jeho zástupkyně. O d ů v o d n ě n í : Okresní soud v Kladně rozsudkem ze dne 10.11.2010, č.j. 9 C 87/2010-35, výrokem I. uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni 6.350,- Kč do dvou měsíců od právní moci rozsudku. Výrokem II. žalobu co do částky 5.650,- Kč zamítl. Výrokem III. zamítl žalobu co do úroku z prodlení v zákonné výši z částky 12.000,- Kč jdoucím od 9.8.2010 do zaplacení. Výrokem IV. rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Výrokem V. uložil žalovanému povinnost zaplatit České republice - Okresnímu soudu v Kladně náklady státu - soudní poplatek ve výši 150,- Kč do jednoho měsíce od právní moci rozsudku. Při svém rozhodování vyšel soud prvního stupně (dále jen soud I. stupně) ze zjištění, že účastníci žili do 13.3.2010 ve společné domácnosti a z jejich soužití se dne 20.7.2008 narodila nezletilá M. Nezletilá M. byla rozhodnutím soudu svěřena do výchovy žalobkyně a žalovanému bylo uloženo přispívat na její výživu částkou 3.500,- Kč měsíčně od 1.4.2010. Žalobkyně pobírala rodičovský příspěvek ve výši 7.600,- Kč měsíčně, žila u svých rodičů, kterým přispívala na domácnost 2.000,- Kč měsíčně. Jiné vyživovací povinnosti žalobkyně nemá. Žalovaný pracoval v rozhodném období, za které se žalobkyně domáhá příspěvku na svoji výživu, s příjmem asi 21.000,- Kč čistého měsíčně, bydlel u svojí babičky, které přispíval na bydlení 4.000,- Kč měsíčně. Na dopravu do zaměstnání vydal 2.500,- Kč měsíčně. Přiměřeným příspěvkem na výživu žalobkyně soud I. stupně shledal částku 1.500,-Kč měsíčně. Co do požadovaných úroků z prodlení soud I. stupně žalobu zamítl s tím, že „povinnost platit příspěvek v té které konkrétní výši a tím kterým způsobem vznikne žalovanému až pravomocným rozhodnutím soudu, proto nelze žádným výkladem dojít k závěru, že již před tímto rozhodnutím se žalovaný s platbou příspěvku v nějaké konkrétní výši dostal do prodlení“. Proti tomuto rozsudku se do výroků II. až V. žalobkyně včas odvolala. V odvolání žalobkyně navrhla, aby odvolací soud připustil rozšíření žaloby na částku 12.581,- Kč s příslušenstvím, které specifikovala. Změna žaloby byla připuštěna usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 15.4.2011, č.j. 28 Co 167/2011-56. Žalobkyně pak vzala žalobu co do částky 6.350,- Kč zpět. Žalovaný s tímto částečným zpětvzetím žaloby souhlasil. Odvolací soud podle ustanovení § 96 odst. 1 občanského soudního řádu (dále jen o.s.ř.), ve spojení s ustanovením § 211 o.s.ř., řízení v rozsahu zpětvzetí žaloby zastavil (výrok I. tohoto rozsudku). Předmětem odvolacího řízení tak zůstala částka 6.231,- Kč a příslušenství tak, jak byla připuštěna změna žaloby shora uvedeným usnesením Krajského soudu v Praze. V odvolání žalobkyně vytýká soudu I. stupně, že učinil nepřípustné souhrnné skutkové zjištění a tím i nepřezkoumatelnost napadeného rozhodnutí. Žalobkyně se domnívá, že z provedených důkazů vyplynul skutkový stav, ze kterého lze dovodit, že možnosti a schopnosti žalovaného a oprávněným potřebám žalobkyně v žalovaném období odpovídá příspěvek na výživu ve výši 3.000,- Kč měsíčně. Příjmy žalobkyně byly zjištěny ve výši 7.600,- Kč měsíčně. Z toho žalobkyně přispívá 2.000,- Kč měsíčně svým rodičům na bydlení. Strava stojí žalobkyni 4.000,- Kč měsíčně. Žalobkyně se tak dostávala do situace, kdy jí rodiče museli přispívat i na jídlo. Žalovaný uvedl před soudem I. stupně, že denně vykouří krabičku cigaret v ceně 63,- Kč a dvakrát týdně jde do restaurace a vypije 3-5 piv. Žalovaný tak utratí za cigarety měsíčně 1.890,- Kč a za návštěvy v restauracích asi 700,- Kč měsíčně. Celkem za měsíc tak žalovaný utratí 2.590,- Kč. Žalovaný tak vydával za alkohol a za cigarety měsíčně více, než kolik zbylo žalobkyni po zaplacení příspěvku rodičům na bydlení a po zaplacení nákladů na jídlo. Podstatnou část svého odvolání žalobkyně věnuje možnosti přiznání úroků z prodlení ze žalovaného příspěvku na výživu neprovdané matky. Poukazuje na to, že povinnost platit příspěvek na výživu neprovdané matky vzniká ze zákona a současně vzniká i tomu odpovídající subjektivní právo oprávněné osoby na tento příspěvek. Z tohoto důvodu se povinná osoba nepochybně může dostat do prodlení s placením příspěvku na výživu. Podle ustanovení § 97 odst. 1 zákona o rodině výživné je třeba platit v pravidelných měsíčních splátkách, které jsou splatné vždy na měsíc dopředu. Z toho vyplývá, že příspěvek na výživu byl žalovaný povinen zaplatit žalobkyni na každý měsíc, za který se příspěvku na výživu domáhá, vždy do posledního dne měsíce předcházejícího. Pokud žalovaný příspěvek na výživu v době jeho splatnosti nezaplatil, dostal se s placením příspěvku do prodlení (např. příspěvek za březen 2010 měl zaplatit nejpozději do 28.2.2010). Otázka, zda lze aplikovat v případě prodlení s placením výživného ustanovení § 517 odst. 2 občanského zákoníku (dále jen o.z.), je dosud v praxi i teorii sporná. Žalobkyně zastává názor, že úroky z prodlení z dlužných částek výživného nahrazují oprávněné osobě majetkovou újmu, která jí vznikne v důsledku pozdní platby výživného. Tuto újmu lze kvantifikovat například za pomoci nákladů ve formě úroků, které by oprávněná osoba musela vynaložit, pokud by si částku odpovídající dlužnému příspěvku musela vypůjčit v bance. Žalobkyně odkazuje na usnesení Ústavního soudu ze dne 2.6.2006, sp.zn. I. ÚS 399/05, a na to, že soud není usnesením Ústavního soudu vázán. Závěr uvedeného usnesení žalobkyně nepovažuje za správný, když teorie rodinného práva možnost aplikace ustanovení § 517 odst. 2 o.z. připouští a rovněž i v praxi se prosazuje názor, že na dlužné výživné je možné uplatnit § 517 odst. 2 o.z. (žalobkyně cituje – Hrušáková, M. a kol.: Zákon o rodině, Zákon o registrovaném partnerství, Komentář, C.H. Beck, 4. vydání, Praha 2009, 500 s.). Žalobkyně zastává názor, že by měla být chráněna nejen trestně právním postihem dlužníka (§ 196 trestního zákoníku, dříve § 213), nýbrž i možností požadovat ve formě úroků z prodlení po dlužníkovi škody, které jí vznikly v důsledku pozdního zaplacení příspěvku. Žalobkyně nevidí žádný rozdíl mezi ní a státem, který má právo požadovat úrok z prodlení z pozdně zaplacené daně. Navrhuje, aby napadený rozsudek byl změněn tak, že žalobě bude v plném rozsahu vyhověno. Žalovaný navrhl potvrzení rozsudku soudu I. stupně. Má za to, že úroky z prodlení není na místě přiznat, neboť žalovanému není známa předem konkrétní výše částky výživného a doba splatnosti. Odvolací soud přezkoumal napadené rozhodnutí a řízení, které mu předcházelo, podle ustanovení § 212 a § 212a odst. 1 a 5 o.s.ř. a neshledal odvolání žalobkyně důvodným. S ohledem na důvodnou námitku žalobkyně, že soud I. stupně učinil souhrnné zjištění z důkazů, které provedl, odvolací soud zopakoval listinné důkazy podle ustanovení § 213 odst. 2, věta první před středníkem, o.s.ř. Z rodného listu odvolací soud zjistil, že dne 20.7.2008 se narodila nezletilá M. a jako rodiče jsou zapsáni J. S. a O. D. Z oznámení o přiznání dávky státní sociální podpory ze dne 6.1.2009 odvolací soud zjistil, že žalobkyně pobírala v prosinci 2008 rodičovský příspěvek 1.880,- Kč a následně 7.600,- Kč měsíčně. Z rozsudku Okresního soudu v Kladně ze dne 21.4.2010, č.j. 14 Nc 14/2010-18, odvolací soud zjistil, že soudem byla schválena dohoda rodičů, podle které byla nezletilá M. svěřena do výchovy matky a otec se zavázal s účinnosti od 1.4.2010 přispívat na její výživu částkou 3.500,- Kč měsíčně. U otce soud I. stupně vycházel z čistého měsíčního příjmu 20.550,- Kč, u matky z rodičovského příspěvku 7.600,- Kč. Rodiče neměli další vyživovací povinnost. Z potvrzení zaměstnavatele otce odvolací soud zjistil, že v roce 2010 jeho průměrný čistý měsíční příjem činil 21.430,-Kč Z potvrzení zaměstnavatele matky odvolací soud zjistil, že za rok 2007 dosáhla celkem čistého příjmu 211.317,- Kč. Za leden a únor 2008 dosáhla čistého příjmu celkem 33.333,- Kč. Od 1.3.2008 žalobkyně změnila zaměstnavatele, pracovala jen v březnu a dubnu 2008 s čistým příjmem 14.166,- Kč a 12.573,- Kč. Následně pobírala žalobkyně nemocenské dávky a peněžitou pomoc v mateřství až do prosince 2008, která se pohybovala v rozmezí od 11.131,- Kč do 16.336,- Kč. Podle ustanovení § 95 odst. 1 zákona o rodině otec dítěte, za kterého není matka dítěte provdána, je povinen matce přispívat přiměřeně na úhradu výživy po dobu dvou let, jakož i na úhradu nákladů spojených s těhotenstvím a slehnutím. Žalovaný nijak nezpochybnil v řízení před soudem I. stupně ani před soudem odvolacím, že soužití účastníků skončilo 13.3.2010, kdy se žalobkyně i s nezletilou M.odstěhovala ke svým rodičům. K obnovení soužití až do 20.7.2010, kdy uplynuly 2 roky od narození nezletilé M., nedošlo. Žalovaný v období od 13.3.2010 do 20.7.2010 přispíval jen na výživu nezletilé M. částkou 3.500,- Kč měsíčně. Účastníci neměli v uvedeném období další vyživovací povinnost. Žalobkyně pobírala až do nástupu na mateřskou dovolenou z pracovního poměru příjmy, které se pohybovaly v průměru okolo 15.000,- Kč čistého měsíčně. Rodičovský příspěvek žalobkyně činil v žalovaném období 7.600,- Kč měsíčně, příjem žalovaného činil v průměru 21.430,- Kč čistého měsíčně. Odvolací soud ve shodě se soudem I. stupně považuje za přiměřený příspěvek na výživu žalobkyně jako neprovdané matky v žalovaném období částku 1.500,- Kč měsíčně. Je nepochybné, že příjmy žalobkyně po odchodu na mateřskou dovolenou poklesly téměř o polovinu. Účelem příspěvku na výživu neprovdané matky však není dorovnání poklesu tohoto příjmu. Příspěvek na výživu neprovdané matky by měl žalobkyni zajistit zhruba stejnou životní úroveň, jakou by měla, kdyby za otce svého dítěte byla provdaná. Součet čistých příjmů účastníků v rozhodném období činí po odpočtu výživného na nezletilou M. 25.530,- Kč, z toho jedna polovina je 12.765,- Kč. Žalobkyně má k dispozici 7.600,- Kč rodičovského příspěvku, tudíž by jí žalovaný měl dorovnávat 5.165,- Kč měsíčně. Je však třeba přihlédnout k tomu, že žalovaný má náklady na bydlení a na dojíždění do zaměstnání minimálně 6.000,- Kč měsíčně a kromě toho je třeba počítat i s náklady na stravování minimálně ve výši 4.000,- Kč měsíčně jako u žalobkyně. Žalobkyně nemá náklady s dojížděním do zaměstnání, její náklady na bydlení jsou nižší nežli náklady žalovaného, vyživovací povinnost k nezletilé M. plní osobní péčí o ní. Sama uvedla, že veškeré náklady na výživu nezletilé M. pokrývá výživné od otce. Jestliže žalobkyně vydá pro sebe, jak uvedla, 4.000,- Kč měsíčně za jídlo a 2.000,- Kč za bydlení, bude mít na další výdaje v rozhodném období i s příspěvkem od žalovaného 3.100,- Kč měsíčně. Z tohoto pohledu se jeví příspěvek na výživu žalobkyně ve výši 1.500,- Kč měsíčně příspěvkem přiměřeným. V otázce přiznání úroků z prodlení ve věci výživného odvolací soud nezpochybňuje nijak obecně přijímaný závěr, že právo na výživné je právem majetkovým. Zákon o rodině přitom v ustanovení § 104 umožňuje aplikaci občanského zákoníku tehdy, nestanoví-li zákon o rodině něco jiného. Ustanovení § 104 zákona o rodině je normou podpůrnou, což znamená, že zákon o rodině navazuje na občanský zákoník v těch případech, kde sám určitou otázku buď vůbec neřeší a nebo ji řeší jen obecně. Ústavní soud zaujal ve svém usnesení ze dne 2.6.2006, sp.zn. I. ÚS 399/05, názor, že je však třeba zohlednit při úvaze o možnosti aplikace ustanovení § 517 odst. 2 o.z. specifický charakter rodině právních vztahů, zejména bezprostřední vázanost na vztahy osobní, což je i důvodem specifické trestně právní sankce za prodlení s úhradou v placení výživného (v době rozhodování Ústavního soudu § 213 trestního zákoníku - trestný čin zanedbání povinné výživy). Pokud judikatura soudů hovoří o úroku z prodlení v souvislosti s placením výživného, umožňuje přiznat úrok z prodlení pouze tam, kde výživné již bylo oprávněné osobě pravomocně přiznáno, avšak osoba povinná výživné podle rozhodnutí soudu nevymohla (viz např. usnesení Nejvyššího soudu z 29.6.2005, sp.zn. 25 Cdo 668/2004). Teorie hovoří o podmíněném budoucím úroku z prodlení jako akcesorickém závazku v soudních rozhodnutích v případě prodlení s peněžitým plněním u vykonatelných soudních rozhodnutí. Ústavní soud v usnesení ze dne 1.3.2006, sp.zn. IV. ÚS 488/05, se zabýval úroky z dlužného výživného a neshledal porušením ústavních práv stěžovatele skutečnost, že mu nebyly úroky z prodlení přiznány (stěžovatel měl již výživné soudem v minulosti přiznáno a domáhal se jen úroků z prodlení z nezaplaceného výživného). Pokud jde o citaci z komentáře k zákonu o rodině, která je uvedena v odvolání žalobkyně, podle poznatků odvolacího soudu se v praxi soudů názor, že na dlužné výživné je možné uplatnit § 517 odst. 2 o.z., upravující úroky z prodlení, zatím neprosazuje. Odvolací soud zastává ohledně úroků z prodlení u výživného názor, že úrok z prodlení podle ustanovení § 517 odst. 2 o.z. přiznat nelze a ztotožňuje se především s argumentací žalovaného, podle které až do rozhodnutí soudu o výživném žalovaný neví, v jaké výši bude žalující straně výživné přiznáno (ve věcech péče o nezletilé děti nezletilému dítěti) a neví, jak bude stanovena splatnost běžného výživného a případného dlužného výživného. Podle ustanovení § 517 odst. 1, věta první, dlužník, který svůj dluh řádně a včas nesplní, je v prodlení. Dlužník tedy k tomu, aby se dostal do prodlení, musí znát výši dluhu a musí vědět, kdy splatnost dluhu nastala. Tyto skutečnosti se dlužník dozví až z rozhodnutí soudu, kterým je o výši výživného a o jeho splatnosti rozhodnuto. Odvolací soud se kloní k názoru, že úrok z prodlení by bylo možno přiznat jen tehdy, je-li žalován až z dlužného výživného, které již bylo pravomocným a vykonatelným rozhodnutím soudu oprávněné osobě přiznáno a nebylo zaplaceno, i když i tato otázka je sporná a ze shora uvedených usnesení Ústavního soudu je zřejmé, že tento názor v nich zastáván nebyl. Ze všech uvedených důvodů odvolací soud změnil podle ustanovení § 220 odst. 1 písm. b) o.s.ř. napadený rozsudek ve výrocích II. a III. tak, že žalobu zamítl. Ve výroku V. změnil odvolací soud podle ustanovení § 220 odst. 1 písm. b) o.s.ř. napadené rozhodnutí tak, že soudní poplatek stanovil ve výši 300,- Kč. Soudu I. stupně je třeba vytknout, že o soudním poplatku rozhodl jako o nákladu řízení státu podle ustanovení § 148 odst. 1 o.s.ř. a že neaplikoval ustanovení § 2 odst. 3, věta první, zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích. Podle tohoto ustanovení je-li navrhovatel v řízení od poplatku osvobozen a soud jeho návrhu vyhověl, zaplatí podle výsledku řízení poplatek nebo jeho odpovídající část žalovaný, nemá-li proti navrhovateli právo na náhradu nákladů řízení nebo není-li též od poplatku osvobozen. Žalovaný v řízení před soudem I. stupně právo na náhradu nákladů řízení nemá, od placení soudních poplatků osvobozen není. Přechází proto na žalovaného povinnost soudní poplatek zaplatit, když žalobkyně je ze zákona od placení soudního poplatku osvobozena (§ 11 odst. 2, písm. c) zákona o soudních poplatcích). Výše soudního poplatku činí podle položky 5 písm. a) Sazebníku soudních poplatků, který je přílohou zákona č. 549/1991 Sb., z peněžitého plnění do částky 30.000,- Kč včetně 300,-Kč. Protože bylo přisouzeno pravomocně 6.350,- Kč, je třeba vycházet při určení výše soudního poplatku z této částky a nikoli z poměru úspěchu ve věci. Podle ustanovení § 224 odst. 2 o.s.ř. odvolací soud znovu rozhodl o nákladech řízení před soudem I. stupně a za použití ustanovení § 142 odst. 2 o.s.ř. rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na jejich náhradu, když úspěch a neúspěch byl přibližně stejný. O nákladech odvolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 224 odst. 1 o.s.ř. ve spojení s ustanovením § 142 odst. 1 o.s.ř. za stavu, kdy žalovaný byl plně úspěšný a předmětem odvolacího řízení byla částka 12.581,- Kč. I když žalobkyně vzala žalobu co do částky 6.350,- Kč zpět, neučinila tak pro chování žalovaného a podle ustanovení § 146 odst. 2, věta první o.s.ř. zavinila v této části zastavení řízení. Podle ustanovení § 3 odst. 1 vyhl.č. 484/2000 Sb. činí paušální odměna 9.440,- Kč. Žalovaný učinil jeden úkon právní služby a proto je krácena podle ustanovení § 18 odst. 1 téže vyhlášky o 50%, tj. na částku 4.720,- Kč. K této částce náleží 1 režijní paušál podle ustanovení § 13 odst. 3 vyhl.č. 177/1996 Sb. ve výši 300,- Kč, 4 půlhodiny ztráty času po 100,- Kč, tj. 400,- Kč, podle ustanovení § 14 téže vyhlášky a cestovné ve výši 455,- Kč za použití osobního automobilu (dle velkého technického průkazu průměrná spotřeba 8,5 litru benzinu 95B, ujeto 70 km, dle platné vyhlášky o cestovních náhradách cena benzinu 31,60 Kč za 1 litr, paušální náhrada celkem 3,70 Kč za 1 km, 259,- Kč). Celková částka nákladů řízení činí 5.875,- Kč a s 20% daní z přidané hodnoty 7.050,- Kč. P o u č e n í : Proti tomuto rozsudku není dovolání přípustné. V Praze dne 19. května 2011 JUDr. Martina Štolbová předsedkyně senátu